Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
The paper deals with the relationship between Emile Durkheim´s sociology and the contractualist tradition of political philosophy, represented here pricipally by Thomas Hobbles. Its aim is to show that Giddens´s strict rejection of Parsons´s claim according to which Durkheim has reopened in his work the "Hobbes´s problem of order", should not be accepted as such, because it´s radicality hides that what is the value in Parsons´s thesis. As we argue, Parsons has the merit of noticing that Hobbes and Spencer, who - in respect of their social philosophies - are usually seen as opposed, appear to be close to each other when they are considered by Durkheim as to the conception of the society their philosophies yield. Yet Durkheim´s sociology is an endeavour to conceive the society independently of the state, and thus, inversely, to emancipate the state from the society, so that it can be entrusted with a different function other than the guarantor of the social order. and Jan Maršálek.
Podle vlivné intepretace Douglasse Greybilla Adaira byl James Madison při formulování svých slavných tezí o výhodách velké republiky ovlivněn četbou esejů Davida Huma. Adairovy názory však podrobil již v 80. letech minulého století ostré kritice Edmund Morgan, který tvrdil, že se Madison inspiroval pouze svou politickou kariérou, a nikoliv četbou teoretizujících knih. Navíc se Morgan pokusil dokázat, že teorie stranictví jsou u Huma a Madisona podobné jen zdánlivě, ve skutečnosti si však protiřečí. Záměrem předkládaného článku je ukázat, že Morganova hojně diskutovaná kritika je založena na zavádějící interpretaci Humovy teorie a že Madison skutečně našel inspiraci v četbě jeho děl. Analýzou dalších Humových spisů, nejen esejů, autorka navíc dokazuje, že je tento vliv mnohem větší, než je zohledňováno v tradiční interpretační literatuře., According to Douglass Greybill Adair’s influential interpretation, when James Madison was formulating his famous theses on the benefits of a large republic, he was influenced by his reading of David Hume’s essays. However, as far back as the 1980s, Edmund Morgan sharply criticized Adair, claiming that Madison had only been inspired by his political career and not by the reading of theoretical works. In addition, Morgan attempted to show that Hume’s and Madison’s theories of partisanship only give the appearance of being similar, while in reality they contradict one another. The intent of this article is to show that Morgan’s much discussed critique is based on a misleading interpretation of Hume’s theory, and that Madison truly found inspiration in his reading of the philosopher’s works. By analyzing not just Hume’s essays but other of his writings, the author also proves that this influence on Madison is much greater than the traditional interpretive literature has taken into account., and Der einflussreichen Interpretation Douglass Greybill Adairs gemäß, stand James Madison bei der Formulierung seiner berühmten Thesen über die Vorteile einer großen Republik unter dem Einfluss der Lektüre der Essays von David Hume. Adairs Ansichten wurden freilich bereits in den 80. Jahren des vergangenen Jahrhunderts von Edmund Morgan scharf kritisiert. Dieser behauptete, dass Madisons Inspiration in seiner politischen Karriere bestand, und nicht in der Lektüre theoretischer Abhandlungen. Darüber hinaus versuchte Morgan zu zeigen, dass die Parteitheorien bei Hume und Madison nur scheinbar ähnlich sind, einander in Wahrheit jedoch widersprechen. Ziel des vorliegenden Artikels ist es zu zeigen, dass Morgans viel diskutierte Kritik auf einer irreführenden Interpretation der Theorie Humes basiert, und dass Madison echte Inspiration aus der Lektüre der Werke Humes zog. Durch Analyse weiterer Schriften von Hume, d.h. nicht nur Essays, weist die Autorin überdies nach, dass dieser Einfluss viel größer ist, als in der Literatur in der Regel berücksichtigt wird.
In this study I devote my attention to the significance of the work of the Marquis de Sade in the field of political philosophy. The first part focuses on the definition of the basic principles of de Sade’s politically-orientated reflexion, examining above all the theory of the moral and affective solitude of the human being, and, derived from this, the relativism of all moral judgement. In the second part I indicate - primarily on the basis of the text Yet Another Effort, Frenchman, If You Would Become Republicans - the consequences that flow for human society from these basic postulates: the impossibility of making a social contract and the arbitrary division between sovereign individuals and victims. In the concluding part of the text I attempt to show the extent to which de Sade’s thought is relevant from a certain kind of contemporary political philosophy: I concentrate here on Balibar’s conception of “the inconvertibility of violence”; on Ogilvie’s concept of “man as a write-off”, and also on the concept of bio-power as it is formulated by Michel Foucault in The History of Sexuality, and later by Giorgio Agamben in Homo sacer., Josef Fulka., and Obsahuje poznámky a bibliografii