Výzkumný program Sekce fyziky elementárních částic je uskutečňován, obdobně jako je tomu v této oblasti fyziky na celém světě, v rámci velkých mezinárodních kolaborací, které své experimenty provádějí v několika hlavních střediscích, kde jsou k dispozici mohutné urychovače. Ústředním mmotivem všech těchto experimentů je zkoumání struktury hmoty na subjaderných vzdálenostech a podstaty sil tam působících. Základní informace o současném stavu našich znalostí mikrosvěta, tvořící tzv. standardní model (SM), jsou shrnuty v článku k padesátému výročí založení FZÚ [1]. V něm najde čtenář také stručný přehled otevřených otázek dnešního SM a nástin teoretických směrů, které na tyto otázky SM hledají odpověď. Krátký přehled základních pojmů SM najde čtenář i v rámečku zařazeném v průběhu textu., Jiří Chýla a kol., and Obsahuje bibliografii
Podle současné představy o struktuře hmoty a silách působících v mikrosvětě jsou základními stavebními kameny hmoty tři generace kvarků a leptonů. Přitom z kvarků jsou složeny mimo jiné protony a neutrony, které představují více než 99,9 % hmotnosti atomů. Zatímco nejznámější lepton - elektron - je znám již od konce 19. století a je stále považován za elementární částici, myšlenka, že protony a neutrony jsou složeny z ještě fundamentálnějších částic, se zrodila počátkem roku 1964 ve snaze pochopit vlastnosti rodiny nově objevených hadronů, částic příbuzných protonu a neutronu. V článku jsou popsány okolnosti, které vedly Murraye Gell-Manna a George Zweiga současně k formulaci kvarkového modelu hadronů. Podrobně jsou rozebrány nejenzásadní rozdíl mezi fyzikálím obsahem pojmu "elementární konstituent" hadronů, tak jak ho chápali Gell-Mann a Zweig, ale i obtíže, na které přijetí tohoto modelu zpočátku narazilo v důsledku velmi neobvyklých vlastností, které kvarky měly. Jsou připomenuty další kllíčové okamžiky vývoje kvarkového modelu a nové experimentální poznatky, které přivedly koncem 60. let Richarda Feynmana k formulaci partonového modelu hadronů a přirozené splynutí kvarkového a partonového modelu v rámci kvantové chromodynamiky, jež byla formulována v roce 1973. Článek končí "listopadovou revolucí" v roce 1974, kdy byla objevena rodina částic, které svědčily o existenci čtvrtého, půvabného kvarku, a jejichž vlastnosti jednoznačně prokázaly správnost koncepce "konkrétních" kvarků George Zweiga. V první části článku je popsán teoretický a experimentální vývoj zhruba od poloviny 50. let 20. století až do publikace článků Gell-Manna a Zweiga počátkem roku 1964, v druhé pak následující desetiletí až do všeobecného přijetí kvarků jako fundamentelních částic standardního modelu., Jiří Chýla., and Obsahuje seznam literatury