ACE inhibitory i sartany jsou v současné době velmi často používány jak v léčbě arteriální hypertenze, tak i ischemické choroby srdeční, srdečního selhání, chronických onemocnění ledvin a diabetes mellitus. V léčbě arteriální hypertenze vede současné podávání ACE inhibitoru a sartanu k mírně výraznějšímu poklesu krevního tlaku, ale protože neovlivňuje výskyt kardiovaskulárních příhod a vede k častějšímu výskytu komplikací, není již v současné době doporučováno. Z podobných důvodů by neměli být pacienti s ischemickou chorobou srdeční a nefropatií léčeni současně ACE inhibitorem a sartanem. V léčbě srdečního selhání se od duální inhibice systému renin‑angiotenzin‑aldosteron rovněž ustupuje, ale stále je podání sartanu v kombinaci s ACE inhibitorem a betablokátorem indikováno u symptomatických pacientů s dysfunkcí levé komory při intoleranci antagonistů mineralokortikoidního receptoru., ACE-inhibitors (ACE-I) and angiotensin receptor blockers (ARB) are frequently used in the treatment of arterial hypertension, coronary artery disease, heart failure, chronic kidney disease and diabetes mellitus. The combination of both drug classes in hypertension leads to a small additional blood pressure reduction, but does not lower the rate of cardiovascular events and has more complications, and therefore is now no longer recommended. Because of the increased number of complications, the combination of ACE-I and ARB is also not recommended in patients with coronary artery disease and chronic kidney disease. This combination is also being used less frequently in heart failure, but is still indicated in symptomatic patients with left ventricular dysfunction who do not tolerate mineralocorticoid receptor antagonists., and Václavík J.
Betablokátory jsou jednou z nejúspěšnějších lékových skupin v kardiologii. Mají celou řadu indikací – od léčby arteriální hypertenze přes sekundární prevenci po prodělaném infarktu myokardu až k léčbě systolického srdečního selhání. V poslední době se však objevuje celá řada analýz a informací, které dosud neotřesitelnou roli betablokátorů v některých jejich kardiovaskulárních indikacích zpochybňují. Tento přehledový článek shrnuje kontroverze, které se kolem betablokátorů objevily v léčbě hypertenze, v sekundární prevenci ischemické choroby srdeční, v perioperačním podávání nemocným při nekardiálních operacích a konečně v léčbě chronického srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí. Některé z těchto kontroverzí již vedly ke změně doporučených postupů, jiné k takovým změnám pravděpodobně povedou., Betablockers are one of the most successful drug classes in cardiology. They have many indications – starting with treatment of arterial hypertension, continuing with secondary prevention post myocardial infarction up to the treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Recently, many analysis and information were published which are questioning yet unshakable role of betablockers in some cardiovascular diagnosis. This review article summarizes the controversies, which have accumulated around betablockers in the treatment of hypertension, secondary prevention of coronary artery disease, perioperative administration in patients undegoing non-cardiac surgery and treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Some of these controversies already led to guidelines modifications, other will probably lead to guidelines changes in near future., and Jaromír Hradec
Vliv natriuretických peptidů na kardiovaskulární a renální systém představuje potenciální možnosti využít tyto působky v léčbě hypertenze a srdečního selhání, i když současné výsledky klinických studií nejsou povzbudivé. Syntetický B-natriuretický peptid sice prokázal krátkodobé hemodynamické zlepšení pacientů, nicméně z pohledu renálních funkcí a dlouhodobé prognózy pacientů byl účinek sporný. Naopak novou nadějí je ularitid a duální inhibitor neprilyzinu a ARB: LCZ 696, u nejž probíhají klinické studie a předchozí data z pilotních studií se jeví slibná., The effect of natriuretic peptides on cardiovascular and renal system offers a potential benefit in therapy of hypertension and heart failure; however the current results of clinical trials are not encouraging. Synthetic B natriuretic peptide has demonstrated short-term hemodynamic improvement in patients, but in terms of renal function and long-term prognosis the effect was questionable. Nevertheless, new hope is ularitid a dual inhibitor of neprilysin and ARB: LCZ 696, the ongoing clinical studies and previous data from pilot studies appear promising., and Lenka Špinarová, Jindřich Špinar, Jiří Vítovec
Úvod: Furosemid je kličkové diuretikum používané při stavech retence tekutin. Nutnost podání vysokých dávek je důsledkem jeho snížené účinnosti způsobené nižší dosaženou koncentrací na místě účinku v lumen ledvinného tubulu a vlivem adaptačních mechanizmů. Vysoké dávky jsou spojovány s rozvojem iontové dysbalance, přímé toxicity a intravaskulární fluktuací objemu. Možnosti ovlivnění účinnosti a bezpečnosti furosemidu jsou v literatuře rozporuplně hodnoceny v souvislosti se způsobem jeho podávání (intermitentně vs kontinuálně). Cíl: Cílem této práce je analyzovat dostupná literární data týkající se zhodnocení účinnosti a bezpečnosti intermitentních vs kontinuálních dávkových režimů. Metodika: Systematická literární rešerše v databázi PubMed od roku 1990 do roku 2013 s použitím klíčových slov – furosemid, kličkové diuretikum, bolusové podání, kontinuální infuze, účinnost, bezpečnost, srdeční selhání, intenzivní péče, ICU. Závěr: Farmakokinetické a farmakodynamické znalosti furosemidu vytvářejí určitý teoretický předpoklad pro preferenci kontinuálních infuzí před intermitentními bolusy. Zhodnocení dostupných literárních dat však zatím v klinické praxi neprokázalo jednoznačné výhody jednoho způsobu podávání oproti druhému. Klíčová slova: bezpečnost – bolusové podání – furosemid – ICU – účinnost – kličkové diuretikum – kontinuální infuze – srdeční selhání, Introduction: Furosemide is a loop diuretic used in states of volume overload. The need for high doses is due to its reduced efficacy caused by lower concentration of furosemide achieved at the site of action in the renal tubule lumen and adaptation mechanisms. High doses have been associated with the development of ionic dysbalance, direct toxicity and intravascular volume fluctuations. The way of furosemide administration (intermitent versus continuously) to influence efficacy and safety is contradictory evaluated in EBM. Aim: The aim of this study is to analyze the available data for evaluation of the efficacy and safety of intermittent versus continuous dose regimens. Methods: A systematic search on PubMed from 1990 to 2013 using the keywords – furosemide, loop diuretic, bolus, continuous infusion, efficacy, safety, heart failure, ICU, critical care. Conclusion: The pharmacokinetic and pharmacodynamic knowledge of furosemide create a theoretical assumption for the preference of continuous infusions before intermittent boluses. Assessement of available studies, however, yet in clinical practice did not proof the advantage of one over the other route of administration. Key words: bolus – continuous infusion – critical care – efficacy – furosemide– heart failure – ICU – loop diuretic – safety, and Jana Gallusová, Milada Halačová, Dalibor Černý
Cíl: Cílem práce bylo zjistit vývoj renálních parametrů u neselektované populace nemocných s akutní dekompenzací pokročilého chronického srdečního selhání, kteří byli během hospitalizace léčeni levosimendanem. Soubor nemocných a metodika: Vývoj parametrů renálních funkcí byl hodnocen u souboru 91 pacientů, průměrná EF LK byla 23 %, průměrná koncentrace urey 12,12 mmol/l, koncentrace kreatininu byla 147,1 mmol/l a odhadovaná glomerulární filtrace (eGFR) 42,6 ml/min/1,73m2. Krevní odběry se stanovením koncentrace urey, kreatininu a odhad glomerulární filtrace podle MDRD byly provedeny před podáním infuze a před propuštěním/úmrtím pacienta. Výsledky: Interval mezi prvním a druhým hodnocením renálních parametrů byl průměrně 11 dnů (? 7,8). Mezi prvním a druhým hodnocením došlo k poklesu koncentrace urey z 12,12 na 11,37 mmol/l (p = 0,27), kreatininu z 147,1 na 142,5 (p = 0,33) a vzestupu eGFR z 42,6 na 45,8 ml/min/1,73m2 (p = 0,067). Zastoupení počtu případů, kdy došlo ke snížení koncentrace urey a kreatininu, nebylo významné, statisticky významný byl rozdíl v počtu případů zvýšení než snížení eGFR (68 % vs 32 %; p < 0,001). Závěr: Přes nevýznamný pokles koncentrace urey a kreatininu došlo u neselektované populace pacientů s pokročilým srdečním selháním léčených levosimendanem u většího počtu nemocných ke zvýšení než ke snížení eGFR., The aim of the study was to evaluate the change of renal function parameters during hospital stay in unselected acute decompensated severe HF population treated with levosimendan. Patient population and methods: The change of renal parameters was assessed in 91 consecutive patients, the mean LV EF was 23%, mean urea level was 12.12 mmol/l, mean creatinine level was 147.1 mmol/l and estimated glomerular filtration rate (eGFR) was 42.6 ml/min/1.73m2. Results: Mean interval between the first (V1) and the second (V2) biochemical evaluation was 11 days (? 7.8). Mean urea level decreased (from 12.12 to 11.37 mmol/l, p = 0.27), as well as mean creatinine level decreased (from 147.1 to 142.5, p = 0.33), and mean eGFR increased (from 42.6 to 45.8 ml/min/1.73m2, p = 0.067) in the interval between V1 and V2. Urea and creatinine levels decreased in majority of the cases (not significant) and eGFR level significantly increased in majority of the cases (68% vs 32%, p < 0.001). Conclusion: Despite an insignificant change of urea and creatinine levels, the increase of eGFR was reported in majority of the cases., and Doškář P., Málek F., Dvořák J., Henyš P., Ošťádal P., Krüger A., Vondráková D., Janotka M., Říhová D., Neužil P.