INTRODUCTION: Autologous stem cell transplantation (ASCT) became standard of care for patients with multiple myeloma (MM) under the age of 65 years. We routinely perform ASCT for newly diagnosed MM since 1996 in our department. PATIENTS AND METHODS: We retrospectively analyzed all 285 transplants in 185 patients done for MM from January 1996 till December 2010. We analyzed overall survival (OS) and progression-free survival (PFS) regarding conditioning, stage, complete or very good partial remission (CR, VGPR) achievement, renal impairment, single vs. double transplant. RESULTS: Estimated 10-years survival of the whole set of patients is 39% (median survival 95 months). Patients with renal impairment show same OS as those without (p = 0.22). Patients show similar overall survival and event free survival regardless of type of transplant. We observed better outcome in terms of overall survival in patients treated with new drugs (p = 0.0014). Reaching CR or VGPR was not translated into better OS (p = 0.30) and EFS (p = 0.10). Also stage of the disease and whether single or double transplant was used did not make any significant difference in the outcome. CONCLUSION: Stem cell transplantation greatly improved outcome of patients with MM. Poor outcome of allogeneic transplantation in our group of patients is related to high transplant related mortality (20% vs. 0%) and unexpected high relapse rate. There is a trend towards better survival, when new drugs are incorporated at any time in the course of the disease. This fact supports hypothesis that use of these drugs with ASCT should translate into better long-term outcome. and J. Radocha, V. Maisnar, A. Zavrelová, M. Cermanová, M. Lánská, M. Kmonícek, L. Jebavý, M. Bláha, J. Malý, P. Zák
Primární nádory mozku jsou heterogenním onemocněním. Nejzávažnější diagnózu představuje glioblastoma multiforme, který tvoří 75 % z high grade gliomů. Jedná se o agresivní nádory s omezenými terapeutickými možnostmi a špatnou prognózou. Medián přežití od stanovení diagnózy je bez léčby 4,6 měsíce, s léčbou kolem 12 měsíců. Zlatým standardem terapie je v dnešní době radikální operace, chemoradioterapie a následně adjuvantní chemoterapie temozolomidem. V naší práci jsme se zaměřili na přínos přidání temozolomidu ke standardní radioterapii v porovnání s jeho toxicitou., Primary brain tumors are a heterogeneous disease. The most important is glioblastoma multiforme, which constitutes 75 % of the high grade gliomas. These are aggressive tumors with limited therapeutic options and poor prognosis. Median survival from diagnosis is 4,6 months without treatment in the management of around 12 months. The gold standard therapy today is radical surgery, chemoradiotherapy followed by adjuvant chemotherapy with temozolomide. In our work we focus on the benefit of adding temozolomide to standard radiotherapy compared with its toxicity., Kateřina Zycháčková, Markéta Pospíšková, Milan Kohoutek, Michal Filip, Alena Jakšičková, Michal Zycháček, and Literatura
Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek
Cíl: Stanovit, jak často je SPECT/CT potřebné ke specifikaci abnormálního nálezu na planárním WB kostním skenu, zda je užitečné porovnat scintigrafický nález s předcházejícím vyšetřením, v kolika případech SPECT/CT určí definitivní diagnózu a kolik ložisek abnormální aktivity nacházíme na kostním skenu u benigních a maligních afekcí. Pacienti a metoda: Retrospektivně jsme prostudovali 471 WB skenů u 450 pacientů s karcinomem prsu, plic a prostaty, kteří v roce 2008 podstoupili kostní scintigrafii. SPECT/CT nebo CT jsme použili v 11,9 % vyšetření u 12,4 % pacientů. Opakovaná scintigrafie (319 pacientů po kostní scintigrafii a 36 pacientů po SPECT/CT) sloužila jako referenční vyšetření. Výsledky: Srovnání s předchozí scintigrafií bylo užitečné u pacientů s karcinomem prsu před indikací SPECT/CT. S použitím SPECT/CT jsme mohli specifikovat nejisté scintigrafické léze u 90,9 % vyšetření. Pro detekci kostních metastáz dosáhlo CT ve SPECT/CT vyšetření senzitivitu 72,8 %, specificitu 96 %, pozitivní a negativní prediktivní hodnotu 88,9 %. V pravděpodobnosti rozvoje kostních metastáz do 2 let od vyšetření mezi pacienty s jedním suspektním ložiskem ve skeletu a pacienty bez suspektního ložiska jsme nezaznamenali signifikantní rozdíl (p = 0,4272), ovšem riziko vzrůstalo, jestliže jsme nalezli suspektních ložisek více (p ≤ 0,0001). Závěr: SPECT/CT zvyšuje specificitu kostní scintigrafie. Po porovnání scintigrafického nálezu s předchozím vyšetřením se zdá rozumné uvažovat o použití SPECT/CT v 10-20 % vyšetření. CT cílené podle WB skenu přidává relativně malou radiační zátěž k zátěži z kostní scintigrafie, v naší studii zvýšilo kolektivní efektivní dávku o 13 %., Ladislav Zadražil, Petr Libus, and Literatura
Účel studie: Retrospektivně jsme zpracovali výsledky léčby mozkových nádorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií. Použité metody: Pacienti podstoupili plánovací CT a MR vyšetření. Poté bylo provedeno plánování cílového objemu a ozařovací techniky v BrainLab systému a pacienti byli ozářeni na X-noži Varian s vícelamelovým kolimátorem BrainLab. Radiochirurgie byla aplikována jednorázově s fixací ve stereotaktickém rámu. Pacienti, kteří podstoupili frakcionovanou stereotaktickou radioterapii, byli fixováni pomocí speciální stereotaktické masky. Statistické zpracování bylo provedeno ve spolupráci s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU Brno. Výsledky: Celkem bylo ozářeno 101 pacientů s primárními mozkovými tumory. Nejčastěji se jednalo o meningeomy a high-grade gliomy. Medián sledování byl 22,4 měsíců. Pacienti, kteří podstoupili radiochirurgii, měli medián dávky 18 Gy. Pacienti, ozařovaní frakcionovaně, měli medián dávky 25 Gy. Toxicita léčby byla nízká. Stabilizace onemocnění byla zaznamenána u 68 % pacientů, parciální remisi dosáhlo 10 % a jeden pacient měl kompletní remisi. Závěr: Výsledky naší léčby jsou srovnatelné s publikovanými studiemi. Stereotaktické ozařovací metody mají své důležité místo v léčbě primárních tumorů mozku., We analysed retrospectively our treatment of primary brain tumors using stereotactic radiotherapy and radiosurgery. Methods: Patients underwent CT and MR examinations. Target volume and technique were planned in BrainLab system. Patients were irradiated on X knife. Radiosurgery was apllied with fixation using stereotactic frame. Stereotactic mask was used in cases of stereotactic radiotherapy. Statistical processing was performed at Department of mathematics and statistics, Faculty of Science, Masaryk university Brno. Results: 101 paients were included in our study. In the most of cases there were diagnosis of meningeoma and high-grade glioma. Median follow up was 22,4 months. Median of dose of radiosurgery was 18 Gy. Patients, whose underwent stereotactic radiotherapy, were median of doses 25 Gy. Treatment toxicity was low. Stable disease was recorded in 68 % of cases, partial remission achieved in 10 % patients and one patient had the complete remission. Conclusion: Results of our study are comparable with results other publicated studies. Stereotactic treatment irradiation has the important role in the treatment of brain tumors., Hana Doleželová, Petr Pospíšil, Pavel Šlampa, Irena Čoupková, Jan Garčič, Pavel Fadrus, Tomáš Svoboda, Iveta Selingerová, Ivana Horová, and Literatura
Cíl: Cílem studie je stanovit prevalenci chronického selhání ledvin u 101 pacientů s monoklonální gamapatií neurčeného významu (MGUS). Typ studie: retrospektivní studie. Materiál a metody: Porovnali jsme glomerulární filtraci odhadovanou ze sérového kreatininu a cystatinu C a hodnotili jsme korelaci mezi koncentrací volných lehkých řetězců v séru a funkcí ledvin. U všech pacientů jsme provedli elektroforézu pro - teinů séra s denzitometrickou kvantifikací monoklonálního imunoglobulinu a změřili jsme koncentraci kreatininu, cystatinu C, volných lehkých řetězců kappa a lambda, β 2 mikroglobulinu. Výsledky: Chronické selhání ledvin jsme nalezli u 38,6 % pacientů na základě odhadu ze sérového cystatinu C a u 34,6 % pacientů na základě odhadu ze sérového kreatininu. B2mikroglobulin má největší počet významných korelací; cystatin C (0,90), CysC GFR (-0,69), Kreatinin (0,70), MDRD GFR (-0,60), MIg koncentrace (0,24), κ FLC (0,22) λ FLC (0,34) a věk (0,40). Tento velký počet korelací lze vysvětlit tím, že β 2mikroglobulin odráží jak zátěž organismu maligními buňkami, tak pokles glomerulární filtrace. Závěr: Chronické selhání ledvin jsme nalezli u 38,6 % pacientů při odhadu glomerulární filtrace z cystatinu C a u 34,6 % při odhadu ze sérového kreatininu. Třída monoklonálního imunoglobulinu může mít vliv na výsledky odhadu glomerulární filtrace ze sérového cystatinu C, odhad glomerulární filtrace ze sérového kreatininu není ovlivněn třídou imunoglobulinu. Diabetici neměli statisticky signifikantně nižší glomerulární filtraci než pacienti bez diabetu mellitu., Background: Renal function is more frequently decreased in patients with monoclonal gammopathy. 10 % of patients with multiple myeloma present with acute renal failure and renal function is included in CRAB criteria for the diagnosis of multiple myeloma. Aim: The aim of this study is to determine the prevalence of chronic renal failure (CRF), defined as a glomerular filtration rate (GFR) below 1.0 ml/s/1.73m 2 , in 101 patients with monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS). Design: retrospective study Material and methods: We compared GFR estimates from serum creatinine (MDRD GFR) and serum cystatin C (CysC GFR) and looked at the correlation between free light chains (FLC) concentration and renal markers. We performed serum protein electrophoresis (SPE) with quantification of monoclonal intact immunoglobulin (MIg) and measured serum creatinine, cysta - tin C, κ and λ FLC and β 2microglobulin in all patients. Results: We found CRF in 38.6% patients using estimation from serum cystatin C and 34.6 % using estimation from serum creatinine. B2microglobulin has the highest number of significant correlations; cystatin C (0.90), CysC GFR (-0.69), crea - tinine (0.70), MDRD GFR (-0.60), MIg concentration (0.24), κ FLC (0.22) λ FLC (0.34) and age (0.40). The best correlation results may be explained by the fact that β 2microglobulin reflects both malignant cells burden and renal function. Conclusions: We found CRF in 38.6 % MGUS patients using estimation from serum cystatin C and in 34.6 % using estima - tion from serum creatinine. The class of monoclonal immunoglobulin may influence results of glomerular filtration estimated from cystatin C but it does not influence GFR estimated from creatinine. Diabetic patients had not significantly lower GFR than patients without diabetes mellitus., Šálek T., Moravčíková D., Humpolíček P., Tichý M., Palička V., and Literatura
The pilot study deals with the clinical results of the regenerative therapeutical method in intraosseous periodontal defects done by surgical augmentation procedure using a material of a new generation prepared on the basis of a bioactive glass. A group of 10 individuals were treated properly for chronic periodontitis. Some of treated infraalveolar periodontal lesions, both periodontal pockets and interradicular defects, persisted or recurred in posterior teeth. In order to eliminate them they were indicated for advanced periodontal surgery or regenerative surgical therapy stimulating healing processes of supportive tissues, mostly alveolar bone around treated teeth. Relevant clinical parameters, i. e. values of the pocket depth, gingival recession, and loss of attachment were evaluated before and after the periodontal surgery and compared with each other. The therapy led to significant improvement of clinical parameters in terms of the reduction of pocket depth and loss of attachment values. and R. Slezák, V. Paulusová