Přehledové sdělení se věnuje diagnostickému zobrazení akutních aortálních syndromů s důrazem na multidetektorovou výpočetní tomografii a na její význam pro volbu léčby. Diskutovány jsou jednak techniky CT zobrazení včetně CT s EKG synchronizací a dále diagnostické nálezy u disekce aorty, intramurálního hematomu a penetrujícího vředu aorty. Literární data jsou konfrontována s vlastními zkušenostmi terciárního centra v populaci městského typu., Review payes attention to the importace of the diagnostic imaging in acute aortic syndromes concerning to the multidetector-row computed tomography and its impact on treatment decisions. The several CT techniques including CT with ECG synchronized acquisitions are discussed as well as the diagnostic findings of aortic dissection, intramural hematoma and penetrating aortic ulcer. Bibliographic data are faced with the own experience of the tertiary centre with urban population., Jiří Ferda, Petr Duras, Jan Baxa, František Šlauf, and Literatura
Cíl. Perkutánní intervence je dnes jednou ze základních metod dosažení hemostázy v traumatologii. Z hlediska péče o zraněné jde především o léčbu krvácení. Výkon navazuje velmi těsně na vyšetření CT, které jednoznačně prokáže aktivní krvácení především do retroperitonea, do oblasti pánve a při poranění parenchymových orgánů dutiny břišní. Cílem sdělení je zhodnotit vlastní zkušenosti s akutní endovaskulární léčbou poranění parenchymových orgánů dutiny břišní, retroperitonea a pánve. Materiál a metodika. Od roku 2008 do konce roku 2011 bylo indikováno k endovaskulární léčbě a následně na Radiologické klinice LF a FN Olomouc léčeno celkem 23 pacientů (17 mužů a 6 žen) s traumatickým krvácením do parenchymových orgánů dutiny břišní, retroperitonea či pánve. Indikací k intervenci bylo vždy aktivní arteriální krvácení sledovatelné při CT vyšetření. Průměrný věk pacientů byl 37,42 let (od 15 do 66 let). Nejčastějším embolizačním materiálem, který jsme použili, byly embolizační spirály, jen ojediněle jsme použili k embolizaci želatinovou pěnu nebo kombinaci spirál a želatinové pěny. Výsledky. U 21 nemocných byla akutní hemostatická intervence definitivní. Primární úspěšnost tedy dosáhla 91,3%. U dvou zraněných byla nutná pro opětovné krvácení reembolizace, která již byla definitivní. Opětovné krvácení je považováno za velkou komplikaci hemostatické embolizace. Během embolizace ani v jejím důsledku nedošlo k žádné jiné velké či malé komplikaci. Počet velkých komplikací tak dosáhl v našem souboru 8,7%. Závěr. Neoperační terapie je dnes preferovaná strategie léčby nemocných s poraněním parenchymatózních orgánů, retroperitonea a pánve. K endovaskulární léčbě jsou indikováni hemo dynamicky stabilní či infuzemi stabilizovaní zranění s aktivním krvácením, arteriovenózní či arterioportální pištěli nebo pseudoaneuryzmatem prokázaným dnes již výhradně pomocí CT vyšetření., Background. Endovascular intervention is the current standard of practice to achieve hemostasis in blunt abdominal trauma. Percutaneous procedure comes after diagnostic CT examination, which is the most effective diagnostic tool to demonstrate active bleeding to the retroperitoneal space, pelvis and abdominal solid organs. The aim of the study is to evaluate endovascular treatment of abdominal solid organ, retroperitoneal and pelvic injuries. Material and method. From 2008 to 2011 23 patients (17 men and 6 women) with traumatic bleeding from abdominal and retroperitoneal solid organs or pelvis were treated on Department of Radiology, University Hospital Olomouc. Indication for embolization was always active arterial bleeding detected on CT examination. Mean age of patients was 37.42 years (range 15-66 years). Coils and microcoils were the most frequently used embolic material. Results. Endovascular treatment was definitive in 21 patients. Primary success rate was 91.3%. Reembolization for rebleeding was needed in two patients. Rebleeding is considered as major complication. No other major or minor complication for hemostatic embolization was seen in our cohort. Major complication rate was 8.7%. Conclusion. Nonoperative management is nowadays preferred strategy of treatment in abdominal solid organ, retroperitoneal and pelvic injuries. Hemodynamically stable or by fluid infusions stabilised patients with active ongoing bleeding, arteriovenous or arterioportal fistula or pseudoaneurysm seen on CT are nowadays indicated for endovascular treatment., Martin Köcher, Marie Černá, Stanislav Buřval, Igor Čižmář, and Literatura 19
Akutní humorální rejekce (AHR) představuje vzácnou komplikaci, která často vede ke ztrátě ledvinného štěpu. Cílem této retrospektivní monocentrické studie bylo zhodnotit 2 přístupy k léčbě AHR. Byla analyzována dokumentace 730 pacientů, kteří podstoupili transplantaci ledviny v letech 2002?2005. V letech 2002?2003 byli pacienti s AHR léčeni 5 plazmaferézami (skupina PF, n = 13) a v letech 2004?2005 kombinací 5 PF a intravenózních imunoglobulinů (PF + IVIG, 0,5 g/kg, n = 8). Byla analyzována data z období 1 roku po transplantaci ledviny. AHR se vyskytla u 21 ze 730 pacientů (2,9 %). Přežití štěpů v 6. měsíci a v 1. roce bylo signifikantně vyšší ve skupině PF + IVIG než ve skupině PF (p < 0,05). Přežití nemocných bylo v obou skupinách podobné. Výskyt infekčních komplikací byl v obou skupinách podobný. V kontrolních rebiopsiích (prováděných pro zhoršení funkce štěpu nebo k ověření účinnosti léčby) byl ve skupině PF vyšší výskyt akutních celulárních rejekcí (46,2 vs 14,3 %). Závěrem lze konstatovat, že akutní humorální rejekce transplantované ledviny představuje vzácnou komplikaci, která je léčitelná kombinací plazmaferéz a intravenózních imunoglobulinů., J. Slatinská, E. Honsová, L. Lyerová, and Lit. 16
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Se zdokonalováním technického provedení koronární intervence společně s narůstajícími zkušenostmi jednotlivých pracovišť se posouvá i věková hranice nemocných s akutním koronárním syndromem, kteří mají šanci podstoupit koronární angioplastiku s adekvátním profitem pro další léta kvalitního života. Cílem naší retrospektivní studie bylo zjistit aktuální situaci v řešení akutního koronárního syndromu u nemocných ve věku nad 75 let v podmínkách Fakultní nemocnice Brno za spolupráce dvou jejích klinik. Soubor nemocných a metodika. Retrospektivně byl vyhodnocen soubor nemocných hospitalizovaných na Klinice interní, geriatrie a praktického lékařství v letech 2005-2007 pro Dg R074 - bolesti na hrudi k vyloučení koronárního syndromu a pro Dg I20 a I21 - akutní koronární syndrom. Byly vyhodnoceny rizikové faktory, předchozí medikace, způsob řešení akutního koronárního syndromu, kontraindikace intervenčního zákroku, úprava medikace po proběhlé epizodě. Výsledky. Akutní koronární syndrom byl diagnostikován u 92 nemocných z celého souboru a intervenčním zákrokem byl řešen u 41 nemocných (44,6 %). U 51 nemocných (55,4 %) byl volen konzervativní postup či nebylo možno koronární intervenci realizovat. Nejčastější příčinou volby konzervativního postupu byly akutní či chronické závažné kognitivní poruchy (delirantní stavy, pokročilá demence), dále závažná polymorbidita či zavážná akutní komplikace mimo kardiovaskulární systém. Závěry pro praxi. Nemocní nad 75 let jeví z hlediska diagnostiky akutního koronárního syndromu značné interindividuální rozdíly. Nemocní nad 75 let věku přicházejí k ošetření pro akutní koronární syndrom obvykle významně později než mladší nemocní. Nemocní nad 75 let z již diagnostikovano u ischemickou chorobu srdeční nejsou často léčeni podle aktuálních doporučení odborných společností. Akutní koronární syndrom nasedá v této věkové skupině relativně často na probíhající infekt. Symptomatologie je v tomto případě zásadním způsobem modifikována. U nemocných nad 75 let s akutním koronárním syndromem by měl být intervenční zákrok vždy zvažován jako nejefektivnější modalita a samotný věk není kontraindikací tohoto výkonu. Mortalita akutního koronárního syndromu řešeného intervenčním výkonem na koronárních arteriích u nemocných nad 75 let se významně neliší od nemocných mladších věkových skupin. Efektivita intervenčního výkonu na koronárních arteriích by měla vždy být kriticky posuzována u nemocných s těžší kognitivní poruchou, s imobilizačním syndromem či s nejistou compliancí v období následujícím po vlastním výkonu., Improvements in coronary surgery techniques combined with increasing experience in individual facilities are raising the age limit for patients with acute coronary syndrome who can potentially undergo coronary angioplasty with a reasonable benefit in terms of additional years of quality life. The aim of the retrospective study was to determine the current situation in the treatment of acute coronary syndrome for patients over 75 years of age in the Brno Teaching Hospital in cooperation with two of its clinics. Patient sample and method. A retrospective analysis was carried out of a sample of patients hospitalised in the Clinic of Internal Medicine, Geriatric Medicine and General Medicine in the period 2005-2007 for DgR074 - chest pain for the exclusion of coronary syndrome and for Dg 120 and 121 - acute coronary syndrome. Risk factors, previous medication, the method used to treat acute coronary syndrome, contraindications for surgery, and changes in medication after the episode were evaluated. Results. Acute coronary syndrome was diagnosed in 92 patients from the full sample and surgery was carried out in 41 cases (44.6%). In 51 cases (55.4%) a conservative approach was adopted or it was not possible to carry out coronary surgery. The most frequent reason for the selection of a conservative approach was acute or chronic severe cognitive defects (delirium, advanced dementia), as well as severe polymorbidity or severe acute complications outside the cardiovascular system. Conclusions for practice. There are significant inter-individual differences for patients over 75 years of age in terms of acute coronary syndrome diagnosis. Patients over the age of 75 usually come for treatment for acute coronary syndrome significantly later than younger patients. Patients over the age of 75 with previously diagnosed ischemic heart disease often fail to get treatment according to the current recommendations of expert societies. In this age group acute coronary syndrome is relatively frequently associated with an ongoing infection. In this case, the symptomatology is fundamentally modified. Surgery should always be taken into consideration as the most effective modality for patients over the age of 75 and age itself is not a contraindication for surgery. Mortality for acute coronary syndrome treated by coronary intervention surgery in the over- 75 age group does not differ significantly from that of younger age groups. The effectiveness of coronary intervention surgery should always be assessed critically in the case of patients with severe cognitive defects, with immobilisation syndrome or uncertain compliance in the period after surgery., Hana Kubešová, Pavel Weber, Vlasta Polcarová, Petr Kala, Jindřich Špinar, and Lit.: 15
Akutní koronárni syndrom je velmi důležitou oblastí současně akutní a invazivní kardiológie. Ve stáří je doprovážen řadou dalších závažných onemocnění, která ovlivňují průběh nemoci i prognózu; obvyklý je i netypický průběh nemoci. Autor stručně vymezuje AKS obecně, zvláštní oddíl věnuje problematice onemocnění ve stáří., Acute coronary syndrome (ACS) is a very important domain of contemporary acute and invasive cardiology. Many severe concomitant disorders influence the progress and prognosis of the disease; an unusual progress of the illness is also common. The author specifies ACS in general, a special part is dedicated to ACS in elderly., Petr Kala, Martin Poloczek, and Lit. 34
Úvod: Pacienti se známkami krvácení do zažívacího traktu jsou z organizačních důvodů hospitalizováni na jednotkách intenzivní péče chirurgických pracovišť. V této skupině pacientů roste podíl těch, kteří užívají různé formy antitrombotické terapie. Od nástupu endoskopických metod hemostázy je chirurgická léčba těchto nemocných spíše výjimkou a mortalita velmi nízká. Jejich léčba je nákladná personálně, organizačně i finančně a otázkou je, zda by nebylo možné nárůst počtu těchto pacientů zastavit, nebo dokonce snížit. Metody: Retrospektivní analýza pacientů hospitalizovaných pro akutní krvácení do zažívacího traktu na našem pracovišti se zaměřením na užívání různé formy antitrombotické terapie jako rizikového faktoru. Výsledky: Během 24 měsíců bylo na našem pracovišti hospitalizováno celkem 251 pacientů s akutním krvácením do zažívacího traktu. 107 z nich užívalo antiagregační, antikoagulační nebo kombinovanou terapii. Ani jeden z pacientů neužíval žádnou formu gastroprotekce. Závěr: Pacientů akutně krvácejících do zažívacího traktu je mnoho a jejich počet roste zejména ve skupině nemocných užívajících různé formy antitrombotické terapie. Navzdory všeobecně platným guidelines nejsou tito pacienti mnohdy vybaveni žádnou formou gastroprotekce. Dodržením standardů by mohlo být možné tento nepříznivý trend pozitivně ovlivnit. Klíčová slova: krvácení do GIT − antikoagulační/antiagregační terapie, Introduction: Patients with signs of acute bleeding into the gastrointestinal tract are hospitalized at intensive care units of surgical departments for organizational reasons. There is a growing proportion of those treated with various forms of antithrombotic therapy. From the onset of endoscopic methods of haemostasis, mortality is low and surgical treatment of these patients is rarely required. Their treatment takes up a lot of human and financial resources. The question remains, whether it would be possible to stop the volume growth or even reduce the number of these patients. Methods: A retrospective analysis of patients hospitalized for acute gastrointestinal bleeding at our department focused on the use of various forms of antithrombotic therapy as a risk factor. Results: A total of 251 patients were hospitalized with acute bleeding into the digestive tract during 24 months at our department. 107 of these were receiving antiplatelet, anticoagulant or combination therapy. None of the patients used any form of gastroprotection. Conclusion: The number of patients acutely bleeding into the digestive tract is high and rising particularly within the group using various forms of antithrombotic therapy. Despite the existence of accepted guidelines, these patients are often not equipped with any form of gastroprotection. Compliance with the accepted standards could positively influence this unfavourable trend. Key words: bleeding into the GI tract − anticoagulant/antiplatelet therapy, and B. East, J. Hoch