Christian Hartmann, Thomas Vordermeyer, Othmar Plöckinger, and Roman Töppel (eds.). Hitler, Mein Kampf: Eine kritische Edition. Munich and Berlin: Institut für Zeitgeschichte, 2016, vols 1-2, 947 + 1019 pp., ISBN 978-3-9814052-3-1. With Edith Raim, Pascal Trees, Angelika Reizle, and Martina Seewald-Mooser. Includes illustrations, maps, a list of all known translations of Mein Kampf before 1945, a list of abbreviations, a detailed bibliography in three parts (before 1932, 1933-45, after 1945), and four indexes (a biographical index and indexes of persons, places, and subjects).In the form of an essay, the author comments here on the 2016 critical edition of Hitler’s Mein Kampf (1925-26), edited by a team of historians from the Institute of Contemporary History in Munich, with additional assistance from others. He contemplates the nature and importance of this book and discusses its author and his meaning in the history of twentieth-century central Europe. He then discusses some of the ideas of Mein Kampf, and clarifi es the historical context of the work, returning to the circumstances that led to its being written and published. He also discusses some of Hitler’s fellow travellers in the Nazi movement, who were of importance for this key work. The author brings up episodes in Hitler’s life, and pays particular attention to his still unclear transformation from an apolitical soldier into a zealous antisemite and political agitator of exceptional rhetorical skill, who was able to bewitch the German people and become their Führer. The author also discusses the diffi culties that the editors of this critical edition had to struggle with, and he praises their work as utterly solid and astonishingly thorough, particularly the commentaries in the huge critical apparatus. The author concludes by discussing reactions both to the fi rst edition of Mein Kampf and to this critical edition, and he discusses various attempts to publish a Czech edition.
Předmětem příspěvku je edice rukopisu Edvarda Beneše Německo a Československo z roku 1937, kterou v roce 2005 vydal Masarykův ústav AV ČR v Praze. Autor kritizuje editorku Evu Broklovou, že své průvodní texty k edici pojala víceméně technicky a nezabývala se v nich důvody vzniku Benešova spisu ani tím, proč dříve nevyšel česky a proč byl publikován anonymně. Sám pak přibližuje obsah díla a osvětluje historické okolnosti jeho sepsání. Tehdejší prezident Beneš je otiskoval během roku 1937 na pokračování německy v deníku Prager Presse a pak také v anglickém překladu. V reakci na publikování svých memorand z Pařížské mírové konference po první světové válce v Německu a na následnou kampaň v říšskoněmeckém tisku se snažil obhájit československou politiku vůči německé menšině i své postoje na konferenci a otupit tak hroty v napjatých československo-německých vztazích. Hauner nepřiznává textu takovou kvalitu a význam jako editorka. Benešův pokus, podnikaný v defenzivě vůči tlaku Hitlerovy říše, podle něj nevyzněl přesvědčivě jak kvůli slabinám v některých argumentech, tak kvůli rostoucímu odcizení německé menšiny, která už spojovala své cíle s agresivními plány Hitlera., This contribution is about Edvard Beneš’s ”Německo a Československo” manuscript (1937), which was first published by the Masaryk Institute, Prague, 2005. The reviewer criticizes the editor of the volume, Eva Broklová, for having conceived her introduction to consider more or less solely technical problems while ignoring the reasons for the origin of this work of Beneš’s, its not having come out in Czech till now, and its having been initially published anonymously. He then describes the content of the work, and casts light on the historical circumstances in which it was written. Beneš, who had been president since 1935, published it in instalments in German in the daily Prager Presse in 1937, and then also in English translation. In reaction to the publishing of his memoranda from the Paris Peace Conference in Germany after the First World War and to the subsequent campaign in the press of the Reich, Beneš tried to defend Czechoslovak policy towards the German minority and also his positions at the Conference, and to diffuse tensions in Czechoslovak-German relations. The reviewer argues that the work is less well written and less valuable than the editor thinks. Beneš’s ”essay,” written on the defensive, while under pressure from Hitler’s Reich, did not, according to the reviewer, ever sound convincing, both because of the weaknesses in some arguments and because of the growing alienation of the German minority, which had already linked its goals with the aggressive plans of Hitler., and Diskuse
Literární prvotina francouzského autora Laurenta Bineta, odměněná v roce 2010 Goncourtovou cenou, zpracovává osudy zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha a členů parašutistické skupiny, která na něj v květnu 1942 provedla atentát. Podle recenzenta dílo, jež dle Bineta nemá být tradičním historickým románem ani historickým dokumentem a jež se vyhýbá fiktivní rekonstrukci motivů jednajících postav, líčí události dosti stereotypním způsobem. Autor postavám přisuzuje apriorní psychologické charakteristiky a neklade si složitější otázky související s atentátem. I když jeho snaha obeznámit s vykonavateli hrdinského činu západní publikum je chvályhodná, českému čtenáři mnoho nepřináší. and This is a review of the Czech translation of the originally French work by Laurent Binet, which won the Prix Goncourt in 2010. The book considers the fate of the Deputy Reich-Protector in the Protectorate of Bohemia and Moravia, Reinhard Heydrich (1904–1942), and of members of the Czechoslovak parachute group that carried out his assassination in May 1942. Binet claims that his intention was to write neither a traditional historical novel nor an historical document. According to the reviewer, the book avoids a fictional reconstruction of the motives of the characters, and depicts events in a largely stereotypical manner. The author ascribes psychological traits to the characters and fails to pose complicated questions relating to the assassination. Though the author’s aim, to acquaint readers with the men who carried out the heroic act of killing Heydrich, is laudable, it provides little for the Czech reader.
Francouzský novinář, spisovatel a scenárista Georges-Marc Benamou ve své knize Le fantôme de Munich: Roman (Paris, Flammarion 2007) nechává oživit účastníky a kulisy mnichovské konference ze září 1938 třicet let poté prostřednictvím fiktivního interview americké novinářky s bývalým francouzským premiérem Édouardem Daladierem. Recenzent pokládá autorův záměr za nejasný a psychologické portréty aktérů za nepřesvědčivé a nevyvážené. Podle jeho názoru by vhodnějším adeptem na hlavní roli v podobné historické fikci byl spíš československý prezident Edvard Beneš. and This is a review of e fantôme de Munich: Roman (Paris: Flammarion, 2007) by the French journalist, novelist, and screen-writer Georges-Marc Benamou, which has recently been translated into Czech. The novel brings to life the actors and setting of the Munich conference of September 1938, by means of a fictional interview between an American journalist and the former French premier, Édouard Daladier, which takes place thirty years after the events. The reviewer considers the author’s aims unclear and his psychological portraits unconvincing and lopsided. According to the reviewer a more suitable figure for the leading role in such a work of historical fiction would have been the Czechoslovak president, Edvard Beneš.
Autor konfrontuje osobnosti Edvarda Beneše a Winstona Churchilla – dvou státníků, kteří byli zároveň význačnými memoáristy – z hlediska způsobu, jímž osobně prožitou historii druhé světové války vtělili do historické autobiografie. Zatímco československý prezident při psaní svých Pamětí spoléhal z velké části pouze na pomoc svého archiváře, historika a důvěrníka Jana Opočenského, britský premiér (také díky nesrovnatelně větším finančním prostředkům) využíval služeb celého „syndikátu“ asistentů v čele s historikem Williamem Deakinem. Obojí memoáry jsou ovšem zajímavé nejen tím, o čem vyprávějí, ale také tím, co skrývají. V tomto ohledu autor upírá pozornost na masakr polských důstojníků v Katynu jako morální dilema britské politiky. Jak Beneš, tak Churchill po odhalení masových hrobů v roce 1943 přijali sovětskou verzi této události. Nevedla je k tomu ani tak přesvědčivost argumentů Moskvy jako spíše politický pragmatismus, jehož logice se v tehdejší britské politické elitě dokázal alespoň soukromě vzepřít jen málokdo. V příslušné pasáži svých šestidílných Dějin druhé světové války se po letech Churchill vyhnul tomu, aby ke katynskému masakru zaujal explicitní stanovisko, Beneš se o něm v nepublikované části svých memoárů stručně zmínil jako o německé provokaci. and The author discusses Edvard Beneš and Winston Churchill – two statesmen who were both also notable writers of memoirs – from the perspective of how they incorporated the history of the Second World War (of which they had personal experience) into their historical autobiographies. Whereas the Czechoslovak president in writing his Paměti relied for the most part only on the help of his archivist and confident, the historian Jan Opočenský, the British Prime Minister (also thanks to his incomparably greater financial situation) used the services of a whole “syndicate” of assistants led by the historian William Deakin. Both memoirs are interesting, however, not only for what they say, but also for what they do not say. In this respect, the author focuses on the massacre of the Polish officers as a moral dilemma of British policy. After the discovery of the mass graves in 1943, both Beneš and Churchill accepted the Soviet version of the event, not because of the persuasiveness of the arguments provided by Moscow but out of political pragmatism, the logic of which few in the British political élite were able privately to deny. In the relevant passage of his multi-volume The Second World War Churchill for years avoided taking an explicit position on the Katyn massacre. In an unpublished part of his memoirs, Beneš makes only brief mention of it, calling it a German provocation.
Medailon připomíná osobnost a dílo amerického historika Rudolpha Biniona (1927–2011), jednoho z průkopníků psychohistorie jako svébytného směru historického myšlení, autora uznávané monografie o spisovatelce a femme fatale Lou Andreas-Salomé a pozoruhodných pojednání o Adolfu Hitlerovi.