Principem transmisní radiografie je sledování změn ve vlastnostech svazku pronikavého záření, které prochází zkoumaným vzorkem. Tyto změněné vlastnosti jsou registrovány zobrazovacími detektory umístěnými zpravidla za zkoumaným vzorkem. Na základě zaznamenaných změn ve vlastnostech svazku je zpětně usuzováno na struturu či složení vzorku. Použití kvalitních zobrazovacích detektorů záření hraje v transmisní radiografii spolu s kvalitou svazku klíčovou roli. Vlastnosti současných polovodičových pixelových detektorů dnes již v mnoha ohledech předstihují tradiční zobrazovací prvky založené na analogové integraci náboje, např. CCD. Pixelové detektory umožňují s vysokou účinností, velkou snímací rychlostí a v podstatě neomezeným dynamickým rozsahem registrovat jednotlivé částice ionizujícího záření a rozlišit je podle energie., Jan Jakůbek, Jiří Dammer, Tomáš Holý, Michal Platkevič, Josef Uher, Zdeněk Vykydal., and Obsahuje bibliografii
Dozentin Stránská bekam die Stelle im Museum für Volkskunde schon als Elevin in 1923. erwarb sie erst 1928 mit Rúckwirkung ab 1924. Ihre hervorragende Bildung, die in der Famile würzelnden Voraussetzungen und ihr persönliches Interesse für die Volkskultur waren wichtig für ihr Werden zur außerordentlichen Persönlichkeit der damaligen Wissenschaft. Trotzdem verband sie ihre fachliche Tätigkeit mit dem Museum, was sicherlich nicht gewöhnlich ist. Als hochgebildete, dem Fach ganz ergebene Fachfrau, die bereit war zu experientieren, hieß sie für das Museum für Volkskunde einen riesigen Beitrag, denn es befand sich damals in einer sehr schwierigen Situation. In der Zeit, als sie im Museum zu arbeiten anfing, kam es zur Verbindung des Museums für Volkskunde mit dem Nationalmuseum. Sie, als einziger Fachmitarbeiter in der ethnographischen Abteilung, hatte daher eine riesige Menge von Aufgaben und Arbeit. Neben Forschungs- und Sammelaktivitäten bereitete sie in den 30er Jahren mehrere außerordentliche Ausstellungen vor: in der 1933 realisierten Ausstellung "Slovenské Tatry" (Die Slowakische Tatra) wurde auch eine interessante Kollektion von direkt im Terrain erwbenen Sammlungsgegenständen präsentiert. Diese Objekte gewann Stránská auf ihren Reisen, die auf die Residuen der Volkskultur konzentriert waren. Die Besucherzahl war sehr hoch: über 20 000 Personen. Deshalb organisierte Drahomíra Stránská weitere Ausstellungen: "Lidová víra a pověry" (Volksglaube und -aberglaube), und "Lidové umění Dalmácie" (Volkskunst Dalmatiens) 1935 folgte die Ausstellung aus dem südslawischen Material mit dem Titel "Durmitor" und weiter die Ausstellung der für das Pariser Museum "Musée de l´Home" ausgewählten Gegenstände., Diese produktive Period schloß sie mit der Vorbereitung der Ausstellung "Bulharsko, země a lid" (Bulgarien, Land und Leute) (1937), die um die bei den Reisen nach Balkan erworbenen Gegenstände bereichert wurde. in Balkan kaufte sie auch Objekte für die Prager Sammlung an, die dadurch zu einer repräsentativen Kollektion wurde. Die Ausstellung hatte ein großes Erfolg und dauerte - ganz symbolisch - bis September 1938, damals mußte ihre Autorin das Museum für Volkskunde velassen. Dann fing Stránská an, im Náprstek-Museum zu arbeiten, wo sie die schon früher erworbenen slawischen Sammlungen klassifizierte.
Im Jahre 1947 bereitete sie für Leningrad "Slovanská výstava" (Slawische Ausstellung), mit einer großen Kollektion von Gegenständen der Volkskutur vor, die später als Geschenk dem Leningrader Museum übergeben wurde. Die Kollektion war so groß, weil man ein reziprokes Geschenk von Sammlungsgegenständen aus Rußland erwartete. Es ist nicht möglich, an alle Aktivitäten Drahomíra Stránskás zu erinnern; zu erwähnen sind zum Beispiel ihre Publikationsarbeit, die von dem Sammlungsmaterial vor allem des Prager Museums ausging, oder der Vorschlag, ein Freilichtmuseum der Volksbauten als einen stabilen Teil der Dauerausstellungen des Museums zu errichten. Sie knüpfte dabei an Projekt Lubor Niederles an, das aber mit Ausnahme von ein paar kleineren, später abgetragenen Bauten nie verwirklicht wurde. Zum Schluß ihres Konferenzbeitrags spricht die Autorin einen großen Dank an Drahomíra Stránská für ihre Arbeit in den Sammlungen und deren Präsentation im Museum für Volkskunde aus., and Článek zahrnuje poznámky, prameny a literaturu a obrazovou přílohu. Na nečíslovaných stranách [36a - 36c] jsou uvedeny 3 fotoportréty dr. Stránské.
The concept of the Ricci soliton was introduced by R. S. Hamilton. The Ricci soliton is defined by a vector field and it is a natural generalization of the Einstein metric. We have shown earlier that the vector field of the Ricci soliton is an infinitesimal harmonic transformation. In our paper, we survey Ricci solitons geometry as an application of the theory of infinitesimal harmonic transformations.
The right to end an unwanted pregnancy as an integral part of the full citizenship of women has been influenced, reinfluenced, and questioned by different actors in the Czech Republic since the 1950s. Until 1986 the right to abortion was not viewed as a woman’s personal right, but depended upon the decision of abortion commissions and was influenced by the current demographic and political situation. The decision-making process was a very embarrassing experience for many women, who in fact had no other means of contraception available to them. In this paper, I analyse the legal and political regulation of abortion from the perspective of Foucault´s theory of governmentality and biopower. Abortion regulation is an example of how state power influences and disciplines the bodies of its subjects, how it regulates the population and shapes it according to the government’s needs. Through the regulation of abortion, the state not only attempted to restrict a woman’s right to make decisions about her own body, but also defined which of its citizens should or should not become a parent and under what circumstances, and who should or should not have the right to be born. In the text I first present the theory of governmentality, then I analyse the periods of the regulation of abortion in socialist Czechoslovakia, and finally I show how this regulation can be understood as an instrument of a specific form of governmentality typical of totalitarian communist regime., Radka Dudová., Obsahuje bibliografii, and Anglické resumé
This paper examines the relationship between Big Five personality dimensions and membership in political parties in the Czech Republic. A total of 194 members from eight major Czech political parties filled out the NEO Five-Factor Inventory to assess the Big Five personality dimensions. The mean scores of the respondents from each party were compared to the scores of a sample of the general Czech population. The members of three right-wing parties scored lower in agreeableness and the members of one left-wing party were higher in agreeableness than the general population, which is consistent with results from other countries. The Greens scored higher in openness than the general population, which is consistent with results from Germany. Members of former governing parties, which had long been out of power, scored lower in neuroticism than the general population. and V článku se zabýváme vztahem mezi osobností a členstvím v českých politických stranách. Sto devadesát čtyři členů osmi hlavních českých politických stran vyplnilo NEO – pětifaktorový osobnostní inventář. Průměrné skóry členů každé strany byly porovnány se skóry vzorku české populace. Členové tří pravicových stran skórovali níže než populace v přívětivosti, členové jedné levicové strany naopak v přívětivosti skórovali výše. To je v souladu se vztahem mezi levicovostí a přívětivostí zjištěným v jiných zemích (např. Itálie). Zelení skórovali výše než populace v otevřenosti, což souhlasí s podobným zjištěním v Německu. Členové dřívějších vládních stran, jejichž vládní angažmá skončilo před dlouhou dobou, skórovali níže v neuroticismu než česká populace.
For an ordered set W = {w1, w2, . . . , wk} of vertices and a vertex v in a connected graph G, the (metric) representation of v with respect to W is the k-vector r(v|W) = (d(v, w1), d(v, w2), . . . , d(v, wk)), where d(x, y) represents the distance between the vertices x and y. The set W is a resolving set for G if distinct vertices of G have distinct representations with respect to W. A resolving set of minimum cardinality is called a minimum resolving set or a basis and the cardinality of a basis for G is its dimension dim G. A set S of vertices in G is a dominating set for G if every vertex of G that is not in S is adjacent to some vertex of S. The minimum cardinality of a dominating set is the domination number γ(G). A set of vertices of a graph G that is both resolving and dominating is a resolving dominating set. The minimum cardinality of a resolving dominating set is called the resolving domination number γr(G). In this paper, we investigate the relationship among these three parameters.