Th e essay follows a certain symmetry that is between the dissident organization Charter 77 (founded in Czechoslovakia in 1977) and the current Czech radical left. Th e essay works from the assumption that the defi nition of “systems” is more important than the nature of these “systems.” One way to understand the issue is to look at the relationship between Charter 77 and the Western radical left of its day, which provides the ideological antecedent of today’s Czech left. But in the contemporary political context, paradoxically, the position of the radical left is structurally moving away from that of the left that was a part of Charter 77 and is coming closer to that of the anti-communist constituents of Charter 77 and to the cultural underground that remained outside Charter 77. Evidence of the continuity between those tendencies can be seen in the police repression of recent years, which points to similarities in how the police view representatives of these diff erent “antisystemic” movements. But perhaps the most striking point of comparison between the dissidents and today’s left can be seen in their separation from majority society and in their ambition to forge something like that society’s moral conscience. Th is leads to a situation known in the Czechoslovak dissent of the 1970s and 1980s as the “dissident ghetto.” Th e notion of the self as a holder of knowledge of the true nature of things, which enables the self to preserve its moral integrity in relation to the “system,” appears to be of no less signifi cance to the present radical left than it was to Charter 77.
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'' ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 207-236). Autor pojednává o vzpomínkových akcích konaných u příležitosti dnů památky obětí holokaustu - takzvané křišťálové noci z 9. listopadu 1938 v Německé demokratické republice a povstání ve varšavském ghettu z 19. dubna 1943 v Polské lidové republice - pořádaných příslušníky disentu v obou zemích v osmdesátých letech minulého století. Tyto vzpomínkové akce měly dvojí význam - na jedné straně byly pokusem vznikající občanské společnosti protestovat formou vlastní interpretace dějin proti metanarativům produkovaným režimem státního socialismu, zároveň pak byly součástí politického boje opozičních hnutí proti vládnoucí moci. Autor ze vzájemné komparace těchto událostí v obou zemích vyvozuje, že přes všechny odlišnosti tvořily často přehlížený, nicméně důležitý přínos k historické paměti v Polsku a NDR, a navíc podněcovaly tamní společnosti k přemítání o významu holokaustu., This is a Czech translation of ''Dissidentes Gedenken: Unabhängiges Holocaustgedenken in der DDR und der Volksrepublik Polen'', in Peter Hallama and Stephan Stach (eds.), Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2015, pp. 207-36). The article is concerned with commemoration ceremonies on Holocaust Memorial Days - the ''Kristallnacht'' of 9 November 1938 in the German Democratic Republic and the Warsaw Ghetto Uprising of 19 April 1943 in the Polish People´s Republic - organized by dissidents in both countries in the 1980s. These commemorations were both an attempt by emerging civil society to reclaim interpretations of history which were different from the master narratives produced by the State-Socialist regimes and were also part of the oppostion movements´ political struggle with their governments. In a comparison of these events, the author concludes that despite all their differences they constituted an often overlooked but important contribution to public memory in Poland and Easter Germany and also motivated the two societies to reflect on the meaning of the Shoah., Stephan Stach ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The article examines the conceptual history of the terms “dissent” and “dissidence” and their equivalents in English, French, German, and Czech. It demonstrates that each language has its own terminology with unique nuances of semantics and connotations that require attention when studying expressions of “left dissent” in different linguistic contexts. The second part of the text discusses how scholars and practitioners of dissidence/dissent in the Soviet Union and Eastern Europe have defined and understood these terms and their relationship to the semantically close concepts of “resistance” or “opposition.” The essay then gives a brief survey of research literature on left dissent in the West and under state socialism before concluding with some reflections on possible new approaches to the topic.
This entry in Contradictions’ ongoing “Conceptual Dictionary” examines the conceptual history of the terms “dissent” and “dissidence” and their equivalents, in English, French, German, and Czech. It demonstrates that each language has its own terminology with unique nuances of semantics and connotations that require attention when studying expressions of “left dissent” in different linguistic contexts. The second part of the text discusses how scholars and practitioners of dissidence/dissent in the Soviet Union and Eastern Europe have defined and understood these terms and their relationship to the semantically close concepts of “resistance” or “opposition.” The text then gives a brief survey of research on left dissent in the West and under state socialism, before concluding with some reflections on possible new approaches to the topic.
Mezi českými vědci z oboru přírodních a technických věd se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století do disidentských a opozičních aktivit zapojilo jen minimum jednotlivců, kteří se navíc většinou pohybovali jen na okraji disidentského prostředí. Jako zajímavý příklad může sloužit český mikrobiolog Ivan Málek, v padesátých a šedesátých letech jeden z nejvýznamnějších představitelů ČSAV. Po roce 1968 jeho kariéra rychle nabrala sestupný ráz a postupně přicházel o všechny veřejné funkce v domácím i mezinárodním prostředí včetně postu ředitele Mikrobiologického ústavu ČSAV. V čistkách na konci šedesátých let byl zbaven členství v komunistické straně a na jeho pracovišti mu nové vedení v čele s Vladislavem Zalabákem znemožňovalo vědeckou činnost. V roce 1973 dokonce musel odejít do penze a již v následujícím roce mu byl odepřen vstup do Mikrobiologického ústavu, k jehož vybudování lví měrou přispěl. Již počátkem sedmdesátých let se Ivan Málek zapojoval za zprostředkování svých přátel, např. Františka Janoucha do disidentských aktivit, jako byl např. protest proti věznění publicisty Vladimíra Škutiny a angažoval se i nadále v ekologickém hnutí. Osobní zážitky z let 1973 a 1974 ho však přivedly k rozhodnějšímu disidentskému vystoupení, především k vytvoření dopisu prezidiu ČSAV a nejvýznamnějším politickým orgánům, v němž ostře kritizoval tehdejší poměry ve vědě, stagnaci mezinárodních styků, perzekuci části vědců a zhoršování materiální základny vědy v Československu. Dopis byl původně zamýšlen jako základna pro širší petici a konzultován s předními reformněkomunisticky orientovanými disidenty Zdeňkem Mlynářem a Jiřím Hájkem a také s dřívějším Málkovým rivalem, bývalým předsedou ČSAV, chemikem Františkem Šormem, který byl také postižen čistkami z konce šedesátých let. Nakonec však byl dopis odeslán pouze pod Málkovým jménem a následně koncem roku 1975 publikován v exilovém časopisu Listy. Dopis vyvolal ostrou odezvu režimu, zprostředkovanou Ivanu Málkovi pohovorem na prezidiu ČSAV, který s ním vedli hlavní představitelé této instituce. Zároveň na Ivana Málka zavedla Státní bezpečnost signální svazek, což znamenalo jeho rozpracování ve věci pozdějšího možného trestního stíhání. Ve stejné době vytvořil Ivan Málek i několik dalších textů kritizujících především soudobou vědní politiku, ty však již patrně nepublikoval. Nestal se ani signatářem Charty 77 a režim mu nastavil prostřednictvím ministra vnitra Jaromíra Obziny vlídnější tvář a umožnil mu i některé výjezdy do ciziny. To spolu se zhoršujícím se zdravotním stavem vedlo k výraznému utlumení Málkových disidentských aktivit v první polovině osmdesátých let. Znovu vzrůstá jeho zájem o politické dění v, období tzv. přestavby, aktivnějšímu zapojení do probíhajících procesů ovšem bránil jeho zdravotní stav. Přes perzekuci a nesouhlas s ,,normalizačním''režimem Ivan Málek zůstal prakticky až do své smrti v roce 1994 oddaným stoupencem reformního komunismu. Nikdy nepřekročil svůj stín, a tak se nemohl stát ,,českým Sacharovem''. Zároveň se ovšem v období sedmdesátých a osmdesátých letech nikdy výslovně nedistancoval od své činnosti v roce 1968, nepřerušil styky s některými přáteli z opozičních respektive disidentských kruhů, ani se nestal agentem Státní bezpečnosti. Jeho kritika vládnoucího režimu se z dnešního pohledu může jevit jako velmi krotká, mnozí jeho vědečtí kolegové postižení jako on po roce 1968 se však nezmohli ani na tuto úroveň., Of all the Czech scientists engaged in the natural and technical sciences during the 1970s and 1980s, only a minimum number were involved in dissident and opposition activities, and these for the most part only moved on the fringes of dissident circles. One interesting example is that of the microbiologist Ivan Málek, one of the most prominent Czechoslovak Academy of Sciences (CAS) representatives during the 1950s and 1960s. After 1968 his career took a rapid downward turn and he progressively lost all his public positions both at home and abroad, including his post as the Director of the CSAS Microbiology Institute. During the purges at the end of the 1960s, his Communist Party membership was revoked and the new management at the institute did not permit him to engage in scientific activities. In 1973 he was compelled to retire and as early as the following year he was denied access to the Microbiology Institute, which he had substantially helped to create. During the early 1970s Ivan Málek became involved through his friends (e.g. František Janouch) in such dissident activities as the protests against the imprisonment of journalist Vladimír Škutina, as well as in the environmental movement. However his personal experiences in 1973 and 1974 led him to make a more robust statement, particularly in his letter to the CSAS Presidium and the most eminent political bodies, where he sharply criticized the conditions for science at the time, the stagnation of international relations, the persecution of some scientists and the deterioration in the material base for science in Czechoslovakia. This letter was originally intended as a basis for a broader petition and it was consulted over with leading reform-communist dissidents Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek and Málek's former rival, the former CSAS President, chemist František Šorm. However, in the event the letter was sent under Málek's name alone and subsequently published in 1975 in the émigré journal Listy. It provoked a strong reaction from the regime, which was conveyed to Ivan Málek at a CSAS Presidium interview conducted by the chief representatives of that body. At the same time State Security produced a signal file on Ivan Málek, which meant his screening for possible later criminal prosecution. Ivan Málek also wrote several more texts primarily criticizing the science policy of the era, but evidently he did not publish any of these. Nor was he ever a signatory of Charter 77, so the regime showed him a more affable face, even permitting him to make several trips abroad. This together with his deteriorating health led to a considerable reduction in Málek's dissident activities in the first half of the 1980s, . His interest in political events reemerged during the "perestroika" period, but his health prevented any greater active involvement. Despite the persecution and his disagreement with the "normalization" regime, Ivan Málek remained a devotee of reform communism until his death in 1994. He never stepped over his own shadow, so he could not become a "Czech Sakharov". At the same time, however, during the 1970s and 1980s he never explicitly distanced himself from his 1968 activities, he did not break off relations with friends from opposition and dissident circles and he did not become a State Security agent. His criticism of the ruling regime may nowadays appear very tame, but many of his scientist colleagues did not even attain that level. (Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
The concept of dissent as it is articulated in the work of Ladislav Hejdánek is investigated in the article. The author first utilizes Pithart’s schematic division of dissent into the protesting and the reflective in order to subsequently, in Hejdánek’s conception, distinguish yet a third, creative type of dissent. This the author then analyzes in more detail in a systematic interpretation of Hejdánek’s attitudes and thoughts (including comparisons with the texts of other dissidents and thinkers). Nevertheless, he primarily focuses on the Chartist discussion on courage, in which he clarifies Hejdánek’s position, along with a search for a possible shielding, or more precisely in the context of a civilly disobedient position of an admissible and convincing concept of morality., V předloženém textu je zkoumáno pojetí disentu v díle Ladislava Hejdánka. Autor si nejprve pomáhá Pithartovým schematickým dělením disentu na protestující a reflektující, aby následně v Hejdánkově koncepci odlišil ještě třetí, tvůrčí typ disentu. Ten následně detailněji analyzuje v systematické interpretaci Hejdánkových postojů a myšlení (včetně komparace s texty dalších disidentů a myslitelů). Soustřeďuje se přitom především na chartistickou diskusi o statečnosti, v níž vyjasňuje Hejdánkovu pozici, ovšem spolu s hledáním možného zaštiťujícího, respektive v kontextu občansky neposlušného postoje přípustného a přesvědčivého pojetí morálky., and Ladislavu Hejdánkovi k nedožitým 93. narozeninám
During the so-called normalization era between 1969 and 1989, samizdat articles and books played a significant role in the resistance. They were copied by hand, unofficially distributed at home, and smuggled out of the country. Once outside, the texts were published in magazines and broadcast on foreign radio. As a result, people in Czechoslovakia were able to hear the illegal texts from foreign broadcasts. It was mainly women who performed the tasks of copying and distributing these materials, even though such activities were illegal in Czechoslovakia at the time. Yet, the activities of women are less well known than those performed by men during the same period, despite the fact that the activities women were engaged in were more dangerous than the men’s activities. The same can be said of the women in exile who helped in these illegal activities, because as yet they have gained little recognition inside or outside the country. Women’s demands and issues were not included in Charter 77 and other civic declarations. Czech women emphasised human rights and the interests of the majority rather than particular women’s issues. The incentive to notice the role of women in the resistance movement originated mainly among women in the West. Czech women did not differentiate themselves along gender lines., Jiřina Šiklová., Obsahuje bibliografii, and Anglické resumé