a1_Autor na české publicistice z dvacátých let dvacátého století zkoumá, jaké představy a obrazy si tehdy vytvářeli Češi o Podkarpatské Rusi jako nejvýchodnější části Československé republiky a o jejích obyvatelích. Na dané téma uplatňuje koncept orientalismu, vzešlý z postkoloniálních studií, a prostřednictvím analýzy zvolených pramenů představuje Podkarpatskou Rus v dobovém českém vnímání jako československý Orient, s charakteristickými rysy exotičnosti, malebnosti, divokosti, zaostalosti nebo odlišného plynutí času. Pro Čechy (a v menší míře Slováky), kteří přicházeli po roce 1918 na Podkarpatskou Rus jako úředníci, učitelé nebo policisté v roli nových správců nebo jako turisté, se jednalo zpočátku o téměř neznámé prostředí. Potřeba orientovat se v něm, integrovat je do nového státního celku a legitimizovat novou vládu vedla Čechy k tomu, aby zdejší rusínské obyvatele pojímali buď jako slovanské bratry, kteří trpěli pod staletým útiskem Maďarů, nebo jako prostoduché domorodce, které je nutné civilizovat. Líčení Rusínů jako ''v jádru dobrého lidu'' se ovšem podle autora mísilo s jejich popisy jako indolentních a iracionálních bytostí, náchylných k alkoholu a ohrožovaných ve své naivitě účelovou komunistickou či ukrajinskou nacionální agitací., a2_Další dvě zdejší etnické skupiny, Maďary a Židy, naproti tomu Češi zobrazovali převážně negativně, jako orientálce protikladné Evropanům, jejichž vliv je nutné marginalizovat. Podobně záporné hodnocení platilo také pro podkarpatské komunisty, ukrajinské emigranty a řeckokatolickou církev. Sami Češi se podle autora často charakterizovali jako racionální a efektivní nositelé západní civilizace, avšak někdy též jako příliš mírní nebo idealističtí. Zcela odlišný obraz Podkarpatské Rusi, jak ukazuje autor, nabízela publicistika československých komunistů. Ti zde byli ve dvacátých letech nejsilnější politickou stranou a jejich diskurz nastoloval především narativ české buržoazní diktatury, okupace a koloniálních praktik. V závěrečných kapitolách studie podává autor přehled o tom, jak byla od třicátých do současnosti Podkarpatská Rus přítomná v české kulturní paměti a jak je Československo přítomno v kulturní paměti a historii Zakarpatí., a1_The author examines Czech journalism of the 1920s to find out what ideas and images Czechs had at that time about Carpathian Ruthenia, the easternmost part of their new country, the Czechoslovak Republic. In his research on this topic, the author employs Orientalism, a concept that originates in postcolonial studies, and, after analyzing his sources, he presents Carpathian Ruthenia as it appeared to Czechs at that time, that is, as the Czechoslovak Orient, with the characteristic features of the exotic, the picturesque, the wild, the backward, and with a different sense of time. For Czechs (and to a lesser extent Slovaks too) who came to Carpathian Ruthenia after 1918 as clerks, teachers, and police, in the role of the new administrators, or as tourists, this was initially an almost unknown environment. The need to get one´s bearings in it, to integrate it into the new republic, and to legitimate the new government led the Czechs to conceive of the local Rusyns either as fellow Slavs who had for centuries suffered under Magyar oppression or as simple-minded natives who need civilizing. According to the author, the depiction of the Rusyns as ''good folk and heart'' was, however mixed with descriptions of them as indolent and irrational beings, with an inclination to drink and, in their naiveté, susceptible to Communist or Ukrainian nationalist propaganda. By contrast, the other local ethnic groups, the Magyars and the Jews, were depicted by Czechs in a mainly negative way, as Orientals, the opposite of Europeans, whose influence had to be minimalized. A similarly negative assessment applied also to the Communists of Carpathian Ruthenia, Ukrainian immigrants, and the Ukrainian Greek Orthodox Church., a2_Czechs, according to the author, often described themselves as rational and efficient bearers of Western Civilization, but were, they felt, sometimes excesively lenient or idealistic. A quite different picture of Carpathian Ruthenia, the author argues, was offered by the journalism of the Czechoslovak Communists. In the 1920s, the Communists were the strongest political party here and it was mainly their discourse that established the narrative about a Czech bourgeois dictatorship, occupation, and colonial practices. In the concluding sections of the article, the author presents a summary of how, from the 1930 to the present, Carpathian Ruthenia was present in Czech cultural memory and Czechoslovakia was present in the cultural memory and history of Carpathian Ruthenia., Stanislav Holubec., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži - vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv., a2_Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili., b1_The French Communists’ official reactions to the Soviet-led military intervention by five Warsaw Pact countries in Czechoslovakia in August 1968 are generally considered to mark the first time in history that the French Communist Party decided not to show public support for an international operation by the Soviet Union. As the author demonstrates with an analysis of records from the Archive of the French Communist Party and the central Czechoslovak archives, French Communist support for the Czechoslovak reform movement was not exactly straightforward; nor was subsequent French Communist condemnation of the August military intervention consistent. The French Communist Party leaders’ attitude to Alexander Dubček (1921-1992) and the Prague Spring can, according to the author, be reasonably described as limited support, which did not go beyond the limits of friendship with the Soviet Union. The diplomatic activity of the General Secretary of the French Communist Party, Waldeck Rochet (1905-1983), also stemmed from this attitude: in July 1968, he tried, unsuccessfully, to act as a broker between Prague and Moscow and thus prevent the military intervention. By contrast, amongst French Communist intellectuals, like Roger Garaudy (1913-2012) and Louis Aragon (1897-1982), sympathies for the Prague Spring were much more visible. In contrast to the enthusiasm with which these intellectuals welcomed ‘Socialism with a human face’ in Czechoslovak, however, were the impressions of the French Communist Party rank-and-file who had experienced the Prague Spring in person - they perceived it as a threat to Socialism and were unpleasantly surprised by manifestations of Czech and Slovak idealization of the West., b2_Although the French Communist Party initially ‘condemned’ the intervention in Czechoslovakia, the next day its leaders moderated their negative response, expressing ‘disagreement’. Ultimately, this position had no real influence on the French Party’s relations with the Soviet Union. Indeed, according to the author, it would be more accurate to talk of a certain buttressing of those relations, since it turned out that they could be further developed regardless of the French Party’s not agreeing with the intervention. The attitude of the French Communist Party leadership after August 1968 was therefore of a dual nature: the Party declared that it stuck to its original position of disagreement with the intervention, but that was not really manifested in their politics in practice: in fact, they maintained friendly relations with both the Soviet Communists and the ‘normalized’ Czechoslovak Communist Party. But not all French Communists agreed with this stance. For many French Communist intellectuals, the official condemnation was insufficient, and they appealed for greater solidarity with occupied Czechoslovakia. Nor amongst the rank-and-file of the French Communist Party was opinion unanimous; probably many members agreed with the intervention in Czechoslovakia., Michaela Kůželová., and Obsahuje bibliografii
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Dalibor Vácha.
a1_Tato stať je zpracována na základě studia materiálů ve fondech centrálních ruských archivů a v původním znění byla zahrnuta do antologie studií autorky (MURAŠKO, Galina Pavlovna: Vlastnaja vertikal i evoljucija umonastrojenij v Čechoslovakii v 50-je gody XX v.: Po dokumentam rossijskich archivov. In: TÁŽ: Izbrannoje. Ed. T. V. Volokitina - A. N. Kanarskaja - M. I. Leňšina. Moskva, Institut slavjanoveděnija Rossijskoj akaděmii nauk 2011, s. 230-264). Autorka využila diplomatické zprávy, v nichž úředníci sovětského velvyslanectví v Praze a generálního konzulátu v Bratislavě informovali Moskvu o situaci v Československu a v Komunistické straně Československa. Tyto prameny jí dovolují - v rámci daného úhlu pohledu - registrovat změny pozic ve stranických špičkách a sledovat proměny nálad v různých vrstvách české a slovenské společnosti, zejména mezi uměleckou a vědeckou inteligencí, studenty a státními zaměstnanci, a jejich reakce na rozhodnutí vlády a stranického vedení. Neméně důležité je, že analyzované dokumenty „v druhém plánu“ prozrazují, jakou optikou československé poměry vnímali sovětští diplomaté a další činitelé působící v zemi, a poskytují tak zajímavou sondu do formování politiky Kremlu vůči Praze v padesátých letech minulého století., a2_Z naznačeného hlediska si autorka všímá takových jevů jako působení sovětských poradců v Československu, lidových nepokojů po vyhlášení měnové reformy v roce 1953, podnikových stávek, reakcí obyvatel na hospodářská a sociální opatření přijímaná v rámci takzvaného nového kurzu v roce 1954, formování opozičních postojů po dvacátém sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, ohlasů následných společenských revolt v Polsku a Maďarsku, mocenských poměrů v KSČ po smrti Antonína Zápotockého nebo kritických reakcí obyvatel na reorganizaci řízení hospodářství a masové „prověrky politické a třídní spolehlivosti“ ve státním aparátu po nástupu Antonína Novotného do čela země v roce 1957. Celkově autorka konstatuje, že Moskva měla k dispozici dostatek úplných informací o vývoji situace v Československu a že zde v padesátých letech výrazně ovlivňovala utváření politických rozhodnutí na centrální úrovni., and Galina P. Murašková. Z ruštiny přeložila Jitka Vondrová
Příběh likvidace severočeského města Most v sedmdesátých letech minulého století kvůli těžbě hnědého uhlí slouží autorovi jako případová studie k načrtnutí proměn státněsocialistické verze modernity ve dvacátém století. Klade si přitom základní otázku: v jakém myšlenkovém a sociálním kontextu bylo možné ospravedlnit gigantický experiment, v jehož důsledku zaniklo jedno z nejcennějších historických měst českých zemí? Rámcově připomíná historii Mostu jako mocenského a hospodářského centra od 13. století, stoupající ekonomický význam dolování uhlí v Podkrušnohorské pánvi a úvahy o rozšíření těžby na samotný areál města, které se po druhé světové válce přetavily do plánů na zbourání starého a výstavbu nového Mostu, což v roce 1962 posvětily rozhodující politické orgány Československé socialistické republiky. Tento příběh autor nahlíží ze tří odlišných perspektiv. První z nich je lokální a klade důraz na specifika krajiny a společnosti v tomto regionu českého pohraničí. Je pro ni charakteristické přetržení tradic a vazeb mezi člověkem a prostředím, zánik tamní etnické, kulturní a náboženské identity v důsledku dramatické výměny obyvatel po roce 1945 (vysídlení Němců a znovuosídlení pohraničí), kterou posléze nahradilo ztotožnění s industriální vizí, založenou na vyzdvižení práce, produktivity a modernosti., Produktivistické myšlení jako druhá perspektiva autorových úvah má naopak globálně civilizační ráz. V jeho logice byla podle autora mostecká krajina redukována na zásobárnu surovin potřebných pro další rozvoj země a osudy jejích obyvatel podřízeny odosobněné ekonomické moci a zdánlivě nezpochybnitelným potřebám pokroku. Autor tvrdí, že hlavním hybatelem asanace Mostu byl management Severočeských hnědouhelných dolů a že jako klíčový legitimizační argument sloužil výpočet aktivní finanční bilance tamní těžby. Také třetí nabídnutá perspektiva urbanistických utopií vřazuje příběh do souvislostí evropské moderny. Autor zde osvětluje vizi a výstavbu nového Mostu jako „města růží“, jež mělo nahradit zanedbaný a rozpadající se starý Most, na pozadí myšlenkových proměn československé a evropské architektonické avantgardy mezi třicátými a šedesátými lety minulého století. Podle jeho názoru vycházela celá tato akce z utopie racionálně organizovaného, čistého a spravedlivého města budoucnosti a byla takto prezentována i veřejnosti. V dalším sleduje autor veřejné ohlasy plánů na asanaci Mostu v šedesátých letech, a to v kontextech probouzející se pozornosti k životnímu prostředí a zaostávajícího zájmu o památkovou péči., Ve druhé polovině dekády, a zejména za pražského jara se pak tyto plány staly předmětem veřejné kritiky a kulturní elity se začaly zřetelně vymezovat vůči samotné produktivistické ideologii. Po nástupu takzvané normalizace byly sice kritické hlasy umlčeny, ale na příkladu Mostu je podle autora možné sledovat zrod nového paradigmatu, založeného na syntéze technokratické mentality s humanistickým diskurzem ohleduplnosti k dědictví minulosti. To se plně projevilo v kampani kolem přestěhování nejcennější mostecké památky, gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, který byl díky světově unikátnímu technickému řešení přesunut téměř o kilometr mimo areál těžby. Tato událost, jež měla vyjadřovat vztah socialistického státu k životnímu prostředí a historickému dědictví, se stala ikonou celého mosteckého příběhu. Autor uzavírá tvrzením, že poválečná historie Mostu je sice bezpochyby také projevem ideologie a direktivní praxe státního socialismu, v daleko větší míře je ale vypouklým zrcadlem evropské průmyslové moderny., The story of how and why the old north Bohemian town of Most was destroyed in the 1970s to enable lignite (brown-coal) mining serves the author as a case study with which to outline the transformations of the State-Socialist version of modernity in the twentieth century. In doing so, he raises a fundamental question: What were the intellectual and social contexts that made it possible to justify this gigantic experiment, a result of which was the destruction of one of the most valuable historic towns in the Bohemian Lands? The author outlines the history of Most as a centre of power and economics from the thirteenth century onwards, the growing economic importance of the coal-mining area in the foothills of the Giant Mountains (Podkrušnohorská pánev), and considerations about expanding mining to the area of the town itself. After the Second World War, these considerations were recast into plans for the demolition of the old town of Most and the building of a new town of the same name. The plans were given the blessing of the key political bodies of the Czechoslovak Socialist Republic in 1962., The author looks at the story from three different perspectives. The fi rst is local, emphasizing the special nature of the landscape and society in this region of the Bohemian borderlands (formerly called the Sudetenland). Typical of this perspective are the interrupted traditions and broken bonds between human beings and their environment, and the demise of local ethnic, cultural, and religious identity in consequence of the dramatic population exchange after 1945 (the expulsion of the Germans and the re-settlement of the borderlands); these bonds and traditions were eventually substituted for by identifying with the industrial vision, based on work, productivity, and modernity. Productivist thinking as the second perspective in the essay, by contrast, is of a global nature, occurring wherever civilization was spread. By this logic, the author argues, the Most region was reduced to a storehouse of raw materials necessary for the further development of the country and the lives of its inhabitants who were subordinated to depersonalized economic powers and the apparently unquestioned needs of progress., The author argues that the management of the North Bohemian Lignite Mines (Severočeské hnědouhelné doly) was the driving force behind the removal of Most and that the calculation of a positive fi nancial balance of local mining was the key argument for the legitimation of the project. The third perspective offered here is that of urban planners’ utopias, and it also puts the story into the context of European modernism. Here, the author explains, against the background of changes in avant-garde thinking in Czechoslovakia and the rest of Europe from the 1930s through the 1960s, the vision, and construction, of the new Most as a ''City of Roses'' to take the place of derelict old Most. According to the author, the whole project had its origins in a rationally organized utopia, a clean and socially just city of the future, and it was presented as such to the public. Among other things, the author discusses public responses to the plans for the removal of Most in the 1960s, in the context of nascent attention to the natural environment and the undeveloped interest in the preservation of historical monuments., In the second half of the decade, particularly during the Prague Spring, these plans then became the subject of public criticism, and the cultural elite began clearly to distinguish itself from productivist ideology itself. Even though critical voices were silenced with the coming of ‘normalization’ policy in 1969, Most can, according to the author, serve as a good example of the birth of a new paradigm, one founded on the synthesis of the technocratic mentality and the humanist discourse of respecting the cultural heritage. That was fully manifested in the campaign for moving the most valuable architectural monument in Most, the Gothic Church of the Assumption. Thanks to the solution, which was an internationally unique feat of engineering, the church was moved almost one kilometre outside the mining area. This event, intended to express the Socialist State’s concern for the natural environment and cultural heritage, became the icon of the Most story as a whole. The author concludes by claiming that although the post-war history of Most is doubtless an expression of the ideology and directive practice of State Socialism, it is to a far greater degree a convex mirror of industrial European modernism., and Matěj Spurný.
Autor v této monografii ukazuje, jak se v druhé polovině padesátých let minulého století promítaly americké a sovětské zájmy na Blízkém východě, kde obě velmoci usilovaly o posílení svého mocenského postavení, aniž by přitom často braly v potaz lokální specifika a dlouhý a spletitý historický vývoj regionu. Podle recenzenta se autorovi podařilo úspěšně navázat na jeho předešlé publikace z dějin studené války a nabídnout odborníkům i širší veřejnosti erudovaný a zároveň poměrně čtivý text. and [autor recenze] Jan Bečka.
a1_Článek je obsáhlou prezentací a posouzením knihy autorské dvojice Evy a Hanse Henninga Hahnových Vyhnání v německé paměti: Legendy, mýty, dějiny. Na úvod jsou oba představeni jako renomovaní historici i jako intelektuálové, kteří se publicistikou a jinými občanskými aktivitami zapojují do současných debat o nuceném vysídlení Němců ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Dále pisatel uvádí hlavní zjištění jejich monografie a zasazuje je do kontextu historického výzkumu i širší politické a společenské reflexe daného fenoménu v Německu a České republice. Za leitmotiv knihy manželů Hahnových přitom pokládá vyargumentovanou tezi, že státem podporovaná oficiální politika paměti týkající se nuceného vysídlení Němců neodpovídá ve Spolkové republice odbornému poznání. S uznáním přibližuje nevšedně široký záběr záběr monografie, jenž zahrnuje jak historickou fakticitu migrací německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy v jejich komplexitě (tedy nejen poválečného vysidlování a vyhánění, ale i dřívějších útěků a přesunů organizovaných nacistickými orgány), tak především genezi kolektivní paměti těchto událostí v západoněmecké politice, historiografii a médiích, speciálně pak ve vyhnaneckém prostředí. Rozborem vyhnaneckého diskurzu čerpaného z široké množiny textů autoři shledávají, že v německé kolektivní paměti se často reprodukují a přetrvávají stereotypní náhledy, které mají svůj původ v národovecké (völkisch), nebo dokonce i nacistické rétorice. Při celkově vysoce kladném ocenění nachází autor v knize i některé slabiny. U pasáží týkajících se problematiky vyrovnávání s minulostí postrádá větší zohlednění mezinárodněprávních otázek nuceného vysídlení Němců., a2_Nad kritickými pasážemi, v nichž se manželé Hahnovi zabývají revizionistickými výroky západoněmeckých politiků, vznáší otazník, nakolik byla tato rétorika ovlivněna konkrétními fóry a příležitostmi, při nichž zaznívala. Kritiku, kterou Hahnovi směřují k terminologii, s níž se v Německu pojednává o nuceném vysídlení Němců, pisatel obrací vůči samotné autorské dvojici. V závěru Petr Šafařík věnuje pozornost dosavadnímu přijetí monografie v Německu. Nachází převážně kladné ohlasy, celkově ale recepci knihy ve Spolkové republice hodnotí jako nevýraznou. Kniha má podle jeho názoru potenciál inspirovat širší diskusi, mohla by ale sloužit i jako kompendium. Užitek by přinesla také českým čtenářům, protože analyzuje mnohé fenomény, které jsou přítomné i ve zdejších reflexích soudobých dějin, a to nejen v souvislosti s vyhnáním a nuceným vysídlením Němců., and Petr Šafařík.