Autoimunitní encefalitidy jsou akutní či subakutní monofázická nebo progresivní zánětlivá onemocnění CNS podmíněná autoimunitními mechanizmy (působením patogenních autoprotilátek nebo autoagresivních efektorových buněk). Mezi autoimunitní encefalitidy lze řadit klasické paraneoplastické syndromy s postižením CNS, limbické encefalitidy, anti‑NMDAR encefalitidu, Morvanův syndrom, Rasmussenovu encefalitidu, onemocnění z okruhu Stiff‑Person Syndromu včetně progresivní encefalomyelitidy s rigiditou a myoklonem, akutní autoimunitně podmíněné extrapyramidové poruchy hybnosti, encephalitis lethargica, neurologické syndromy se zvýšenou senzitivitou vůči glutenu a další. V posledních letech prodělala tato oblast neuroimunologie prudký rozvoj. Byly popsány nové syndromy, upřesněny klinické projevy a etiopatogenetické mechanizmy některých již známých chorob a identifikována řada nových typů protilátek. Tato minimonografie si klade za cíl podat ucelený přehled současných znalostí v oblasti autoimunitních encefalitid a umožnit tak klinikům snazší orientaci v této oblasti neurologie., Autoimmune encephalitis is a term used to describe a group of acute or subacute monophasic or progressive inflammatory CNS disorders with autoimmune pathogenesis (i.e. induced by pathogenic autoantibodies or autoreactive effector cells). This group includes such diverse conditions as paraneoplastic CNS syndromes, limbic encephalitis, anti-NMDAR encephalitis, Morvan’s syndrome, Rasmussen encephalitis, stiff-person syndrome spectrum disorders including progressive encephalomyelitis with rigidity and myoclonus, autoimmune movement disorders, encephalitis lethargica, neurological syndromes with increased sensitivity to gluten, etc. This area of neuroimmunology has evolved dynamically during the past 10 years. Many new syndromes have been described, understanding of pathogenesis of the already known syndromes has improved and new antibodies were identified. This review aims to provide an overview of current knowledge in the field of autoimmune encephalitis in order to help clinicians navigate the rough waters of this exciting area of neurology. Key words: autoimmune diseases – autoantibodies – encephalitis – paraneoplastic syndromes –limbic encephalitis – anti-N-methyl-D-aspartate receptor encephalitis – epilepsy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and D. Krýsl, M. Elišák
Autoimunitní forma pankreatitidy patří mezi specifickou formu onemocnění slinivky břišní s významným podílem autoimunitní složky v etiopatogenezi. V současné době existují 2 formy onemocnění, které jsou definované klinicky i histomorfologicky a jsou laboratorně popsány. Přes řadu společných rysů histomorfologických se obě formy zásadně odlišují přítomností tzv. endoteliálních granulárních lézí (GEL) u typu 2, resp. absencí GEL u typu 1. Abundantní přítomnost gamaglobulinu a imunoglobulinu G4 charakterizuje 1. formu nemoci, podobně jako častá přítomnost IgG4 pozitivních extrapankreatických lézí. Subtyp 2 bývá typicky spojen s nálezem idiopatických střevních zánětů, především ulcerózní kolitidy. Oba typy autoimunitní pankreatitidy se vyznačují rychlou odpovědí na terapii steroidy. Vzhledem k různým diagnostickým kritériím autoimunitní formy pankreatitidy byl v roce 2011 zveřejněn diagnostický konsenzus sjednocující stávající kritéria a vycházející z klinických symptomů, biochemických nálezů, nálezů při použití zobrazovacích metod, histomorfologie žlázy a pozitivní odezvy na podání steroidů. Stálým problémem zůstává včasná diferenciální diagnostika mezi fokální formou autoimunitní pankreatitidy a karcinomem hlavy pankreatu. MRI/CT, MRCP a v Japonsku ERCP, s cílenou biopsií žlázy pod EUS kontrolou, jsou doporučeny jako metody volby., The autoimmune type of pancreatitis represents the specific disease of pancreas, with significant contribution of autoimmune processes in its etiopathogenesis. Currently, there are two proved subtypes of this particular pancreatopathy, which are defined clinically, histomorphologically and serologically. They have many histomorphological signs in common, but differ in the presence of so-called granulocytic epithelial lesions (GEL), which are absent in subtype 1. The subtype 1 is characterized by the presence of gammaglobulines, esp. immunoglobuline G4 and IgG4 positive extrapancreatic lesions. The subtype 2 is typically associated with the inflammatory bowel diseases, esp. ulcerative colitis. But the common characteristic of both subtypes is the fact response to applied steroid treatment. Due to diverse diagnostic criteria in the past, in 2011 the consensus for the diagnosis of autoimmune pancreatitis was announced. It is based on clinical symptoms, biochemical results, the results got by using of imaging methods, histomorphology and positive response to steroid treatment. The matter to be solved is the question of early differential diagnosis between focal autoimmune pancreatitis and adenocarcinoma of pancreatic head. From imaging methods are MRI/CT, MRCP (in Asia ERCP), EUS with targeted biopsy of the gland (under EUS control), are recommended as the methods of choice., and Petr Dítě, Ivo Novotný, Bohuslav Kianička, Martin Rydlo, Hana Nechutová, Arnošt Martínek, Magdalena Uvírová, Martina Bojková, Jana Dvořáčková
Cíl práce: Komentování hodnot bias, recentně dosažených u základních analytů séra u čtyř komutabilních referenčních materiálů a konfrontace s výsledky programu SEKK AKS z let 2012-2014. Metody: U komutabilních referenčních materiálů šlo o séra individuálních dárců krve, nebo nativní pooly lidských sér. Jed - nalo se o vzorky Ghent, AACB (Australian Association of Clinical Biochemistry) a CAP (College of American Pathologists) s potvrzenou komutabilitou. Vzorky cyklu AKS SEKK byly standardní lyofilizované materiály, sice dodané komerčním výrob - cem bez osvědčení o komutabilitě, ale ověřené dlouholetým používáním. Hodnoty bias byly kalkulovány jako rozdíly mezi průměry skupin laboratoří, používajících reagencií a metod stejných výrobců a vztažnými hodnotami. Ty byly určeny jako robustní průměry výsledků všech účastníků, nebo jako hodnoty, určené referenčními metodami. Výsledky, diskuse: Velká většina bias nepřekročila hodnotu b < 4 % . Nebyly nalezeny žádné významné závislosti výsled - ků bias na typu matrice kontrolních vzorků. Nalezené vyšší hodnoty bias měly jiné příčiny, než matricové vlivy. V případě stanovení fosfátů a kyseliny močové byly svázané vždy s metodou jediného, nebo dvou výrobců a dají se přičíst diferen - cím v kalibračních nastaveních. Menší ojedinělé, hraničně významné diference byly nalezeny u triacylglycerolů a kreatininu. U albuminu pak byly příčinou rozdíly mezi metodami BCG (bromkresolová zeleň) a BCP (bromkresolový purpur) a absence referenční metody. V případě stanovení HDL a LDL cholesterolu stačila zapříčinit vysoké hodnoty bias již mírně zvýšená koncentrace triacylglycerolů. Obecně jsou hodnoty bias podstatně vyšší, než jsou požadavky na ně, odvozené z hodnot biologických variací. Cílem standardizace je další snížení hodnot bias, cílem programů EHK by (i podle představ IFCC) mělo být provádění verifikace metrologické návaznosti. Při měření základních analytů séra, vyznačujících se vysokým stupněm standardizace nebyly pozorovány žádné podstatné vlivy matrice použitých referenčních materiálů., Objective: Comment of bias values reached in recent results of four commutable reference materials and programs in gene - ral blood serum analytes and their comparison with results of EQA program SEKK-AKS in 2012-2014. Methods: As commutable reference materials were used sets of individual blood donors and non spiked and spiked frozen native serum pools. Bias values were calculated as differences of manufacturer groups means from robust mean of all participants.In some cases were used values obtained by reference methods. Results, discussion: Majority of bias values did not exceeded 4 % . No significant dependency on the on the kind of matrix was observed. Some large bias values were observed only exceptionally in some methods of uric acid and phosphate. Measurement of albumin was influenced by differences between BCG and BCP methods, higher concentration of trigly - cerides is reason of large bias in HDL and LDL method. Commonly are bias values higher than requested, from biological variations derived. No significant matrix influence on the bias value was observed in measurement of general blood serum analyzed. We think that ex post commutability evaluation of EQA program results based on the use standard lyophilized materials can be realized by assessment relation of bias to uncertainty of reference values. There is necessary to prefer reference method values or robust mean values as criterion not only for proficiency of participants and also for monitoring of level in standardization., Friedecký B., Kratochvíla J., and Literatura
Laparoscopic cholecystectomy (LC) is the treatment of choice for gall stones but is associated with an increased risk of bile duct injury (BDI). A BDI detected during LC may be repaired if a biliary surgeon is available but the easiest and safest option for a general surgeon is to place drains in the subhepatic fossa to covert the acute BDI into a controlled external biliary fistula (EBF). Most BDIs are diagnosed in the postoperative period and result in bile leak. Treatment is with percutaneous catheter drainage and endoscopic stenting of the bile duct; early repair is not recommended. Repair, in the form of hepatico-jejunostomy (HJ), should be performed by a biliary surgeon after a delay of 4−6 weeks when the EBF has closed. BDI is a common cause of medico-legal suit and a large burden on healthcare costs. Most BDIs can be prevented by adhering to the principles of safe cholecystectomy., Laparoskopická cholecystektomie (LC) je léčbou volby u žlučových kamenů, avšak je spojená se zvýšeným rizikem poranění žlučových cest (bile duct injury − BDI). Pokud je BDI detekováno během LC, může se řešit ihned, pokud je dostupný hepatobiliární chirurg, ale nejjednodušší a nejbezpečnější postup pro všeobecného chirurga je umístění drénů do podjaterní krajiny a převedení akutní BDI na řízenou zevní biliární píštěl (external biliary fistula − EBF). Většina BDI jsou diagnostikované až v pooperačním období, kdy vzniká biliární leak. Léčbou je drenáž perkutánním katetrem a endoskopické zavedení stentu do žlučovodu; časná reparace se nedoporučuje. Reparace ve formě hepatikojejunostomie (HJ) by měla být provedena hepatobiliárním chirurgem s odstupem 4−6 týdnů poté, co se uzavře EBF. BDI jsou častou příčinou zdravotnicko-právních žalob a významně zatěžují náklady ve zdravotnictví. Většině BDI se dá předejít dodržováním principů bezpečné cholecystektomie., and V. K. Kapoor
Úvod: Existuje mnoho studií věnujících se problematice biliárních komplikací po jaterních resekcích. Přes zlepšení operační techniky a perioperační péče má incidence této komplikace spíše vzrůstající charakter. Byly analyzovány četné prediktivní faktory. Na jejich vliv na vznik biliárního leaku doposud nepanuje shoda. Za cíl analýzy jsme si stanovili zhodnotit incidenci biliárního leaku, jeho vliv na mortalitu a na dobu hospitalizace na našem pracovišti. Současně jsme provedli rozbor známých prediktivních faktorů. Metoda: Autoři retrospektivně analyzují soubor 146 nemocných, u kterých byla na Chirurgické klinice 2. LF Univerzity Karlovy a ÚVN, Praha v období 2010–2013 provedena jaterní resekce. K vyhodnocení biliárního leaku jsme užili současnou uznávanou klasifikaci ISGLS (International Study Group of Liver Surgery). Závažnost komplikace byla stanovena dle Clavien-Dindo. Statistickou významnost prediktivních faktorů jsme určili pomocí Fisherova exaktního testu a Studentova t-testu. Výsledky: Incidence biliárního leaku byla 21 %. Dle ISGLS bylo 6,5 % pacientů zařazeno do skupiny typu A, v 61,2 % se jednalo o leak B a v 32,3 % o leak typu C. Stupeň závažnosti dle Clavien-Dindo I-II, IIIa, IIIb, IV a V byl v poměru 19,3 %, 42 %, 9,7 %, 9,7 %, resp. 19,3 %. Jako statisticky významné jsme stanovili tyto faktory: operaci pro malignitu (p<0,001), velkou jaterní resekci (p=0,001), dobu operace (p<0,001), vyšší peroperační krevní ztrátu (p=0,02), konstrukci HJA (p=0,005), portální venózní embolizaci/two-stage chirurgii (p=0,009) a ASA skóre (p=0,02). Biliární leak významně prodloužil dobu hospitalizace (p<0,001). V souboru pacientů s biliárním leakem byla 23krát vyšší perioperační mortalita (p<0,001) než v souboru bez leaku. Závěr: Biliární leak je jednou z nejzávažnějších komplikací jaterních resekcí. Většina rizikových faktorů je těžko ovlivnitelných a na jejich vliv nepanuje jednoznačná shoda. Incidenci by mohly redukovat diskutované peroperační leak testy. V budoucnu bude třeba dále pracovat na zlepšení perioperačního managementu a techniky k prevenci vzniku této závažné komplikace. V léčbě se uplatňuje multidisciplinární přístup., Introduction: Many previous reports have focused on bile leakage after liver resection. Despite the improvements in surgical techniques and perioperative care the incidence of this complication rather keeps increasing. A number of predictive factors have been analyzed. There is still no consensus regarding their influence on the formation of bile leakage. The objective of our analysis was to evaluate the incidence of bile leakage, its impact on mortality and duration of hospitalization at our department. At the same time, we conducted an analysis of known predictive factors. Method: The authors present a retrospective review of the set of 146 patients who underwent liver resection at the Department of Surgery of the 2nd Faculty of Medicine of the Charles University and Central Military Hospital Prague, performed between 2010−2013. We used the current ISGLS (International Study Group of Liver Surgery) classification to evaluate the bile leakage. The severity of this complication was determined according to the Clavien-Dindo classification system. Statistical significance of the predictive factors was determined using Fisher‘s exact test and Student‘s t-test. Results: The incidence of bile leakage was 21%. According to ISGLS classification the A, B, and C rates were 6.5%, 61.2%, and 32.3%, respectively. The severity of bile leakage according to the Clavien-Dindo classification system – I-II, IIIa, IIIb, IV and V rates were 19.3%, 42%, 9.7%, 9.7%, and 19.3%, respectively. We determined the following predictive factors as statistically significant: surgery for malignancy (p<0.001), major hepatic resection (p=0.001), operative time (p<0.001), high intraoperative blood loss (p=0.02), construction of HJA (p=0.005), portal venous embolization/two-stage surgery (p=0.009) and ASA score (p=0.02). Bile leakage significantly prolonged hospitalization time (p<0.001). In the group of patients with bile leakage the perioperative mortality was 23 times higher (p<0.001) than in the group with no leakage. Conclusion: Bile leakage is one of the most serious complications of liver surgery. Most of the risk factors are not easily controllable and there is no clear consensus on their influence. Intraoperative leak tests could probably reduce the incidence of bile leakage. In the future, further studies will be required to improve the perioperative management and techniques to prevent such serious complications. Multidisciplinary approach is essential in the treatment., and K. Menclová, F. Bělina, J. Pudil, D. Langer, M. Ryska
Roztroušená skleróza je chronické onemocnění centrálního nervového systému neznámé etiologie s projevy autoimunitního zánětu a neurodegenerace. Onemocnění je heterogenní s nepředvídatelnou prognózou. Průběh choroby lze monitorovat klinickými parametry a sledováním vývoje patologických změn na magnetické rezonanci. I když máme znalosti o efektu nově zaváděných léků na základě klinických studií, není možné předvídat jejich účinnost u konkrétního pacienta. Proto se v posledních letech prosazuje snaha najít takové laboratorní markery, které by co možná nejspolehlivěji odpověděly na otázky spojené se subklinickou aktivitou onemocnění, jeho progresí a usnadnily terapeutické rozhodnutí na základě personifikované medicíny., Multiple sclerosis is a chronic disease of the central nervous system of unknown etiology with manifestations of autoimmune inflammation and neurodegeneration. The disease is heterogeneous with an unpredictable outcome. The course of the disease can be monitored with clinical parameters as well as pathological changes on magnetic resonance imaging. Even though the effects of newly introduced drugs are known from clinical trials, it is not possible to predict their efficacy in a specific patient. Therefore, efforts have intensified over the recent years to identify laboratory markers that would as reliably as possible answer questions on subclinical disease activity, its progression and would facilitate therapeutic decisions based personalized medicine. Key words. multiple sclerosis – therapy – biomarkers The author declare he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Piťha
Biosimilární inzuliny jsou biologickými léky, jejichž účinek je podobný referenčním inzulinům. Průkaz bezpečnosti a účinnosti je hlavním požadavkem pro jejich klinické využití. Postupné zavedení do klinické praxe povede v budoucích letech zřejmě k většímu rozšíření, které si vyžádá dlouhodobé sledování i se zřetelem na ovlivnění glykemií a případné vedlejší účinky., Biosimilar insulins are biological drugs with the effect similar to reference insulins. Documented safety and efficacy are the main demand for their clinical utility. The subsequent introduction into clinical practice will be followed by more frequent use which will need longterm evaluation of their effect on glycemia and eventual side effects as well., and Jan Škrha