Typing knowledge is capable to resolve Fitch’s knowability paradox. As I have argued elsewhere, Russellian typing knowledge is immune to the recently raised criticism of the typing approach. This paper focuses on a special form of the criticism proposing a revenge problem raised by Williamson, Hart and also Carrara with Fassio. The basic idea of the revenge Fitch’s paradox employs quantification over type levels. However, the formalism used by the critics is ambivalent. I concentrate only on its two most probable readings, explaining also quantification over types and quantification over orders. As I show in details, if such readings went through, they would violate the typing rules in a direct manner. Hence, there is no revenge for the Russellian typing approach to Fitch’s knowability paradox., Znalost psaní je schopna řešit paradox paradigmatu Fitch. Jak jsem se dohadoval jinde, znalosti ruského psaní jsou imunní vůči nedávno vznesené kritice přístupu k psaní. Tato práce se zaměřuje na speciální formu kritiky, která navrhuje, aby se Williamson, Hart a Carrara s Fassiem pokusili o pomstu. Základní myšlenka pomsty Fitchova paradoxu využívá kvantifikaci nad úrovněmi typu. Formalizmus použitý kritiky je však dvojznačný. Soustředím se pouze na dvě nejpravděpodobnější hodnoty, vysvětlující také kvantifikaci nad typy a kvantifikaci nad zakázkami. Jak ukážu podrobně, pokud by takové čtení proběhlo, porušily by pravidla psaní přímo. Není tedy pomsta za Russellianský typizační přístup k paradoxu znalostí Fitch., and Jiří Raclavský
In this paper we revisit Pavel Tichý’s novel distinction between one-dimensional and two-dimensional conception of inference, which he presented in his book Foundations of Frege’s Logic (1988), and later in On Inference (1999), which was prepared from his manuscript by his co-author Jindra Tichý. We shall focus our inquiry not only on the motivation behind the introduction of this non-classical concept of inference, but also on further inspection of selected Tichý’s arguments, which we see as the most compelling or simply most effective in providing support for his two-dimensional account of inference. Main attention will be given to exposing the failure of one-dimensional theory of inference in its explanation of indirect (reductio ad absurdum) proofs. Lastly, we discuss shortly the link between two-dimensional inference and deduction apparatus of Tichý’s Transparent Intensional Logic., V tomto příspěvku jsme se vrátili k novému rozlišení Pavla Tichého mezi jednorozměrnou a dvourozměrnou koncepcí inference, kterou prezentoval ve své knize Základy Fregeovy logiky (1988) a později na On Inference(1999), který byl připraven z jeho rukopisu jeho spoluautorem Jindrou Tichým. Své šetření zaměříme nejen na motivaci zavádění tohoto neklasického konceptu dedukce, ale také na další inspekci vybraných Tichého argumentů, které považujeme za nejpřísnější nebo nejúčinnější při poskytování podpory jeho dvou- dimenzionální popis inference. Hlavní pozornost bude věnována odhalení neúspěchu jednorozměrné teorie dedukce v jejím vysvětlení důkazů nepřímých (reductio ad absurdum). V poslední době diskutujeme stručně o vztahu mezi dvourozměrným inferenčním a dedukčním aparátem Tichého transparentní intenzivní logiky., and Ivo Pezlar