Early life, education and social contacts of the Czech-born Egyptologist Jaroslav Černý (who identified himself as a citizen of Czechoslovakia in his lifetime) are shown in the context of his family history, social expectations and developing academic practices in Austria-Hungary and early Czechoslovakia. Černý’s family aspired to be considered middle class in terms of social interaction, although they lived in straitened circumstances exacerbated by the economic austerity of the First World War era. Černý himself trained as a Classical scholar and later as an Egyptologist at Prague University, but did not fit the role model combining a teaching career (which offered sustenance) with a university Privatdozent role (which offered participation in the academic community), which was the practice accepted in his teachers’ generation. Instead, he embarked on a career in financial services, alongside pursuit of his academic studies that soon encompassed major European museum collections with Egyptian exhibits and put him in contact with the international Egyptological community. His solution was appreciated by his sponsors, including major political and financier figures of the then Czechoslovakia, as being practical as well as showing single-minded determination. It is also suggested that the skills developed during his years in portfolio work were later applied to his research. Translated by Hana Navrátilová and Paul Sinclair and Překlad redumé: Hana Navrátilová and Paul Sinclair
After the political crackdown of 1968, the atmosphere had become unbearable, and the situation got worse. Because Czechoslovak science had become a strong political force during 1968, it is not surprising that the Czechoslovak Academy of Sciences figured on the list of watched institutions. A day after the occupation of Czechoslovakia by Warsaw Pact troops, the CAS was closed by order of the commanding officer. The destruction of Czechoslovak science in the 1970s has proceeded slowly but systematically, not lacking, however, a "legal" basis. and František Janouch.
Autor se polemicky vrací ke třem komentářům v minulém čísle Soudobých dějin, které byly věnovány anglickému a českému vydání jeho poslední knihy (On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague. New York, Oxford University Press 2012; Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Praha, Prostor 2014). Autory těchto recenzních statí jsou Petr Mareš, Vít Smetana a Jan Koura. V Marešově stati (Historie ve službách příběhu. In: Soudobé dějiny, roč. 22, č. 3-4, 2015, s. 504-523) Lukeš nachází vyvážené hodnocení své knihy a nové podněty k přemýšlení. S některými jeho výtkami souhlasí, s jinými vede diskusi. Jádrem této diskuse je osobnost a role poválečného velvyslance Spojených států v Československu Laurence A. Steinhardta, jemuž Lukeš vytýká především laxní výkon funkce a preferování jeho soukromých zájmů před státní službou, což Mareš relativizuje. S příspěvkem Jana Koury (Selhání, nebo spíš změna amerických priorit? In: Tamtéž, s. 540-546) autor polemizuje o významu americké veřejné diplomacie v poválečném Československu. Recenzentova kritika, že iniciativy americké ambasády na tomto poli zanedbal, podle Lukeše příliš neobstojí, neboť to byly snahy naprosto nedostatečné a opožděné. Nejvíce místa věnuje autor recenzi Víta Smetany (Na pomezí historického románu. In: Tamtéž, s. 524-539), kterou považuje za předpojatou, neseriózní a nekolegiální. Polemicky se zaměřuje na několik bodů, které mu Smetana vytýká: ignorování velké části odborné literatury, nevěrohodnost některých uváděných faktů, jednostranně negativní hodnocení československého působení velvyslance Steinhardta. Jeho argumenty odmítá a na celé jeho kritice nenachází nic pozitivního., a1_In this article, the author replies to three historians, Petr Mareš, Vít Smetana and Jan Koura, who in the previous issue of Soudobé dějiny, reviewed the English and Czech editions of this most recent book, On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague, New York: Oxford University Press, 2012, which was published in Czech translation as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze, 1945-1948, Prague: Prostor, 2014. In Mareš´s article, ''Historie ve službách příběhu'' (history in the service of the story), Soudobé dějiny, vol. 22 (2015). nos 3-4, pp. 504-23, Lukeš finds a balanced assessment of his book and some thought-provoking remarks. He accepts some of Mareš´s criticism, but also challenges some of it. At the core of the discussion is Laurence A. Steinhardt, the post-war US Ambassador to Czechoslovakia, and his role in post-war Czechoslovak politics. Lukeš criticizes Steinhardt mainly for his having been derelict in the performance of his duties and for giving preference to his own private interests over those of his country, which, according to Lukeš, Mareš relativizes. With Koura´s contribution, ''Selhání, anebo spíš změna amerických priorit? (A Failure or the declining US interest in Czechoslovakia?), ibid.,pp. 540-46, the author questions how much importance to attribute to US public diplomacy in post-war Czechoslovakia. The reviewer´s criticism, that the author neglected the initiatives of the US Ebassy in this area, does not, according to the author, stand up to scrutiny, because those attempts amounted to too little too late., a2_The author devotes most of his reply to Smetana´s review, ''Na pomezí historického románu'' (Almost a Historical Novel), ibid., pp. 524-39), which he considers to be biased, unfair, and unfriendly. He focuses on three points that Smetana has criticized him for: his allegedly ignoring a large part of the historiography on the subject, the alleged dubiousness of some of the facts he presents, and his allegedly one-sidedly negative assessment of Ambassador Steinhardt´s work in Czechoslovakia. The author rejects Smetana´s arguments and finds nothing positive to say about his review., Igor Lukeš., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie reaguje na nedávné debaty o odporu vůči státnímu socialismu v Československu a zabývá se metodologickými přístupy ke studiu rezistence ve vztahu k současnému českému bádání o „třetím odboji“. Autor nejdříve nastiňuje vývoj výzkumu rezistence v historiografii a dalších společenských vědách. Zabývá se zejména pracemi britských marxistických historiků z padesátých a šedesátých let minulého století, konceptem „každodenních forem rezistence“ (James C. Scott) či přístupy indické školy „subalterních studií“ (Subaltern Studies) v následujících dvou desetiletích a uvádí některé vlivné typologie rezistence. Zvláštní pozornost věnuje německým výzkumům rezistence vůči nacismu a státnímu socialismu, americkému bádání o odporu v éře stalinismu a souvisejícím odborným kontroverzím. Z perspektivy mezinárodního bádání o rezistenci pak autor kriticky analyzuje český výzkum „třetího odboje“ a v závěru studie nabízí možná východiska ze současného neradostného stavu bádání na tomto poli se záměrem podnítit historiografickou diskusi., This article is a response to a recent debate on resistance to state socialism in Czechoslovakia. It focuses on the methods used in contemporary Czech research on the ‘Third Resistance’. The author begins by outlining developments in historical and other research on resistance. He considers in particular works by British Marxist historians in the 1950s and 1960s, James C. Scott’s concept of ‘everyday forms of resistance’, and the Indian school of ‘Subaltern Studies’ over the next two decades. He also presents some influential typologies of resistance, with special attention paid to German research on resistance to Nazism and state socialism, American research on resistance in the Stalinist era, and controversies that emerged amongst scholars in these areas. From the perspective of this international research, he then analyzes Czech scholarship on the ‘Third Resistance’. In his conclusion, the author offers possible ways out of what he sees as the currently desolate state of research on the topic, hoping thereby to provide an impulse to the historiographical debate., and Vítězslav Sommer.
The 1950s were a period of profound changes in Czechoslovak science, both on an institutional level and with respect to its ideologization and indoctrination. These changes also applied to ethnology and ethnography. The reasons for this development are not hard to fi nd: under the new regime, the goal of any investigation of ''the people'' was to legitimise plans for the establishment of a new people’s democracy and to produce a detailed scientifi c report about the society’s historical journey towards communism. In this new environment, a totalitarian regime thus assigned these sciences a specifi c function: its goal was not only to ideologize these sciences, but also, and above all, to indoctrinate the population and to promote atheism. This contribution follows the life and work of some of the leading personages of Czechoslovak post-war ethnology and ethnography, such as Otokar Nahodil, and the careers of these sciences’ main institutional representatives, such as Otokar Pertold, the long-serving departmental head at the Charles University Faculty of Arts. Special attention is paid to the new regime’s popularisation strategies which involved post-war ethnologists and ethnographers. Mention is also made of Antonín Robek, Josef Macek, and Jiří Loukotka. The main objective of this contribution is to use a brief excursion into the development of post-war ethnography and ethnology in order to describe the phenomenon of education towards scientifi c atheism. Special emphasis is on the communication channels which the Communist leadership used to secure for its propaganda the broadest impact possible and on describing the role which scientists played in this effort.
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autorovi jsou vlastní přístupy „nové filmové historie“, které oprošťují psaní o filmu od tradičních kategorií a periodizací a obracejí badatelskou pozornost k ekonomickým aspektům filmového průmyslu nebo k problematice distribučních mechanismů a diváctví. To obnáší interdisciplinární přesahy a nutnost pracovat s velice rozmanitým materiálem. Autor podnikl rozsáhlý průzkum v archivech šesti zemí a jeho výsledky kriticky a organicky propojuje s poznatky z dalších zdrojů včetně svědectví pamětníků. První část metodologicky vzorně koncipované publikace je věnována kulturním transferům v rámci severního trojúhelníku, s dalšími zeměmi sovětského bloku i s kapitalistickými státy. Ve druhé části autor v kontextu stalinismu a následného „tání“ mapuje úlohu filmové distribuce, s jejíž pomocí se režim snažil o sociální integraci občanů. Mimořádně přínosná je podle recenzentky třetí část, věnovaná divácké recepci filmů a podepřená lokální případovou studií o chování a postojích publika v poválečném Brně, Lipsku a Poznani., The author of the book under review uses the approaches of the "new film history", which frees him from writing about film using traditional categories and periodizations, and allows him to turn his attention to economic aspects of the film industry or to distribution mechanisms and audiences. That approach entails overlaps with other disciplines and work with a wide range of material, The author has undertaken extensive research in the archives of six countries, and has critically and organically linked this research together with information from other sources, including eyewitness accounts. The first part of this methodologically exemplary publication is devoted to cultural transfers in the "Northern Triangle" (Czechoslovakia, East Germany, and Poland) with other Soviet bloc countries and also with capitalist states. In the second part, in the context of Stalinism and the subsequent Thaw the author looks at the role of film distribution which the régime sought use to integrate its citizens into society. An exceptional contribution of the publication, according to the reviewer, is the third part, which focuses on film-audience reception, supported by local case studies on the behaviour and attitudes of Brno, Leipzig and Poznan audiences after the Second World War., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Using results of extensive research in central and company archives, the author studies the cleansing of industrial plants from collaborationists and so-called anti-social elements in Czechoslovakia in 1945. He describes it as a standard-setting process during which the form of a new revolutionary value system and guilt criteria in relation to the occupation past arising therefrom were negotiated and established in practice in factories and plants. Both escalated nationalism and social egalitarianism, sometimes developing into class antagonism, found their use in it. In addition to acts prosecuted under offi cial legislation, the cleansing process incorporated various minor confl icts of employees during the occupation, in particular disputes between subordinates and superiors. For this reason, mainly top-ranking white collars, human resource offi cers, rate setters, and shop foremen were removed from their positions. The articulation of guilt of the above group also worked as an absolution of others, particularly rank-and-fi le workers and white collars, atthe symbolic and psychological level. The selected guilt criteria were subsequently becoming a part of the legitimization pattern of the ongoing revolution. The study illustrates how company councils, acting through investigation commissions which, nevertheless, had to create their own legal rules as they had no position or status defi ned in offi cial legislation, were trying, since mid-May 1945, to regulate, formalize, and unify initial spontaneous actions of employees. However, the legal uncertainty in factories led to a decline of respect to superiors, deterioration of working morale, and devaluation of expertise. In mid-July 1945, organs of the Revolutionary Trade Union Movement intervened into the cleansing process, as they were interested in improving the performance of the nationalized industry. Appeal chambers were established at regional trade union councils as second-instance bodies deciding disputes submitted by industrial plants. In doing so, they were demanding a higher quality of submitted legal documents and supporting assigning the individuals affected by the cleansing to adequate working positions in the production process. In October 1945, results of the company cleansing process were incorporated, under the pressure of trade unions, into offi cial legislation under the so-called Small Retribution Decree. The resulting legal framework was thus an apparent compromise between pre-war legal conventions and moral criteria established during the May 1945 revolution. and Přeložil Jiří Mareš
V roce 1966 byl vydán český překlad výboru z knihy Simone de Beauvoir Druhé pohlaví. Nad tímto vydáním se na stranách Literárních novin takřka okamžitě rozběhla debata, jejímiž účastníky byli kromě čtenářů Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská a Helena Klímová. Článek se zabývá právě touto debatou, přičemž z předložené argumentace vyplývá, že se v ní objevily dva základní přístupy k otázce prosazování genderové rovnosti. Tyto přístupy bychom mohli zhruba definovat na základě protikladu „stejnost versus rozdílnost“. Článek zároveň zasazuje jednotlivé debatní příspěvky do dobového expertního diskurzu šedesátých let minulého století, zabývajícího se genderovou rovností ve vztahu k genderové politice socialistického státu, pro nějž byla genderová agenda jednou z jeho hlavních ideových opor., The article addresses the debate that took place on the pages of Literární noviny during 1967 and whose subject was the Czech translation of Simone de Beauvoir’s The Second Sex (1966). The participants in the debate were Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská and Helena Klímová. From the argumentation in the article we can see that two basic approaches to the advancement of gender equality emerge from the debate, which we could roughly define on the basis of the antithesis of “sameness versus difference”. At the same time, the article situates the individual contributions to the debate in the context of the specialist discourse of the 1960s that dealt with the issue of gender equality in relation to the gender policy of the socialist state, for whom the gender agenda was one of its main ideological pillars., and Gegenstand des Artikels ist die Debatte, die im Jahr 1967 im Literaturmagazin Literární noviny stattfand, und deren Thema die tschechische Übersetzung (1966) des Buchs Das andere Geschlecht von Simone de Beauvoir war. An der Debatte nahmen Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská und Helena Klímová teil. Aus der Argumentation im vorliegenden Artikel ergeben sich für diese Debatte zwei grundlegende Ansätze zur Frage der Gendergleichstellung, die wir in etwa als Gegensatzpaar „Gleichheit – Unterschiedlichkeit“ definieren könnten. Im Artikel werden die einzelnen Beiträge zur Debatte gleichfalls in die Fachdiskussion der 60. Jahres des vergangenen Jahrhunderts in Bezug auf die Genderpolitik des sozialistischen Staates eingeordnet, für den die Gender-Agenda eine der wichtigen ideologischen Stützen war.
Simone de Beauvoir’s Th e Second Sex was translated into Czech in 1966, the fi rst translation of the book to be published in a socialist state. It was, like many other translations during this period, a compilation of selections and was edited by the phenomenologist Jan Patočka who, in his postscript, presented the work primarily within its philosophical context. Th e book, which was published in three editions within two years and reached a combined print run of almost one hundred thousand copies, reaped substantial acclaim both among the lay and the academic public. Th e main debate about the book unfolded in the magazines Literární noviny and Vlasta, in which the contributors aired their views on the book from various positions – as advocates of phenomenology, Marxism, and the women’s press.