Diabetes mellitus je významným rizikovým faktorem pro rozvoj ischemické choroby srdeční. Její prevalence se u diabetiků udává v širokém rozmezí 10–55 %. Po přítomnosti ischemie myokardu je nutno u diabetiků aktivně pátrat, neboť čekání na rozvoj symptomů je u těchto pacientů spojeno s nálezem již pokročilé koronární aterosklerózy s horšími výsledky koronárních intervencí chirurgické léčby. Podle výsledků studie BARDOT se zdá, že vhodným nástrojem pro stratifikaci rizika kardiálních příhod u diabetiků by mohla být zátěžová scintigrafie myokardu. Toto vyšetření dokáže velmi dobře odhalit přítomnost ischemie myokardu, zhodnotit její rozsah i lokalizaci a odlišit, zda jde o reverzibilní ischemii. Tyto údaje jsou velmi důležité pro určení správné strategie léčby. U diabetiků často nalézáme pokročilou koronární aterosklerózu, která je vhodnější k chirurgické léčbě. Nicméně v době moderních stentů je možno i diabetiky léčit intervenčně. Každý́ diabetik by však měl mít důsledně intervenovány všechny ovlivnitelné rizikové faktory ischemické choroby srdeční a měl by být léčen tak zvanou optimální farmakoterapií. Jedná se o medikaci s prokázaným vlivem na prognózu pacientů, ovlivnění progrese koronární aterosklerózy a zmírnění ischemie myokardu., Diabetes mellitus is a major risk factor for the development of ischemic heart disease. Its prevalence in diabetic patients is reported to range broadly between 10–55 %. It is necessary to actively search for the presence of myocardial ischemia in patients with diabetes, since waiting for the development of symptoms is associated with the finding of already advanced coronary atherosclerosis in these patients, with less satisfactory outcomes of coronary interventions and surgery. Results of the BARDOT study seem to indicate that the appropriate tool for stratification of the risk of cardiac events in diabetics could be stress myocardial scintigraphy. This test is successful in detecting the presence of myocardial ischemia, assessing its size and location and identifying whether reversible ischemia is involved. Such data is very important with regard to choosing the right treatment strategy. We often find advanced coronary atherosclerosis in diabetic patients for which surgical treatment is more appropriate. Nonetheless in the era of modern stents also the patients with diabetes can be treated with intervention. All the influenceable risk factors for ischemic heart disease should be consistently treated by intervention in each diabetic patient, who should be given optimum pharmacotherapy. This involves medication with a proven impact on the patient prognosis, influencing the progression of coronary atherosclerosis and mitigation of myocardial ischemia.., and Tomáš Kovárník, Kristýna Bayerová, Karel Kopřiva
Úvod: Kardiovaskulární rehabilitace je v současné době standardní součástí léčby nemocných po akutní koronární příhodě. Intervenční tréninkový kardiovaskulární rehabilitační program je součástí II. fáze kardiovaskulární rehabilitace, která je klíčovým bodem v celém sekundárně‑preventivním procesu u nemocných s ischemickou chorobou srdeční. Dochází zde k hemodynamické adaptaci pacienta na běžnou fyzickou zátěž, k postupnému zvyšování aerobní kapacity a k osvojování si principů pravidelného aerobně‑odporového tréninku. Cíl: Předložená práce se zaměřuje na posouzení vlivu modifikovaného aerobně‑odporového tréninku na kardiorespirační ukazatele u nemocných po akutní koronární příhodě. Soubor a metodika: Do studie bylo zařazeno 106 pacientů (85 % mužů) průměrného věku 60,4 ? 10,9 let s ejekční frakcí levé komory 57,4 ? 7,2 %. Jednalo se o pacienty po akutním koronárním syndromu. Doba od vzniku akutní koronární příhody do zahájení tréninkového programu byla 35 ? 8 dnů, u nemocných po aortokoronárním bypassu 50 ? 16 dnů. Všichni pacienti podstoupili dvouměsíční aerobně‑odporový trénink s frekvencí 3× týdně. Tréninková jednotka trvala 100 min (z toho 60 min vlastní aerobní trénink). Výsledky: Absolvování intervenčního tréninkového programu vedlo k signifikantnímu nárůstu pracovní tolerance (1,8 ? 0,3 vs 2,0 ? 0,4 W/kg; p < 0,001) a vrcholové spotřeby kyslíku (22,8 ? 4,5 vs 25,9 ? 5,5 pVO2; p < 0,001), taktéž byl zaznamenán nesignifikantní pokles klidových hodnot tepové frekvence a systolického a diastolického krevního tlaku. Závěr: Modifikovaný intervenční tréninkový program vede ke zlepšení aerobní kapacity, která je jedním z významných prognostických ukazatelů u nemocných po akutní koronární příhodě., Introduction: Cardiovascular rehabilitation is currently part of standard therapy in patients after acute coronary syndrome. The interventional cardiovascular rehabilitation training program is a part of the second rehabilitation phase, which is a key point in all secondary‑preventive processes in patients with coronary artery disease. Patients are hemodynamically adapted to normal physical exercise, their aerobic capacity is gradually increased, and they learn about the principles of regular aerobic‑resistance training. Design: This study is focused on assessing the impact of modified aerobic‑resistance training on cardiorespiratory parameters in patients after an acute coronary event. Methods: The study included 106 patients (85% men), mean age 60.4 ? 10.9 years, with a left ventricular ejection fraction 57.4 ? 7.2%. The time form acute coronary event to the start of the training program was 35 ? 8 days; in patients after coronary artery bypass graft this was 50 ? 16 days. All patients completed a 2-month aerobic‑resistance training program with 3 sessions a week. A training session lasted 100 min (including 60 min of aerobic training). Results: The completion of the intervention training program led to a significant increase in work tolerance (1.8 ? 0.3 vs. 2.0 ? 0.4 W/kg; p < 0.001) and peak oxygen consumption (22.8 ? 4.5 vs. 25.9 ? 5.5 pVO2; p < 0.001). Other results observed were a non‑significant decrease in resting heart rate, systolic and diastolic blood pressure values. Conclusion: A modified intervention training program leads to improvements in aerobic capacity, which is one of the major prognostic factors in patients after acute coronary syndrome., and Vysoký R., Ludka O., Dosbaba F., Baťalík L., Nehyba S., Špinar J.
Betablokátory jsou jednou z nejúspěšnějších lékových skupin v kardiologii. Mají celou řadu indikací – od léčby arteriální hypertenze přes sekundární prevenci po prodělaném infarktu myokardu až k léčbě systolického srdečního selhání. V poslední době se však objevuje celá řada analýz a informací, které dosud neotřesitelnou roli betablokátorů v některých jejich kardiovaskulárních indikacích zpochybňují. Tento přehledový článek shrnuje kontroverze, které se kolem betablokátorů objevily v léčbě hypertenze, v sekundární prevenci ischemické choroby srdeční, v perioperačním podávání nemocným při nekardiálních operacích a konečně v léčbě chronického srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí. Některé z těchto kontroverzí již vedly ke změně doporučených postupů, jiné k takovým změnám pravděpodobně povedou., Betablockers are one of the most successful drug classes in cardiology. They have many indications – starting with treatment of arterial hypertension, continuing with secondary prevention post myocardial infarction up to the treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Recently, many analysis and information were published which are questioning yet unshakable role of betablockers in some cardiovascular diagnosis. This review article summarizes the controversies, which have accumulated around betablockers in the treatment of hypertension, secondary prevention of coronary artery disease, perioperative administration in patients undegoing non-cardiac surgery and treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Some of these controversies already led to guidelines modifications, other will probably lead to guidelines changes in near future., and Jaromír Hradec
Východisko: Množství intervenčních studií prokázalo, že pacienti s manifestní vaskulární chorobou profitují z agresivnějšího dávkování statinů. Položili jsme si otázku, jaké dávkování statinů je v praxi obvyklé a nakolik je v praxi splňována doporučená cílová hodnota LDL-cholesterolu. Metodika a výsledky: Analyzováno bylo celkem 948 pacientů o průměrném věku 64,5 let (SD ? 9,0) po akutním koronárním syndromu nebo koronární revaskularizaci (české soubory studií EUROASPIRE III a IV). Přestože statinem bylo v letech 2012/2013 léčeno více než 93 % pacientů, maximální dávku (atorvastatin 80 mg nebo ekvivalent) užívala pouze 2,4 % pacientů a oproti období 2006/2007 se zvýšila pouze preskripce středně dávkovaného statinu (atorvastatin 40 mg). Od let 2006/2007 sice došlo k mírnému zlepšení adherence k cílové hodnotě < 2,5 mmol/l (z 54 % na 65 %), nicméně aktuálně platnou cílovou hodnotu < 1,8 mmol/l dosahovalo stále jen < 25 % pacientů. Na základě individuálních hodnot LDL-cholesterolu lze odhadnout, že při maximální možné up-titraci dávky statinu by adherence k aktuální cílové hodnotě stoupla na asi 43 %. Závěr: Přestože převážná většina pacientů s manifestní ICHS je léčena statinem, užívané dávkování a zejména adherence k cílové hodnotě LDL-cholesterolu v praxi neodpovídá současným doporučeným terapeutickým standardům pro sekundární prevenci., Background: A number of clinical trials have shown that patients with overt atherovascular disease may benefit from more aggressive dosage of statins. We aimed to determined the usual dosage of statin in clinical practice and the adherence to recommended target concentration of LDL-cholesterol. Methods and results : We analyzed 948 patients with mean age 64.5 years (SD ? 9.0) after acute coronary syndrome and/or coronary revascularization (Czech samples of EUROASPIRE III and IV). In spite that more than 93 % of patients were in 2012/2013 treated with statin, only 2.4 % with the highest dose (atorvastatin 80 mg or equivalent). On the other hand, medium-dosed statin (atorvastatin 40 mg) was more often prescribed, in comparison to 2006/2007. We observed mild improvement in adherence to former LDL-cholesterol target < 2.5 mmol/l (from 54 % to 65 %), but the recent target < 1.8 mmol/l was reached only in less than one quarter of patients in 2012/2013. It can be approximate (using individual LDL-cholesterol values), that after maximal possible up-titration of statin, the adherence to recent LDL-cholesterol target may improve up to 43 %. Conclusions: Although the majority of CHD patients are currently being treated with statin, the usual dosage regimen and adherence to the recommended target values were not consistent with current therapeutic standards for secondary prevention of CHD., and Otto Mayer Jr, Jan Bruthans v zastoupení řešitelů projektu EUROASPIRE