Autor interpretuje knihu Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) v kontextu úvah o poměru češství a evropanství, úloze národních mýtů při hledání a utvrzování české kolektivní identity a o napětí mezi individuální existencí, národními dějinami a univerzalistickým historickým rámcem. Právě koncept Medova díla je totiž podle něj vystavěn se zřetelem na dichotomii univerzalistického a partikulárního národního pojetí dějin a kultury, z nichž se odvozovaly normativy pro kulturní, intelektuální a mravní směřování meziválečného Československa. V takto vymezeném prostoru Jaroslav Med pak zkoumá literární život první a druhé republiky, především literární publicistiku, aby v jejích konkrétních projevech vysledoval charakteristické hodnotové orientace a stanoviska hlavních literárních okruhů, situovaných na ideově-politické škále (kulturní levice, středa a pravice), a jejích reprezentativních osobností, zejména katolických literátů, mimo jiné v souvislosti s určujícími událostmi doby. Autor oceňuje Medův literárněhistorický, respektive kulturněhistorický přístup, věcnou erudici, esejistický styl, výrazovou flexibilitu, srozumitelnost sdělení a také jistý morální étos, jenž promlouvá z jeho knihy., Igor Fic., and Čtyři hlasy k jedné knize
a1_Tento článek a další tři texty diskusní rubriky jsou komentáře ke knize literárního historika Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939), kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Academia (kniha obsadila třetí místo v tradiční anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2010). Podle autora jsou silnými stránkami Medovy knihy nevšedně kultivovaný jazyk a biografické portréty vybraných literárních osobností, jinak však v jeho hodnocení převažuje kritika. Rataj považuje Medovo pojetí literárního života za zavádějící, jelikož namísto uměleckých projevů obsahuje politickou publicistiku, a také za účelové, protože podle jeho názoru označení politických textů jako „literárního“ produktu má vyvinit jejich autory z podílu na legitimizaci a budování autoritativního politického režimu druhé republiky. Jaroslav Med podle něj postrádá potřebnou kompetenci v historii a politologii, aby mohl náležitě vyložit dobové mimoliterární souvislosti, a vede s jeho výkladem polemiku o charakter režimu druhé republiky, který označuje za krajně pravicový autoritářský režim se zřetelnou tendencí k fašizaci, zatímco Med v něm shledává spíše rysy autoritativní či „silné“ demokracie. Jeho normativní národně-konzervativní katolická optika se podle Rataje projevuje i v zaujatě kritickém hodnocení první republiky. Medova kniha je podle něj v jádře pokusem o morální a politické očištění skupiny katolických literátů od jejich druhorepublikového aktivismu, který byl ve skutečnosti vědomý, záměrný a dá se jasně doložit., a2_Svými apologetizujícími interpretacemi nepřispěla k hlubšímu poznání druhé republiky a tehdejšího myšlení katolických intelektuálů, je však svědectvím o naléhavé potřebě upevňování katolických konzervativních mýtů v historickém povědomí dnešní doby., Jan Rataj., and Čtyři hlasy k jedné knize
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize