Hyperviskózní syndrom u pacientů s monoklonálními gamapatiemi vzniká jednak na podkladě patologicky zvýšené hladiny monoklonálního imunoglobulinu, jednak vlastnostmi monoklonálního imunoglobulinu. Vysoká hodnota paraproteinu způsobí nárůst viskozity séra, což vede k rozmanitým klinickým projevům, které označujeme jako hyperviskózní syndrom. Tento stav řadíme mezi akutní stavy v hematologii, neboť pacienta ohrožuje fatálními komplikacemi (např. cévní mozková příhoda, kardiální léze, respirační selhání, ...). Po jeho potvrzení by měla být co nejdříve provedena výměnná plazmaferéza, současně je nutné zahájení léčby základního onemocnění. V textu uvádíme dvě kazuistiky z poslední doby k ilustraci dané problematiky., Hyperviscosity syndrom in patiens with monoclonal gammopathies is caused by hyperproduction of pathological imunoglobulins. This syndrom is a clinical unit with variety of symtomps that result from hypoperfusion of organs. We describe two cases of patiens suffered for multiple myeloma and hyperviscosity. For treatment of this emergent condition we have to start replacement plasmaferesis as soon as possible, and simultaneusly is necessary to start treatment of monoclonal gammopathy., Machálková K., Radocha J., Maisnar V., and Lit.: 5
Autor se v článku zabývá problematikou hypoglykemie jako nejčastější komplikace terapie diabetes mellitus (DM). Ukazuje na nebezpečí, kterými hypoglykemie pacienty ohrožují, ale všímá si také rizikových skupin pacientů z hlediska rizika hypoglykemie a také různé míry rizika, která s sebou nesou různá antidiabetika. Klíčová slova: antidiabetika – diabetes mellitus – hypoglykemie, In his paper, the author deals with hypoglycemia-related problems as the most frequent complication of the therapy for diabetes mellitus (DM). He points to threats that patients with hypoglycemia are exposed to, but also gives attention to risk groups of patients with regard to hypoglycemia development as well as different levels of the risk related to different antidiabetics. Key words: antidiabetics – diabetes mellitus – hypoglycemia, and Jindřich Olšovský
Hypogonadizmus je častou komplikací nemocných s chronickým selháním ledvin (CHRI). Patogeneticky jde o postižení na úrovni hypotalamu vzniklý v důsledku centrálního útlumu pulzního generátoru gonadotropiny uvolňujícího hormonu (GnRH) a primárního postižení gonád. Příčina hypogonadizmu u dialyzovaných pacientů není zcela známa. Předpokládá se mj. také vliv útlumu produkce erytropoetinu a nežádoucí účinky komplikovaných léčebných postupů a malnutrice. U mužů se postižení manifestuje jako porucha sexuálních funkcí, útlum spermatogeneze, předčasná andropauza a těžký únavový syndrom. U dialyzovaných žen bývají časté menstruační poruchy, předčasná menopauza a anovulační cykly. Substituce androgenem, resp. estrogenem zlepší kvalitu života u obou pohlaví a zpomalí úbytek kostní hmoty. Kompletní remise hypogonadizmu bývá u velké části nemocných dosaženo transplantací ledviny. Předložená přehledná práce se zabývá patogenezí, diagnostikou a léčbou hypogonadizmu u dialyzovaných pacientů., Ivana Žofková, Petr Bubeníček, Ivo Sotorník, and Lit.: 34
Hypopituitarizmus je stav spojený s nedostatečnou funkcí adenohypofýzy. Vzniká při destrukci větší části adenohypofýzy.Může se jednat o izolovaný deficit nebo kombinovanou poruchu ? panhypopituitarizmus. Nejčastější příčinou jsou expanze v oblasti tureckého sedla, ozáření, traumata záněty, krvácení, poporodní ischemická nekróza (Sheehanův syndrom) nebo postižení hypotalamu. U idiopatického hypopituitarizmu zůstává příčina nejasná. Klinický obraz: u dětí bývá nejčastější deficit růstového hormonu, který se projevuje retardací růstu. Někdy se kombinuje s deficitem gonadotropinů, který je příčinou opoždění nástupu puberty. V dospělosti klinický obraz odpovídá stupni a typu postižení jednotlivých hypofyzárních funkcí. Diagnostika se řídí klinickým obrazem a laboratorním stanovením hypofyzárních hormonů spolu s hormony příslušných periferních žláz. U hraničních nálezů musíme k upřesnění diagnostiky použít dynamické stimulační testy. Terapie: expanzivní procesy v oblasti hypofýzy řešíme operací nebo ozářením, nejčastěji gama nožem. Přetrvávající hormonální deficity se pak substituují hormony periferních žláz. Hypokorticizmus léčíme hydrokortizonem v dávce 10?30 mg denně perorálně s respektováním diurnálního rytmu. Při zátěži je nutno upravit dávku a dekompenzaci stavu, pituitární krizi nebo operace je nutno zajistit parenterálním hydrokortizonem. Hypotyreózu léčíme tyroxinem, obvyklá substituční dávka se pohybuje kolem 50?150 ?g denně. Dávku titrujeme podle klinického stavu a hladiny volného tyroxinu. Hypogonadizmus u mužů substituujeme testosteronem. U žen kombinací estrogenů a gestagenů cyklicky nebo kontinuálně. Chceme-li dosáhnout fertility, musíme u obou pohlaví přikročit k přechodnému podávání injekčních gonadotropinů nebo gonadoliberinu. Terapie růstovým hormonem je indikována u dětí a dále u dospělých s těžkým, klinicky manifestním deficitem GH, kde jeho podávání jednoznačně zlepšuje kvalitu života, vede k nárůstu netukové tělesné hmoty, kostní denzity a zlepšení metabolických parametrů., Věra Olšovská, and Lit. 4
Poruchy štítnej žľazy v starobe sú časté, aj keď často ostanú nepoznané. Hypotyreóza je častá a jej výskyt s s vekom zvyšuje. Hypotyreózou je v staršom veku postihnutých asi 5? 20 % žien a 3? 8 % mužov. U seniorov nemusia byť klasické príznaky hypotyreózy vyjadrené a pri ich diagnostike je potrebná veľká miera klinických skúseností. U hypotyreóznych seniorov nemusí byť prítomný nárast hmotnosti, intolerancia chladu či svalové kŕče. Hypotyreóza je prehliadaná najmä u pacientov s vysokým výskytom chronických ochorení, s polypragmáziou a zmenami kognitívnych funkcií. U starších pacientov s hypotyreózou môžu dominovať psychiatrické symptómy ? depresia, delírium a demencia. Prognózu pacienta ovplyvňujú najmä zmeny kardiovaskulárneho systému, ktoré zahŕňajú bradykardiu, hypertenziu, dyslipidémie, koronárnu chorobu srdca a perikardové výpotky. Diagnostický problém môže predstavovať tzv. syndróm eutyreoidovéch chorého, ktorý častý u kriticky chorých seniorov a subklinická hypotyreóza. Liečba manifestnej hypotyreózy v starobe musí byť opatrná a dôkladne monitorovaná. Pri subklinickej hypotyreóze je jej liečba stále kontroverzná a rozhodnutie o liečbe musí byť striktne individuálne., Thyroid dysfunction occurs frequently in the elderly population, yet often goes unnoticed. Hypothyroidism is common and increases with age affecting 5? 20% of women and 3? 8% of men. The classical symptoms and signs of hypothyroidism may not be so obvious in the elderly, and a high degree of clinical suspicion is necessary. Elderly hypothyroid patients may have less weight gain, cold intolerance and muscle cramps, and the hypothyroidism can be easily overlooked in these patients who also have a higher prevalence of other chronic illnesses, use of medications and cognitive change than their younger counterparts. In the aged, psychiatric symptoms may dominate, with most texts on psychogeriatrics listing hypothyroidism as a cause for depression, delirium and dementia. The effects on the cardiovascular system can be a major problem and include bradycardia, hypertension, dyslipidaemia, ischaemic heart disease, and pericardial effusions. Another diagnostics problems could represents euthyroid sick syndrome, common in critically ill seniors, and subclinical hypothyroidism. Treatment of the hypothyroidism in the elderly patients should be careful and closely monitored. Whether or not to treat patients with subclinical hypothyroidism is still debated and treatment decisions should be made on an individual basis., V. Vargová, M. Pytliak, V. Mechírová, and Lit.: 27
Cíl: Cílem práce je zhodnotit endovaskulární léčbu iatrogenních poranění renálních tepen. Metodika: Od listopadu 2005 do listopadu 2013 jsme na našem pracovišti léčili jedenáct pacientů s iatrogenním poraněním renálních tepen. Jednalo se o pět žen a šest mužů ve věku od 45 do 71 let, věkový průměr byl 57, 8 roků. K iatrogennímu poranění došlo u šesti pacientů při perkutánní extrakci konkrementu, u dvou nemocných při parciální nefrektomii, u jedné nemocné při perkutánní nefrostomii a u dvou pacientů při biopsii transplantované ledviny. U sedmi pacientů bylo příčinou hematurie pseudoaneuryzma, u tří nemocných pseudoaneuryzma s arteriovenózní pištěli a u jednoho nemocného arteriovenózní pištěl. Vždy byly poraněny periferní větve renální tepny. U všech nemocných byly k embolizaci použity spirály. Výsledky: Technická úspěšnost v našem souboru byla 100%. U všech nemocných došlo k zástavě krvácení a u nemocných s transplantovanou ledvinou se zlepšila funkce. Nedošlo k žádné závažné komplikaci. Závěr: Endovaskulární léčba iatrogenních poranění renálních tepen je jednoduchá, bezpečná a velmi účinná., Aim: To evaluate the outcome of endovascular treatment of iatrogenic injury of renal arteries. Method: From November 2005 to November 2013 we treated 11 patients with iatrogenic injury of renal arteries. There were 5 women and 6 men, aged from 45 to 71; the average age was 57.8 years. Cause of injury was percutaneous extraction of concrements in 6 patients, partial nephrectomy in 2 patients and biopsy of transplant kidney in 2 patients. All patients had hematuria. Source of hematuria was pseudoaneurysm in 7 patients, pseudoaenurysm and arteriovenous fistula in 3 patients and arteriovenous fistula in one patient. Peripheral branches were injured in all patients. Renal injury was managed by coil embolization in all cases. Results: Technical success was achieved in 100%. Clinical success (stop hematuria, hemodynamic stability, improved function of transplant kidneys) was 100%. No major complication was found. Conclusion: Endovascular treatment of iatrogenic injury of renal arteries is simple, safe and very effective., Marie Černá, Martin Köcher, Vojtěch Prášil, Stanislav Buřval, David Hradil, František Hruška, Vladimír Študent jr., and Literatura