Článek se nejprve zabývá formálními rysy kompozit, a sice jejich pravopisem a otázkami polohy přízvuku. Jelikož se však na základě formálních kritérií nedojde obvykle к uspokojivému vysvětlení podstaty kompozit, hledá se řešení v oblasti sémantiky. Hlavní část této menší studie si klade za cíl přispět к výkladu z pohledu psycholingvistiky. Na anglická kompozita je totiž možno pohlížet jako na minimální idiomatické výrazy, které v závislosti na kontextu mohou mít doslovnou i figurativní významovou interpretaci a které jsou charakterizovány gramatickou a lexikální invariabilitou. Jsou tedy kompozita spojeními nekompozicionálními, kde celkový význam v pohledu synchronním je vzdálen prosté komputaci významů jejich složek. Postulovaná nekompozicionálnost není však totéž jako nepředvídatelnost významu, což je na mnohých příkladech ilustrováno. Důležité je rovněž zjištění, že v každém okamžiku existence jazyka nalézáme spojení, která jakoby hraničí s volnými kombinacemi a mohou se stát "kandidáty" pravých kompozit, právě v závislosti na kontinuálně se snižujícím stupni kompozicionálnosti.