Paliativní péče klade důraz na kvalitu života nemocného a saturaci jeho bio-psycho-sociálních a spirituálních potřeb. V zahraničí se používají nástroje pro hodnocení potřeb pacientů v onkologické či paliativní péči, které pomáhají zdravotnickým pracovníkům porozumět specifickým potřebám pacientů, které by mohly být předmětem profesionální individualizované péče. Cílem tohoto přehledového článku je analyzovat měřící nástroje pro hodnocení potřeb pacientů v paliativní péči, porovnat je s doporučenými postupy pro tvorbu měřících nástrojů v paliativní péči a s českou verzí dotazníku PNAP. V elektronických databázích (Medline, Scopus, Proquest Public Health a Web of Knowledge) bylo nalezeno a dále podrobněji analyzováno 12 měřících nástrojů. Český dotazník PNAP pokrývá velkou část nejčastěji měřených potřeb i doporučení plynoucích ze směrnic pro měření potřeb v paliativní péči, které byly vytvořeny na základě vědeckých důkazů., Palliative care emphasizes quality of life of the ill and the saturation of his bio-psycho-social and spiritual needs. Abroad are used tools for assessing needs of patients in oncological or palliative care, which helps to health workers to understand the specific needs of patients that could be subject to professional individualized care. The aim of this review is to analyse measuring tools for assessing needs of patients in palliative care, to compare them with recommended procedures for creation of measurement tools in palliative care and with Czech version of the questionnaire PNAP. In the electronic databases (Medline, Scopus, Proquest Public Health and Web of Knowledge) was recovered and further analysed in detail 12 measuring tools. Czech questionnaire PNAP covers a large part of most often measured needs and recommendations arising from the directives for the measurement of needs in palliative care, which were created on the basis of scientific evidence., Radka Bužgová, Lucie Sikorová, Radka Kozáková, Darja Jarošová, and Literatura
V současné době je v odborných publikacích věnována stále větší pozornost spirituální dimenzi člověka. Rostoucí zájem o spiritualitu je možno pozorovat zhruba od 80. let minulého století, kdy došlo k rozšíření tohoto pojmu do psychologie a zdravotnictví. Pojem spiritualita se objevil poprvé v teologii v 16. století, jeho praktické užívání v dnešním slova smyslu pochází však až ze začátku 20. století. Spiritualitu je nutno odlišovat od religiozity. Spiritualita může mít svůj konkrétní projev v religiozitě, může se však také manifestovat i jinými způsoby. „Přirozená“ spiritualita je běžnou součástí života, projevuje se ve schopnosti reflektovat sebe i okolní svět, angažovat se ve vztazích a v realizaci hodnot, v hledání a nacházení smyslu svého života i života vůbec. Nemoc může být obdobím, kdy si člověk více než kdy jindy uvědomuje svoji spirituální dimenzi. Je důležité, aby součástí péče o nemocného byla i spirituální péče. Tato péče však musí být vysoce individualizovaná, aby pacienta nepoškozovala. Non lege artis postupem je jak opomíjení tohoto typu péče, tak jeho násilné vnucování., Over recent years, specialist publications have been increasingly focusing on the spiritual dimension of man. This growing interest can be traced back to the 1980s, when the concept of spirituality expanded into psychology and health care. Although the term spirituality first appeared in 16th century theology, its usage in today’s sense of the word originates in the early 20th century. Spirituality must be distinguished from religiousness. Spirituality may find its specific expression in religiousness, but can also be manifested in other ways. A „natural“ spirituality is an essential part of everyday life, demonstrating itself in the ability to reflect both on oneself and the outside world, to get involved in relationships and apply values, as well as in searching for and finding the purpose of one’s life and the meaning of life in general. An illness may represent a period in life when a person more than ever before becomes aware of his / her spiritual dimension. It is important that caring for an ill person also includes spiritual care. This care, however, needs to be highly individualised so that it wouldn’t harm the patient. Neglecting this type of care or forcibly imposing it should both be considered a non lege artis practice., Bartůšková L., and Literatura