Článok sa zaoberá psychológiou z hľadiska filozofie vedy. Konkrétne skúma, či psychologické školy vznikajú postupne alebo revolučne, do akej miery je medzi nimi možná komunikácia a či sa dá očakávať vznik nejakého dominantného psychologického smeru. K tomuto účelu používa koncepty T. S. Kuhna a bohatú odbornú diskusiu, ktorá v tejto problematike dodnes prebehla, za účasti K. Poppera, P. Feyerabenda a ďalších. Prichádza k záveru, že najväčší explanačný potenciál vzhľadom na vývoj a aktuálny stav psychológie ako vedného oboru má Lakatosova (1970, 1978), resp. Laudanova (1977, 1981) filozofia vedy, integrujúca pôvodné vyhranené stanoviská. and Philosophical and scientific concept of paradigm in psychology
The paper discusses psychology as a subject of philosophy of science. In particular, the authors examine whether psychological schools of thought evolved in a continual, cumulative, or revolutionary way, whether the communication among them is possible, and if emergence of some dominant psychological movement can be expected. For this purpose, a benefit is derived from concepts of T. S. Kuhn and from rich scholarly discussion that took place up to now, stressing the contributions of K. Popper, P. Feyerabend and others. Applying both the historical and contemporary perspectives of the scientific subject the authors conclude that the biggest explanatory potential offers Lakatos’ (1970, 1978) or Laudan’s (1977, 1981) philosophy of science models integrating the original extreme positions.
Hempel’s Dilemma is intended to force physicalists to make an unfavourable choice between the current physics and a future physical theory. The problem with the first horn of the dilemma is related to the fact that current physics is, strictly speaking, inconsistent, while the problem with its second horn is that we do not know how a future, completed physical theory will look like. In this paper, the two strategies of avoiding the dilemma are compared and assessed: the attitudinal approach, according to which physicalism is a stance or an attitude, and Lakatosian approach, according to which physicalism is best understood as a research programme. It is argued that the latter approach ought to be preferred over the former approach because, among other things, it better explains how some physicalists and their opponents sometimes switch the sides, as well as why different physicalists undertake different activities within a given time interval., Hempelův Dilemma má za cíl přinutit fyziky, aby učinili nepříznivou volbu mezi současnou fyzikou a budoucí fyzikální teorií. Problém s prvním rohem dilematu souvisí se skutečností, že současná fyzika je, přísně vzato, nekonzistentní, zatímco problém s druhým rohem spočívá v tom, že nevíme, jak bude vypadat budoucnost, dokončená fyzikální teorie. V této práci jsou porovnány a zhodnoceny dvě strategie, jak se vyhnout dilematu: postojový přístup, podle něhož je fyzikální postoj postoj nebo postoj, a Lakatosovský přístup, podle něhož je fyzikismus nejlépe chápán jako výzkumný program. Argumentuje se, že tento přístup by měl být upřednostňován před dřívějším přístupem, protože mimo jiné lépe vysvětluje, jak někteří fyzici a jejich protivníci někdy mění strany,, and Duško Prelević