The clinical outcome of 153 Graves' disease patients treated with a wide dose range of radioactive iodine-131 (RAI) was analyzed retrospectively. Six to nine months after the first dose of RAI 60 patients (39%) were hypothyroid (or rather thyroxine-substituted) and 26 (17%) were euthyroid, while 67 patients (44%) did not respond properly: in 32 (21%) their antithyroid drug (ATD) dose could be reduced but not withdrawn (partial response) and 35 (23%) remained hyperthyroid or the same dose of ATD was necessary (no response). The outcome did not correspond significantly to the administered activity of RAI (medians 259, 259, 222, and 259 MBq for hypothyroid, euthyroid, partial, and no response subgroups, respectively), or the activity retained in the gland at 24 h (medians 127, 105, 143, and 152 MBq). The effect was, however, clearly, and in a stepwise pattern, dependent on initial thyroid volume (17, 26, 33 and 35 ml, P < 0.001) or activity per gram tissue retained at 24 h (6.02, 4.95, 4.75, and 4.44 MBq/g, P = 0.002). Also, higher residual level of thyrotoxicosis at the time of RAI treatment was connected with worse outcome. The dose-dependency of outcome was further analyzed. When our sample was divided into tertiles, according to the adjusted dose, the same modest success rates (47%) were seen in the lower and middle tertiles. However, doses higher than 5.88 MBq/g (the upper tertile) resulted in success rate of 75%. Finer division into decils has shown a threshold-like increase in cure rate between the 7th and the 8th decil. In the first 7 decils (doses ≤ 6 MBq/g) the complete response rate was 45 to 50%, in the 8th decil (6.0 to 7.8~MBq/g) it rose to 80% and was not further increased with increasing dose. Direct comparison of higher (> 6 MBq/g, cure rate 80%) and lower (≤ 6 MBq/g, cure rate 46%) doses gave highly significant difference (P < 0.001). With our dosing range we found a dose-dependent clinical outcome that suggests an optimum delivered dose near 6.5 MBq/g, resulting in successful treatment of ca 80% patients. and J. Čepková, J. Horáček, J. Vižďa, J. Doležal
Úvod: Infekčná endokarditída u pacienta po transplantácii obličky je závažná infekčná komplikácia, ktorá zvyšuje riziko straty štepu ako aj mortalitu pacientov. Najdôležitejším predisponujúcim faktorom je imunosupresívna liečba – predovšetkým indukčná imunosupresia. Materiál a popis prípadu: V transplantačnom centre Martin podstúpilo v období 12 rokov transplantáciu obličky 250 pacientov. Z tohto súboru pacientov bolo 5 pacientov (2 %) po náhrade chlopne. Prezentujeme prípad pacienta po transplantácii obličky s rozvojom endokarditídy bioprotézy aortálnej chlopne mesiac po úspešnej transplantácii obličky. Diagnostika endokarditídy štandardnými postupmi (transtorakálne echokardiografické vyšetrenie, transezofageálne echokardiografické vyšetrenie, hemokultúry) bola neúspešná. Endokarditídu sme diagnostikovali raritne až pomocou PET-CT vyšetrenia s následnou zmenou antibiotickej liečby a úspešným zvládnutím tejto potransplantačnej komplikácie. Záver: Endokarditída po transplantácii obličky je vážna komplikácia, ktorá výrazne zhoršuje mortalitu príjemcov. Riziko rozvoja infekčnej endokarditídy po transplantácii zvyšuje aj indukcia, a to predovšetkým antitymocytárny globulín. Diagnostika iba pomocou PET-CT vyšetrenia je raritná, ale v prípade nášho popísaného prípadu, zásadne zmenila prístup k pacientovi a viedla k úspešnej liečbe. Kľúčové slová: endokarditída – indukcia – PET-CT – transplantácia obličky, Introduction: Infective endocarditis in a patient after kidney transplantation is a serious infective complication which increases the risk of loss of the graft and also the mortality of patients. The most important predisposing factor is the immunosuppressive therapy – mainly induction immunosuppression. Material and case description: 250 patients underwent kidney transplantation throughout the period of 12 years in the Transplant Center Martin. This set of patients included 5 patients (2 %) after heart valve replacement. We present the case of a patient after kidney transplantation with development of endocarditis of the bioprosthesis of the aortic valve one month after successful kidney transplantation. Diagnostics of endocarditis by standard procedures (examination by transthoracic echocardiogram, transesophageal echocardiography, hemocultures) was unsuccessful. We rarely diagnosed endocarditis only by PET-CT examination with a consequent change of the antibiotic treatment and successful managing of this post-transplant complication. Conclusion: Endocarditis after kidney transplantation is a serious complication which significantly worsens the mortality of patients. The risk of development of infective endocarditis after transplantation is also increased by induction, mainly by antithymocyte globulin. Diagnostics only by PET-CT examination is rare; however, in this case it fundamentally changed the approach to the patient and led to a successful treatment. Key words: endocarditis – induction – kidney transplantation – PET-CT, and Ivana Dedinská, Petra Skalová, Michal Mokáň, Katarína Martiaková, Denisa Osinová, Miroslav Pindura, Blažej Palkoci, Marián Vojtko, Janka Hubová, Denisa Kadlecová, Ivona Lendová, Radovan Zacharovský, Filip Pekar, Lucia Kaliská
Polytrauma je jednou z hlavních příčin mortality lidí v produktivním věku. Nejdůležitější při léčbě polytraumatu je rychlá aktivace záchranného systému. Při závažných poraněních je klíčový primární transport do specializovaného pracoviště – traumacentra. Naše kazuistické sdělení se zaměřuje na dva případy polytraumatizovaných pacientů, u kterých došlo v průběhu léčení k relativně vzácným situacím. V prvním případě se jedná o vzácné poranění slinivky břišní, které si vyžádalo pankreatoduodenektomii. V druhém případě o poranění jater ošetřené pravostrannou lobektomií se zřídkavou komplikací. Rovněž poukazuje na nezbytnost multioborové spolupráce v léčbě polytraumatizovaného pacienta., Polytrauma is one of the leading causes of mortality in people at productive age. Prompt activation of the rescue system is most important in the treatment. In cases of severe injuries, primary transport to a specialized hospital – trauma center is crucial. Our report is focused on two cases of polytraumatized patients whose treatment was associated with relatively rare situations. One of the patients suffered a pancreatic injury that required pancreaticoduodenectomy. The other patient had a liver injury, which was treated with right lobectomy with a rare complication. The necessity of a multidisciplinary approach to the management of severely injured patients is also emphasized in our report., and A. Nikov, J. Pažin, J. Hadač, F. Bělina, M. Ryska
Martin Fiala, J. Chovančík, R. Moravec, D. Wojnarová, H. Szymeczek, R. Neuwirth, R. Nevřalová, O. Jiravský, J. Januška, L. Škňouřil, M. Dorda, J. Indrák, J. Černý, I. Nykl, M. Branny and Lit.: 23
Hodgkinův lymfom (HL) je jedním z nejlépe léčitelných nádorových onemocnění. Moderními léčebnými strategiemi je vyléčeno 85–95 % pacientů. Do popředí začaly vystupovat pozdní následky léčby, především kardiotoxicita a sekundární malignity, na které 15 let po skončené terapii umírá více pacientů než na HL. Cílem výzkumu je najít takovou terapii, která by zajistila maximální kontrolu tumoru při minimalizaci akutní a dlouhodobé toxicity. German Hodgkin Study Group (GHSG) prokázala ve studii HD10 pro počáteční stadia HL možnost redukce chemoterapie i radioterapie, bez snížení účinnosti léčby. Studie pro pokročilá stadia HD9 prokázala výborné výsledky chemoterapie BEACOPP eskalovaný oproti konvenční terapii ABVD, ale s vyšší akutní a dlouhodobou toxicitou. Cílem dalších studií GHSG pro pokročilá stadia (HD12, HD15 a nyní aktivní studie HD18) je snížit intenzitu chemoterapie a posoudit, zda je nutná následná radioterapie. Pozitivní výsledky přináší hodnocení studie HD15, kde je testován význam FDG – PET při indikaci radioterapie. Současná studie HD18 sleduje pomocí FDG – PET i časnou odpověď tumoru po 2 cyklech chemoterapie. Další naděje jsou vkládány do nových biologických léků, které cílí přímo na receptory maligních buněk (monoklonální protilátky, inhibitory)., Hodgkin lymphoma (HL) is one of the best curable malignant diseases. Modern therapeutic strategies can cure 85–95 % of patients. Late effects have become increasingly important, especially cardiotoxicity and second tumors, that cause more deaths than HL 15 years after completion of treatment. The goal of the research is to find the therapy that maximizes tumor control and minimizes acute and longterm toxicity. German Hodgkin Study Group (GHSG) proved the possibility to reduce chemotherapy and radiotherapy without reducing the effectiveness of treatment in the HD10 study for early stages of HL. HD9 study for advanced stages demonstrated excellent results of BEACOPP escalated chemotherapy compared to the conventional therapy ABVD, but BEACOPP escalated induced higher acute and long-term toxicity. The goal of subsequent GHSG studies for advanced stages (HD12, HD15 and ongoing active HD18 study) is to reduce the intensity of chemotherapy and to evaluate the significance of subsequent radiotherapy. The HD15 study tests the significance of FDG-PET for indication of radiotherapy. Current HD18 study tests by FDG-PET the early response of tumor after 2 cycles of chemotherapy. New biological drugs that target receptors on malignant cells (monoclonal antibodies, inhibitors) are awaited., Jana Marková, and Lit.: 19
Úvod: Nejčastějším podkladem ischemické cévní mozkové příhody (iCMP) je akutní okluze mozkové tepny. Časná rekanalizace je spojena se signifikantně vyšší šancí na dosažení soběstačnosti pacienta a snížením mortality. V posledních letech se k farmakologické léčbě připojily mechanické (neurointervenční) metody. Cílem registru je zmapovat dostupnost a sledovat bezpečnost a úspěšnost mechanických rekanalizačních metod v běžné klinické praxi. Metodika: Do registru jsou zadáváni konsekutivně všichni pacienti s akutní iCMP a léčení metodou mechanické rekanalizace v zúčastněných komplexních cerebrovaskulárních a iktových centrech v České republice. Po prvním zpracování údajů jsou prezentována demografická data, tíže iktu, úspěšnost rekanalizace, výsledný klinický stav pacientů a frekvence symptomatického intrakraniálního krvácení (SICH). Výsledky: Do multicentrického registru bylo od 1. 1. 2006 do 21. 9. 2014 zařazeno celkem 353 pacientů (210 mužů, průměrný věk 66,0 ? 13,1 let) s akutní iCMP a okluzí krční nebo mozkové tepny, kteří byli léčeni endovaskulárně. Medián vstupního NIHSS skóre byl 16 bodů. Rekanalizace tepny (TICI 2b‑3) bylo dosaženo v 58,6 % a soběstačnosti po třech měsících (modifikovaná Rankinova škála, mRS 0–2) u 45,3 % pacientů. SICH se vyskytlo u 4,2 % pacientů a tříměsíční mortalita v celém souboru činila 26,1 %. Závěr: V České republice v současnosti funguje systém organizace péče o pacienty s iCMP na vysoké úrovni s dostupností nejen systémové trombolýzy, ale také metod mechanické rekanalizace. Prováděné endovaskulární výkony se jeví jako bezpečné s vysokou úspěšností rekanalizace tepny., Background: Acute cerebral artery occlusion is the most common cause of ischemic stroke. Early recanalization is associated with a significantly higher chance of achieving patient self‑sufficiency and reducing mortality. Over the recent years, pharmacological recanalization methods were joined by mechanical methods. The aim of the registry is to map geographic availability and to assess safety and efficacy of mechanical recanalization techniques in routine clinical practice. Methods: All consecutive acute ischemic stroke patients treated with mechanical recanalization techniques in selected comprehensive cerebrovascular and stroke centers in the Czech Republic have been prospectively registered. Demographic data, stroke severity, grade of recanalization, patient clinical outcome and frequency of symptomatic intracranial hemorrhage (SICH) were analyzed in the pilot study and are presented. Results: A total of 353 patients (210 men, mean age 66.0 ? 13.1 years) with acute ischemic stroke and acute occlusion of the carotid or intracranial artery, treated using mechanical technique were consecutively registered to a multicentre registry between January 1, 2006 and September 21, 2014. The median of baseline NIHSS score was 16 points. Recanalization (TICI 2b‑3) was achieved in 58.6% and self‑sufficiency after three months (modified Rankin Scale, mRS 0–2) in 45.3% patients. SICH occurred in 4.2% patients and 3-month mortality was 26.1%. Conclusion: The organization of care for ischemic stroke patients in the Czech Republic is at a good level with availability of intravenous thrombolysis as well as mechanical recanalization methods. Endovascular procedures appear to be safe and highly effective with respect to arterial recanalization. Key words: stroke – registry – arterial occlusion – mechanical recanalization – therapy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Roubec, M. Kuliha, D. Školoudík, D. Šaňák, K. Langová, D. Krajíčková, E. Vítková, M. Kusyn, Z. Eichlová, R. Havlíček, P. Kešnerová, Širší kolektiv spolupracujících:, V. Procházka, T. Jonszta, J. Krajča, D. Czerný, R. Herzig, D. Václavík, J. Krátký, D. Kučera, A. Tomek
Úvod: Náklady na léčbu diabetu 2. typu (DM2T) se zvyšují s nedostatečnou kompenzací a rozvojem komplikací. Nelze-li u pacientů dosáhnout kompenzace DM2T pomocí režimových opatření a podáváním perorálních antidiabetik (PAD), je doporučeno zahájení léčby inzulinem. Efektivita léčby DM2T bazálními inzuliny typu NPH nebo glargin v kombinaci s PAD byla zhodnocena řadou farmakoekonomických studií. Žádná z nich však nebyla provedena v České republice. Cílem projektu POET2 proto bylo porovnat přímé roční náklady na léčbu DM2T v podmínkách běžné klinické praxe v České republice, které vznikly v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem NPH nebo glargin v kombinaci s PAD. Metodika: Analyzována byla data od 1 967 pacientů, kteří splnili kritéria pro zařazení do neintervenčního prospektivního registru (DM2T, dosavadní léčba PAD, glykovaný hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) a kteří byli sledováni po dobu 12 měsíců od zahájení terapie inzulinem (glargin: n = 1 061 vs NPH: n = 906). Cena léčby byla hodnocena z pohledu zdravotních pojišťoven a zahrnovala úhrady léčiv, zdravotnických prostředků a pomůcek a zdravotnických výkonů. Výsledky: U obou léčebných skupin došlo k snížení HbA1c (skupina pacientů léčená inzulinem glargin: o 1,77 % IFCC vs skupina pacientů léčená inzulinem NPH: o 1,73 % IFCC) a glykemie nalačno (FPG) (glargin: o 3,67 mmol/l vs NPH: o 3,63 mmol/l). Léčba inzulinem glargin byla spojena s významně nižším výskytem dokumentovaných symptomatických hypoglykemií (glargin: 0,840 příhod na pacienta a rok léčby vs NPH: 1,053 příhod na pacienta a rok léčby; p < 0,05). Celkové přímé roční zdravotnické náklady vzniklé v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem byly v průměru o 2 547,07 Kč vyšší při léčbě inzulinem glargin (glargin: 12 173,09 ? 4 169,44 Kč vs NPH: 9 626,02 ? 3 432,79 Kč; p < 0,001) v důsledku vyšší ceny farmakoterapie (glargin: 7 992,97 ? 4 001,81 Kč vs NPH: 3 784,2 ? 3 181,48 Kč; p < 0,001). Při léčbě inzulinem glargin však byly významně nižší náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek (glargin: 2 332,08 ? 917,84 Kč vs NPH: 3 893,95 ? 989,79 Kč; p < 0,001) a náklady na zdravotnické výkony (glargin: 1 848,04 ? 684,89 Kč vs NPH: 1 947,87 ? 685,43 Kč; p < 0,001). Závěr: Léčba DM2T bazálním inzulinem v kombinaci s PAD byla v podmínkách běžné klinické praxe v České republice efektivní terapeutickou intervencí. Celkové přímé roční zdravotnické náklady byly vyšší při léčbě inzulinem glargin než při léčbě inzulinem NPH. Náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek a náklady na zdravotnické výkony však byly při léčbě inzulinem glargin nižší. Také výskyt hypoglykemií byl významně nižší u pacientů léčených inzulinem glargin., Introduction: Poor glycemic control and the resulting development of complications of type 2 diabetes (DM2T) increase treatment costs. If adequate glycemic control cannot be achieved by lifestyle modifications and oral antidiabetic (OAD) therapy, initiation of insulin therapy is recommended. Cost effectiveness of basal insulins of the type NPH or glargine in combination with OAD for the treatment of DM2T was examined in a number of pharmacoeconomic studies. However, none of these studies were conducted in the Czech Republic. Therefore, the aim of the project POET2 was to compare annual direct medical costs of treating DM2T after addition of insulin NPH or glargine to OAD therapy in a clinical practice setting in the Czech Republic. Methodology: Data collected from 1 967 patients who met the criteria for inclusion into the non-interventional prospective registry POET2 (DM2T, ongoing OAD therapy, glycated hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) and who were observed for 12 months following the start of insulin therapy (glargine: n = 1 061 vs NPH: n = 906) were analysed. Costs of treatment were analysed from the perspective of health insurance companies and included costs of medication, medical devices and medical procedures. Results: In both treatment groups a reduction of HbA1c (glargine group: by 1.77 % IFCC vs NPH group: by 1.73 % IFCC) and fasting plasma glucose (glargine group: by 3.67 mmol/l vs NPH group: by 3.63 mmol/l) was observed. Insulin glargine therapy was associated with the incidence of a significantly lower number of documented symptomatic hypoglycemic events (glargine group: 0.840 events per patient and year of treatment vs. NPH group: 1.053 events per patient and year of treatment; p < 0.05). Overall annual direct medical costs associated with the initiation of basal insulin treatment were higher on average by 2547.07 CZK among patients treated with insulin glargine (glargine group: 12 173.09 ? 4 169.44 CZK vs NPH group: 9 626.02 ? 3 432.79 CZK; p < 0.001) due to higher costs of medication (glargine group: 7 992.97 ? 4 001.81 CZK vs NPH group: 3 784.2 ? 3 181.48 CZK; p < 0.001). By contrast, costs of medical devices (glargine group: 2 332.08 ? 917.84 CZK vs NPH group: 3 893.95 ? 989.79 CZK; p < 0.001) and medical procedures (glargine group: 1 848.04 ? 684.89 CZK vs NPH group: 1 947.87 ? 685.43 CZK; p < 0.001) were lower among patients treated with insulin glargine. Conclusion: Addition of basal insulin to OAD therapy was an efficacious therapeutic intervention for the treatment of DM2T in a clinical practice setting in the Czech Republic. Overall annual direct medical costs were higher among patients treated with insulin glargine than among patients treated with insulin NPH. However, costs of medical devices and medical procedures were lower in the insulin glargine group. In addition, incidence of hypoglycemia was significantly lower among patients treated with insulin glargine., and Milan Kvapil, Denisa Janíčková Žďarská, Josef Suchopár, Michal Prokeš, Jan Brož
Je jen mále oblastí ve vnitřním lékařství, které zaznamenaly extrémně rychlý rozmach a implementaci do klinické praxe v posledních 5 letech, jako je katetrizační renální denervace (RDN) u pacientů nejen s rezistentní hypertenzí. Základním problémem, který nebyl dostatečně řešen ve všech studiích s RDN, je skutečnost, že více než 50 % pacientů s tzv. rezistentní hypertenzí jsou ve skutečnosti nemocní neukáznění a neadherující k zavedené mediaci. Výsledky studie SYMPLICITY HTN-3 neprokázaly žádné rozdíly mezi změnou krevního tlaku u pacientů s provedenou RDN proti skupině s tzv. falešnou procedurou, tedy pokračující medikamentózní terapií. Budoucnost RDN je více než otazná a je potřeba vrátit se zpět k animálním studiím, které ověří reálnou efektivitu RDN redefinovat populaci pacientů indikovaných k RDN a ověřit použitelnost nově vyvinutých technologií., Transcatheter renal denervation (RDN) has been markedly applied and developed in clinical practice in past five years and not only for patients with resistant hypertension. The issue that more than 50% patients with so-called resistant hypertension are in fact patients without adherence to this type of mediation has not been resolved in RDN trials till now. The study Symplicity HTN-3 showed no differences in blood pressure change between the patients with RDN and group of patients after false procedure who continued in their drug therapy. Future of RDN is more than questionable and there is a need to return to animal studies that will verify the real effectiveness of RDN, subsequently, will redefine population of patients indicated for RDN and confirm the applicability of newly developed techniques., and Miloš Táborský, Marcela Schejbalová
Úvod: Cílem práce je identifikovat pacienty operované pro vývodový karcinom pankreatu, kteří přežili více než 5 let a analyzovat jejich charakteristiky a faktory s vlivem na přežití. Zkušenosti a výsledky terciárního centra. Metoda: Prospektivně vedená databáze 155 pankreatických resekcí v období leden 2006 až červen 2010 byla prozkoumána se záměrem identifikace pacientů operovaných kurativně pro vývodový karcinom pankreatu. Klinická a patologická data byla analyzována retrospektivně. Kaplan-Meierova analýza byla použita pro hodnocení přežívání, Log-rank test a Coxova regresní analýza pro analýzu faktorů s vlivem na přežití. Testy byly dělány na hladině signifikance 0,05. Jako nezávisle proměnné v Coxově regresní analýze byly vybrány faktory, u nichž byl pomocí Kaplan-Meierovy analýzy prokázán signifikantní vliv na přežívání. Výsledky: V sestavě 155 resekcí pankreatu s kurativním záměrem bylo identifikováno 73 nemocných operovaných pro vývodový karcinom pankreatu, u nichž bylo možné hodnotit 5leté přežití. Více než 5 let přežilo 15 nemocných (20,5 %), z nichž 13 dosud žije. Průměrná doba přežití ve skupině přeživších 5 let je 77,1 měsíce (60–110) a medián 74 měsíce, průměrná doba přežití bez nemoci (relaps free survival) je 63,3 měsíce (14−110), medián 62 měsíce. Ze sledovaných faktorů statisticky významný vliv na přežití měly: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin (p=0,031), nekomplikovaný pooperační průběh (p=0,025), nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru (p=0,017), léčba bez nutnosti podání transfuze krve (p=0,015) a pooperační onkologické léčba – převážně chemoterapie (p=0,009). Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: přítomnost angioinvaze HR=2,239 (95%CI: 1,093−4,590; p=0,028), pooperační chemoterapie HR=2,587 (95%CI: 1,301−5,145; p=0,007) a nutnost podání transfuze HR=2,080 (95%CI: 1,027−4,212; p=0,042). Přítomnost angioinvaze zvyšuje riziko úmrtí pacienta 2,2x, podání transfuze zvyšuje riziko úmrtí 2,1x a nepodání chemoterapie zvyšuje riziko úmrtí 2,6x. Závěr: Vliv na dlouhodobé přežití u nemocných operovaných pro karcinom hlavy pankreatu byl prokázán u těchto faktorů: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin, nekomplikovaný pooperační průběh, nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru, léčba bez nutnosti podání transfuze krve a pooperační onkologická léčba – chemoterapie. Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: vaskulární invaze, chemoterapie a nutnost podání transfuze., Introduction: The purpose was to identify 5-year survivors among a group of radically resected patients with pancreatic cancer and analyse the characteristics and factors associated with their 5-year survival. Single tertiary centre experience. Method: A prospectively maintained database of 155 pancreatic resections from January 2006 to June 2010 was scanned to identify patients after curative radical resections for pancreatic ductal adenocarcinoma. The clinical and pathological data was analysed retrospectively. The outcomes of the PDAC group were evaluated using Kaplan-Meier analysis (survival) with the Log-rank test and Cox regression analysis (evaluation of prognostic factors). Characteristics of the survivors were discussed. Significance level of 0.05 was used. Those factors were used as independent variables for Cox regression analysis whose significant effect on survival was shown based on Kaplan-Meier analysis. Results: Among 155 patients undergoing a curative pancreatic resection, 73 had a pancreatic ductal adenocarcinoma. Fifteen patients (20.5%) after radical surgery survived over 5 years, 13 of whom are still alive. In the group of the survivors, the mean overall survival was 77.1 months (60−110) and the median survival was 74 months. The mean relapse-free interval in the group of the survivors was 63.3 months (14−110) with the median of 65 months. Factors associated with a longer survival included the absence of lymph node infiltration (p=0.031), uncomplicated postoperative course (p=0.025), absence of vascular invasion (p=0.017), no blood transfusions (p=0.015) and the use of postoperative therapy – predominantly chemotherapy (p=0.009). Significant independent predictors of survival included vascular invasion HR=2.239 (95%CI: 1.093−4.590; p=0.028), postoperative chemotherapy HR=2.587 (95%CI: 1.301−5.145; p=0.007) and blood transfusion HR=2.080 (95%CI: 1.027−4.212; p=0.042). The risk of death was increased 2.2 times in patients with vascular invasion, 2.1 times in patients with transfusions, and finally 2.6 times in those with no chemotherapy. Conclusion: Factors associated with an improved overall survival included: the absence of lymph node infiltration, an uncomplicated postoperative course, absence of vascular invasion, no need of blood transfusions, and finally the use of postoperative chemotherapy. Vascular invasion, use of blood transfusions and postoperative adjuvant chemotherapy were significant independent prognostic factors of survival., and M. Loveček, P. Skalický, D. Klos, Č. Neoral, J. Ehrmann jr., J. Zapletalová, H. Švébišová, T. Yogeswara, M. Ghothim, R. Vrba, R. Havlík
Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek