Autoři zkoumají proměny v pojímání, organizování, trávení a formách volného času v době od nastolení monopolní vlády komunistického strany do druhé poloviny padesátých let, kdy se tato sféra začala výrazněji měnit pod vlivem konzumních trendů. Své téma pojednávají v souvislosti s vládnoucí ideologií i se změnami hospodářské, sociální a kulturní politiky. Reflektují genderové rozdíly, kontrasty mezi městem a venkovem, specifika určitých sociálních skupin a zvláštní pozornost věnují volnému času mládeže a dětí. Komunistický převrat v únoru 1948 přitom nechápou jako nějaký zásadní předěl ve sféře volného času, ale předvádějí kontinuity i rozdíly mezi obdobím limitované demokracie v letech 1945 až 1948 a roky následujícími, v některých případech pak poukazují i na shodné rysy v přístupu státu k volnočasovým aktivitám v době protektorátní a poúnorové (odmítání jazzové hudby, „brakové“ kultury a vůbec vlivů západního životního stylu). Autoři konstatují, že se komunistický režim snažil intenzivně zasahovat do volby trávení volného času a modelovat tak nový typ člověka v nových společenských podmínkách. Zejména na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se přitom oficiálně natolik zdůrazňoval význam budovatelské práce, že volný čas byl vnímán s jistým despektem jako „nutné zlo“, jež slouží výhradně k načerpání fyzických a duševních sil pro další zvyšování pracovního výkonu. Za stejným účelem a také s ohledem na koncepci demokratizace kultury byly preferovány aktivní a kulturní způsoby trávení volného času, jako bylo politické a odborné sebevzdělávání nebo osvojování (selektovaných) kulturních hodnot. V souladu s podřízením individua celospolečenským zájmům dostaly jednoznačnou přednost kolektivní formy odpočinku a organizovaného využívání volného času (závodní rekreace, masové návštěvy uměleckých představení, muzeí a galerií, později pionýrské tábory), zatímco tradiční spolková činnost a privátní trávení volného času byly chápány jako „buržoazní přežitek“. S podezřením či přímo represí se setkávaly nekonformní způsoby trávení volného času části mládeže, následováníhodným vzorem byla naopak účast na „stavbách mládeže“, pracovních brigádách a školeních. Těmto přístupům odpovídaly i nové jednotné organizační struktury, jež nahrazovaly dřívější spolky a zajišťovaly žádoucí volnočasovou náplň (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Svaz pro spolupráci s armádou a podobně). Oficiální místa se snažila podchytit také značně rozvinutou a diferencovanou zájmovou činnost, jako byla amatérská umělecká činnost, provozování společenských her nebo, sběratelství, jejímuž organizování sloužila specifická zařízení (závodní kluby ROH, kulturní domy, osvětové besedy). Podporovány byly všeobecně dostupné formy takových činností, jako šachy nebo filumenie (sbírání nálepek z krabiček od zápalek), marginalizovány záliby finančně náročné či spjaté se soukromým ziskem, jako filatelie či numismatika. Mírný ústup od ideologizovaného pojetí volného času přišel s takzvaným novým kurzem v roce 1953, výraznější změny nastaly ve druhé polovině padesátých let, kdy autoři v souvislosti se zkracováním pracovní doby, zvyšováním životní úrovně a pronikáním konzumních trendů hovoří o programovém rozšiřování volného času a jeho postupné individualizaci., The authors consider the changes in the conception, organization, ways of spending, and forms of leisure in the Bohemian Lands from the establishment of the Communist monopoly on power in early 1948 to the second half of the 1950s. (After this point leisure began here began strikingly to change under the influence of consumerist trends.) They consider the topic in the context of the dominant ideology and changes in economic, social, and arts policies. The authors take into account gender differences, contrasts between town and country, and special features of social groups. They pay particular attention to leisure amongst young people and children. The authors do not, however, see the Communist takeover of February 1948 as a watershed in the sphere of leisure. Instead, they demonstrate both the continuity and differences between the period of limited democracy, from May 1945 to February 1948, and the years that followed. In some cases, they highlight features that were identical in Nazi German and Communist approaches to leisure activities (the rejection of jazz, ‘trash’ (brak) in the arts, and Western influences in general). The authors discuss how the Communist régime intervened intensively in the way people chose to spend their free time, in its endeavour to shape a new type of man and woman in the new social conditions. At the same time, particularly in the late 1940s and early 1950s, the State so emphasized the importance of the work of building socialism, that leisure was seen as a ‘necessary evil’, since it used up valuable physical and mental energy that would have been better spent on increasing productivity. For the same aims, but also with regard to the idea of somewhat democratizing the arts, the regime gave preference to activities such as political and vocational self-education as well as the study of selected arts and cultural values. In keeping with the subordination of the individual to the interests of society, collective forms of recreation and the leisure (holidays spent with groups of co-workers, mass group visits to plays, films, concerts, museums, galleries, and, later, Pioneer camps) were given priority. Traditional club activity and individual leisure were seen as ‘bourgeois survivals’. Some young people’s non-conformist leisure activities met with suspicion from the authorities or with outright repression. Amongst the models of leisure that the régime held worthy of emulation were the Socialist youth building enterprises (stavby mládeže), ‘volunteer’ work, and additional instruction or training. The new organizations, such as, and the Revolutionary Trade-union Movement (Revoluční odborové hnutí – ROH), the Czechoslovak Youth Organization (Československý svaz mládeže – ČSM), and the Association for Work with the Army (Svaz pro spolupráci s armádou – Svazarm), which took the place of the earlier clubs and associations, comported with the new ideology and provided the required forms of leisure. The authorities endeavoured also to support considerably developed and differentiated hobbies, such as making art, playing board games, and collecting. Special facilities were established to run these activities, including the enterprise-based clubs of the ROH, arts centres (kulturní domy), and popular-education organizations (osvětové besedy). Forms of universally accessible activity, like chess and phillumeny (collecting matchbox labels), were supported, whereas as financially more demanding hobbies or those linked to private gain, such as philately or numismatics, were marginalized. A slight retreat from the ideologized conception of leisure came with the so-called ‘new course’ of 1953. But more striking changes were made in the second half of the 1950s. These years, which saw shorter working weeks, a higher standard of living than before, and the emergence of consumerist trends, are described by the authors as a period of the planned expansion of leisure and its gradual individualization.
Recenzent porovnává dvě knihy, které vznikly jako doprovodné publikace k výstavám připraveným k padesátiletému výročí mimořádně úspěšné československé účasti na světové výstavě v Bruselu v roce 1958. Obě hodnotí jako zdařilé a užitečné. Zatímco první je hlavně přesnou dokumentací příprav, organizace a vzhledu československého pavilonu a doprovodných akcí, graficky skvěle vypravená druhá publikace mapuje spíše důsledky „bruselského fenoménu“ v různých výtvarných oborech a životním stylu v Československu. and This review compares two works that were published to accompany an exhibition marking the fiftieth anniversary of the extraordinarily successful Czechoslovak pavilion at the 1958 World’s Fair in Brussels. The reviewer finds both volumes to be successful and useful. Whereas the first book precisely documents the preparations, organization, and appearance of the Czechoslovak pavilion and accompanying events, the second publication, with superb graphic design, charts out the consequences of the ‘Brussels phenomenon’ in various branches of the arts and fashion in Czechoslovakia.
V úvodu studie je rekapitulována současná situace ve zpracování dějin Akademie věd v českých zemích, kterou ovlivnily některé realizované i nerealizované grantové projekty a také založení oddělení pro dějiny Akademie věd v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR v roce 2009. Komplexní a objektivní pohled na dějinný vývoj Akademie věd může výrazně ovlivnit i dlouhodobou debatu o povaze, potřebnosti a identitě mimouniverzitního výzkumu v České republice a obohatit ji o rozměr, který dosud nebyl v dostatečné míře reflektován. Komparace s jinými zeměmi také ukazuje na některá deformovaná tvrzení v celé debatě. V druhé části článku je analyzován stav dosavadního výzkumu (i v zahraničí) a pramenné základny. Poukazuje se zde na četná desiderata včetně hlubšího zpracování vývoje vědecké struktury v šedesátých letech, zapojení vědců do reformního dění v druhé polovině šedesátých let nebo na chybějící biografii předsedy ČSAV Františka Šorma. Velký problém pak představuje zpracování období sedmdesátých a osmdesátých let i následné doby transformace, kde musíme počítat i s omezeným přístupem k archivním materiálům. V následující třetí části jsou pak předkládány možné varianty zpracování dějin ČSAV. První alternativu představuje dvou- nejlépe však čtyřsvazkové, chronologicky členěné dílo, jehož členění odpovídá více či méně zřetelným vnitřním mezníkům v dějinách ČSAV. Navrženy bylo pracovně členění a pojmenování svazků: 1. svazek (1952-1962): První desetiletí - formování a stabilizace; 2. (1962-1970): Zlatá šedesátá - i ve vědě?; 3. svazek (1970-1985): Pod přísným dohledem - léta tzv. normalizace; 4. svazek (1986-1992): Přestavba a transformace - pokusy o reformu a jejich vyústění. K této variantě se autoři přiklánějí. Druhá varianta zahrnuje 2 svazky pro celé období 1952–1992, členěné věcně a problémově: 1. svazek: vědní a vzdělanostní politika komunistického státu ve vztahu k ČSAV; právní rámec; institucionální dějiny ČSAV jako celku; mezinárodní styky ČSAV a mezinárodní kontext zde pěstovaného výzkumu; přehledová a tabelární část; přílohy, prameny a literatura. 2. svazek: dějiny jednotlivých ústavů (pracovišť), profily osobností, týmů a dějiny vědních oborů zde pěstovaných; přehledová a tabelární část; přílohy, prameny a literatura. V závěru se autoři soustřeďují na některé praktické otázky spojené s naplňování zvolené varianty dějin ČSAV - např. nutnou interdisciplinární spolupráci či na skloubení jednotlivých institucionálních rovin ČSAV. Věnují se i problematice metodologického uchopení v konfrontaci s dosavadními koncepcemi analogických děl v zahraničí a zdůrazňují nutnost zasazení dějin ČSAV do širších sociokulturních souvislostí., The introduction to the study goes over the current situation regarding treatment of the history of the Academy of Sciences in the Czech lands, which has been affected by several implemented and unimplemented grant projects, as well as the establishment of the Department for the History of the Academy of Sciences at the Masaryk Institute and Archive of the ASCR in 2009. A comprehensive, objective view of the historical development of the Academy of Sciences may even have a significant effect on the long-term debate concerning the nature, identity and need for extra-university research in the Czech Republic and enhance it with a dimension that has not previously been taken into sufficient account. A comparison with other countries will also refer to some distorted statements made in the overall debate. The second part of the article analyses the state of research to date (even abroad) and the source base. Here it refers to numerous desiderata, including a deeper treatment of the development of the scientific and scholarly structures during the 1960s, the engagement of scientists and scholars in reform activities during the latter half of the 1960s and the lacking biography of CSAS President František Šorm. A great problem is then presented by the 1970s, the 1980s and the subsequent period of transformation, where we also have to expect limited access to archive materials. In the following third part the possible options for the treatment of CSAS history are presented. The first alternative involves a two-volume, or preferably, a four-volume chronologically arranged work, the division of which corresponds more or less to the obvious internal milestones in CSAS history. The following division and titles were proposed on a working basis: Volume 1 (1952-1962): The first decade - formation and stabilization; Volume 2 (1962-1970): The golden sixties - even in science?; Volume 3 (1970-1985): Under strict supervision - the normalization years; Volume 4 (1986-1992): Reconstruction and transformation - attempts at reform and the upshot. The authors are inclined to adopt this alternative. The second alternative comprises two volumes for the entire period from 1952 to 1992, divided up in accordance with the subjects and the issues involved: Volume 1: the science and scholarship policy of the Communist state in relation to CSAS; the legal framework; the institutional history of CSAS as a whole; international relations of CSAS and the international context of research undertaken here; summaries and tables; appendices, sources and bibliography. Volume 2: the history of individual institutes (departments), profiles of individuals, teams and the history of disciplines, dealt with here; summaries and tables, appendices, sources and bibliography. In conclusion, the authors focus on several practical issues associated with the implementation of the selected alternatives regarding CSAS history - e.g. the necessary interdisciplinary collaboration, and on the way that individual CSAS institutional levels are combined. They also deal with the issue of methodological understanding in comparison with previous concepts of analogical works abroad, stressing the need to set the history of CSAS in its broader sociocultural context.(Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke