Rozsáhlé naučné slovníky obecného charakteru, jako jsou Ottův slovník naučný (OSN), Masarykův slovník naučný (MSN) a Ottův slovník naučný nové doby (OSN ND), byly a zůstaly reprezentativními díly ve své době dosažené úrovně vědeckého poznání, kultury i technického umu, na jejichž přípravě se podílelo mnoho předních odborníků dané doby, mezi nimiž platnými spolupracovnicemi byly ženy. Srv. v příloze seznamy spolupracovnic OSN, MSN a OSN ND. Převažujícím typem mezi 20 autorskými spolupracovnicemi OSN byly učitelky, příp. středoškolské profesorky. Ze 6 účastnících se vysokoškolaček 4 dosáhly titulu PhDr. (včetně přírodovědkyň na filozofické fakultě): Věra Marie Babáková, Marie Baborová, Klára Červenková a Albína Honzáková, 2 spolupracovnice byly v budoucnu ozdobeny tituly PhDr. h. c.: Eliška Krásnohorská a Renata Tyršová. Z 26 spolupracovnic MSN mělo nejméně 19 vysokoškolské vzdělání, z toho bylo 11 PhDr., 2 RNDr., 2 MUDr. a 1 malířka. Nejenže měly vysokoškolské vzdělání, ale 8 z nich se stalo vysokoškolskými pedagožkami, z toho 3 byly nebo se měly stát docentkami (Albína Dratvová, Flora Kleinschnitzová, Drahomíra Stránská) a 3 univerzitními profesorkami (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Milada Paulová, Růžena Vacková). Podíl vysokoškolsky vzdělaných žen byl výrazný rovněž mezi 50 spolupracovnicemi OSN ND, z nichž bylo 20 PhDr., 4 RNDr., 2 JUDr., 2 MUDr., 1 Ing. a 1 akad. malířka. Z autorských spolupracovnic OSN ND bylo nebo se stalo 15 vysokoškolskými pedagožkami, a to 3 jako lektorky jazyků (M. David-Vokounová, Milada Lesná-Krausová, Iza Šaunová), 1 asistentka (Pavla Antošová), 5 docentek (Marija Andrejeva, Albína Dratvová, Julie Moschelesová, Drahomíra Stránská, Jarmila Veselá) a 6 profesorek (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Adéla Kochanovská, Emanuela Nohejlová-Prátová, Helena Pešková, Jiřina Popelová, Růžena Vacková). Spolupracovnicemi základních českých encyklopedických děl byly veřejně činné a často vysokoškolsky vzdělané ženy, angažující se v emancipačním hnutí, některé i v politických stranách. Zásadní podíl mají učitelky a vysokoškolské pedagožky. Patří k nim průkopnické osobnosti, které jako první dosahovaly pozic dříve nemožných: Marie Baborová se stala v roce 1901 první doktorkou na české pražské univerzitě, Anděla Kozáková dosáhla v roce 1922 jako první žena doktorátu na právnické fakultě a v roce 1938 se stala první českou notářkou a zřejmě první notářkou v Evropě, Milada Paulová byla v roce 1925 vůbec první docentkou Univerzity Karlovy, a to na filozofické fakultě, a Jarmila Veselá v roce 1928 první docentkou na české právnické fakultě., Extensive encyclopedias of a general nature, such as Otto's Encyclopedia, Masaryk's Encyclopedia and Otto's New Era Encyclopedia were and remained works that represented the standard of scholarly knowledge, culture and technical skill achieved at that time, whose compilation involved many leading specialists of the day, including women among the active collaborators. We can compare the lists of women collaborators at these three encyclopedias. Predominant among the 20 women collaborating on the Otto's Encyclopedia were teachers and secondary school tutors. Of the six university graduates, four had received doctorates (including natural scientists at the Faculty of Arts): Věra Marie Babáková, Marie Baborová, Klára Červenková and Albína Honzáková, and two collaborators were to be awarded doctorates honoris causa: Eliška Krásnohorská and Renata Tyršová. Of the 26 female collaborators, the Masaryk's Encyclopedia had at least 19 university graduates, of whom 11 were PhDrs, 2 RNDrs, 2 MUDrs and 1 was an academic artist. Not only did they have a university education, but 8 of them also became university educators, of whom 3 were or were to become senior lecturers (Albína Dratvová, Flora Kleinschnitzová and Drahomíra Stránská) and 3 university professors (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Milada Paulová and Růžena Vacková). The share of university-educated women was also considerable among the 50 women collaborators on Otto's New Era Encyclopedia, of whom 20 were PhDrs, 4 RNDrs, 2 JUDrs, 2 MUDrs, 1 was an Ing. and 1 was an academic artist. Of the women authors collaborating on Otto's New Era Encyclopedia, 15 were or became university tutors, 3 of whom were language lectors (M. David-Vokounová, Milada Lesná-Krausová and Iza Šaunová), 1 was an assistant lecturer (Pavla Antošová), 5 were senior lecturers (Marija Andrejeva, Albína Dratvová, Julie Moschelesová, Drahomíra Stránská and Jarmila Veselá) and 6 were professors (Jindřiška Hušková-Flajšhansová, Adéla Kochanovská, Emanuela Nohejlová-Prátová, Helena Pešková, Jiřina Popelová and Růžena Vacková). Women collaborating on the key Czech encyclopedias were publicly active and often university-educated women engaged in the emancipation movement, some even in political parties. Teachers and university educators made up a substantial proportion. These include the pioneering figures that were the first to attain positions that would not previously have been possible: in 1901 Marie Baborová was made the first doctor at the Czech Prague University, in 1922 Anděla Kozáková was the first woman to receive a doctorate at the Faculty of Law and in 1938 she was made the first Czech notary and evidently the first one in Europe, too. In 1925 Milada Paulová was made the first ever senior lecturer, at Charles University Faculty of Arts, and in 1928 Jarmila Veselá became the first senior lecturer at the Czech Faculty of Law. (Translated by Melvyn Clarke), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Pro šedesátá léta dvacátého století v Československu bylo mimo jiné příznačné postupné uvolňování pravidel v oblasti zahraničních vztahů, a to i vůči zemím tzv. kapitalistického tábora. Okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znamenala konec tohoto trendu a začátek vlny odchodů československých občanů, mezi nimiž nescházeli ani někteří významní pracovníci Československé akademie věd (ČSAV), do emigrace. Tato edice, která zpřístupňuje dokumenty ilustrující tři konkrétní lidské osudy, se soustředí na události let 1968-1970 a doplňuje problematiku zahraničních vztahů ČSAV v daném období o otázku dlouhodobých zahraničních pobytů zaměstnanců ČSAV jako faktoru, který v souvislosti se srpnovými událostmi a následným vývojem hrál významnou roli při rozhodování akademických pracovníků o odchodu do emigrace. and The gradual relaxation of rules on foreign relations was inter alia characteristic of 1960s Czechoslovakia even in relation to capitalist bloc countries. The occupation of Czechoslovakia by Warsaw Pact state troops in August 1968 marked the end of that trend and the beginning of a wave of departures of Czechoslovak citizens, including some prominent CSAS staff members. This series, which presents documents illustrating three individual stories, focuses on events between 1968 and 1970 and adds the issue of long-term foreign stays of CSAS staff members to the issues surrounding CSAS foreign relations during this period as a factor which in the context of the August 1968 events and subsequent developments played a significant role in the decision-making of academic staff regarding emigation. (Translated by Melvyn Clarke.)
Dopisy Karla Vetterla (1898-1979), muzikologa a hudebního folkloristy (od roku 1965 vedoucí brněnské pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku), Jiřímu Horákovi (1884-1975), českému literárnímu vědci, slavistovi a folkloristovi (do roku 1963 ředitel Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV), se nacházejí v osobním fondu Jiřího Horáka a pokrývají období 1955-1968. Většinu korespondence tvoří dopisy Karla Vetterla. Odrážejí rovinu privátní i odbornou, najdeme mezi nimi osobní přání a pozdravy jak Jiřímu Horákovi, tak jeho manželce. Většina korespondence má však pracovní charakter. Karel Vetterl se na Jiřího Horáka obracel s prosbami o radu nebo se svěřoval s potížemi na pracovišti. Řešili spolu například problematiku domácích etnografických institucí, spolupráci se zahraničím (možnost výjezdů na konference, výzkumné pobyty v cizině), kontakty pražského a brněnského pracoviště., Letters between Karel Vetterl (1898-1979), musicologist and musical folklorist (and from 1965 the Director of the Brno branch of the Institute for Ethnography and Folklore Studies) and Jiří Horák (1884-1975), Czech literary scholar, Slav studies scholar and folklorist (who was Director of the CSAS Institute for Ethnography and Folklore Studies), can be found in Jiří Horák’s personal papers covering the 1955-1968 period. Most of this correspondence is made up of Karel Vetterl’s letters, reflecting both the private and professional spheres and including personal greetings and good wishes to Jiří Horák and his wife. However, most of the correspondence is of a working nature. Karel Vetterl turned to Jiří Horák for advice or confided his workplace difficulties to him. For example, together they dealt with the issue of domestic ethnographic institutions, collaboration abroad (including conference trips and research tours abroad) and liaison between the Prague and Brno branches. Translated by Melvyn Clarke, and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Počátkem roku 1952 zahájily svou činnost čtyři sekce Vládní komise pro vybudování Československé akademie věd, mezi nimi i sekce technická. Jejím cílem bylo dosažení takového personálního, dislokačního a přístrojového stavu uvažovaných technických disciplín, aby bylo možné zřídit na jeho základě funkční akademická pracoviště, v ideálním případě ústavy. V souladu s poúnorovými politickými poměry se sice postupovalo, zejména formálně a organizačně, podle vzoru sovětské akademie věd, ale dosavadní domácí vědecký vývoj rozhodně nebyl ignorován. V případě technických oborů byla kontinuita nejjednoznačněji vystopovatelná ve vztahu k Masarykově akademii práce, jejím komisím a jejímu členstvu. Snaha o převedení již existujících výzkumných a experimentálních kapacit z výrobních resortů či vysokých škol nalezla větší odezvu pouze v případě Ústavu teoretické a aplikované mechaniky, ustaveného při ČSAV na základě dosavadních ústavů a laboratoří Fakulty inženýrského stavitelství ČVUT a Výzkumného ústavu těžkého strojírenství. Technická vědecká akademická pracoviště však v průběhu padesátých let poměrně rychle nabírala na síle, vznikla celá řada nových ústavů, ať už rozšířením a dovybavením stávajících komisí a laboratoří, či institucionálním podchycením nově se etablujících specializovaných disciplín. Vývoj výstavby technické sekce ČSAV se v rámci dobových možností vyvíjel poměrně utěšeně, což bylo dáno především tím, že vedle věd přírodních se právě i ty technické staly v poválečném období značně preferovanou oblastí celospolečenského dosahu., In early 1952 four sections of the Government Commission for the Creation of a Czechoslovak Academy of Sciences, including the Technical Section, launched their activities. Its objective was to obtain the personnel, deployment and equipment required in the technical disciplines under consideration to set up a functional academic centre, or ideally, an institute. In keeping with post-1948 political conditions, procedure kept in line with that of the Soviet Academy of Sciences, particularly at a formal and organizational level, but previous domestic scientific development was definitely not ignored. As for the technical fields, continuity was most clearly identifiable with regard to the Masaryk Academy of Labour, its committees and membership. The endeavour to transfer already existing research and experimentation resources from production sectors or higher education only found any substantial response in the case of the Institute for Theoretical and Applied Mechanics, established at CSAS on the basis of the old institutes and laboratories at the Czech University of Technology Faculty of Civil Engineering and the Heavy Engineering Research Institute. However, throughout the 1950s technical science academic establishments gained strength fairly quickly, giving rise to a number of new institutes either through the expansion and re-equipping of existing committees and laboratories, or by the institutional underpinning of specialized disciplines that were being newly established. The creation of CSAS technical sections made fairly decent progress considering the circumstances of the period, primarily because not only natural sciences, but in particular technical sciences came to be especially favoured areas throughout society during the postwar period. Translated by Melvyn Clarke, and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Problematiku vztahu teologie a vědy, resp. teologů a vědeckých institucí a vysokých škol na konci 19. a ve 20. století, autor charakterizuje jako ''moderní dichotomii'', tj. jako vztah dvou nepřekrývajících se, ale souvisejících entit, jehož základní parametry formulovala společenská modernizace v českých zemích, včetně pro ně specifických procesů etnické a jazykové diferenciace a paralelizace vědeckých institucí. Zvětšující se propast mezi teologií a „světem vědy“ v 19. a 20. století je poměrně dobře prozkoumaná na příkladu proměny pozice teologických fakult v rámci státních univerzit. V této případové studii je popsána v jiné srovnatelné oblasti, tj. v učených společnostech a vědeckých akademiích. Pozornost je věnována shodám a rozdílům v zastoupení katolických teologů v těchto institucích, zejména v České akademii pro vědy, slovesnost a umění (ČAVU) a ve srovnatelné německé instituci Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, GFDWKL). Zatímco v německé GWDFKL figurují i zástupci klíčových teologických oborů (dogmatika a fundamentální teologie, křesťanská filozofie, morální teologie), v české ČAVU se jedná takřka výhradně o představitele „satelitních“ oborů (české a obecné církevní dějiny, staroslovanská filologie a liturgika, byzantologie, dějiny umění), respektované však v sekulárním prostředí. Až do nástupu nacismu v německé Společnosti prakticky absentovala liberální rezistence proti jmenování duchovních resp. teologů řádnými či korespondujícími členy, kterou lze naopak po roce 1918 zaznamenat v prostředí českém. Následující období nacionálněsocialistické resp. komunistické diktatury probíhalo ve znamení absolutní ''neslučitelnosti vědy a teologie'', byť s různými akcenty. Teologové však byli v obou případech ve vědeckých institucích postupně eliminováni. Přitom se argumentovalo, paradoxně i v klasickém liberálním duchu, ''nevědeckostí'' teologie či v širším ideologickém pojetí ''překonaností'' a škodlivostí křesťanství (nacionální socialismus), případně náboženství vůbec (komunismus)., The issue of relations between theology and science, theologians and scholarly institutions and institutes of higher education at the end of the 19th century and during the 20th century is characterized by the author as a ''modern dichotomy'', i.e. as a relationship between two non-overlapping but associated entities, whose basic parameters were formulated by social modernization in the Czech lands, including the specific processes of ethnic and linguistic differentiation and parallelization of scholarly institutions. The widening gap between theology and the ''world of science'' in the 19th and 20th centuries has been quite well examined in the Czech lands based on the example of the changing position of theological faculties at state universities. This is described in another comparable area, i.e. learned societies and research academies. Attention is focused primarily on the similarities and differences in the representation of Catholic theologians in these institutions, particularly in the Czech Academy of Sciences, Literature and Arts (ČAVU) and in the comparable German institution Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (GFDWKL). While the German GWDFKL includes representatives of key theological fields (dogmatics and fundamental theology, Christian philosophy and moral theology), the Czech ČAVU almost exclusively comprised representatives of “associated” fields (Czech and general church history, old Slavonic philology and liturgics, Byzantology and the history of art), which were respected in a secular environment. Until the Nazi takeover, the German Gesellschaft had practically no liberal resistance to the appointment of priests or theologians by full and corresponding members, whereas this could be seen after 1918 in the Czech equivalent. The ensuing National Socialist and Communist dictatorship periods were dominated by the absolute ''incompatibility of science and theology'', albeit with varying degrees of emphasis. However, in both cases the theologians were gradually removed from the scholarly institutions with the argument, paradoxically in a classical liberal spirit, that theology was ''unscientific'' or from a broader ideological perspective ''obsolete'', and that Christianity (according to the Nazis) or religion in general (according to the Communists) was harmful. (Translated by Melvyn Clarke), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Příspěvek se zaměřuje na přehled metodologických přístupů ke korespondenci v domácí novočeské ediční teorii počínaje texty Jana Jakubce, přes články a návrhy zásad od Arne Nováka, Rudolfa Havla, Olgy Svejkovské, Mojmíra Otruby ad., konče skripty Petra Komendy. Pojednává základní tendence jednotlivých přístupů, které byly sice formovány polarizací v pojetí dopisového materiálu (text-dokument x literarizovaný text), sleduje však zároveň dynamiku postupného sbližování obou přístupů ve způsobu edičního zpracování, která koresponduje s proměnami chápání epistolárních pramenů v literární vědě., This paper summarizes the methodological approaches to correspondence in modern Czech editorial theory, from texts by Jan Jakubec to articles and principles put forward by e.g. Arne Novák, Rudolf Havel, Olga Svejkovská, Mojmír Otruba and lecture notes by Petr Komenda. It deals with the basic trends of individual approaches, which were indeed formed through the polarization (i.e. text-document vs. literarized text) in the conception of letter material, but it also follows the dynamics of the gradual rapprochement of these two procedures in editorial method, reflecting changes in the understanding of epistolary sources in literary studies. (Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
The paper represents the work of Slavist Vladimír Kyas on the paleobohemistic field, especially in the area of Old Czech Bible translation. Accompanied by the letters dedicated to Josef Vašica and Bohuslav Havránek, it maps the effort on edition of the first vernacular translation from the mid-14th century. The other archival material show how difficult was to edit this important work of Czech culture, mainly due to its size as well as complexity of the task and later because of the ideological a political obstacles. The plan to publish two oldest manuscripts of the first biblical translation, Bible of Drážďany and Bible of Olomouc, was supported by academician Bohuslav Havránek, who also recommended it to the Editorial Board by the Czechoslovak Academy of Sciences. For the most part thanks to his influence, Vladimír Kyas and his followers could realize the edition: as a whole was published in five parts (and six volumes) within the years 1981 and 2010. Translated by Melvyn Clarke, Příspěvek představuje práci slavisty Vladimíra Kyase na paleobohemistickém poli, zejména v oblasti staročeského překladu bible. S oporou dopisů zaslaných Josefu Vašicovi a Bohuslavu Havránkovi je zmapována cesta k vydání nejstaršího českého biblického překladu z poloviny 14. století. Díky dalším archivním materiálům jsou popsány těžkosti vydání tohoto důležitého díla české kultury způsobené velikostí a složitostí úkolu a později také překážkami ideověpolitickými. Při prosazování edičního záměru u Ediční rady ČSAV připadla významná pozitivní role akad. Bohuslavu Havránkovi. Pětidílnou edici základních rukopisů prvního překladu bible do češtiny, tj. Bible drážďanské a Bible olomoucké, se nakonec V. Kyasovi a jeho následovníkům podařilo během let 1981 až 2010 vydat v úplnosti., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Když cestovatel a vědec popisuje neznámé kraje a přírodní útvary, je postaven před otázku, jak vylíčí průběh cesty a jaký obraz ciziny vytvoří. Český geograf Jiří Viktor Daneš (1880-1928) po cestě kolem světa, kterou započal v roce 1920 a dokončil v roce 1923, napsal cestopis Tři léta při Tichém oceáně. I - II (1926). Obraz cizích krajů vytvářel nejen pomocí slov, ale také prostřednictvím fotografických obrazů. V případě některých lokalit byl zřejmě prvním, kdo české společnosti zprostředkoval obraz cizích krajů a doplnil ho o odborný pohled geografa. Hlavním cílem této studie je analyzovat fotografické archiválie v osobním archivním fondu J. V. Daneše uloženém v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, popsat fyzický stav Danešovy fotografické sbírky, zhodnotit poškození skleněných fotografických desek, které byly zasaženy vodou během povodně v roce 2002, navrhnout žádoucí konzervátorské či restaurátorské zásahy a zvážit možnosti archivního pořádání a ukládání těchto fotografií. Nad Danešovými fotografickými i verbálními obrazy ciziny jsme si kladli různé otázky. Jejich první okruh se týká Danešova přístupu ke geomorfologickému a antropologickému pozorování. Čemu věnoval Daneš při svých cestách ústřední pozornost? Jak strukturoval písemný a jak fotografických obraz svých cest? Dále jde o vytváření obrazu cizího. Jak hierarchizoval jednotlivá zastavení ve svém itineráři? Čeho si všímal z vlastního zájmu, čemu přikládal takový význam, aby se o něm dozvěděla domácí česká veřejnost? Jakým způsobem zprostředkovával v popisech a zobrazeních své poznatky, dojmy a zážitky? Třetí okruh se zabývá Danešem jako fotografem. Bylo by možné ze záběru jeho fotografií rekonstruovat motivy a témata, jimž přikládal váhu? Jakým způsobem pořizoval reprodukce fotografií a jak je prezentoval? Tento přístup zdůvodňuje, proč věnovat intenzivní historickou, archivářskou a restaurátorskou pozornost fotografickým obrazům. Studie je uvedena 1) stručnou biografickou skicou J. V. Daneše a souhrnným přehledem jeho cest, 2) popisem geneze archivního fondu, poškození fotografických archiválií v důsledku povodní v roce 2002 a zhodnocením jejich současného stavu. Následující kapitola 3) popisuje Danešovu cestu kolem světa, a tím naznačuje, za jakých okolností a jaké objekty a situace Daneš pozoroval a fotografoval. Další část studie 4) zhodnocuje vybrané archivní soubory, počty dochovaných fotografií, způsob řazení záběrů a analyzuje obsahovou rovinu fotografických obrazů ve srovnání s Danešovým popisem v cestopise. Poslední oddíl 5) hodnotí rozsah poškození skleněných negativů a diapozitivů zasažených povodněmi a závěrem přináší návrh dalšího konzervátorského a restaurátorského postupu. Do, studie jsme zařadili ukázky fotografií a mikroskopickými záběry jejich poškození. Vznik a recepce Danešova vědeckého díla evidentně představuje komplexní proces, v němž právě fotografické obrazy hrají ústřední roli. Proto jsou Danešovy fotografické archiválie důležité nejen pro kulturní dějiny, dějiny vědy, dějiny fotografických technik, ale také z hlediska archivního pořádání, fyzického stavu fondu, příčin jeho poškození a konečně z hlediska hledání vhodných konzervátorských a restaurátorských postupů., When a traveller and scholar is describing unknown regions and natural phenomena, he faces the question of how to depict the course of his journey and what picture to portray of foreign lands. The Czech geographer Jiří Viktor Daneš (1880-1928) wrote a travelogue Three Years on the Pacific Ocean I - II (1926) after his trip around the world, which he started in 1920 and completed in 1923. He created a picture of foreign lands not only with words, but also with photographs. In several places he was evidently the first person to provide Czech society with an image of foreign lands, but who complemented it with a geographer’s specialist viewpoint. The main objective of this study is to analyse the photographic archives in Jiří Viktor Daneš’s personal archive fonds stored at the Masaryk Institute and Archive of the Czech Academy of Sciences, to describe the physical state of Daneš’s photographic collection, to assess the damage to the glass panels that held the photographs, which were waterlogged during the 2002 floods, to propose the required conservation or restoration procedures and to consider the options regarding the archive organization and storage of these photographs. Various question marks have been raised over Daneš’s photographic and verbal images. These primarily relate to his approach towards geomorphological and anthropological observations. What did Daneš mainly focus his attention on? How did he structure the written image and the photographic images of his travels? This also involves the creation of his image of the foreign. How did he hierarchize the individual stops on his route? What did he notice out of his own personal interest and what did he find important so as to inform the public at home in Czechoslovakia about it? In which ways did he present his findings, impressions and experiences in his descriptions and depictions? Another section deals with Daneš as a photographer. Would it be possible to reconstruct the motifs and subjects that he attached weight to from the full range of his photography? In what ways did he arrange for the reproduction of his photography and how did he present it? This approach provides a justification for paying close attention to the history, archiving and restoration work behind the photographic images. The study is provided 1) with a brief biographical sketch of Jiří Viktor Daneš and a summary of his journeys, 2) with a description of the creation of the archive fonds, the damage to the photograph archives as a result of the floods in 2002 and an assessment of their current state. The following chapter 3) describes Daneš’s journey around the world, indicating the circumstances under which he made, observations and took photographs, as well as the objects and situations involved. The next section of the study 4) assesses archive collections selected, the numbers of photographs preserved and the way the shots were organized, as well as analysing the content level of the photographic images in comparison with Daneš’s description in the travelogue. The fi nal section 5) assesses the extent of damage to the glass-backed negatives and slides affected by the floods, and the conclusion presents proposed subsequent conservation and restoration procedure. The study also includes samples of photographs and microscopic shots of their damage. Daneš’s scientific work, its inception and reception clearly involve a complex process in which photographic images play a central role. Hence Daneš’s photograph archives are of importance not only to cultural history, the history of science and the history of photographic techniques, but also from the standpoint of archive organization, the physical state of fonds, the causes of damage and not least, the quest for suitable conservation and restoration procedures., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Rakousko-Uhersko vstoupilo do světového válečného konfliktu nedostatečně připravené, také pokud se týká zásob potravin. Jednou z používaných strategií k zvládnutí nedostatku potravin se staly přírodní náhražky. Největší uplatnění našly surogáty z různých kulturních rostlin, pokusy s využitím divoce rostoucích rostlin narážely na nechuť spotřebitelů i na potíže s jejich sběrem. Nebylo výjimkou, že nějaká komodita se používala k přípravě náhražky a zároveň sama byla ve svém původním použití nahrazována. Patrně nejvíc se přírodní náhražky uplatnily u chlebové mouky - byla nahrazována moukou ječnou a kukuřičnou či bramborami. U kávy první světová válka přinesla náhražky náhražek dominujících v předválečném období. Velký význam měly náhražky ječmene, respektive sladu u piva (např. kukuřice, ovocné a zeleninové odpadky či různé sušené listí). Často se s náhražkami setkáváme i u masa. Objevovaly se do té doby silně tabuizované druhy (psí maso, ondatry, zdechliny), etnografové a historici (Čeněk Zíbrt) připomínali některé dávné pochoutky (žáby, vrabce či čmeláky). Diskutována byla rovněž problematika náhrady masa houbami či luštěninami. Jako náhražky zeleniny se využívaly plané rostliny. U tuků se snažily úřady prosadit např. výrobu oleje z kukuřičných klíčků nebo z máku. Náhražky byly považovány za výplod bláznivých německých učenců a podle toho také ironizovány v tisku. Lidi, kteří se zapojili do výzkumu náhražek na straně Rakouska-Uherska, často čekal cejch zrádců národa (např. Julius Stoklasa, Ivan Horbaczewski). V dobovém diskurzu ovšem nehrály roli jen přírodovědecké výzkumy, v oblasti přírodních náhražek se často objevovaly snahy využít lidové tradice nebo odkazů na historii, a sejmout tak z náhražek ódium ''cizácké novoty''. Nejvýrazněji vyšel vstříc této objednávce Č. Zíbrt. Široký sortiment náhražek naznačuje šíři bádání i velký zájem ze strany úřadů, podporujících podobné výzkumy, zároveň svědčí i o chaotičnosti hledání. Značná část navrhovaných náhražek zůstala na úrovni provozních pokusů a do distribuční sítě se ani nepropracovala. Větší důležitosti nabyly jen v případě základních potravin jako byla chlebová mouka a pivo, kde leckdy pomohly zachránit obyvatelstvo před hrozbou smrti z podvýživy., Austro-Hungary entered the world war conflict insufficiently prepared even with regard to supplies of food. One of the strategies that it employed to deal with the lack of foodstuffs involved natural substitutes, particularly surrogates from various cultivated plants, but experiments using wild plants came up against consumers' reluctance and difficulties in gathering them. It was not exceptional for some commodity to be used to manufacture a substitute, but itself to be substituted in its original usage. Natural substitutes were used most of all as bread flour, which was replaced by rye, maize or potato flour. As for coffee, the First World War brought with it substitutes for the substitutes that predominated during the prewar period. Great importance was attached to substitutes for barley, or malt for beer (e.g. maize, fruit and vegetable waste or various dried leaves). Substitutes for meat are also frequently met with, as types that had hitherto been taboo (dog meat, muskrat and carrion) first made an appearance. Ethnographers and historians (Čeněk Zíbrt) have drawn attention to several delicacies from days gone by (frogs, sparrows and bumble bees). There has also been some discussion over the issue of mushrooms and pulses as meat substitutes. Wild plants were used as vegetable substitutes. As for fats, the authorities attempted to promote the production of oil from e.g. maize sprouts and poppies. Such substitutes were considered the brainchild of mad German eggheads and lampooned as such in the press. People who got involved in research into substitutes for Austria-Hungary often came to be branded traitors to the nation (e.g. Julius Stoklasa and Ivan Horbaczewski). In the discourse of the period it was not only natural science research that played a part, but there were also efforts involved in the search for natural substitutes to take advantage of popular traditions and the historical legacy in order to remove the ''foreign novelty'' tag from substitutes. Čeněk Zíbrt most notably filled the bill here. The broad range of substitutes indicates the extent of the research involved and the great interest of the authorities supporting similar research bears witness at the same time to the chaotic nature of the search. A considerable number of the proposed substitutes remained at the level of operational experiments and never found their way to the distribution networks. They only acquired greater importance in the case of basic foodstuffs such as bread flour and beer, where they sometimes helped to save the population from the threat of death through malnutrition. (Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
První část článku připomíná vznik a vývoj Československé akademie věd v 50. a 60. letech 20. století v oblasti chemického bádání a druhá ve zkratce popisuje strukturální proměny Univerzity Karlovy v Praze v téže době. I v této části je hlavní pozornost věnována chemickým pracovištím. Třetí část pojednává o spolupráci a vzájemném soupeření těchto pracovišť. Jejich vztahy výrazně ovlivňovaly dobové trendy týkající se centralizace a decentralizace vědy. Ukazuje se, že po určité stagnaci v 50. letech se vysokoškolské pracoviště snažila získat opět vliv na vědecké bádání. Vzestup chemického bádání na Přírodovědecké fakultě UK v Praze však nebyl možný bez podpory ČSAV, která jednotlivým katedrám poskytovala potřebné přístroje a spolufinancovala některé výzkumy. Nezanedbatelnou roli hrály i osobní vztahy vědeckých pracovníků z těchto institucí. Šedesátá léta se proto nesla na vlně vzájemného soupeření a zároveň rostoucí spolupráce chemických pracovišť., The first section of this article recalls the establishment and development of the Czechoslovak Academy of Sciences in the 1950s and 1960s in the field of chemicals research, while the second briefly describes the structural transformation of Charles University in Prague at the same time, as well as primarily focusing attention on chemicals research establishments. The third section deals with the collaboration and mutual rivalries between these establishments. Their relations were significantly affected by the centralization and decentralization trends at the time in science. It turns out that after some stagnation during the 1950s higher education establishments attempted to regain their influence in scientific research. However, the emergence of chemicals research at the Charles University Natural Sciences Faculty in Prague was not possible without the support of CSAS, which provided the individual departments the necessary instrumentation and co-funded some research. A considerable role was also played by personal relations among scientists from these institutes. Hence the 1960s rode a wave of mutual rivalry and at the same time increasing collaboration among chemicals research establishments., and Překlad resumé: Melvyn Clarke