The presence of a broad spectrum of autoantibodies in Sjögren's syndrome (SjS) patients is the result of abnormal B-cell regulation that can be at least partially explained by abnormal BAFF/BAFFR regulation. The objective of this study was to determine both membrane and intracellular expression of BAFF/BAFFR in monocytes and B-cells in peripheral blood of 19 primary Sjögren's syndrome patients and 20 healthy controls using flow cytometry. We also measured sBAFF in serum. Compared to healthy controls, both surface and intracellular expression of BAFF was significantly increased in monocytes and B-cells of SjS patients. Also serum sBAFF level was elevated. Expression of BAFFR on B-cells of SjS patients was surprisingly decreased, but there was no clear increase or decrease within monocytes. Our results indicate that activated monocytes communicate with B-cells via BAFF and BAFFR, so that B-cells are stimulated, but BAFF is also produced to stimulate cells in autocrine way. The decrease of BAFFR expression in SjS patients suggests that there is the mechanism that attempts to take over in order to balance the high level of BAFF. and J. Krejsek, M. Koláčková, I. Lindrová, R. Slezák, C. Andrýs
Úvod: Axilární disekce lymfatických uzlin (ALND) je dnes jednoznačně doporučována pouze u 3 a více pozitivních sentinelových uzlin (SLN). Není indikována u negativní sentinelové uzliny a u přítomnosti pouze izolovaných tumorózních buněk. Přínos ALND je dále zkoumán u pacientek s méně než 3 pozitivními sentinelovými uzlinami a/nebo pouze s mikrometastatickým postižením. Cíl: Posouzení indikace axilární disekce uzlin při nálezu mikrometastatického postižení sentinelové uzliny u karcinomu prsu. Metoda: Biopsie sentinelové uzliny s periareolární aplikací Sentiscintu. Soubor 265 pacientek, u 82 pozitivní sentinelová uzlina, u 17 prokázáno pouze mikrometastatické postižení, u 4 byla nalezena kombinace mikrometastatického a makrometastatického postižení dvou různých sentinelových uzlin. U 7 pacientek s pouze mikrometastatickým postižením a u všech 4 pacientek s kombinací mikrometastatického a makrometastatického postižení sentinelových uzlin byla provedena ALND. Pacientky byly následně sledovány v průměru 41 měsíců. Výsledky: U všech pacientek byly vyjmuty při SLNB alespoň dvě sentinelové uzliny. U 7 pacientek s izolovaným mikroskopickým postižením SLN a alespoň jednou další vyjmutou a negativní uzlinou při SLNB byly po ALND nalezeny v axile pouze negativní lymfatické uzliny, u zbylých 10 pacientek nebyla prokázána axilární rekurence v průběhu sledování. U poloviny pacientek s kombinovaným mikrometastatickým a makrometastatickým postižením různých SLN bylo nalezeno po ALND metastatické postižení i dalších axilárních uzlin. Závěr: Při vyjmutí pouze jedné sentinelové uzliny s nálezem izolovaného mikrometastatického postižení není možno predikovat postižení dalších axilárních uzlin a upustit od ALND. Pokud ale nalezneme vedle izolovaného mikrometastatického postižení uzliny alespoň jednu negativní uzlinu, je riziko postižení dalších axilárních uzlin malé a není nutné indikovat ALND., x, Milan Šimánek, Václav Abrahám, Josef Hruška, and Literatura
Cílem práce je vyhodnocení výsledků MESA/TESE (MESA – microsurgical sperm aspiration, TESE – testicular sperm extraction) u pacientů s azoospermií v průběhu devíti let spolupráce Urologické kliniky a Centra asistované reprodukce FN Brno a dopad na gravidity, kterých jsme dosáhli. Celkem bylo provedeno 70 operačních výkonů. Výsledkem bylo dosaženo 17 gravidit vlastními spermiemi, z toho byly dva aborty, dále osm pacientů bez embryotransferu., The objective of this study is to evaluate the results of microsurgical sperm aspiration and testicular sperm extraction in patients with azoospermia during nine years of cooperation of Urological Department and Center for Assisted Reproduction University Hospital Brno and its impact on the obtained gravidity. In total 70 surgical interventions were performed, which resulted in 17 cases of gravidity using own sperm, including two abortions, and eight patients without embryo transfer., and Sanalla T., Lousová E.
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
Cíl: Sémontův repoziční manévr se v praxi užívá k léčbě pacientů s benigním paroxyzmálním polohovým vertigem zadního polokruhového kanálku. Cílem studie bylo zhodnotit interindividuální a intraindividuální variabilitu při provádění tohoto manévru a definovat parametry, které jeho provedení nejvíce ovlivňují. Metody: Tři zkušení terapeuti provedli manévr oboustranně u 10 zdravých jedinců. Inerciální měřicí jednotka složená z akcelerometru a gyroskopu získávala informace o trajektorii pohybu hlavy v prostoru a její rychlosti. Úhlové změny byly zaznamenány v souřadnicovém referenčním systému. Z odchylek od uvažované roviny polokruhového kanálku byla vyhodnocena data o přesnosti provedení manévru. Výsledky: Parametry ovlivňujícími přesnost manévru jsou výška probanda (p = 0,0252), fáze pohybu (p < 0,0001) a dále terapeut a strana pohybu, přičemž tyto faktory vykazují vliv především ve své interakci. Byl hodnocen vztah fáze pohybu k výšce probandů (p = 0,0130), terapeuta k fázi pohybu (p = 0,0001), terapeuta k výšce probandů (p < 0,0252). Největší zaznamenaný rozsah odchylky od senzorické roviny byl v rozmezí –37,17° až 31° se standardní odchylkou 16,6°. Závěry: Získaná data poukazují na překvapivě vysokou variabilitu při provádění Sémontova manévru ať v porovnání mezi jednotlivými měřeními u jednoho terapeuta nebo v porovnání mezi terapeuty. Analýza vlivu těchto odchylek na úspěšnost terapie benigního polohového paroxyzmálního vertiga a bližší analýza ovlivňujících parametrů by měly být předmětem dalšího výzkumu., Aim: Sémont liberatory manoeuvre is used in the treatment of posterior semicircular canal in patients with benign paroxysmal positional vertigo. The aim of the study was to determine the inter-individual and intra-individual variability in the processing of the manoeuvre and to define the parameters that affect it the most. Methods: Three experienced therapists applied the manoeuvre bilaterally in 10 healthy probands. Inertial measurement unit consisting of the accelerometer and gyroscope recorded the trajectory and speed. Angle changes were placed in the coordinate reference system. Accuracy of the manoeuvre was evaluated based on the deviations from the projected sensory plane. Results: Parameters affecting the accuracy of the manoeuvre included height of a proband (p = 0.0252), phase of the movement (p < 0.0001), therapist and the side of the movement. The effect of these factors is the most pronounced when combined. We assessed interactions of the phase of the movement and the height of the probands (p = 0.0130), the therapist and the phase of movement (p = 0.0001), the therapist and the height of the probands (p < 0.0252). The largest magnitude of deviation from the sensory plane was in the range of –37.17° to 31° with a standard deviation of 16.6°. Conclusions: The data highlight high variability in the implementation of the Sémont liberatory manoeuvre, whether measurements by a single therapist or inter-individually between the therapists are compared. Analysis of the impact of these deviations on therapeutic efficacy in patients with benign paroxysmal positional vertigo and detailed analysis of influencing parameters should be the subject of further research. Key words: benign positional paroxysmal vertigo – variability – Sémont liberatory manoeuvre The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Stehlíková, O. Čakrt, I. Bodlák, Z. Čada, R. Černý, J. Jeřábek
Intramurální hematom jícnu je vzácně se vyskytující diagnóza. Prezentuje se retrosternální bolestí, dysfagií či hematemezou. Je způsoben barotraumatem či přímým poraněním jícnu, nebo se může objevit spontánně bez zjevné příčiny, což je častější u pacientů užívajících antiagregační či antikoagulační preparáty. Ve většině případů je léčba konzervativní, v ojedinělých případech endoskopická, endovaskulární či chirurgická. Tento článek prezentuje kazuistiku pacientky se spontánním hematomem jícnu řešeným konzervativně a diskuzi o dalších možnostech průběhu a léčby onemocnění., Intramural hematoma of the oesophagus is a rare diagnosis presenting with retrosternal pain, dysphagia and haematemesis. It is caused by barotrauma or direct injury to the esophagus, or it may occur spontaneously without apparent cause, which is more common in patients taking antiplatelet or anticoagulant medications. In most cases, treatment is conservative. Rarely, endoscopic, endovascular or surgical treatment is effective. This article presents a case report of a female patient with spontaneous haematoma of the oesophagus solved conservatively and discusses further possibilities of the course and treatment of the disease., and M. Šnajdauf, A. Pazdro, T. Haruštiak, H. Mrázková, R. Lischke
Inversion of uterus is very rare and serious complication of childbirth. It is a situation with very high maternal morbidity and mortality, whitch can lead to developement of very serious periparthal bleeding, DIC, neurogenic and haematologic shock. In 50% without any risk factor. This case report demonstrates this acute case which was caused by then physiologic partus until then and it shoud demonstrate some eventuality to solve this emergent situation including the method used in this case - partially successful reposition attempt of uterus using vaginal path and resulting laparotomia., Inverze dělohy je velmi závažnou a naštěstí poměrně vzácnou komplikací III. doby porodní. Jedná se o stav s vysokou mateřskou morbiditou i mortalitou, při němž může velmi snadno dojít ke vzniku život ohrožujícího krvácení, diseminované intravaskulární koagulopatie a rozvoji hemoragického a neurogenního šoku. V 50 % případů vzniká bez jakéhokoli rizikového faktoru. Tato kazuistika demonstruje tento akutní stav vzniklý při, do té doby, fyziologicky probíhajícím porodu a nastiňuje několik možností k řešení této urgentní situace včetně toho námi zvoleného – částečně úspěšný pokus o repozici dělohy vaginální cestou a následnou laparotomii., Iva Pešková, and Literatura
Cíl: Ukázat na možnosti a bezpečnost IRE v léčbě nádorů. Metodika: Uvádíme soubor 23 nemocných s adenokarcinomem pankreatu, dvou nemocných se solitární jaterní metastázou kolorektálního karcinomu a jednoho adenokarcinomu solitární ledviny. Všichni byli léčeni pomocí IRE perkutánně pod CT kontrolou nebo při laparotomii s US asistencí. Výsledky: IRE je bezpečná metoda, 30denní mortalita nulová. Umožňuje destrukci nádorů v lokalitách, kde ostatní ablační metody selhávají. U neresekabilních nádorů pankreatu však v naší sestavě nepřinesla významné prodloužení života. Průměrná doba přežití ve skupině nádorů pankreatu je 10 měsíců. Závěr: IRE je bezpečná a užitečná ablační metoda zvláště pak nádorů umístěných u kritických struktur., Aim: To show the safety and clinical usefulness of IRE. Methods: A total of 23 pancreatic adeno-carcinomas, two liver mets of colorectal carcinoma and 1 renal adeno carcinoma have undergone IRE percutaneously under CT control or during laparotomy with US guidance. Results: IRE is safe method, 30 days mortality 0. There is no significant prolongation of survival in the group of unresectable pancreatic cancer. Survival in the group of pancreatic cancer is 10 months. Conclusion: IRE is a safe and useful ablative method, especially with the tumors nearby critical structures., Josef Hořejš, Zdeněk Krška, David Hoskovec, Lukáš Lambert, Vladimír Černý, Jiří Jahoda, Luboš Petruželka, Tomáš Krechler, Petr Kříž, and Literatura
Ženské pohlavní dysfunkce zahrnují heterogenní spektrum problémů, které snižují kvalitu života, přinášejí interpersonální, vztahové i reprodukční problémy. Jejich přesnou etiopatogenezi většinou neznáme. Charakterizujeme je pomocí fenomenologických metod a členíme podle symptomatologie. Práce porovnává tři současné mezinárodní klasifikační systémy ženských sexuálních dysfunkcí podle způsobu jejich definování. Kriticky hodnotí jejich malou kompatibilitu a poukazuje na rozdíly v pojetí této problematiky. Zvláštní důraz je kladen na posouzení sexuálních dysfunkcí podle nové 5. revize Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch. Přehled a srovnání současných klasifikací by měl přispět k lepšímu využití těchto systémů v klinické praxi. Klíčová slova: diagnostický a statistický manuál – klasifikace – ženské sexuální dysfunkce, Female sexual dysfunctions involve heterogenous range of problems, which may decrease quality of life, and bring interpersonal, relationship and reproductive issues. Its precise etiopathogenesis is not mostly known. They are characterized by phenomenological methods and divided by symptomatology. The article compares three current international female sexual dysfunction classification systems based on the type of their definition. Their mutual compatibility is critically evaluated and differences in approach to these issues are highlighted. Particular emphasis is placed on the evaluation of sexual dysfunction set by new revised version of the Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (51,2,3 th Edition). Overview and comparison of current classifications should contribute to a better use of these systems in clinical practice. Key words: classification – diagnostic and statistical manual – female sexual dysfunctions, and MUDr. Zlatko Pastor, Ph.D.
Úvod do problematiky: Karcinom ovarií je onemocnění s vysokou mortalitou i navzdory radikální operaci a zavedení chemoterapeutických režimů s platinovými deriváty. Více než u 60 % pacientek vznikne recidiva onemocnění (především intraperitoneálně) a většina z nich zemře během 5 let. Cíl: Cílem retrospektivní studie bylo zhodnotit ozáření abdominopelvické dutiny u rizikové skupiny pacientek (stadium III), které následovalo po léčbě chirurgické a 6 sériích chemoterapie (CHT). Soubor: Na ONO Nemocnice Č. Budějovice, a.s. v letech 1985–1999 bylo léčeno celkem 211 pacientek s maligním tumorem ovarií, retrospektivní vyhodnocení bylo možné provést u 206 z nich. Z toho bylo 106 stadia III (51,4 %). Z celého souboru (206) byla provedena hysterektomie s oboustrannou adnexetomií (HE+AE) ve 37,4 %, a s omentektomií (HE+AE+OE) pouze ve 26,7 %. CHT byla podána v 86,9 %, radioterapie (RT) byla aplikovaná v 66 %, z toho v 80,2 % byla ozářena abdominopelvická dutina. Metody statistického zpracování: Statistické hodnocení přežití bylo provedeno podle Kaplan-Meiera. Výsledky: Při hodnocení všech tří tehdy radikálních léčebných modalit u stadia III (n = 106) bylo 5 a 10leté přežití 57,5% a 46,3%, oproti ostatním kombinacím s přežitím 35,9 % a 28,9 %. Toxicitu léčby jsme nehodnotili, výsledky by nebyly validní. Závěr: abdominopelvické ozáření u rizikových pacientek zlepšilo přežití., Introduction: Ovarian carcinoma is high mortality disease despite of radical surgery and introduction of chemotherapeutical regimes with platinum derivates. Recurrence is more then 60 % (first of all intraperitoneal) and majority of patients dies within 5 years. Objective: The aim of retrospective study was to evaluate whole abdomino-pelvic radiotherapy for stadium III patients followed after surgery and 6 series of chemotherapy (CHT). Study group: Group of 211 ovarian cancer patients were treated in Department of oncology of Hospital Ceske Budejovice between 1985 and 1999, retrospective evaluation was made for 206 of them. 106 of them was with stadium III (51,4 %). Total hysterectomy and bilateral adnexectomy (HE+AE) was in 37,4 % and total hysterectomy and bilateral adnexectomy and omentectomy (HE+AE+OE) only in 26,7 % (n = 206). CHT was administered in 86,9 %, radiotherapy (RT) in 66 % (whole abdominal radiotherapy in 80,2 %). Methods: Kaplan-Meier method was used for survival evaluation. Results: Overall survival rates at 5 resp. 10 years for stadium III were 57,5 % resp. 46,3 % for all three at that time radical treatment combinations versus 35,9 % resp. 28,9 % to the rest. Toxicity was not evaluated because of nonsignificant results. Conclusion: Whole abdominal radiotherapy improved survival rate of patients in risk., Miluše Dolečková, Dana Králová, Jana Kutová, Alena Chourová, Petr Berkovský, Jana Rusinová, and Literatura