The article provides a reassessment of Aristotle’s accounts of Socrates, which modern historians describe as one of the four main sources in solving the so-called Socratic problem. In the first part, the article returns to the grammatical distinction by which Aristotle mentions Socrates’ name. In the next part, it analyzes those places in Metaphysics and in Aristotle’s ethical writings that make mention of Socrates. In a more detailed fashion the structure of Aristotle’s Protrepticus, in which Socrates does not appear but his absence could be important for understanding Aristotle’s approach to philosophy, is then presented. In the last part, the article returns to the problem of the Sokratikoi logoi and asks whether Aristotle uses this term to mean a prose genre in which the fictional is mixed with the historical. These respective analyzes lead us to the conclusion that Aristotle worked freely with the character of Socrates, relying primarily on the representations of Socrates in Plato’s dialogues. Thus, Aristotle’s accounts do not help us in the reconstruction of Socrates’ historical attitudes. and Článok sa pokúša o prehodnotenie Aristotelových správ o Sókratovi, ktoré označujú moderní historici za jeden zo štyroch hlavných zdrojov pri riešení tzv. sókratovského problému. V prvej časti sa článok vracia ku gramatickému rozlíšeniu, ktorým Aristotelés uvádza Sókratovo meno. V ďalšej časti podrobuje analýze jednotlivé miesta v Metafyzike a v etických spisoch, ktoré sa zmieňujú o Sókratovi. Podrobnejšie sa pristavuje pri štruktúre Aristotelovho Protreptika, v ktorom Sókratés nevystupuje, ale jeho absencia by mohla byť významná pre pochopenie aristotelovského prístupu k filosofii. V poslednej časti sa vracia k problematike Sókratikoi logoi a kladie si otázku, či má Aristotelés na mysli pod týmto výrazom prozaický žáner, v ktorom sa mieša fiktívne s historickým. Jednotlivé analýzy vyúsťujú do záveru, že Aristotelés pracuje s postavou Sókrata voľne, opiera sa hlavne o obrazy Sókrata v Platónových dialógoch, takže Aristotelove správy nám nepomáhajú pri rekonštrukcii Sókratových historických postojov.
Text vykládá jednotlivé pojmy, které v Aristotelově díle představují kandidáty na protějšek moderního pojmu zdravého rozumu, a uvádí je do vzájemné souvislosti. Především v logických a rétorických textech Aristotelés pracuje s termínem endoxos, který používá pro výroky a osoby, které jsou v daném společenství uznávány. V epistemologii pracuje s termínem koiné aisthésis v souvislosti s vnímáním jako takovým. Autor poukazuje na vazbu, kterou u Aristotela díky jeho práci ve fyziologii má obecná schopnost vnímat třetí klíčový pojem, který patří do etiky, totiž na fronésis. V rámci výkladu fronésis má místo také poslední bezprostředně relevantní pojem – orthos logos. Aristotelova koncepce jednání, jež Aristotelés vykládá někdy pomocí tzv. praktického sylogismu, pak ukazuje na roli uznávaných výroků jako typických obecných premis v těchto sylogismech a roli osob uznávaných pro svou fronésis jako měřítek určujících kritéria pro to, co je dobré jednání., The text interprets the particular concepts in Aristotle’s work which present themselves as candidates for being the counterpart to the modern concept of common sense, and it introduces them in their mutual relatedness. Aristotle works with the term endoxos, particularly in his logical and rhetorical texts, which he uses for statements and persons which are recognised in a given community. In epistemology he works with the term koiné aisthésis in connection with perception as such. The author points to a third concept, which Aristotle, thanks to his work in physiology, has a general ability to perceive, and which belongs to ethics: this is fronésis In an interpretation of fronésis there is also a place for the last directly relevant concept – orthos logos. Aristotle’s conception of conduct, which he sometimes interprets with the help of a so-called practical syllogism, displays the role of recognised statements as the typical general premisses in these syllogisms, and the role of persons recognised for their fronésis as the measure of the determining criteria for what is good conduct., and Petr Glombíček.
Placing Aristotle’s ethical works in dialogue with the work of G.E.M. Anscombe, this paper outlines a functional definition of emotions that describes a meta-theory for social-scientific research. Emotions are defined as what makes the thought and action of rational and political animals ethical., Tato práce uvádí dialog Aristotelovy etické práce do dialogu s prací GEM Anscombe. Tato práce nastiňuje funkční definici emocí, která popisuje meta-teorii pro sociálně vědecký výzkum. Emoce jsou definovány jako to, co dělá myšlení a jednání racionálních a politických zvířat etických., and Angela Chew
Th e reception of the translations of Aristotelian and pseudo-Aristotelian works at the University of Paris in the thirteenth century promoted a new understanding of the sciences as specialized fi elds of knowledge. Th e huge amount of translations required a new organization of knowledge, which included novel subjects and categories. Among these there is a very special case, namely the pseudo- Aristotelian De plantis, translated from Arabic into Latin and then back into Greek to be re-translated into Latin again. De plantis was included in the new curriculum in Ripoll 109 (1230–1240 BCE), and constituted the main source for botanical studies until the sixteenth century. Th roughout this paper we will explore the reception and impact of De plantis in both the Arabic and the Latin traditions. We aim to show its foundational role in the development of botany as a theoretical discipline within the natural sciences. and Recepce překladů aristotelských (včetně pseudo-aristotelských) textů na Pařížské univerzitě 13. století šířila nové porozumění vědám jakožto specializovaným oblastem poznání. Velké množství překladů vyžadovalo novou reorganizaci vědění, která musela zahrnout nové předměty a kategorie. Mezi těmito překlady můžeme najít velmi specifi cký případ – pseudo- -aristotelský spis De plantis, přeložený z arabštiny do latiny, poté zpět do řečtiny a nakonec znovu přeložený do latiny. De plantis byl zahrnut do nového kurikula v Ripollu 109 (1230–1240 n.l.) a tvořil hlavní pramen pro botanické studie až do 16. století. V tomto článku zkoumáme přijetí a dopad De plantis jak na arabskou, tak na latinskou tradici. Našim cílem je ukázat jeho fundamentální roli ve vývoji botaniky jako nové disciplíny v rámci přírodních věd.
The paper deals with the paradoxes of inference and analysis. It attempts to show what is specific about these paradoxes. They have got a lot in common. Often, they are not considered paradoxes in the strict sense at all. Moreover, they both raise the same problem: How can the requirements of correctness and informativeness be both met for inference and for conceptual analysis? The strategies developed to address the problem are similar for both cases. In the paper, I claim that the paradoxes have common origins. This claim is supported by comparing different strategies adopted to resolve the problem. Regarding their origins, both paradoxes share the epistemological framework that is grounded in Aristotle’s theory of science. This is related to the problem of implicit knowledge, which is a variation on a dilemma formulated by Plato in his Meno. Aristotle’s solution to the dilemma of Meno is discussed and considered as another plausible strategy for dealing with the paradoxes of inference and analysis., Příspěvek se zabývá paradoxy odvození a analýzy. Snaží se ukázat, co je na těchto paradoxech specifické. Mají spoustu společného. Často nejsou vůbec považovány za paradoxy. Oba tyto otázky navíc vyvolávají stejný problém: Jak mohou být splněny požadavky na správnost a informativnost pro závěry a pro koncepční analýzu? Strategie vyvinuté pro řešení tohoto problému jsou podobné v obou případech. V příspěvku tvrdím, že paradoxy mají společný původ. Toto tvrzení je podpořeno porovnáním různých strategií přijatých k vyřešení problému. Pokud jde o jejich původ, oba paradoxy sdílejí epistemologický rámec, který je založen na Aristotelově teorii vědy. To souvisí s problémem implicitní znalosti, což je variace na dilema formulované Platónem v jehoMeno . Aristotelovo řešení dilematu Meno je diskutováno a považováno za další přijatelnou strategii pro řešení paradoxů odvození a analýzy., and Karel Šebela
The prehistory of clay mineralogy is highlighted from the beginnings in ancient Greece to the mineralogical works of Agricola, in particular his famous handbook of mineralogy, entitled De natura fossilium (1546). Starting with a few scattered hints in the works of Archaic and Classic Greek authors, including Aristotle, the first treatment of clays as a part of mineralogy is by Theophrastus. This basic tradition was further supplemented by Roman agricultural writers (Cato, Columella), Hellenistic authors (the ge ographer Strabo and the physicians Diosco rides and Galen), the Roman engineer-architect Vitruvius, and finally summarized in Pliny’s encyclopedia Naturalis historia, which has become the main source for later authors, including Agricola. It is shown to what extent Agricola’s work is just a great summary of this traditional knowledge and to what extent Agricola’s work must be considered as original. In pa rticular, Agricola’s attempt to a rational, combinatorical classification of "earths" is recalled, and aplausible explanation is given for his effort to include additional information on Central European clay depos its and argillaceous raw material occurre nces. However, it is shown that - in contrast to common belief - Agricola was not the first to include "earths" in a mineralogical system. This had been done almost one thousand years earlier by Isidore of Seville., Willi Pabst and Renata Kořánová., and Obsahuje bibliografické odkazy
The chief protagonist in the fragments of the Old Czech Alexandreida is usually interpreted as a hero embodying the virtues of a sovereign. This study offers an alternative reading in a comparison with Gautier de Châtillon’s Alexandreida and Ulrich von Etzenbach’s Alexander. The passages set in Troy, Jerusalem and Libya show that the Old Bohemian Alexander rises high only to fall again. This fall is not brought about by any prideful intemperance, as in other versions, but takes the form of a betrayal of the sovereign ruler, the Lord, which mirrors the betrayal to which succumbed Alexander’s father Philip and is underpinned by the fickleness of Alexander’s gigantesque heart.
So-called quantificational accounts explicate logical consequence or validity as truth-preservation in all cases, cases being construed as admissible substitutional variants or as admissible interpretations with respect to non-logical terms. In the present study, which is the first from three successive studies devoted to quantification accounts, I focus on the beginning of systematic theorizing of consequence in Aristotle‘s work, which contains the rudiments of both modal and formal accounts of consequence. I argue, inter alia, that there is no evidence for the claim that Aristotle propounded a quantificational account, and that for a full-fledged quantificational approach in a modern style we need to turn to Bolzano’s substitutional approach, whose motivation, structure and problems are explained in the second part of this study., Takzvané kvantifikační účty vysvětlují logický důsledek nebo platnost jako zachování pravdy ve všech případech, případy jsou vykládány jako přípustné substituční varianty nebo jako přípustné interpretace s ohledem na nelogické pojmy. V této studii, která je první ze tří po sobě jdoucích studií věnovaných kvantifikačním účtům, se zaměřuji na začátek systematické teorizace důsledků v Aristotelově díle, která obsahuje základy modálních i formálních popisů důsledků. Mimo jiné tvrdím, že neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že Aristotelés navrhl kvantifikační účet, a že pro plnohodnotný kvantifikační přístup v moderním stylu se musíme obrátit k Bolzanovu substitučnímu přístupu, jehož motivace, struktura a problémy jsou vysvětleno ve druhé části této studie., and Ladislav Koreň
The paper is a reflection on the role of practical wisdom in ethics. By explaining and trying to understand the essence of practical wisdom, the author has endeavoured to determine whether it can be treated as a central ethical category, and if so, then why. In these analyses, author has referred to the concept of Aristotle, universally acknowledged as the classical one. Characterizing and describing that concept, she tries to answer three questions: 1) What is practical wisdom? 2) What function does it perform in ethics? 3) What is the relationship between practical wisdom and other ethical categories? The article is divided into four parts. Each of them concerns different aspects of the analysis of practical wisdom. As a result, the author has come to several important conclusions: Practical wisdom 1) enables appropriate action, i.e. success in action; 2) refers not only to the means-to-ends relationship, but refers to the end itself; 3) is imperative, because it tells what to do; 4) referring to the unusual situation, it allows to understand that every general principle is limited; 5) it is the intellectual ability to recognize how to achieve happiness., Příspěvek je úvahou o úloze praktické moudrosti v etice. Vysvětlením a pokusem o pochopení podstaty praktické moudrosti se autor snažil určit, zda může být považován za centrální etickou kategorii, a pokud ano, pak proč. V těchto analýzách se autor zmiňuje o pojetí Aristotela, všeobecně uznávaném jako klasický. Charakterizuje a popisuje tento koncept a snaží se odpovědět na tři otázky: 1) Co je praktická moudrost? 2) Jakou funkci plní v etice? 3) Jaký je vztah mezi praktickou moudrostí a ostatními etickými kategoriemi? Článek je rozdělen do čtyř částí. Každá z nich se týká různých aspektů analýzy praktické moudrosti. V důsledku toho autor dospěl k několika důležitým závěrům: Praktická moudrost 1) umožňuje vhodné kroky, tj úspěch v akci; 2) odkazuje nejen na vztah mezi prostředky, ale odkazuje na samotný konec; 3) je nezbytné, protože říká, co má dělat; 4) s odkazem na neobvyklou situaci umožňuje pochopit, že každý obecný princip je omezen; 5) je to intelektuální schopnost rozpoznat, jak dosáhnout štěstí., and Karolina Rozmarynowska