Polyurie se v neurointenzivní péči vyskytuje poměrně často a je spojena s rizikem vzniku vodní nebo sodné dysbalance. Polyurii způsobují dva základní mechanizmy: vodní nebo osmotická diuréza. Typickou vodní diurézou u akutního onemocnění mozku je centrální diabetes insipidus, u kterého ztráta čisté vody způsobuje hypernatremii. Osmotická diuréza se vyskytuje u syndromu cerebrálně podmíněné ztráty soli (cerebral salt wasting syndrome), kde natriuréza způsobuje hypoosmolální hyponatremii. Cílem neurointenzivní péče je prevence iatrogenních dysnatremií bezpečným managementem polyurií, který spočívá v diagnostice typu polyurie a odlišení kompenzační reakce organizmu na zvýšenou zátěž osmotických látek nebo tekutin od poruchy způsobené akutním poškozením mozku. V naší kazuistice prezentujeme 34letou pacientku se subarachnoidálním krvácením, u níž vznikla iatrogenní hypoosmolální hyponatremie, tzv. iatrogenní lékem způsobený SIADH (syndrom nepřiměřené sekrece antidiuretického hormonu, iatrogenic drug‑associated SIADH) v důsledku nesprávně podaného desmopresinu u polyurie s vodní diurézou., Polyuria is often seen in neurocritical care patients and can cause severe water and sodium imbalance. There are two major mechanisms causing the loss of water via the kidneys. The loss may be either due to osmotic or water diuresis. Central diabetes insipidus is a typical water diuresis, with free water losses causing hypernatremia in acute brain disease. Sodium diuresis occurs in cerebral salt wasting syndrome and causes hypoosmolal hyponatremia. One of the aims of neurocritical care is to prevent iatrogenic dysnatremias by careful management of polyuria. This requires correct diagnosis of the type of diuresis and differentiation of the possible cause – whether this is the organism’s compensatory response to higher fluid or osmotic agent intake or acute brain damage. We present a case of a 34‑year‑old female patient with subarachnoid hemorrhage and iatrogenic hypoosmolal hyponatremia, iatrogenic drug‑associated SIADH (syndrome of inappropriate secretion of antidiuretic hormone) caused by erroneous administration of desmopressine acetate in polyuria with free water diuresis., and V. Špatenková, P. Škrabálek
Hypoglykemie provází pravidelně léčbu diabetika 2. typu, pokud jsou v léčbě použity inzulin nebo deriváty sulfonylurey. Kromě toho, že hypoglykemie jsou nejdůležitější překážkou, která znemožňuje dosáhnout žádoucí kompenzace cukrovky, má hypoglykemie řadu závažných klinických důsledků. Dlouhotrvající těžká hypoglykemie může vést k náhlému úmrtí, kardiovaskulární příhodě či nevratnému poškození mozku. Klinicky významné jsou však i lehké či asymptomatické hypoglykemie, které významně negativně ovlivňují kvalitu života nemocného. Využití moderních technologií pro kontinuální monitoraci glykemií ukázalo, že výskyt asymptomatických hypoglykemií je o mnoho vyšší, než jsme se domnívali a že se jedná zejména o hypoglykemie noční. Hypoglykemie jsou spojeny se zvýšenou mírou deprese, úzkosti, nespokojenosti s léčbou a počtu návštěv lékaře. Noční hypoglykemie mají negativní dopad na spánek, mohou snížit kognitivní funkce a pracovní výkonnost nemocného další den. Prevence hypoglykemií je proto jedním ze základních cílů léčby diabetu a nízké riziko hypoglykemií patří mezi hlavní požadavky, které klademe na nově vyvíjená antidiabetika. Zanedbatelné riziko hypoglykemií, které je srovnatelné s placebem jak v monoterapii, tak i ve většině kombinací s dnes dostupnými antidiabetiky, dokládají data ze studií provedených s empagliflozinem. Ukazují, že nízké riziko hypoglykemií je jednou z výhod gliflozinů, které jsou novou lékovou skupinou s unikátním mechanizmem účinku a které se relativně nedávno objevily na našem trhu., The treatment of patients with type 2 diabetes is typically accompanied by hypoglycemia, if insulin or derivatives of sulfonylurea are used within the treatment. Apart from the fact that hypoglycemias are the major obstacle to achieving the desirable compensation of diabetes, hypoglycemia also has a number of serious clinical consequences. A long term serious hypoglycemia may lead to a sudden death, heart attack or irreversible brain damage. Clinically significant are also the light or asymptomatic hypoglycemias which in a considerably negative way affect the patient's quality of life. The use of modern technologies in continuous monitoring of glycemias has shown that the occurrence of asymptomatic hypoglycemias is much higher than we anticipated and that they largely involve nocturnal hypoglycemia. Hypoglycemia is associated with an increased level of depression, anxiety, dissatisfaction with the treatment and with a greater number of physician office visits. Nocturnal hypoglycemia has a negative impact on the quality of sleep, it may impair cognitive functions and performance efficiency next day. The prevention of hypoglycemia is therefore one of the basic goals of diabetes treatment and the low risk of hypoglycemia is among the main requirements that we place on the newly developed antidiabetic drugs. The negligible risk of hypoglycemia, which is comparable to placebo both in monotherapy and in most combinations with the antidiabetic drugs available today, is evidenced by the data from the studies undertaken with empagliflozin. It shows that the low risk of hypoglycemia is one of the benefits of gliflozins, the new group of medications with a unique mechanism of effect which has quite recently appeared on our market., and Terezie Pelikánová
Pooperační zmatenost (PZ), jako projev delirantního syndromu, je nepříjemnou perioperační komplikací často postihující hlavně starší pacienty nad 65 let věku. Výskyt PZ je spojen s četnými negativními jevy, jako jsou sebepoškození pacientů vytažením katétrů nebo tracheální rourky, potenciálně i s dlouhodobým zhoršením kognitivních funkcí, prodlouženou hospitalizací a zvýšením hospitalizačních nákladů i vyšší mortalitou. Vzhledem k multifaktoriálnímu podkladu PZ je nutné při prevenci i léčbě tohoto stavu postupovat komplexně. Základní snahou zůstává způsobit co nejmenší zátěž pacienta operačním výkonem, minimální narušení sociálního prostředí, biorytmů pacienta a při podávání medikamentózní léčby postupovat velmi uvážlivě, obzvláště v oblasti psychofarmak. V případě rozvoje PZ je nutné včas diagnostikovat již první příznaky a pokusit se stav zvládnout nejlépe vhodně zvoleným psychologickým přístupem, přičemž významnou úlohu hraje chování ošetřujícího personálu. V této fázi mohou být značnou pomocí i příbuzní pacienta, k nimž však musí být přistupováno citlivě. Další možností je podání psychofarmak, diskutabilní fyzické omezení pacienta pomocí kurtů, v krajním případě i sedace až na úroveň celkové anestezie., J. Bruthans, D. Bruthansová, M. Svítek, and Lit.: 17
Cíl. Cílem studie bylo posoudit možnosti IRIS (iterativní rekonstrukce v obrazovém prostoru) algoritmu z hlediska redukce šumu v obraze a efektivní dávky. Metoda. Bylo vyhodnoceno celkem 85 pacientů, kteří podstoupili CT vyšetření (plic, břicha a mozku) s rekonstrukcí snímků pomocí IRIS algoritmu, a podobná skupina 95 pacientů, jejichž snímky byly rekonstruovány filtrovanou zpětnou projekcí (FBP). Referenční součin proudu a expozičního času byl pro skupinu s IRIS algoritmem v původních užívaných protokolech snižován tak, aby kvalita snímku na základě subjektivního posouzení radiologa byla zachována. Obě skupiny byly porovnány z hlediska množství šumu na snímku, poměru signálu a šumu a efektivní dávky, kterou pacient během vyšetření obdrží. Výsledky. Ukázalo se, že u vyšetření břicha je možné radiační zátěž pacienta snížit až o 50 %, aniž by došlo ke zhoršení kvality snímku. Na druhou stranu pro vyšetření mozku se podařilo dosáhnout snížení průměrné efektivní dávky pouze o 23 %. Závěr. Z tohoto důvodu by měla obdobná měření a optimalizace vždy předcházet uvedení nového rekonstrukčního algoritmu do klinické praxe., Aim. The aim of this study was to assess the possibilities of IRIS (Iterative reconstruction in Image Space) algorithm in noise reduction and potential dose reduction. Method. A total of 85 patients clinically underwent CT examination (chest, abdomen, brain) with IRIS reconstruction and similar groups of 95 patients with Filtered Back Projection (FBP) reconstruction were evaluated. The reference tube current product in original CT protocols was modified for IRIS algorithm according to the subjective image quality. Two reconstruction algorithms were compared in terms of image noise, signal to noise ratio and effective dose. Results. It was demonstrated that with the novel approach the mean effective dose reduction up to 50% for CT examination of the abdomen did not lead to image quality degradation. However, to retain the quality of CT images of the brain it was accomplished mean effective dose reduction only of 23%. Conclusion. For this reason such measurements and similar optimization should precede to introduction of any new reconstruction algorithm into clinical routine., Petra Kozubíková, Martin Horák, and Lit.: 6
Cíl studie: Porovnat odhady glomerulární filtrace (GF) ze sérové koncentrace kreatininu vypočtené podle zjednodušené rovnice MDRD a podle rovnice Lund-Malmö s odhadem glomerulární filtrace ze sérové koncentrace cystatinu C podle Grubbeho rovnice. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie, Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Materiál a metody: Byl zpracován soubor 449 pacientů z nefrologické ambulance, u kterých byly k dispozici výsledky kreatininu stanoveného enzymově a cystatinu C z jednoho vzorku krve. Testován byl rozdíl mezi odhady GF podle rovnic Grubbeho a MDRD a mezi odhady GF podle rovnic Grubbeho a Lund-Malmö, přičemž nulová hypotéza byla, že průměrné diference mezi porovnávanými odhady GF se statisticky významně neliší od nuly. Ke statistickému hodnocení dat byl použit párový t-test a test podílu rozptylů (F-test). Výsledky: V souborech mužů i žen s hodnotami GF ≤ 1,0 ml/s vypočtenými z cystatinu C podle rovnice Grubbeho byly tyto výsledky v lepší shodě s odhady GF podle rovnice Lund-Malmö (p > 0,23) než s odhady GF podle rovnice MDRD (p ≤ 0,0169). Rovněž pro oblast hraničních hodnot GF 0,8–1,2 ml/s vypočtených podle rovnice Grubbeho odpovídal odhadu GF z cystatinu C lépe odhad GF podle rovnice Lund-Malmö (p = 0,448) než odhad GF podle rovnice MDRD (p = 0,0015). V souborech mužů i žen s hodnotami GF podle rovnice Grubbeho > 1,0 ml/s byly tyto hodnoty v lepší shodě s odhady GF podle rovnice MDRD než s odhady podle rovnice Lund-Malmö. Závěr: V oblasti hraničních a snížených hodnot glomerulárních filtrací byl odhad podle rovnice Lund-Malmö v lepší shodě s odhadem podle rovnice Grubbeho než odhad podle MDRD rovnice., Objective: The aim of the study was to compare the results of estimating glomerular filtration (GF) obtained from creatinine, based on the 4-variable MDRD equation and the Lund-Malmö equation, with the results of glomerular filtration estimates obtained from cystatin C based on the Grubb equation. Settings: Department of Clinical Biochemistry St. Anne’s University Hospital Brno. Material and methods: Single samples were taken from a set of 449 patients at the nephrology outpatients’ department, in which both serum creatinine and cystatin C concentration were analysed. Differences between GF estimates calculated by Grubb and MDRD equations and between GF estimates calculated by Grubb and Lund-Malmö equations were tested. The null hypothesis was that the mean difference between compared GF estimates was statistically significantly different from zero. The calculated estimates of GF were evaluated by paired samples t-test and by variance ratio test (F-test). Results: In the groups of men and women with GF ≤ 1.0 ml/s calculated by Grubb equation, the results were in better agreement with estimates of GF obtained from the Lund-Malmö equation (p > 0.23) than with estimates of GF obtained from the MDRD equation (p ≤ 0.169). Further, in groups of men and women with GF 0.8–1.2 ml/s calculated by Grubb equation, results were in better agreement with GF obtained from the Lund-Malmö equation (p = 0.448) than with GF results obtained from the MDRD equation (p = 0.0015). In groups of men and women with GF > 1.0 ml/s (Grubb equation) these estimates were in better agreement with those obtained from the MDRD equation than results obtained from the Lund-Malmö equation. Conclusion: In the threshold-to-reduced interval values for GF estimates calculated by Grubb equation, results were in better agreement with estimates calculated by the Lund-Malmö equation than with those calculated by the MDRD equation., Dobrovolná H., Soška V., and Lit.: 16
Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) je etablovaná metoda využívaná k paliativnímu ošetření neresekabilních tumorů jater. Na našem pracovišti využíváme k ošetření metastáz kolorektálního karcinomu (CLM) otevřený či perkutánní přístup. Metoda: V retrospektivní studii (1/2001−1/2015) jsme vyhodnotili klinická data u pacientů podstupujících perkutánní nebo otevřenou RFA pro neresekabilní CLM. Cílem bylo zhodnotit faktory ovlivňující celkové přežití (OS), bezpříznakové období (NED) a nonablaci ložisek ve vztahu k velikosti a počtu ložisek, typu přístupu a typu použité sondy. Výsledky: RFA podstoupilo 147 pacientů s průměrným věkem 65 let. Celkem bylo provedeno 168 RFA výkonů. Celkové přežití bylo ovlivněno vysokým počtem cenzorů. Roční a tříleté OS bylo 96,3 % a 61 % bez statisticky významného rozdílu mezi perkutánním a otevřeným přístupem. NED bylo statisticky významně kratší u pacientů s perkutánním výkonem. NED nebylo ovlivněno ani velikostí, ani počtem ložisek. Vyšší riziko nonablace bylo pozorováno u větších ložisek, ale výsledek nebyl statisticky signifikantní. Perkutánní výkony měly kratší dobu hospitalizace a nižší počet komplikací. Závěr: RFA je alternativní metoda léčby neresekabilních CLM. Otevřený přístup měl v naší studii nižší riziko nonablace. Perkutánní výkony měly nižší riziko komplikací a kratší dobu hospitalizace., Introduction: Radiofrequency ablation (RFA) is a well-established method for palliative therapy of unresectable liver tumors. We use an open or percutaneous approach for the treatment of colorectal liver metastases (CLM). Method: Clinical data of patients undergoing percutaneous or open RFA for CLM between January 2001 and January 2015 were included in the retrospective study. We evaluated clinical factors for overall survival (OS), no evidence of disease (NED) and non-ablation in relation to tumor sizes and numbers, type of approach and type of used probes. Results: 147 patients underwent RFA for CLM in this time period. Mean age was 65 years. 168 RFAs were performed in total. OS was influenced by a high number of censors. OS for the first and third years was 93.6% and 61% with no statistical differences between the percutaneous and open approach. NED was significantly shorter in patients with the percutaneous approach. NED was not influenced neither by size nor number of the lesions. A higher risk of non-ablation was observed as statistically significant in patients with percutaneous RFA. A higher, although not statistically significant, risk of non-ablation was also observed for larger metastases. Patients with percutaneous RFA showed a shorter stay in the hospital and fewer complications. Conclusion: RFA is an alternative approach to the treatment of unresectable CLM. In our study the open approach was associated with a lower risk of non-ablation. Percutaneous RFA showed a lower risk of complications and a shorter stay in the hospital., and J. Brůha, V. Liška, R. Pálek, H. Mírka, P. Hošek, E. Korčáková, K. Bajcurová, J. Fichtl, T. Skalický, V. Třeška