Srdeční selhání se zachovalou ejekční frakcí levé komory (heart failure with preserved ejection fraction – HFPEF, heart failure with normal ejection fraction – HFNEF) je epidemiologicky závažným onemocněním, jehož výskyt v populaci postupně narůstá. Etiologie jeho vzniku není ještě zcela objasněna. Nově bylo zjištěno, že prozánětlivý stav spojený s řadou komorbidit, jako např. obezita či diabetes, potencuje rozvoj HFPEF. Také sérové koncentrace některých působků, jako např. adiponektin, mají souvislost s tímto onemocněním. Hlavním znakem HFPEF je diastolická dysfunkce, která je ale doprovázena řadou dalších kardiálních i nekardiálních poruch organizmu. Prognóza se i přes dlouhodobě užívané, ale i nově zavedené terapeutické postupy nemění. Zlatým standardem v diagnostice HFPEF zůstává katetrizace srdce. K ozřejmění základní choroby vedoucí k srdečnímu selhání jsou využívána další vyšetření, jako elektrokardiografie (EKG), RTG srdce a plic, laboratorní odběry včetně markerů srdečního selhání a hlavně echokardiografie včetně pulzního dopplerovského měření., Heart failure with preserved ejection fraction of left ventricle (heart failure with normal ejection fraction, HFPEF, HFNEF) is frequent disease with serious consequences. Incidence of HFPEF in population is still growing. The exact pathophysiological mechanism of HFPEF remain unclear .Recent evidence suggests a relationship between inflammation associated with obesity or Diabetes mellitus and progression of HFPEF. Consistently, it has been reported that serum concentration of some pro-inflammatory markers such as adiponectin is positively related to HFPEF. By HFPEF is attended diastolic dysfunction. Diastolic dysfunction is linked to many other cardiac and non-cardiac diseases. Despite the great effort and new therapeutic approaches the prognosis of HFPEF does not improve. The gold standard in HFPEF diagnosis remains heart catheterization. Electrocardiography, chest X-ray, blood examination including diagnostic markers of heart failure and mainly echocardiography with Doppler imaging are used diagnose the underlying disease leading to heart failure., and Zdeňka Gregorová, Jaroslav Meluzín, Lenka Špinarová
Úvod: Delirium jako projev mozkové dysfunkce je častá komplikace u kriticky nemocných. Kritické onemocnění představuje nezávislý rizikový faktor pro výskyt delirantních stavů. Prevalence deliria se u kriticky nemocných pohybuje mezi 11 a 87 %. Delirium je poddiagnostikováno, ačkoli významně zhoršuje prognózu. Cílem naší práce je podpořit zavedení skríningového testu deliria CAM‑ICU (The Confusion Assessment Method for the Intensive Care Unit) do běžné praxe a tím umožnit jeho včasnou diagnostiku, prevenci a léčbu.> Metody: Prospektivní hodnocení incidence deliria a rizikových faktorů jeho rozvoje u pacientů přijatých na šestilůžkovou JIP v období únor až červen 2014. Delirium bylo vyšetřováno metodou CAM‑ICU. Použili jsme českou verzi testu brněnské skupiny autorů. U všech pacientů jsme hodnotili rizikové faktory (preexistující a precipitující). Ke zhodnocení jsme použili Fisherův exaktní test (u kategoriálních znaků) a dvouvýběrový Wilcoxonův pořadový test (u numerických znaků). U všech testů byla použita hladina významnosti p = 0,05. Závěr: Ze 142 pacientů bylo delirium hodnotitelné u 125 pacientů. Pro nemožnost vyšetření deliria CAM‑ICU testem vzhledem k perzistujícímu kómatu a jednou pro jazykovou bariéru bylo vyloučeno 17 pacientů. Incidence deliria dosáhla 31,2 %. Šlo o smíšenou populaci pacientů traumatologických, chirurgických a interních s mediánem APACHE II (Acute Physiology And Chronic Health Evaluation) rovným 12. Vyšší riziko rozvoje deliria je u pacientů s primárně interním onemocněním a po traumatu ve srovnání s pacienty chirurgickými. Výskyt deliria ovlivňuje tíha onemocnění (APACHE II), užití analgosedace, vazopresorů. Delirantní pacienti pobývali na JIP déle, rovněž potřeba umělé plicní ventilace byla vyšší. Klíčová slova: delirium – diagnostické testy – jednotka intenzivní péče – rizikové faktory preexistující – rizikové faktory precipitující – preventivní přístup, Introduction: Delirium, as a manifestation of acute brain dysfunction, is a frequent complication in critical care patients. Any critical disorder is an independent risk factor for development of delirium. The prevalence of delirium in critically ill patients has been reported between 11 and 87%. Delirium is under-diagnosed even though it significantly worsens patient prognosis. The aim of our study was to support regular use of the Confusion Assessment Method for the Intensive Care Unit (CAM-ICU), in order to facilitate early diagnostics, prevention and treatment of delirium. Method: A prospective study of the incidence of delirium as well as risk factors for its development in patients admitted to six-bed ICU from February to June 2014. All patients were assessed for predisposing and precipitating risk factors using the Czech version of CAM-ICU. Fisher’s Exact Test and Wilcoxon Rank-Sum were performed with the significance level of 0.05. Results: Delirium was diagnosed in 125 of the overall group of 142 patients. Seventeen patients were excluded from the study as they could not be assessed (16 due to prolonged coma, one due to language barrier). The incidence of delirium reached 31.2%. Within the study group consisting of surgical, medical and trauma patients with the median APACHE II score of 12, medical and trauma patients were more likely to develop delirium than surgical ones. Development of delirium was associated with the severity of the disease (APACHE II score), use of sedatives, analgesics and vasopressors. Delirious patients stayed longer at the ICU and they showed higher need for artificial ventilation. Key words: delirium – diagnostic tests – intensive care units – predisposing risk factors – precipitating risk factors – prevention The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Káňová, M. Burda, J. Povová, J. Neiser
Po prvním záchvatu je nutné určit, zda se jednalo o záchvat epileptický nebo neepileptický, a v případě záchvatu epileptického pátrat po možné akutní příčině. Odlišení záchvatů neepileptických a také identifikace záchvatů epileptických provokovaných (akutních symptomatických) je z hlediska stanovení dalšího postupu, ať již diagnostického či terapeutického, zcela zásadní. Pro odlišení jednotlivých typů záchvatů jsou rozhodující údaje v anamnéze se zaměřením na detailní popis průběhu záchvatu a okolností jeho vzniku, poté i výsledky pomocných vyšetření. Akutní symptomatické záchvaty představují až 40 % všech prvních epileptických záchvatů a vznikají v těsné časové souvislosti s probíhajícím postižením centrálního nervového systému (CNS) různé povahy. Jejich příčina je jasně identifikovatelná – nejčastěji se jedná o akutní cévní mozkové příhody, kraniocerebrální poranění, zánětlivá onemocnění CNS, významné jsou ale i vlivy primárně extracerebrální – toxické a metabolické poruchy, užívání léků nebo alkoholu. Pokud jde o první epileptický záchvat neprovokovaný nebo reflexní, je možné jej v případech přetrvávající predispozice s vysokým (> 60 %) rizikem opakování dle nově přijaté definice považovat za epilepsii, případně i zahájit dlouhodobou léčbu antiepileptiky. Po prvním neprovokovaném záchvatu by mělo být vždy doplněno vyšetření mozku magnetickou rezonancí v adekvátním protokolu. Z hlediska posouzení rizika opakování záchvatu má kromě anamnestických údajů význam i případná abnormita v EEG či odchylky v objektivním nálezu svědčící pro postižení CNS. Zahájení léčby je po prvním záchvatu indikováno při vysokém riziku opakování či při zvýšené pravděpodobnosti závažných komplikací dalšího záchvatu., Following a first seizure, it is important to establish whether this was an epileptic or non-epileptic seizure, and to ascertain possible cause of an epileptic seizure. With respect to further management, diagnostic or therapeutic, it is crucial to differentiate non-epileptic from epileptic seizures and to identify provoked epileptic seizures (acute symptomatic). Patient history with a detailed description of the course of a seizure and circumstances under which it happened is instrumental in discriminating between the different types of seizures. Complementary investigations can further support the diagnostic process. Acute symptomatic seizures represent up to 40% of all single epileptic seizures and occur in close chronological proximity to an ongoing central nervous system injury of various origins. The source can easily be identified – most frequently this is an acute cerebrovascular event, craniocerebral injury, inflammatory CNS disorder, while primarily extracerebral effects are also important – toxic and metabolic disorders and drug or alcohol abuse. Unprovoked or reflex single epileptic seizures in patients with persisting predisposition and a high risk (> 60%) of relapse may, according to the new definition, be regarded as epilepsy and long-term antiepileptic treatment may be initiated. MRI under appropriate protocol should always be performed after the first unprovoked seizure. The risk of seizure recurrence can be estimated based on patient history as well as any EEG or physical examination abnormity that suggests an injury of the CNS. Antiepileptic treatment is indicated in patients with a single seizure if there is a high risk of recurrence or an increased likelihood of severe complications of further seizures. Key words: seizures – epilepsy – diagnosis The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and P. Marusič, H. Krijtová
INTRODUCTION: Leptin is an adipokine which has a direct relationship to obesity. Our aim was to measure this hormone in pregnant women at three months intervals throughout their pregnancies to determine the serum value of those who developed preeclampsia. MATERIAL AND METHODS: We followed 19 women (median age 24.8 +/- 5.7 years) with pre-gestational Body Mass Index (BMI) less than 25 kg/m2, 21 (median age 26.1 +/- 4.6 years) with BMI higher than 25 kg/m2 and 16 (median age 30.9 +/- 5.8 years) with Gestational Diabetes Mellitus (GDM) (median age 30.9 +/- 5.8 years), recruited in the 1st trimester of pregnancy. Serum levels of leptin were measured with radioimmunoassay (RIA) technique. RESULTS: In the first trimester of pregnancy leptin levels showed statistically significant differences between normal weight and overweight-obese women (p < 0.001), diabetic women (p < 0.05) and the subgroup of preeclamptic women (p < 0.001). For those women with PGBMI > or = 40 kg/m2 and leptin > or = 40 ng/ml in the second trimester, the Odds Ratio (OR) to develop preeclampsia was of 47.95% CI (4.1-527.2). Analyzing leptin values with ROC curves, the greatest area under the curve (AUC) was for leptin in the second trimester (0.773, CI: 0.634-0.911). CONCLUSION: Women with morbid obesity (BMI > or = 40 kg/m2) had significantly higher levels of serum leptin (p < 0.01) and a value of 40 ng/ml of this hormone seems to be predictive of developing preeclampsia in this group of patients. and H. Mendieta Zerón, VJ. García Solorio, PM. Nava Díaz, A. Garduño Alanís, JG. Santillán Benítez, V. Domínguez García, C. Escobar Briones, E. Denova Gutiérrez
Nádory anu (análního kanálu) jsou méně častá nádorová onemocnění zažívacího traktu specifikované především histologickým obrazem spinocelulárního karcinomu. V jejich etiopatogenezi se až v 90 % uplatňuje infekce HPV-16 a imunosuprese. Proto je jejich výskyt vyšší u HIV pozitivní populace. Souvislost s HPV dává prostor pro primární prevenci vakcinací a současně pro cílenou biologickou terapii (kupř. nivolumab). Současné možnosti účinné léčby spočívají v první řadě v chemoradioterapii. Od 80. let poskytlo několik významných studií základ pro současné léčebné standardy: radioterapie primárního nádoru a spádových lymfatických oblastí do celkové dávky ekv. 54–60 Gy, konkomitantní chemoterapie režimem mitomycin + 5-fluorouracil nebo cisplatina + 5-fluorouracil. Dosahuje se tak kompletní regrese nálezu v 90 %, pětileté přežívání do 70 % a pětileté přežívání bez relapsu do 70 %. Indukční chemoterapie ani chemoterapie po radioterapii nepřináší benefit. Chirurgický resekční výkon je indikován jako záchranná léčba při relapsu nebo pokud není primární léčbou dosažena kompletní regrese. Zásadní problém léčby nádorů anu je výrazná akutní i chronická toxicita chemoradioterapeutických režimů, jíž se daří částečně omezovat technicky dokonalejšími metodikami ozařování. Cílená biologická terapie včetně protinádorových vakcín je zatím ve fázi preklinického nebo počátečního klinického vývoje., Cancer of the anus (anal canal) is a less frequent malignant disease of gastrointestinal tract, specified by micromorphology, squamous cell carcinoma. In about 90 % HPV-16 infection and immunosuppression are involved in cancerogenesis. Therefore the incidence is higher in HIV positive population. The relationship to HPV allows primary prevention through vaccination as well as targeted biologic therapy (e.g. nivolumab). Current treatment options consist predominantly in chemoradiotherapy. Standard treatment is based on several fundamental studies conducted after 1980. It consists in frontline chemoradiotherapy of primary tumor and regional lymph nodes up to a dose 54–60 Gy eq, concomitant chemoradiotherapy mitomycin + 5-fluorouracil or cisplatinum + 5-fluorouracil. Complete regression is achieved in 90%, 5 year survival up to 70 % and 5 year relapse free survival up to 70%. There is no benefit of either induction chemotherapy or chemotherapy after radiotherapy. Surgery is indicated as a salvage therapy for local relapse or if a complete regression is not achieved. Acute and chronic toxicity of chemoradiotherapy regimens presents a substantial problem of chemoradiotherapy. It may be partially reduced by more advanced radiotherapy technologies. Targeted biologic therapy including anticancer vaccines is still a subject of preclinical or early clinical research., Pavel Vítek, Jan Novotný, and Literatura
Ztráta elasticity arteriální stěny provázená její zvýšenou tuhostí byla identifikována jako nezávislý prognostický faktor u pacientů s kardiovaskulárními chorobami. Standardním neinvazivním způsobem vyšetřování arteriální tuhosti je měření rychlosti pulzové vlny (pulse‑wave velocity – PWV), avšak jeho přesnost je ovlivněna změnami krevního tlaku (TK) v okamžiku měření. Protože mezi intravaskulárním tlakem a průměrem arterie existuje exponenciální vztah, lze definovat pomocí přirozeného logaritmu poměru systolického a diastolického tlaku a elasticity arteriální stěny tzv. parametr tuhosti tepenné stěny β. Parametr β je základem pro výpočet CAVI (Cardio‑Ankle Vascular Index), který je nezávislý na změnách TK. To představuje velkou výhodu CAVI, který byl v uplynulé dekádě předmětem intenzivního klinického výzkumu zaměřeného na hodnocení tuhosti tepen u pacientů s již existujícími kardiovaskulárními chorobami a také u osob se zvýšeným rizikem, např. s hypertenzí, diabetem nebo obezitou. Prvořadým cílem diagnostického využití CAVI je posouzení tepenné tuhosti a včasného záchytu aterosklerózy. CAVI je možné s úspěchem využít při monitorování případné progrese nemoci a také účinnosti nastavené léčby. Při konečném hodnocení CAVI se však doporučuje jistá opatrnost, neboť jeho zvýšené hodnoty odrážejí jak cévní tuhost vyvolanou patologickými mechanizmy v arteriální stěně, tak i stav zvýšeného tepenného napětí následkem kontrakce hladké svaloviny., Loss of elasticity of the arterial wall accompanied by its stiffening has been identified as an independent prognostic factor in patients with cardiovascular diseases. The standard non‑invasive investigation of arterial stiffness is the measurement of pulse‑wave velocity (PWV), but its accuracy is affected by changes in blood pressure (BP) at the time of measurement. Because an exponential relationship exists between intravascular pressure and diameter of the artery, an arterial wall stiffness parameter β can be defined using the natural logarithm of the ratio of systolic and diastolic blood pressure and the elasticity of the arterial wall. Parameter β is the basis for the calculation of CAVI (Cardio‑Ankle Vascular Index), which is independent of changes in BP. This is a big advantage of CAVI, which has been the subject of intense clinical research in the past decade, focusing on the evaluation of arterial stiffness in patients with existing cardiovascular disease and also in patients at increased risk, such as those with hypertension, diabetes or obesity. The primary objective of the diagnostic use of CAVI is the assessment of arterial stiffness and early detection of atherosclerosis. CAVI can be successfully used for monitoring the possible progression of the disease and effectiveness of treatment. Nevertheless, it is recommended that the CAVI measurement is evaluated with some caution because its elevated values reflect vascular stiffness induced by pathological mechanisms in the arterial wall, as well as the increased arterial tension resulting from smooth muscle contractions., and Dobšák P., Soška V., Šrámková T., Mífková L., Mrkvicová V., Palanová P., Siegelová J., Shirai K.
Úvod: Peritonitida patří mezi život ohrožující stavy zatížené vysokou mortalitou a morbiditou. Prognóza závisí na faktorech spojených s pacientem, charakterem onemocnění, použitými diagnostickými a terapeutickými metodami. Cílem práce bylo retrospektivně analyzovat soubor pacientů se sekundární peritonitidou, z tohoto souboru porovnat skupiny pacientů bez sterkorální peritonitidy a se sterkorální peritonitidou, stanovit hodnotu indexu prognostického systému MPI a zjistit, nakolik se shoduje s našimi výsledky. Metoda: Za období dvou let (2012–2013) byla analyzována data 124 pacientů operovaných s nálezem sekundární peritonitidy. Soubor byl rozdělen podle typu peritonitidy na skupinu A s jinou než sterkorální a skupinu B se sterkorální peritonitidou. Tyto skupiny byly dále porovnávány. Predikce mortality byla ověřena pomocí Mannheim Peritonitis Index (MPI). Výsledky: V celém souboru 124 operovaných pacientů bylo celkem 70 mužů a 54 žen. Průměrný věk pacientů byl 63 let, průměrná délka hospitalizace 18 dní, během hospitalizace zemřelo 18 pacientů (15 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 19, což odpovídá predikci mortality 18 %. Ve skupině A 68 pacientů bez sterkorální peritonitidy byl průměrný věk 59 let, průměrná délka hospitalizace 12 dní. Z této skupiny zemřeli během hospitalizace 2 pacienti (3 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 9, což odpovídá predikci mortality 9 %. Ve skupině B 56 pacientů se sterkorální peritonitidou byl průměrný věk 67 let, průměrná délka hospitalizace 25 dní. Z této skupiny během hospitalizace zemřelo 16 pacientů (29 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 29, což odpovídá predikci mortality 31 % pro tuto skupinu pacientů. Závěr: Z porovnání obou skupin vyplývá, že u skupiny bez sterkorální peritonitidy je podstatně nižší mortalita, menší počet komplikací a kratší délka hospitalizace než u skupiny se sterkorální peritonitidou. K predikci mortality u peritonitidy lze použít základních klinických dat, stejně jako sofistikovaných skórovacích systémů. V naší studii se osvědčil jednoduchý skórovací systém Mannheim Peritonitis Index., Introduction: Peritonitis is a life-threatening disease with high mortality and morbidity. The prognosis depends on patient factors, the nature of the disease, and on diagnostic and therapeutic methods. The goal of our study was to perform a retrospective analysis of a group of patients with secondary peritonitis and to compare patients with non-stercoral peritonitis and those with stercoral peritonitis, and finally, to determine the prognostic value of the MPI prognostic index. Methods: We analysed 124 patients who had undergone surgery for secondary peritonitis during the years 2012–2013. We divided the patients into two groups. Group A comprised patients with non-stercoral peritonitis and group B consisted of patients with stercoral peritonitis. We compared the two groups and predicted the peritonitis outcome using the Mannheim Peritonitis Index (MPI). Results: The complete sample of 124 patients consisted of 70 men and 54 women. The average age of the patients was 63 years and the average length of hospitalization was 18 days. In total, 18 patients (15%) died during their hospitalization. The average MPI score was 19, which correlates to an 18% mortality rate prediction. In group A, which consisted of 68 patients with non-stercoral peritonitis, the average age was 59 years and the average length of hospitalization was 12 days. Two patients (3%) from this group died during hospitalization. The average MPI score was 9, which correlates to a 9% mortality rate prediction. In group B, which consisted of 56 patients with stercoral peritonitis, the average age was 67 years and the average length of hospitalization was 25 days. 16 patients (29%) from this group died during hospitalization. The average MPI score was 29, which correlates to a 31% mortality rate prediction. Conclusions: The outcome of our comparison between the two groups is that group A with non-stercoral peritonitis had a significantly lower mortality, lower number of complications and a shorter length of hospitalization. Both basic clinical data and sophisticated scoring systems can be used for mortality prediction in peritonitis. The Mannheim Peritonitis Index, a simple scoring system, proved to be useful in our study., and P. Majtan, J. Neumann, P. Kocián, J. Hoch
Výzkum se dnes široce zabývá tématem společného výskytu kardiovaskulárních onemocnění a deprese. Zvažuje různé aspekty, mezi nimiž je i pátrání po tom, zda existuje příčinná souvislost mezi depresí a kardiovaskulárními onemocněními nebo zda má deprese vliv na horší rekonvalescenci pacientů po infarktu myokardu a na vyšší výskyt komplikací. Deprese je spojována s výskytem komorbidit, jako je metabolický syndrom nebo diabetes mellitus. Určitou roli může hrát také horší funkce autonomního nervového systému nebo nezdravý životní styl. Deprese se vyskytuje u pacientů po infarktu myokardu ve větší míře než u normální populace a je považována za rizikový faktor, který zhoršuje prognózu pacienta. Proto je důležité se zaměřit na skríning deprese a případně i anxiety u těchto pacientů, tyto u nich včas odhalit a zajistit optimální léčbu., Researchers currently focus on a wide range of aspects associated with coincidence of cardiovascular diseases and depression. These include a search for a possible causal link between depression and coexisting cardiovascular disorder as well as the association between depression and poorer recovery after myocardial infarction or higher complication rate. Major depression is connected with comorbidities such as the metabolic syndrome and diabetes mellitus. Impaired autonomous nerve system function and unhealthy lifestyle can also play their role. Depression is more frequent in patients with a history of myocardial infarction and is considered a major risk factor of poorer prognosis. It is undoubtedly important to screen this patient group for both depression and anxiety so that appropriate treatment can be initiated if needed. Key words: myocardial infarction – major depression – coronary artery disease The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and N. Hudáková, P. Kala, M. Šebo, L. Ustohal, T. Kašpárek, J. Kaňovský
Cholangiokarcinom (CC) je vzácný maligní nádor vznikající z cholangiocytů. Prognóza CC bývá většinou nepříznivá. Zásadní podíl na této skutečnosti má pozdní diagnóza nádoru. Současná incidence CC v České republice činí asi 1,4 na 100 000 obyvatel za rok; u méně než 30 % pacientů s CC lze identifikovat některý ze známých rizikových faktorů, nejčastěji primární sklerozující cholangiitidu. Naději na delší dobu přežití mají pacienti s časně diagnostikovaným, chirurgicky řešitelným CC, u kterých dosahuje 5letá doba přežití asi 20–40 %. Pro časnou diagnózu CC mají zásadní význam zobrazovací metody a histopatologické zhodnocení, zatímco časně diagnostický význam onkomarkerů je omezený. Racionální časná diagnostika CC spočívá v účelném využití diferencovaných výhod jednotlivých zobrazovacích metod – optimální se jeví MRI s DSA, EUS je citlivou metodou pro identifikaci malignit v oblasti jaterního hilu nebo distálního choledochu, zatímco MRCP (magnetic resonance cholangiopancreatography) spíše při zobrazení patologických změn biliárního stromu, ERCP (endoscopic retrograde cholangiopancreatography) umožňuje odběr materiálu pro histopatologické vyšetření. Přínosem jsou i novější diagnostické metody, např. IDUS – intraduktální ultrasonografie biliárních cest anebo SPY-GLASS, umožňující vyšetřit žlučové cesty přímým pohledem s možností odběru cíleného bioptického vzorku. Specificitu i senzitivitu histologického a cytologického vyšetření lze zvýšit využitím molekulárně cytogenetické metody FISH, tj. fluorescenční in situ hybridizací, u níž specificita dosahuje 97 %., Cholangiocarcinoma (CC) is a rare malignant tumour arising from cholangiocytes, and its prognosis is usually unfavourable, mostly as a result of late diagnosis of the tumour. The current incidence of cholangiocarcinoma in the Czech Republic is 1.4/100,000 inhabitants per year; in less than 30 % of patients with CC, one of the known risk factors can be identified, most frequently, primary sclerosing cholangitis. Only patients with early diagnosed and surgically amenable cholangiocarcinoma are likely to have a longer survival time; in their case, survival for more than five years has been achieved in 20 % to 40 %. From the perspective of the need for early diagnosis of CC, a significant part is played by imaging and histopathologic evaluation; the early diagnostic significance of oncomarkers is limited. The rational early diagnosis of CC consists in effective use of differentiated advantages of different imaging modalities – MRI with DSA appears to be the optimal method, endosonography is a sensitive method for the identification of malignancy in the hepatic hilum or distal common bile duct, MRCP (magnetic resonance cholangiopancreatography) is used to display pathological changes in the biliary tree, ERCP (endoscopic retrograde cholangiopancreatography) allows material removal for histopathological examination. Other new approaches are also beneficial, such as IDUS – intraductal ultrasonography of biliary tract or SPY-GLASS, enabling examination of the bile ducts by direct view with the possibility of taking targeted biopsies. Sensitivity and specificity of histology and cytology can be increased by using the molecular cytogenetic FISH method, i.e. fluorescence in situ by hybridization, with a specificity of 97 %., and Martin Rydlo, Jana Dvořáčková, Tomáš Kupka, Pavel Klvaňa, Jaroslav Havelka, Magdalena Uvírová, Edvard Geryk, Daniel Czerný, Tomáš Jonszta, Martina Bojková, Vladimír Hrabovský, Veronika Jelínková, Arnošt Martínek, Petr Dítě
Úvod: Cílem studie bylo hodnocení významu Pneumonia Severity Index (PSI) pro predikci 30denní mortality pacientů s komunitní pneumonií (CAP) hospitalizovaných na jednotce intenzivní pneumologické péče (JIP). U pacientů byly hodnoceny komorbidity, komplikace, fyzikální, laboratorní, RTG a mikrobiologické nálezy a jejich vztah k prognóze nemocných. Pacienti a metody: Do studie bylo zařazeno 197 pacientů hospitalizovaných pro CAP na JIP Kliniky plicních nemocí a TBC LF UP a FN Olomouc v letech 2008–2012. U všech pacientů byla hodnocena riziková kritéria dle systému PSI. Výsledky: V celém souboru pacientů s CAP byla průměrná hodnota PSI 115,4 ? SD 30,4 bodů. Z celkového počtu 197 pacientů zemřelo 29 nemocných (14,7 %). Při srovnání skupin zemřelých a přeživších pacientů byly prokázány statisticky významné rozdíly v PSI (průměr ? SD: 137,4; 26,1 vs 111,7 ? 29,6 bodů; p < 0,0001), věku pacientů (průměr ? SD: 76,3 ? 12,9 vs 65,5 ? 14,7 let; p < 0,0001) a výskytu onemocnění srdce (86,2 % vs 67,3 %; p = 0,04) s nejvyšším podílem ICHS (58,6 % vs 38,7 %; p = 0,04). Dále při hodnocení fyzikálních a laboratorních nálezů byla prokázána u zemřelých pacientů oproti přeživším významně vyšší frekvence výskytu tachykardie nad 90/min (51,7 % vs 27,4 %; p = 0,01), tachypnoe > 30/min (37,9 % vs 13,7 %; p = 0,001) a acidózy s pH < 7,35 (27,6 % vs 8,9 %; p = 0,004). Korelační analýza neprokázala statisticky významnou závislost mezi PSI a délkou hospitalizace u přeživších pacientů. U pacientů s infekcí Staphylococcus sp. a Klebsiella pneumoniae byla zjištěna statisticky signifikantně delší doba hospitalizace. Hodnocení souvislosti ostatních sledovaných komorbidit, fyzikálních, laboratorních nálezů a patogenů s mortalitou neprokázalo významné rozdíly. Závěr: Naše studie prokázala, že PSI je významným prediktorem 30denní mortality pacientů s CAP na JIP, ale nekoreluje s délkou hospitalizace ani s nálezem jednotlivých patogenů. Nezávislými negativními prognostickými faktory u pacientů s CAP jsou věk, výskyt nemocí srdce (zejména ICHS), tachykardie, tachypnoe a acidóza. Výskyt infekce Staphylococcus sp. a Klebsiella pneumoniae se významně podílejí na prodloužení doby hospitalizace. Všechny tyto faktory mohou upozorňovat na potřebu zvýšené péče o pacienty s CAP., Introduction: The aim of this study was to evaluate the prognostic value of Pneumonia Severity Index (PSI) for prediction of 30-day mortality in patients admitted to intensive care unit (ICU) for community-acquired pneumonia (CAP). In patients with CAP, comorbidities, complications, and physical, laboratory, radiological and microbiological findings were evaluated relative to their prognosis. Patient and methods: In the study, 197 patients with CAP, hospitalised at ICU of Department of Respiratory Medicine, University Hospital Olomouc between 2008 and 2012, were enrolled. Risk factors according to PSI were assessed in all patients. Results: In the studied cohort of patients with CAP, mean values of PSI were 115.4 ? SD 30.4 points. Overall, 29 patients (14.7 %) deceased. When comparing deceased and survived patients, statistically significant differences were found in PSI (mean ? SD: 137.4 ? 26.1 vs 111.7 ? 29.6 points, p < 0.0001), age (mean ? SD: 76.3 ? 12.9 vs 65.5 ? 14.7 years, p < 0.0001), incidence of heart diseases (86.2 % vs 67.3 %, p = 0.04) and ischaemic heart disease (58.6 % vs 38.7 %, p = 0.04). Assessment of physical and laboratory findings showed that deceased patients had significantly increased incidence of tachycardia above 90/min (51.7 % vs 27.4 %, p = 0.01), tachypnoe above 30/min (37.9 % vs 13.7 %, p = 0.001) and acidosis with pH < 7.35 (27.6 % vs 8.9 %, p = 0.004) comparing to survived patients. No significant correlation between PSI and the length of hospitalisation in survived patients was observed. In patients with Staphylococcus sp. and Klebsiella pneumoniae infection, longer hospitalisation period was observed. Comparison of other parameters such as comorbidities, physical and laboratory findings, and pathogens showed no significant differences when comparing deceased to survived patients. Conclusion: Our study showed that PSI represents an important predictor of 30-day mortality in patients with CAP at ICU, but does not correlate neither with the length of hospitalisation nor with particular pathogens. Independent negative prognostic factors in CAP were age, incidence of heart diseases (most importantly ischaemic heart disease), tachycardia, tachypnoe and acidosis. Staphylococcus sp. and Klebsiella pneumoniae infection led to longer hospitalisation period. All these factors point out the need for increased care in CAP patients., and Beáta Hutyrová, Petr Jakubec, Zdena Šindelářová, Jana Šubová, Kateřina Langová, Vítězslav Kolek