Takzvaná opoziční smlouva, uzavřená v červenci 1998 mezi Občanskou demokratickou stranou pod vedením Václava Klause a Českou stranou sociálnědemokratickou v čele s Milošem Zemanem, patří k nejproblematičtějším a nejspornějším momentům české politiky od konce komunistického režimu. Uzavření smlouvy umožnilo vznik menšinové sociálnědemokratické vlády s garancí hlavní opoziční strany a vytvořilo velmi specifické politické uspořádání. Autor nejprve připomíná hlavní události politického vývoje v zemi od rozpadu Klausova koaličního kabinetu koncem roku 1997 v důsledku skandálu s financováním ODS do předčasných parlamentních voleb v červnu následujícího roku. Poté analyzuje povolební jednání mezi politickými stranami, jež vyústila do podpisu opoziční smlouvy, věnuje pozornost hlavním faktorům, které tato jednání ovlivnily, sleduje roli prezidenta Václava Havla a rozebírá možné alternativy k opoziční smlouvě. Za zcela nereálné označuje vytvoření pravostředové koalice mezi Občanskou demokratickou stranou, Křesťanskodemokratickou unií – Československou stranou lidovou a Unií svobody, které bylo předmětem četných spekulací. Osvětluje také, proč se při vyjednávání ukázaly neprůchodné další dvě uvažované varianty, totiž vláda složená ze sociálních demokratů, lidovců a unionistů, respektive menšinová vláda sociálních demokratů a lidovců s podporou Unie svobody. Vyjednávací strategie obou menších stran podle něj negativně poznamenalo podcenění možnosti dohody mezi občanskými a sociálními demokraty a nadměrné spoléhání na ingerence prezidenta Václava Havla, v případě Unie svobody navíc nejednotnost a váhavost jejího vedení., a1_The so-called ‘opposition agreement’, signed in July 1998 between the Civic Democratic Party led by Václav Klaus and the Czech Social Democratic Party led by Miloš Zeman, has been among the most problematic and contentious factors in Czech politics since the end of the Communist régime in late 1989. The signing of the agreement enabled the emergence of a minority Social Democratic government with a guarantee of support from the main opposition party, and created a very unusual political arrangement. In this article the author first recapitulates the main political events in the Czech Republic from the collapse of Klaus’s coalition government in late 1997, as a result of a scandal concerning Civic Democratic Party funding, to early general elections in June 1998. He then analyzes the post-election negotiations amongst the political parties, which resulted in the signing of the opposition agreement. He pays particular attention to the main factors influencing the talks, considers the role of President Václav Havel, and analyzes possible alternatives to the agreement. He regards as completely unrealistic the formation of the centre-right coalition of the Civic Democratic Party, the Christian Democratic Union–Czechoslovak Populist Party, and the Freedom Union; this coalition was the subject of much speculation. He also explains why the two other variants under consideration – namely, a government of Social Democrats, Populist Party members, and Freedom Union members and a minority government of Social Democrats and Populist Party members with the support of the Freedom Union – turned out during the talks to be unworkable., a2_The negotiating strategy of the two minority parties, in the author’s view, was negatively influenced by underestimating the possibility of an agreement between the Civic Democrats and the Social Democrats and excessive reliance on interventions by President Havel, and the lack of unity of the Freedom Union and the wavering of its leaders., and Lubomír Kopeček.
Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'' ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 207-236). Autor pojednává o vzpomínkových akcích konaných u příležitosti dnů památky obětí holokaustu - takzvané křišťálové noci z 9. listopadu 1938 v Německé demokratické republice a povstání ve varšavském ghettu z 19. dubna 1943 v Polské lidové republice - pořádaných příslušníky disentu v obou zemích v osmdesátých letech minulého století. Tyto vzpomínkové akce měly dvojí význam - na jedné straně byly pokusem vznikající občanské společnosti protestovat formou vlastní interpretace dějin proti metanarativům produkovaným režimem státního socialismu, zároveň pak byly součástí politického boje opozičních hnutí proti vládnoucí moci. Autor ze vzájemné komparace těchto událostí v obou zemích vyvozuje, že přes všechny odlišnosti tvořily často přehlížený, nicméně důležitý přínos k historické paměti v Polsku a NDR, a navíc podněcovaly tamní společnosti k přemítání o významu holokaustu., This is a Czech translation of ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'', in Peter Hallama and Stephan Stach (eds.), Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2015, pp. 207-36). The article is concerned with commemoration ceremonies on Holocaust Memorial Days - the ''Kristallnacht'' of 9 November 1938 in the German Democratic Republic and the Warsaw Ghetto Uprising of 19 April 1943 in the Polish People´s Republic - organized by dissidents in both countries in the 1980s. These commemorations were both an attempt by emerging civil society to reclaim interpretations of history which were different from the master narratives produced by the State-Socialist regimes and were also part of the oppostion movements´ political struggle with their governments. In a comparison of these events, the author concludes that despite all their differences they constituted an often overlooked but important contribution to public memory in Poland and Easter Germany and also motivated the two societies to reflect on the meaning of the Shoah., Stephan Stach ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
Monografie podle recenzenta přináší ucelený pohled na způsoby, byla tradice spjatá s osobností kazatele a církevního reformátora Jana Husa (1370-1415) a s následným husitským hnutím využívána v komunistickém Československu v letech 1948 až 1956, jimiž autor vymezuje období československého stalinismu. Své téma autor zasazuje do kontextu politiky dějin, která se v českých zemích intenzivně uplatňovala od 19. století. Od roku 1948, kdy se komunisté v Československu chopili moci, jim instrumentalizace husitské tradice sloužila k vlastní historické legitimizaci, když husity prezentovali jako předchůdce vítězného boje lidu za sociální spravedlnost a národní svobodu, úspěšně završeného teprve v únoru 1948. Recenzent soudí, že se v knize podařilo dobře ukázat, jak se husitský kult v padesátých letech naplňoval v oficiální ideologii, školní výuce, kulturní politice nebo filmové tvorbě, jaké byly nástroje jeho šíření a podoby jeho ritualizace., In the reviewer´s opinion, the monograph In the glare of the red chalice: The politics of history and the Hussite tradition in Czechoslovakia 1948-1956 provides a consistent insight into how the tradition associate with preacher and church reformist Jan Hus (1370-1415) and the subsequent Hussite movement was made use of in Czechoslovakia under the Communist rule between 1948 and 1956, i.e. during the period which the author defines as the era of Czechoslovak Stalinism. The author sets the topic in the context of the politics of history which had been intensively applied in the Czech Lands since the 19th century. Since seizing power in 1948, the Communists were using the instrumentalized Hussite tradition for their own historical legitimization, presenting the Hussites as predecessors of the victorious struggle for social justice and national freedom, which was successfully concluded only in February 1948. In the reviewer´s opinion, the book has succeeded in showing how the Hussite cult was reflected in the official ideology, school education, or cultural policy, the tools that were used to spread it, and the forms of its ritualization., [autor recenze] Pavel Helan., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzentka přibližuje historický kontext vzniku obou publikací, jejich přednosti i slabiny. Má plné uznání pro zásadní přínos Conquestovy práce o masových represích ve druhé polovině třicátých let v Sovětském svazu (v původním znění: The great teror: a reassessment. London, Pimlico 1992) pro historiografii komunismu v šedesátých letech. Autor se jí zařadil mezi klasiky západní sovětologie, srovnání se studiemi věnovanými násilí ve stalinském režimu z komparativního sborníku Za obzor totalitarismu (v původním znění: Beyond totalitarism: Stalinism and Nazism compared. New York, Cambridge University Press 2009) však napovídá, že současné pohledy na danou problematiku jsou značně nuancovanější a oproštěnější od totalitárních schémat. S ohledem na současný československý kontext recenzentka upozorňuje na úskalí, že se zde v souvislosti s opožděným vydáváním děl, jako je Conquestův Velký teror, mohou reprodukovat hodnocení a diskuse, které jsou v západní vědě již dávno překonané., Considering their recent Czech translations, the reviewer first discusses the original historical context of the making of two publications, and considers their strengths and weaknesses – Michael Geyer and Sheila Fitzpatrick (eds), Beyond Totalitarianism Stalinism and Nazism Compared (Chicago: University of Chicago, 2008) and Robert Conquest, The Great Terror: A Reassessment (London: Pimlico, 1992). She fully acknowledges the fundamental contribution that Conquest’s work on mass repression in the Soviet Union in the second half of the 1930s made to the historiography of Communism in the 1960s, and that with this book Conquest came to be ranked amongst the classic Western Sovietologists. A comparison with the works on violence in the Stalinist régime compiled in the volume Beyond Totalitarianism: Stalinism and Nazism Compared, New York: Cambridge University Press, 2009, however, suggests that current views on the topic are considerably more nuanced and freer of totalitarian models than Conquest’s. With regard to the Czechoslovak context today, the reviewer points out the pitfalls that the belated publication of works like Conquest’s Great Terror can entail by offering assessments and discussions that have long been superseded in Western historiography., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
a1_Předkládaný text pojednává o obrazu válek dvacátého století, zejména druhé světové války, v převážně americkém komiksu vznikajícím v posledních dvaceti letech. V první části se autor pokusil načrtnout, jakým způsobem je komiks jako svébytný žánr vnímán literárními vědci, případně využíván několika málo historiky. Na první pohled se může zdát, že tato specifická oblast literárně-vizuální tvorby je v teoretické reflexi zpracována relativně dobře, nicméně při pečlivější analýze se ukazuje, že opak je pravdou. V následující části autor stručně odkazuje na komiksové hrdiny, kteří se „zrodili“ během druhé světové války, ať už na stránkách časopisů ze čtyřicátých let minulého století (Captain America) nebo ve zpětné projekci (Magneto ze série X-Men). Hlavní oddíly statě nejprve přibližují komiksy, jejichž tvůrci se pokoušejí válečné konflikty uchopit více či méně „dokumentárním“ způsobem při zachycení dobových reálií. Vedle nich autor rozlišuje skupinu komiksů, která se nachází na pomezí mezi „realistickým“ a fantastickým pojetím. Nejobvyklejší a nejpočetnější jsou ovšem komiksové příběhy, v nichž celkový rámec a události (zejména) druhé světové války a boje proti nacistům slouží jen jako historické kulisy k projekci fantastických námětů; sem spadá například proslulý Hellboy nebo různé příběhy o útocích zombies či upírů v dané době. Do obou oblastí válečného komiksu zasahují svou tvorbou význační komiksoví umělci Garth Ennis a Mike Mignola., a2_V poslední části pak autor připomíná další média, zejména film a počítačové hry, v nichž jsou války pojímány podobně jako v komisech. Komiks podle autora rozhodně nevypovídá o válce jako takové, na druhou stranu však odhaluje jeden ze způsobů, jak jsou konflikty dvacátého století vnímány současnou společností., and Dalibor Vácha.
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
Recenzentka shledává v obou publikacích kontrapozice, souvislosti a také inspiraci k zajímavým otázkám, jako je kontinuita a diskontinuita vědy v 19. a 20. století, reflexe proměny vědeckých paradigmat, strategie etablování nových vědeckých přístupů a úspěšné vědecké kariéry, postavení a emancipace ženy ve světě vědy. Přibližuje nedoceněnou osobnost filozofky Albíny Dratvové (1892–1969) a její vědecký deník a zamýšlí se nad osudem členů Pražského lingvistického kroužku a jejich předválečného vědeckého odkazu v poválečném Československu., In each of the two publications considered here the reviewer finds points in common as well as opposing views, and has been prompted to raise some interesting questions, for example, about the continuity and discontinuity of scholarship in the nineteenth and twentieth centuries, reflections on changes to academic paradigms, a strategy to establish new scholarly approaches and to achieve success in one’s academic career, and the status of women and women’s liberation in academia. The reviewer acquaints us with the underappreciated philosopher Albína Dratvová (1892–1969) and her academic diary, and considers the lives of members of the Prague Linguistic Circle and the legacy of their pre-war academic works in post-war Czechoslovakia., and [autor recenze] Doubravka Olšáková.