Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
The text printed here was originally a contribution that Hejdánek made in 1991 to a Dutch magazine for a thematic issue dedicated to the relationship of Central and Eastern Europe to postmodernism. In his piece, Hejdánek starts from questions that revolved around the challenges the European continent was facing in that moment, and rejects the idea that the countries of the former Soviet bloc should simply assimilate themselves to Western Europe. Central Europe, in his opinion, was not, in opposition to the West, returning to the abandoned ideals of modernity. At the same time, Western postmodernism, in Hejdánek’s understanding, did not represent the overcoming of the modern era, but only its final phase. Following after Nietzsche, Hejdánek sees the core of modernity as lying in nihilism, the result of its devaluation of all existing values. He interprets this idea as an insight that values cannot be considered to have existence, because we cannot encounter them among varied objectifiable entities. However, it is possible to approach values differently, as Hejdánek suggests in the case with human rights: these should not be understood as a property of humans that belongs to them from birth, for it is also necessary to guarantee the rights of people who have not yet been born. With the perspective of a new, viable concept of human rights, Hejdánek connects the Hebrew idea of truth as an actuality that stands above all that exists, and points to its life and historical significance as they are present in Central Europe (especially in the Czech lands)., Text z r. 1991 představuje příspěvek do tematického čísla nizozemského časopisu věnovaného vztahu střední a východní Evropy k postmoderně. Hejdánek v něm vychází z tázání, jaké výzvy před evropským kontinentem v dané chvíli stojí, a odmítá představu, že by se země bývalého sovětského bloku měly pouze přizpůsobit západní Evropě. Střední Evropa se dle něj totiž nevrací oproti Západu zpět, k opuštěným ideálům modernity, a západní postmoderna v Hejdánkově pochopení zároveň nepředstavuje překonání moderní doby, nýbrž jen její závěrečnou fázi. Jádro modernity přitom Hejdánek v navázání na Nietzscheho spatřuje v nihilismu jakožto důsledku znehodnocení všech dosavadních hodnot. Tuto myšlenku sám interpretuje jako nahlédnutí, že hodnoty nelze pokládat za jsoucna, neboť mezi jinými předmětnými skutečnostmi se s nimi nemůžeme setkat. Je však možné hodnoty pojmout odlišně, jak Hejdánek naznačuje na příkladu lidských práv: ta nemají být chápána jako vlastnictví člověka, které mu přísluší od narození, neboť je třeba garantovat i práva lidí dosud nenarozených. S touto perspektivou nové možné koncepce Hejdánek spojuje hebrejskou myšlenku pravdy jako skutečnosti, která stojí nad vším jsoucím, a poukazuje na její život a dějinný význam přítomný právě ve střední Evropě (především v českých zemích)., and Věnováno Ladislavu Hejdánkovi k nedožitým 95. narozeninám