Meningeomy jsou zpravidla pomalu rostoucí nádory, které vznikají z arachnoideálních buněk. Tvoří přibližně třetinu všech primárních intrakraniálních nádorů. Vyskytují se častěji u žen. Klinická manifestace meningeomů je závislá především na lokalizaci a velikosti tumoru. V terapii se uplatňuje hlavně chirurgická léčba, jejíž úspěšnost je spojena s radikalitou resekce. Další léčebnou modalitou je radiochirurgie, alternativou spíše experimentální zůstává hormonální terapie. Materiál a metodika: Autoři popisují zkušenosti svého pracoviště se záchytem, diagnostikou, terapií a dalším sledováním pacientů s meningeomem (n = 552). Výsledky a závěr: Navzdory převážné histologické benignitě meningeomů, recidivy mohou být poměrně časté a oscilují mezi 10 až 30 %, vždy s ohledem na stupeň radikality operace. Proto je nutná dispenzarizace těchto pacientů a pravidelné kontroly pomocí MR, Meningiomas are usually slow-growing tumors, which arise from arachnoideal cells and represent about one third of all primary intracranial tumors. They occur more frequently in women. Clinical manifestations of meningiomas depend on location and tumor size. In therapy, surgical treatment is mostly applied; the success rate is associated with the amount of the resection. Another treatment modality is radiotherapy, hormonal therapy remains on experimental field. Material a methods: Authors describe their experiences with the diagnosis, the therapy and with the follow up of the patients with meningioma (n = 552). Results and conclusion: Despite of mostly benign histology of meningiomas, their recurrence may be relatively frequent and oscillates between 10 to 30 % often depends of the extension of the operation. Therefore, it is necessary to follow up these patients in compliance with regular monitoring using MR imaging., Miloš Duba, Andrej Mrlian, Josef Musil, Martin Smrčka, Marek Bradávka, and Literatura
Implantace trvalé kardiostimulace patří k výkonům, které se provádí v průběhu krátkodobé hospitalizace. Cílem práce byla identifikace nejčastějších ošetřovatelských intervencí/potřeb pacientů indikovaných k zavedení trvalé kardiostimulace v průběhu krátkodobé hospitalizace a následné vytvoření komplexní ošetřovatelské mapy péče. Prostřednictvím retrospektivní analýzy zdravotnické dokumentace byla sumarizována data od 100 pacientů, kteří byli hospitalizováni za účelem zavedení trvalé kardiostimulace. Na základě identifikace nejčastějších ošetřovatelských problémů byla vytvořena ošetřovatelská dokumentace, která je komplexní a je určena pro všeobecné sestry a další nelékařské pracovníky., The implantation of a permanent pacemaker is realized during short-term hospitalization. The goal of this manuscript is to identify the most frequent nursing interventions/needs of patients indicated for permanent pacemaker implantation realized during short-term hospitalization and, subsequently, to develop a complex nursing care map. The data of 100 patients who have been hospitalized for permanent pacemaker implantation have been summarized in a retrospective analysis of their medical records. Based on identification of the most frequent nursing problems, comprehensive nursing documentation was developed that is designated for nurses and other staff who are not doctors., and Šenkyříková M., Fišerová H., Ludka O., Špinar J.
Cíl: Prospektivní sledování pacientů po prodělané akutní myokarditidě s cílem posoudit přínos a bezpečnosti pravidelného sledování pacientů pomocí magnetické rezonance (MR), laboratorních hodnot kardiospecifických enzymů a bicyklové ergometrie s ohledem na možné zkrácení doporučovaného přísného klidového režimu. Metodika: U 21 pacientů s diagnostikovanou akutní myokarditidou (včetně přítomnosti pozdního sycení - LGE při vstupní MR) byla v intervalu 1 a 6 měsíců provedena kontrolní MR, stanovení hladiny hypersenzitivního troponinu I (hs-Tn) a bicyklová ergometrie. Obrazová analýza byla zaměřena na vývoj rozsahu a intenzity LGE lézí v MR, výsledky byly porovnány s vývojem hs-Tn a výsledku bicyklové ergometrie po 1 měsíci. Výsledky: Předběžné výsledky studie prokázaly, že u všech pacientů byla prokázána regrese rozsahu i intenzity LGE při kontrolních vyšetřeních a zároveň nebyl prokázán rozvoj systolické dysfunkce levé komory srdeční u žádného pacienta. Tento vývoj korespondoval s vývojem průměrné hodnoty hs-Tn (z 9214,2 µg/1 na 25,4 µg/1). Při bicyklové ergometru nebyly prokázány závažné arytmie a všichni pacienti prokázali dobrou toleranci fyzické zátěže (minimálně 150 W). Závěr: Předběžné výsledky naší studie ukazují, že kombinace magnetické rezonance, hodnoty hs-Tn a bicyklové ergometrie je bezpečná a přínosná pro sledování pacientů po prodělané akutní myokarditidě. Důkladná analýza provedených výše uvedených vyšetření v delších intervalech je nezbytná pro možnou stratifikaci rizika u pacientů i s ohledem na délku doporučeného klidového režimu., Aim: Prospective study of patients following an acute myocarditis in order to assess the benefits and safety of regular monitoring using MRI, laboratory values of cardiac enzymes and exercise ECG. Methods: 21 patients with acute myocarditis (diagnosis including the presence of late gadolinium enhancement - LGE at acute MR) underwent in 1 and 6 months interval a follow-up MRI, level of hypersensitive tro-ponin I (hs-Tn) and the exercise ECG. Image analysis was focused on the development of LGE extent and intensity, results were compared with the development of hs-Tn and exercise ECG in 1 month follow-up. Results: Preliminary results of the study prove regression of the extent and intensity of LGE in all patients and normal left ventricular systolic function in all patients in 1 and 6 months follow-up. This trend corresponds with the development of the average value of hs-Tn (from 9214.2 µg/1 to 25.4 µg/1). During exercise ECG severe arrhythmia was not identified and all patients showed good tolerance of physical burden (at least 150 W). Conclusion: Preliminary results of our study indicate that the combination of MR, the value of hs-Tn and exercise ECG is safe and beneficial for follow-up of patients after acute myocarditis. A thorough analysis at longer intervals is necessary for possible risk stratification of patients with regard to the duration of recommended rest interval duration., Jakub Šedivý, Jan Baxa, Milan Hromádka, Táňa Matoušková, Richard Rokyta, Jiří Ferda, and Literatura
Gliomy patří mezi nejčastější primární mozkové intraaxiální nádory. Jedná se o širokou skupinu nádorů lišících se svojí typickou lokalizací, věkovou predispozicí, morfologií, stupněm malignity a sklonem k progresi. Na základě WHO klasifikace a gradingu se dělí na dvě základní skupiny: gliomy nízkého stupně malignity (low grade glioma – LGG) a gliomy vysokého stupně malignity (high grade glioma – HGG). Tyto dvě skupiny se mezi sebou značně liší svými biologickými vlastnostmi, a tím i celkovou prognózou pacienta. Mezi základní možnosti jejich terapie patří chirurgická resekce s následnou radioterapií a chemoterapií. Ve sdělení jsou rozebrány možnosti a limitace těchto jednotlivých modalit léčby pro LGG i HGG., Glioma is a common type of primary brain intraaxial tumors. This is a broad group of tumors that differ in their typical localization, age predisposition, morphology, degree of malignancy and the tendency to progression. On the basis of the WHO classification with grading system are divided into two basic groups: glioma low grade malignancy (low grade glioma – LGG) and glioma high grade of malignancy (high grade glioma – HGG). These two groups in between vary considerably in their biological characteristics and thus the overall prognosis of the patient. Among the basic capabilities of their therapies include surgical resection followed by radiation therapy and chemotherapy. In the article are analyzed the possibilities and limitations of these various modalities of treatment for LGG and HGG., Pavel Fadrus, Pavel Šlampa, Radek Lakomý, Martin Smrčka, and Literatura
Existuje řada faktorů, které mohou komplianci ovlivňovat. Tyto faktory bývají povětšinou kategorizovány na charakteristiky pacienta, znaky dané nemoci, charakteristiky léčebného režimu, charakteristiky léčebného uspořádání – settingu, povahu vztahu mezi pacientem a zdravotníkem. Právě vztah mezi pacientem a zdravotníkem je klíčovou záležitostí ve studiu kompliance. „Vztah“ však může být obtížně uchopitelným (a tudíž i ovlivnitelným) pojmem. Více jasnosti může vnést uvažování o tom, čím je povaha vztahu mezi zdravotníkem a pacientem utvářena: o spokojenosti pacienta s léčbou, o rozvržení moci mezi zdravotníkem a pacientem, o otevřené komunikaci mezi nimi, o sdílení informací, o rovnováze aktivity pacienta a zdravotníka i o zájmu zdravotníka o to, co si pacient o léčbě myslí a jak ji prožívá. To vše jsou příležitosti k větší spolupráci pacientů a zdravotníků., There are many specific factors, which can influence compliance. These factors are mostly put into five categories: patient characteristics, disease characteristics, treatment factors, factors of the treatment setting, and factors of patient-provider relationship. Just this patient-provider relationship is a key figure in the study of compliance. However, „relationship“ may be a term difficult to be understood (and influenced, as well). Considering the patients´ satisfaction with treatment, the power between providers and patients, the open communication between them, sharing information, balanced activity of both parties, providers´ interest in patients´ beliefs and experiences may make the term „relationship“ clearer. In all of these issues new opportunities for better cooperation between patients and providers can be found., Jániš M., and Literatura
Tématem této přehledové studie je kompliance – adherence – tedy míra, se kterou se pacientovo jednání (např. ve smyslu braní léků, dodržování diety, uskutečňování životních změn) shoduje s radami získanými od zdravotníků. Míra nekompliance je vysoká. Proto se objevují postupy zvyšující spolupráci mezi pacienty a zdravotníky. Je to postup motivační, který se snaží pacientovi pomoci, aby důvody pro změnu odkryl v sobě; edukativní postup usilující o to, aby pacient rozuměl léčbě, jak on sám potřebuje; behaviorální postup zaměřený na pacientovo učení se dovednostem, které kompliantní chování vyžaduje; rovněž postupy využívající sociální oporu pacienta; organizační strategie, které usilují o zjednodušení terapie, o její zpříjemnění i o zvýšený dohled nad pacientem., This study is focused on the topic of compliance (adherence). These concepts refer to the extent to which patient´s behavior (in terms of taking medication, following diets, or achieving lifestyle changes) coincides with medical or health advice. The extent of non compliance is high. Therefore new interventions increasing cooperation between patients and health-care providers are being looked for. Among the most important strategies there is the motivation method helping the patient himself to find the reasons for compliance. Educative technique is outstanding as well: it enables patient to understand the subjects of the treatment, which he consider to be most important. Behavioral approach helps patients to gain skills necessary for compliance. The methods promoting the social support, simplifying the therapy, making it more pleasant for the patient or ensuring his or her supervision have to be also mentioned., Jániš M., and Literatura
Kompliance je závažným problémem v současném zdravotnictví. Uvažuje se, jak ji zvýšit, neboť míra nekompliance je vysoká. Současně se kompliance ukazuje i jako etický problém. Nejčastěji se diskutuje o způsobech, jakými může (a zda vůbec může) zdravotník vést pacienta k přijetí hodnot, které on uznává jako prvořadé (zdraví, úleva od bolesti, prodloužení života, kompliance). A co má dělat v případě, že se jeho a pacientovy hodnoty od sebe odlišují. Někteří etici přiznávají zdravotníkovi velkou míru zodpovědnosti za dodržení pacientovy kompliance a podobně velkou míru zodpovědnosti pacientovi v případě, že komplianci nedodrží. Jiní etici zpochybňují komplianci jako nejvyšší hodnotu, což ovšem nezbavuje zdravotníka povinnosti pomoci pacientovi plně pochopit zdravotnické pokyny. Ve středu zájmu etiků je rovněž motiv moci ve vztahu mezi zdravotníkem a pacientem. Zdravotníci mají svou moc danou svým samotným zaměstnáním, svými znalostmi i svou důvěryhodností. Za etické se považuje použití těchto forem moci k získání „moci spolu s pacientem“ („power with“) namísto získání moci nad pacientem („power over“)., Compliance (adherence) is a serious problem in today health-care system. The strategies increasing cooperation between patients and health-care providers are being looked for, because the extent of non compliance is high. Simultaneously, the compliance is an ethical problem. Mostly the ethics considers the ways how to lead patients to adopting of the health-care providers values, such as health, relief of suffering, prolongation of life, compliance. The ethics also considers if it is allowed at all and what to do if the patients´ values and health-care providers´ ones differ. Some moralists consider providers responsible for maintaining compliance and blame patients for discontinuing it. Others think that providers are responsible for explaining the importance of cooperation, but they doubt compliance as the most desirable value. The moralists also debate over the power between patient and health-care provider. The latter derives his power from his formal position, information and credibility. The ethics prefers “power with patients” to „power over them“., Jániš M., and Literatura
Přestože je implantace kloubních náhrad metodou volby pro řadu postižení pohybového aparátu a u diabetiků je indikována podle stejných principů jako u pacientů bez diabetes mellitus, je implantace endoprotézy u diabetiků sdružená s vysokým rizikem perioperačních komplikací. S přihlédnutím k velmi obtížné a náročné léčbě hluboké infekce kloubní náhrady hraje klíčovou roli prevence komplikací. Předpokladem adekvátní předoperační přípravy a správně vedené perioperační a pooperační péče o pacienty s diabetes mellitus je těsná spolupráce ortopeda, diabetologa a anesteziologa, kteří musí ve své praxi respektovat v předkládaném sdělení prezentovaná specifika svých pacientů diabetiků., While a joint implant is the method of choice for numerous locomotor disorders and it is indicated for diabetic patients based on the same rules as for patients without diabetes mellitus, a joint implant in diabetic patients is associated with a high risk of perioperative complications. Considering a very difficult and demanding treatment of a deep infection of a joint replacement, the prevention of complications plays the key role. A precondition for adequate perioperative preparation and correctly managed perioperative and postoperative care of patients with diabetes mellitus is the close cooperation of the orthopedist, diabetologist and anesthesiologist, who in their practice have to respect the specificities of their diabetic patients presented in submitted reports., and Pavel Šponer, Tomáš Kučera, David Pellar
Cíl: Podle literatury dosahuje četnost komplikací kranioplastiky po dekompresivní kraniektomii i více než 30 %. Cílem studie je hodnocení četnosti, příčin a léčby komplikací kranioplastik po dekompresivní kraniektomii pro expanzivně se chovající supratentoriální ischemii nebo kraniocerebrální poranění a analýza důvodů neprovedení kranioplastiky u části nemocných po dekompresivní kraniektomii. Soubor a metodika: V retrospektivní studii nemocných po dekompresivní kraniektomii (2006–2014) byla kranioplastika provedena u 25 z 35 nemocných s expanzivní malacií (71,4 %) a u 33 z 68 zraněných s poúrazovou nitrolební hypertenzí (48,5 %). Výsledky: Nejčastější příčinou neprovedení kranioplastiky bylo úmrtí. U 20 % nemocných s mozkovou ischemií a 61,3 % zraněných byla kranioplastika provedena časně (do 10 týdnů). Četnost neurochirurgických komplikací byla u kranioplastik u nemocných s expanzivní malacií 12 % (explantace plastiky u 8 %) a u kranioplastik po kraniocerebrálním poranění dosahovala 9,1 % (explantace plastiky u 3 %). Hydrocefalus a subdurální kolekce byly před kranioplastikou přítomny u 6 a 9,1 % zraněných. Četnost hydrocefalu po kranioplastice byla u kraniotraumat 6 % a u mozkové ischemie 4 %. Závěry: Četnost komplikací kranioplastik, byť nižší než uvádí literatura, převyšuje hodnoty očekávané u elektivních operací. Subdurální kolekce a hydrocefalus nelze jednoznačně hodnotit jako komplikaci kranioplastiky, protože mohou být přítomny již před kranioplastikou v důsledku základního onemocnění., Aim: Reported incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy may exceed 30%. The aim of the study was to analyse the incidence, causes and treatment options for neurosurgical complications of cranioplasty after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemic stroke and craniocerebral injury and to analyse the reasons for not performing cranioplasty in a subgroup of patients after decompressive craniectomy. Patients and methods: During a retrospective study (2006–2014) cranioplasty was performed in 25 of 35 patients after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemia (71.4%) and in 33 of 68 (48.5%) patients after decompressive craniectomy for posttraumatic intracranial hypertension. Results: Death was the most frequent reason for not performing cranioplasty after decompressive craniectomy. The frequency of early cranioplasties (< 10 weeks after decompressive craniectomy) was 20% in patients with ischaemic stroke and 61.3% in head-injured patients. The incidence of neurosurgical complications was 12% in patients after expansive brain ischaemia (cranioplasty explantation rate 8%). The incidence of cranioplasty complications in patients after craniocerebral injury was 9.1% (cranioplasty explantation rate 3%). Subdural collections and hydrocephalus were observed in 9.1% and 6% of patients after craniocerebral injury before cranioplasty, resp. Hydrocephalus requiring neurosurgical treatment was found in 6% of patients after craniocerebral injury and 4% of patients with brain ischaemia during the postcranioplasty period. Conclusions: Although the incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy is lower than that reported in literature, it exceeds the rates expected for elective surgeries. Subdural collections and hydrocephalus cannot be unequivocally considered a complication of cranioplasty, because they are frequently observed before cranioplasty and may be caused by the disease requiring decompressive craniectomy. Key words: cranioplasty – decompressive craniectomy –brain ischaemia – craniocerebral injury – hydrocephalus – neurosurgical complication The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Hrabovský, R. Jančálek, I. Říha, J. Chrastina