This paper focuses on the roots of a functional theory of predication, which is represented primarly by Frege and Russell. After a brief presentation of the theory of Frege, I concentrate on the philosophical motivation of this theory. The example of the influence of F. H. Bradley on Russell’s conception of the categorical judgements shows a common epistemological position of both authors, which I recognize also in Frege. The point of the article is to find common grounds in Kant noetics, especially in his conception of synthetic judgement. Replacement of the problematic Kant’s notion of transcendental schema by the functional application subsequently allowed flourishing of the theory. In conclusion, I outline potential problems associated with the challenge of philosophical assumptions on which this theory is based., Příspěvek se zaměřuje na kořeny funkční teorie predikce, kterou reprezentují především Frege a Russell. Po krátké prezentaci teorie Frege se zaměřuji na filosofickou motivaci této teorie. Příklad vlivu FH Bradleyho na Russellovu koncepci kategorických úsudků ukazuje společné epistemologické postavení obou autorů, které uznávám i ve Frege. Cílem článku je najít společné důvody v Kantově noetice, zejména v jeho koncepci syntetického úsudku. Nahrazení problematického Kantova pojmu transcendentálního schématu funkční aplikacínásledně umožnil rozkvět teorie. V závěru nastiňuji možné problémy spojené s výzvou filozofických předpokladů, na nichž je tato teorie založena., and Karel Šebela
Mnohorelační teorii soudu Betrand Russell uvedl v roce 1910 jako výsledek kritiky propozičního realismu, který v revoltě proti idealismu přejal od G. E. Moora. Kritizovaná koncepce se zakládá na binární teorii soudu. Binární teorii Russell napadá nepřímo skrze kritiku identitní teorie pravdy, jež jde s tímto pojetím soudu ruku v ruce. V prvním oddílu tuto kritiku vyložím a v tom, který následuje, představím mnohorelační teorii. Ve zbytku práce se budu zamýšlet nad otázkou, k jaké teorii pravdy přijetí mnohorelační teorie vede. Také zodpovím otázku, zda se tato teorie vyhýbá problémům binární teorie soudu. V odpovědi na první z těchto otázek předložím ve třetím oddílu kontextuální teorii pravdy. Tento návrh budu hájit proti tezi, že šlo o korespondenční teorii kongruenčního typu. Jak budu argumentovat ve čtvrtém oddílu, ty pasáže, kde Russell hovoří o korespondenci, je nutno brát s rezervou, ba dokonce je nezbytné tyto pasáže škrtnout. V závěru se vrátím k mnohorelační teorii jako takové a naznačím potíž, která vyvstává tehdy, když máme v této teorii zajistit syntetickou jednotu soudu., The multiple-relation theory of judgement was introduced by Bertrand Russell in 1910 as the upshot of a critique of propositional realism which, in revolt against idealism, he took over from G. E. Moore. The target of the critique is founded on a binary theory of judgement. Russell attacks the binary theory indirectly by a critique of the identity theory of truth which goes hand in hand with this conception of judgement. In the first part I interpret this critique and then, in the part that follows, I present the multiple-relation theory. In the remainder of the piece I will consider the question of which theory of truth adoption of the multiple-relation theory leads us to. I will also address the question of whether this theory avoids the problems of the binary theory of judgement. In answer to the first of these questions I propose, in the third part, the contextual theory of truth. I will defend this proposal against the thesis that it is actually a congruent version of the correspondence theory. As I will argue in the fourth part, those passages where Russell speaks of correspondence should be treated with caution – in fact, these passages should be positively disregarded. In conclusion I return to the multiple-relation theory as such, and I indicate the difficulty which arises when, in the framework of this theory, we seek to make sense of the synthetic unity of judgement., and Milan Soutor.
Typing knowledge is capable to resolve Fitch’s knowability paradox. As I have argued elsewhere, Russellian typing knowledge is immune to the recently raised criticism of the typing approach. This paper focuses on a special form of the criticism proposing a revenge problem raised by Williamson, Hart and also Carrara with Fassio. The basic idea of the revenge Fitch’s paradox employs quantification over type levels. However, the formalism used by the critics is ambivalent. I concentrate only on its two most probable readings, explaining also quantification over types and quantification over orders. As I show in details, if such readings went through, they would violate the typing rules in a direct manner. Hence, there is no revenge for the Russellian typing approach to Fitch’s knowability paradox., Znalost psaní je schopna řešit paradox paradigmatu Fitch. Jak jsem se dohadoval jinde, znalosti ruského psaní jsou imunní vůči nedávno vznesené kritice přístupu k psaní. Tato práce se zaměřuje na speciální formu kritiky, která navrhuje, aby se Williamson, Hart a Carrara s Fassiem pokusili o pomstu. Základní myšlenka pomsty Fitchova paradoxu využívá kvantifikaci nad úrovněmi typu. Formalizmus použitý kritiky je však dvojznačný. Soustředím se pouze na dvě nejpravděpodobnější hodnoty, vysvětlující také kvantifikaci nad typy a kvantifikaci nad zakázkami. Jak ukážu podrobně, pokud by takové čtení proběhlo, porušily by pravidla psaní přímo. Není tedy pomsta za Russellianský typizační přístup k paradoxu znalostí Fitch., and Jiří Raclavský