Starší nemocní představují značnou část pacientů s revmatickými chorobami (osteoartróza, dna, pyrofosfátová artropatie, revmatická polymyalgie, pokročilá stadia chronických zánětlivých revmatických onemocnění aj). Žádný z léků, užívaných k terapii revmatických onemocnění, není u starších nemocných kontraindikován; nicméně úskalím farmakoterapie seniorů je zejména vyšší výskyt nežádoucích účinků spolu s horší spoluprací pacienta a polypragmazií, jež může omezovat možnosti farmakoterapie lékovými interakcemi. Rizika, spojená s farmakoterapií, však mohou být u některých onemocnění podstatně nižší, než rizika vyplývající z neléčené závažné choroby. U každého pacienta je proto vždy třeba zvážit individuálně přínos a riziko terapie. Se zvýšeným rizikem nežádoucích účinků a lékovými interakcemi je třeba počítat zejména u nesteroidních antirevmatik. Tyto léky by měly být starším pacientům podávány jen v indikovaných případech a pokud možno po co nejkratší dobu. Terapie chorobu modifikujícími léky revmatoidní artritidy je v principu u seniorů možná za předpokladu pravidelných bezpečnostních kontrol, vhodné je začít nižšími dávkami a dle tolerance pak dávku zvyšovat. Terapie glukokortikoidy je rovněž u seniorů možná za pravidelných kontrol a zajištění prevence glukokortikoidy indukované osteoporózy. Pomalu působící léky osteoartrózy jsou vhodnou a bezpečnou alternativou léčby osteoartrózy i u seniorů, nemají žádné závažné nežádoucí účinky a jejich tolerance je i u starších nemocných velmi dobrá., Great part of patients with rheumatic disorders (osteoarthritis, gout, pyrophosphate arthropathy, polymyalgia rheumatica, advanced stages of chronic inflammatory rheumatic diseases, etc) are elderly people. None of the drugs used for the therapy of rheumatic diseases is contraindicated in older patients; however, one of the pitfalls of pharmacotherapy in seniors is a higher incidence of adverse events combined with poor patient collaboration and polypragmasia which can limit the options for pharmacotherapy due to drug interactions. Nevertheless, pharmacotherapy related risks can be substantially lower in some patients than the risks associated with untreated severe disease. Therefore the risk-benefit ratio must be assessed for every patient on an individual basis. Especially non-steroidal anti-inflammatory drugs involve a higher risk of adverse events and drug interactions. In older patients, these drugs should be used only in indicated cases and for the shortest time possible. Treatment of rheumatoid arthritis by disease modifying drugs is basically possible in elderly patients only if treatment safety monitoring is performed on a regular basis; dosage should be initiated at a lower level and increased according to tolerance. Glucocorticoid therapy is also possible in seniors, as long as their monitoring on a regular basis and glucocorticoid-induced osteoporosis prevention are assured. Slow acting drugs for osteoporosis are a suitable and safe alternative for the treatment of osteoarthritis in senior patients; they have no serious adverse effects and are very well tolerated by older patients., Marta Olejárová, and Lit.: 24
Předmětem této práce je objektivně posoudit dostupná výzkumná data týkající se bezpečnosti biologické terapie v těhotenství a kojení pacientek s idiopatickými střevními záněty. Biologická léčba se zdá být v graviditě bezpečná bez zvýšeného rizika vrozených malformací. Dostupné klinické údaje naznačují, že účinnost infliximabu a adalimumabu v dosažení klinické odpovědi a udržení remise těhotných pacientek převažuje teoretické riziko ohrožení plodu těmito léky. Terapie anti-TNFα preparáty by měla být, pokud je to možné, ukončena na konci 2. trimestru pro transplacentární přestup a z toho vyplývající riziko pro plod. Užití infliximabu a adalimumabu je pravděpodobně slučitelné s kojením. Klíčová slova: adalimumab – idiopatické střevní záněty – infliximab – kojení – těhotenství, The aim of this article is to objective review available research data regarding the safety of biological therapies during pregnancy and breastfeeding in women with inflammatory bowel disease. Biological therapies appear to be safe in pregnancy, as no increased risk of malformations has been demonstrated. Available clinical results suggest that the efficacy of infliximab and adalimumab in achieving clinical response and maintaining remission in pregnant patients might outweigh the theoretical risks of drug exposure to the fetus. If possible, anti-TNF therapy should be stopped by the end of the second trimester due to transplacental transfer and potential risk for the fetus. The use of infliximab and adalimumab is probably compatible with breastfeeding. Key words: adalimumab – breastfeeding – inflammatory bowel disease – infliximab – pregnancy, and Jana Koželuhová, Karel Balihar, Eva Janská, Lucie Fremundová, Martin Matějovič
Předmětem této práce je objektivně posoudit dostupná výzkumná data týkající se bezpečnosti biologické terapie v těhotenství a kojení pacientek s idiopatickými střevními záněty. Biologická léčba se zdá být v graviditě bezpečná bez zvýšeného rizika vrozených malformací. Dostupné klinické údaje naznačují, že účinnost infliximabu a adalimumabu v dosažení klinické odpovědi a udržení remise těhotných pacientek převažuje teoretické riziko ohrožení plodu těmito léky. Terapie anti-TNFα preparáty by měla být, pokud je to možné, ukončena na konci 2. trimestru pro transplacentární přestup a z toho vyplývající riziko pro plod. Užití infliximabu a adalimumabu je pravděpodobně slučitelné s kojením., The aim of this article is to objective review available research data regarding the safety of biological therapies during pregnancy and breastfeeding in women with inflammatory bowel disease. Biological therapies appear to be safe in pregnancy, as no increased risk of malformations has been demonstrated. Available clinical results suggest that the efficacy of infliximab and adalimumab in achieving clinical response and maintaining remission in pregnant patients might outweigh the theoretical risks of drug exposure to the fetus. If possible, anti-TNF therapy should be stopped by the end of the second trimester due to transplacental transfer and potential risk for the fetus. The use of infliximab and adalimumab is probably compatible with breastfeeding., and Jana Koželuhová, Karel Balihar, Eva Janská, Lucie Fremundová, Martin Matějovič
Nádory hlavy a krku patří celosvětově mezi karcinomy se vzrůstající incidencí. Hlavním etiologickým faktorem podmiňujícím jejich vznik je kouření, abúzus alkoholu a v poslední době potvrzený HPV. Dvě třetiny pacientů přicházejí v pokročilém stadiu a až třetina pacientů má četné komorbidity. V jejich terapii je nejdůležitější multidiciplinární přístup. Standardem léčby je dle NCCN konkomitantní chemoradioterapie s platinovým derivátem (kategorie 1), nebo radioterapie konkomitantně s biologickou léčbou cetuximabem, nebo chirurgický přístup a dále dle histologie adjuvantní radioterapie či chemoradioterapie (1). V poslední době je zvažována v indikaci léčby také pozitivita HPV. Jedná se o pacienty s lepší prognózou, ale zatím nebyla stanovena standardní terapie. Cetuximab je monoklonální chimerická IgG1 protilátka, která cíleně blokuje extracelulární část EGFR. V České republice je zaregistrován mimo jiné pro léčbu pacientů s lokálně pokročilými nádory hlavy a krku konkomitantně s radioterapií dle Bonnerovy studie fáze III publikované v r. 2006 v N Engl J Med (2), která prokázala pro kombinaci radioterapie a cetuximabu proti radioterapii samotné signifikantní navýšení lokoregionální kontroly 24 měsíců versus 14,9 měsíců, s mediánem OS 54,0 měsíců versus 29,3 měsíců, bez signifikantního navýšení morbidity a toxicity., Worldwide, head and neck tumours are among cancers with an increasing incidence. The main aetiological factors determining their development are smoking, alcohol abuse, and recently detected HPV. Two thirds of patients present in an advanced stage and up to a third of them have numerous comorbidities. A multidisciplinary approach is of utmost importance in the treatment. The standard treatment according to NCCN is concomitant chemoradiotherapy with a platinum derivative (category 1) or radiotherapy concomitantly with biological therapy with cetuximab, or surgical approach, followed by, according to histology, adjuvant radiotherapy or chemoradiotherapy (1). Recently, HPV positivity has also been taken into consideration concerning indications for treatment. This applies to patients with a better prognosis, but no standard treatment has been determined so far. Cetuximab is a chimeric IgG1 monoclonal antibody that targets the extracellular domain of the EGFR. In the Czech Republic, it has been registered, among other things, for the treatment of patients with locally advanced head and neck tumours concomitantly with radiotherapy according to the phase III study by Bonner published in the New England Journal of Medicine in 2006 (2) in which the combination of radiotherapy and cetuximab versus radiotherapy alone was shown to significantly increase locoregional control to 24 months versus 14.9 months, with a median OS of 54.0 months versus 29.3 months, and with no significant increase in morbidity and toxicity., Markéta Pospíšková, Milan Kohoutek, and Literatura
Léčebný algoritmus metastatického renálního karcinomu je komplexní, často je několik možností léčebného postupu. Při volbě optimální léčby je nutné brát v úvahu charakter nádoru, výkonnostní stav pacienta, jeho komorbidity a možnou toxicitu zvažovaného léku., Therapeutic algorithm of metastatic renal cancer is complex. There are often several treatment possibilities. Selection of the optimal treatment depends on the nature of the tumor, the patient‘s performance status, comorbidity and the drug potential toxicity., Jiří Tomášek, and Literatura
Podávání imatinib mesylátu (tyrozinkinázový inhibitor – TKI – 1. generace) se stalo standardní léčbou pacientů s chronickou myeloidní leukemií (CML), prokazatelně navozuje dlouhodobé odpovědi a prodlužuje čas do progrese onemocnění. European LeukemiaNet (ELN) v současnosti pro běžnou praxi doporučuje trvalou léčbu pro pacienty, kteří odpovídají optimálně na léčbu TKI standardní dávkou. Trvalé užívání TKI však může přinášet různé problémy. Zvyšující se počet pacientů odpovídá velmi rychle na cytogenetické úrovni a poté dále dosahuje redukce hladiny BCR-ABL1 transkriptu pod detekční možnosti i vysoce senzitivních molekulárně genetických metod. Sledování takto dlouhodobě stabilizovaných pacientů navodilo myšlenku, že někteří pacienti by mohli být považováni za „funkčně vyléčené” a mít prospěch z eventuálního cíleného přerušení léčby TKI. Tato myšlenka je v současné době intenzivně studována na úrovni klinických studií po celém světě. V této oblasti však před námi stále stojí mnoho nevyřešených otázek. Především jsou to otázky týkající se definice „fukčního vyléčení” CML, výběru vhodných pacientů pro přerušení léčby, managenentu dispenzarizace pacienta po vysazení TKI a znovuzahájení léčby, dojde-li k relapsu onemocnění., Imatinib mesylate, the first tyrosine kinase inhibitor (TKI) approved for the treatment of chronic myeloid leukemia (CML), became the standard of care, induces durable responses and prolongs event-free survival and progression-free survival. However, if TKI therapy is required indefinitely, then this ongoing drug exposure raises its own problems. Long-term follow-up indicates that an increasing proportion of patients treated with TKI have prompt cytogenetic response and achieve reductions in BCR-ABL1 transcripts to a level that is undetectable by very sensitive molecular genetic methods. Observation of the stability of such responses over long follow-up suggests that such patients may be “functionally cured“ of CML and thus potentially eligible for TKI therapy discontinuation. At present, therapy discontinuation in CML is not recommended in routine practice and is under active investigation in several clinical studies worldwide. Many questions remain regarding definition of “functional cure“ in CML, which patients are most eligible for safe therapy discontinuation, and what management strategies are recommended post discontinuation, especially regarding subsequent molecular relapse., Pavel Dvořák, Daniel Lysák, Samuel Vokurka, Věra Vozobulová, and Literatura