Specimens of human adult bones from Žatec cemetery (11th – 13th century) were investigated for determination of sex by molecular genetic methods. Sequence length difference in amelogenin gene locus on both X and Y chromosomes was chosen for its value in sexing. A modification of the silica method for extraction of aDNA was used. In 94.7% (18 out of 19 specimens) extraction was successful. Obtained data were then confronted with the results given by morphological sexing methods and the concordance of both techniques was 83.3%. This observation can be also taken as an indirect proof of authenticity of extracted aDNA fragments. and Vybrané kostry dospělých jedinců z žateckého pohřebiště (11.–13. století) byly podrobeny molekulárně genetickému určení pohlaví. Pro tyto účely byl zvolen specifický úsek DNA na X i Y chromozomu (80/83 bp) kódující bílkovinu zubní skloviny amelogenin. Extrakce DNA byla provedena pro účely laboratoře upravenou metodou silika. V 94,7 % (18 z 19 koster) se podařilo získat DNA. Výsledky byly dále konfrontovány s určeními zjištěnými morfologickými metodami a konkordance obou technik byla stanovena na 83,3 %. Toto zjištění lze rovněž považovat za nepřímý doklad autenticity DNA izolované ze středověkých kostí.
Díky specifickému typu dědičnosti Y chromozómových a mitochondriálních DNA polymorfismů a jejich distribuci v současných světových populacích je možné vyjasnit doposud spornou problematiku týkající se podílu neolitických zemědělců versus paleolitických lovců-sběračů v Evropě. Pro zmapování biologického původu obyvatelstva na území České republiky v mužské linii bylo pozorováno zastoupení různě starých Y chromozómových haploskupin. Do testovaného souboru bylo zařazeno 180 vzorků, které pocházely ze šesti lokalit jižní části České republiky. Z 10 detekovaných haploskupin bylo 6 zastoupeno s frekvencí 5 % či vyšší. Haploskupiny I, R1a a R1b, jejichž geografická distribuce odráží průběh postglaciální rekolonizace Evropy, byly u české populace zaznamenány s celkovou relativní četností 80,6 %. Naopak ty haploskupiny, které mohly být do Evropy zaneseny až neolitickou expanzí (E3b, G a J2) byly na našem území detekovány s frekvencí pouhých 15 %. Ostatní vzorky náležely k poměrně vzácně se vyskytujícím haploskupinám. Zůstává ovšem nedořešenou otázkou, do jaké míry se lidé nesoucí „paleolitické“ haploskupiny (zejména R1a) podíleli na demické difůzi, kterou zemědělské hospodaření před 10 tisíci lety na Předním východě odstartovalo. and Thanks to the specific type of inheritance of Y chromosome and mitochondrial DNA polymorphisms, and their distribution in modern populations, it is possible to cast light on the hitherto contentious problems relating to the contributions of Neolithic agriculturalists as opposed to Palaeolithic hunter-gatherers in Europe. For mapping the biological origin of the population on the territory of the Czech Republic in the male line, the presence was monitored of various old Y chromosome haplogroups. The test sample included 180 samples from six locations in the southern part of the Czech Republic. Of the 10 haplogroups detected, 6 were present at a frequency of 5 % or higher. Haplogroups I, R1a and R1b, the distribution of which reflects the course of the post-glacial recolonisation of Europe, were recorded in the Czech population with an overall relative frequency of 80.6 %. By contrast, those haplogroups which could have been brought to Europe only as late as during the Neolithic expansion (E3b, G and J2) were detected with a frequency of only 15 %. The remaining samples contained relatively rarely appearing haplogroups. The question remains unanswered, of course, as to what extent those people carrying ‘Palaeolithic’ haplogroups (particularly R1a) contributed to the demic diffusion triggered by agricultural management in the Near East some ten thousand years ago.
Iterativní postup určení pohlaví koster byl aplikován na souboru koster z minoritského kláštera v Mostě z pozdního středověku. Sestává z primárního určení pohlaví podle pánve a sekundární diagnózy extrapelvických znaků s výpočtem pravděpodobností, s jakými je kostra přiřaditelná k primárně určené (referenční) skupině mužů či naopak žen. Pomocí této metody jsme řešili otázku, zda byly v prostorách kláštera v Mostě pohřbeny i ženy. V souboru jsme detekovali podobné zastoupení koster obou pohlaví. and An iterative approach in sex determination was applied on the collection of human remains from the Late Medieval Most Minorite monastery. It consists of a primary diagnosis based on pelvic-bone and a secondary diagnosis based on extra-pelvic measurements with a calculation of posterior probabilities with which each skeleton is attributed to the reference (primary diagnosed) sample. By means of this strategy we have solved the question whether also females were buried in the Minorite monastery. We are able to unanimously state that the collection of human bones contains a similar proportion of male and female remains.
Vzhledem k značným rozdílům odhadu věku dožití uváděným pro kosterní pozůstatky jedince ztotožňovaného s knížetem Spytihněvem I. († 915) se autoři pokusili přehodnotit výsledky z hlediska reliability použitých metod a ukázat na některá jejich omezení vyplývající z rozvoje oboru. Užití metod antropologického určení pohlaví a odhadu věku dožití dle kostry musí provázet statistická indukce, při níž se uplatňují dva základní a zároveň protichůdně působící principy – přesnost a spolehlivost. Je úkolem biologického antropologa zvážit výpovědní hodnotu znaků, které jsou v konkrétním případě na skeletu zachovány, a nabídnout archeologovi takovou odpověď, která optimalizuje vztah přesnosti a spolehlivosti. Rozvoj znaků na kostře, která je přisuzována knížeti Spytihněvovi I., přesný a zároveň spolehlivý odhad dožití neumožňuje. Z těchto důvodů autoři považují oba předchozí odhady věku dožití za přesné, avšak značně nespolehlivé. V posledním desetiletí biologická antropologie dospěla k závěrům, že výpovědní hodnota metod odhadu věku dožití podle kostry neumožnuje tak přesné a spolehlivé zařazení jedinců do úzkých věkových tříd, jak se dříve praktikovalo. Tato skutečnost v důsledku omezuje i platnost výsledků některých postupů, jakož i kvantifikace úmrtnostních poměrů v pravěkých či středověkých populacích. and Given the pronounced differences in the estimates of the age at death of the skeletal remains of an individual identified with Prince Spytihněv I († 915), the authors attempted to reappraise the results from the point of view of the reliability of the methods used, and to show that the limitations of several spring from the development of the discipline. The anthropological methods of sex identification and estimation of age at death must be accompanied by statistical induction, in which two basic and antagonistic principles apply – precision and reliability. It is the task of the physical anthropologist to weight the value as evidence of the markers preserved on the skeleton in specific cases, and to offer the archaeologist an answer that optimises the relationship between precision and reliability. The development of the markers on the skeleton attributed to Spytihněv I does not allow for a precise and at the same time reliable estimate of age at death. For this reason, the authors hold both attempts at age estimation to date to be precise, but grossly unreliable. Over the last decade physical anthropology has advanced to conclude that the value as evidence of methods of age estimation from the skeleton does not allow such precise and reliable classification of individuals into narrow age categories, as was previously practised. The consequence of this fact is the limitation of the validity of the results of certain approaches, such as the quantification of mortality rates in prehistoric or medieval populations.