In 1905 Bertrand Russell took on the problem of definite descriptions, and his analysis became the standard up until 1950 when Peter Strawson criticised Russell’s solution as inadequate. Since then many opponents as well as proponents of the Russellian solution have been involved in a long-term debate on definite descriptions. In this paper I show that both sides of the contention are partly right and partly wrong, because sentences of the form ''The F is a G'' are ambiguous. However, the ambiguity does not concern reference shift of the description ''the F''. Rather, the ambiguity consists in different topic-focus articulations of a given sentence involving occurrences of ''the F''. I demonstrate that when ''the F'' is used as part of the topic of such a sentence the existence of the object denoted by ''the F'' is not only entailed by but also presupposed by the sentence. On the other hand, ''the F'' used in the focus of a sentence triggers merely existential entailment. Thus sentences differing only in their topic-focus articulation should have assigned different logical forms. In order to make such hidden features explicit, I apply the procedural semantics of Transparent Intensional Logic (TIL), furnishing sentences with hyperpropositions that are precisely defined in terms of TIL constructions. These are procedures assigned to sentences as their context-invariant structured meanings. Moreover, I generalise the phenomenon of the topic-focus distinction to sentences of any form, proposing an adequate analytic schema of sentences that come with a presupposition., V 1905 Bertrand Russell přijal problém konečných popisů a jeho analýza se stala standardem až do roku 1950, kdy Peter Strawson kritizoval Russellovo řešení jako nedostatečné. Od té doby mnoho oponentů stejně jako zastáncové Russellian řešení byli zapojení do dlouhodobé debaty o konečných popisech. V tomto příspěvku dokazuji, že obě strany sporu jsou zčásti správné a zčásti špatné, protože věty tvaru ,,F je G'' jsou nejednoznačné. Nejednoznačnost se však netýká referenčního posunu popisu ,,F''. Nejednoznačnost spočívá spíše v různých tematických okruzích dané věty, která zahrnuje výskyty ,,F''. Prokazuji, že když je ,,F' používáno jako součást tématu takové věty, existence předmětu označeného ,,F'' není pouze podmíněna větou, nýbrž také předpokládána. Na druhé straně ,,F'', který je používán v ohnisku věty, vyvolává pouze existenciální existenci. Věty lišící se pouze v jejich artikulaci zaměřené na téma by tedy měly mít přiřazeny různé logické formy. Aby byly tyto skryté rysy explicitní, aplikuji procedurální sémantiku Transparentní Intenzionální Logiky (TIL), poskytující věty s hyperpropozicemi, které jsou přesně definovány z hlediska TIL konstrukcí. Jedná se o postupy přiřazené větám jako jejich kontextově invariantní strukturované významy. Dále zobecňuji fenomén rozlišování mezi tématem a věty jakékoli formy,, and Marie Duží
Carnap’s reinvention of the Ramsey-sentence approach to scientific theories has been at the center of a new debate in recent years. Following Grover Maxwell, Psillos (2000a) argued that Carnap’s re-invention of the Ramsey-sentence had failed to lead to the desired neutral stance in the realism-instrumentalism debate, and ended, instead, to a form of structural realism which happened to be liable to Newman’s objection to Russell’s version of structural realism. The objection held that without putting suitable restrictions on the range of the variables of the Ramsey-sentence, a Ramsey-sentence approach to theories renders trivial and a priori true all ontological commitments to unobservable entities issued by scientific theories. By arguing that Carnap achieved the neutral stance, Friedman (2011) counter Psillos claim. He denied that any form of realism could be attributed to Carnap. In this paper, I provide a middle ground, where an unorthodox form of structural realism could be attributed to Carnap. I highlight parts of Carnap’s work which deal with the problem of designation of abstract terms and the relation of the language to the facts of the matter (in Carnap 1934; 1950; 1966), to argue that it was Carnap’s view about the practical methodological considerations, being at work in the construction (or choice) of the linguistic systems, which led him to the unorthodox form of structural realism. I also claim that the same practical considerations constitute the nub of a viable Carnapian answer to Newman’s objection., Carnapovo znovuobjevení Ramseyova přístupu k vědeckým teoriím bylo v posledních letech v centru nové debaty. Následovat Grovera Maxwella, Psillos (2000a) dohadoval se o tom Carnap re-vynález Ramsey-věta nedokázala vést k žádoucímu neutrálnímu postoji v realismu-instrumentalism debata, a končil, místo toho, k formě strukturálního realismu, který náhodou byl. náchylný k Newmanově námitce proti Russellově verzi strukturálního realismu. Námitka tvrdila, že bez toho, aby se omezovaly rozsah proměnných Ramseyovy věty, Ramseyův přístup k teoriím činí triviální a a priori pravdivé všechny ontologické závazky vůči nepozorovatelným entitám vydávaným vědeckými teoriemi. Argumentovat, že Carnap dosáhl neutrálního postoje, Friedman (2011) počítadlo Psillos požadavek. On popřel, že nějaká forma realismu mohla být připsána Carnapovi. V tomto příspěvku uvádím střední půdu, kde by mohla být Carnapovi připisována neortodoxní forma strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku., and Maji Davoody Beni
The study expresses some personal experiences based on long collaborations and contacts with specialists in engineering or design spheres during more than two decades. These specialists had mostly bad experiences with some opinions or standpoints carried out by the decisions called as political or in the public interests or, as it was usually denoted, in the people’s interests. It was A.M. Weinberg (former US presidents’ scientific adviser and director of great laboratories) who emphasized that the public frequently cannot know what the best is. The public meaning could be manipulated by means of simple slogans, emotional elements or simplified conceptions concerning the sphere and level of risks., Studie vyjadřuje některé osobní zkušenosti z dlouhodobé spolupráce a kontaktů s odborníky v oblasti inženýrství nebo designu v průběhu více než dvou desetiletí. Tito odborníci měli většinou špatné zkušenosti s některými názory či stanovisky, která byla učiněna rozhodnutími nazývanými politickými nebo veřejnými zájmy, nebo, jak bylo obvykle označováno, v zájmu lidí. Byl to AM Weinberg (bývalý vědecký poradce amerických prezidentů a ředitel velkých laboratoří), který zdůraznil, že veřejnost často nemůže vědět, co je nejlepší. Veřejný význam lze manipulovat prostým sloganem, emocionálními prvky nebo zjednodušenými koncepcemi týkajícími se sféry a úrovně rizik., and Ladislav Tondl
The expressions sufficient condition and necessary condition are frequently used in various areas in sciences (like mathematics, logic, philosophy, natural sciences and social sciences) as well as in everyday usage; therefore, they might be taken as expressing well defined notions which should not lead to any serious misunderstandings when used. According to the widely accepted definitions of both concepts, the concept of sufficient condition and that of necessary condition imply their symmetry (conversion): if one thing poses a sufficient condition to another thing, the latter is a necessary condition for the former; however, this symmetry is hardly intuitive and it is refused by many scholars. Given the analyses of practical examples and a symmetry concept defence test, one may conclude that this view is unfounded. As a result, the definitions of the two notions are not determined enough and so is the question whether there is just a single pair of the notions or whether there are more of them., Výrazy dostatečná podmínka a nezbytná podmínka jsou často používány v různých oblastech vědy (např. Matematika, logika, filosofie, přírodní vědy a společenské vědy) i v každodenním používání; proto mohou být považovány za vyjádření dobře definovaných pojmů, které by při použití neměly vést k vážným nedorozuměním. Podle široce přijímaných definic obou pojmů, pojem dostatečné podmínky a podmínky nezbytné podmínky znamenají jejich symetrii (konverzi): pokud jedna věc představuje dostatečnou podmínku pro jinou věc, ta druhá je nezbytnou podmínkou pro druhou věc; nicméně, tato symetrie je stěží intuitivní a to je odmítnuto mnoha učenci. Vzhledem k analýzám praktických příkladů a obrannému testu koncepce symetrie lze konstatovat, že tento názor není opodstatněný. Jako výsledek,, and František Gahér
The study presents F. Suárez’s theory of the principles of sensation in the context of medieval (Averroes, John of Jandun) and renaissance philosophy (Nifo, Cajetan). It proceeds in five steps. First, it considers Suárez’s ontology of sensory cognitive act. Second, it treats Suárez’s theory of the formation of sensible species. Third, it presents Suárez’s ontology of sensible species. Fourth, it exposes Suárez’s theory of the efficient causes of the sensory cognitive act. In conclusion, the author states that Suárez’s theory, compared to the doctrines of Aquinas and Thomists, constitutes the significant historical shift from cognitive passivism to cognitive activism mirroring the Zeitgeist of the Renaissance philosophy without abandoning the basic tenets of the traditional Aristotelian – scholastic philosophy., Studie prezentuje teorii F. Suáreze o principech vnímání v kontextu středověkých (Averroes, John of Jandun) a renesanční filosofie (Nifo, Cajetan). Postupuje v pěti krocích. Za prvé považuje Suárezovu ontologii smyslového kognitivního aktu. Za druhé, jedná se o Suárezovu teorii utváření rozumných druhů. Za třetí, prezentuje Suárezovu ontologii rozumných druhů. Za čtvrté, odhaluje Suárezovu teorii efektivních příčin smyslového kognitivního aktu. V závěru autor uvádí, že Suárez teorie, ve srovnání s učením Tomáše Akvinského a Thomists, představuje významný historický posun od kognitivní passivism na kognitivní aktivismu zrcadlení na Zeitgeist renesančního filozofie aniž bychom opustili základní zásady tradiční aristotelské - scholastické filozofie., and Daniel Heider
Frege argues that considering Socrates as an object in the proposition “Socrates exists” raises two problems. First, this proposition would be uninformative. Second, its negation entails a contradiction. Attempting to solve these problems, Frege claims that Socrates is representing the concept of a man whose name is Socrates. Therefore, existence is a second-order concept. This paper surveys the main modern theories about the types of existence, in order to find another response to Frege’s problems. For, if Socrates’ existence differs from the type that “exists” implies, “Socrates exists” is informative and its negation is not a contradiction. At last, this paper argues for an idea, in which “existence” is not a concept or property. Existence is the principle of the objects. So, “Socrates exists” is in fact “the existence is Socrates,” and “Socrates does not exist” is “there is no existence that be Socrates.” This idea could be an alternative for responding to Frege’s problems.
This paper focuses on three theories of personal identity that incorporate the idea that personal identity is the result of a person’s adopting certain attitudes towards certain mental states and actions. I call these theories subjective theories of personal identity. I argue that it is not clear what the proponents of these theories mean by “personal identity”. On standard theories, such as animalism or psychological theories, the term “personal identity” refers to the numerical identity of persons and its analysis provides the persistence conditions for persons. I argue that if the subjective theories purport to provide a criterion of numerical personal identity, they fail. A different interpretation may suggest that they purport to provide a non-numerical type of identity for the purpose of providing plausible analyses of certain identity-related practical concerns. I argue that the criteria the subjective theories provide fail to capture several of the identity-related concerns. As a result, this interpretation must be rejected as well., Tato práce se zaměřuje na tři teorie osobní identity, které zahrnují myšlenku, že osobní identita je výsledkem toho, že člověk přijímá určité postoje k určitým duševním stavům a činnostem. Tyto teorie nazývám subjektivními teoriemi osobní identity. Tvrdím, že není jasné, co zastánci těchto teorií znamenají „osobní identitou“. Na standardních teoriích, jako jsou zvířecí nebo psychologické teorie, se termín „osobní identita“ vztahuje na numerickou identitu osob a její analýza poskytuje podmínky vytrvalosti pro osoby. Tvrdím, že pokud subjektivní teorie mají za cíl poskytnout kritérium numerické osobní identity, neuspějí. Jiný výklad může naznačovat, že mají za cíl poskytnout nečíselný typ identity za účelem poskytnutí věrohodných analýz určitých praktických problémů souvisejících s identitou. Tvrdím, že kritéria subjektivních teorií nedokážou zachytit několik problémů souvisejících s identitou. V důsledku toho musí být tento výklad rovněž zamítnut., and Radim Bělohrad
The aim of the paper is to investigate, from the point of view of philosophy of science and philosophy of social science, the turn in the ape language project as accomplished in the works of Sue Savage- Rumbaugh and her collaborators. In this project took place a highly interesting turn from the orientation of research on natural sciences to that on humanities. We shall analyze all the relevant works of Savage-Rumbaugh from the point of view of the two central levels of ALP: its scientific level and the methodological level., Cílem příspěvku je z hlediska filosofie vědy a filosofie společenských věd zkoumat obrat v projektu lidoopského jazyka, který byl realizován v dílech Sue Savage-Rumbaugh a jejích spolupracovníků. V tomto projektu se odehrál velmi zajímavý obrat od orientace výzkumu přírodních věd na humanitní vědy. Budeme analyzovat všechna relevantní díla Savage-Rumbaugh z hlediska dvou ústředních úrovní ALP: jeho vědecké úrovně a metodické úrovně., and Igor Hanzel
In the Baixo Vouga region of north-central Portugal, forests occupy half of the territory, of which two thirds are Eucalypts plantations. The hydrological implications of this large-scale introduction of eucalypt are unknown and the aim of this exploratory study, realized in the Caramulo Mountains, was to describe overland flow (OLF), subsurface flow (SSF) and stream flow (Q) in a catchment dominated by Eucalyptus plantations. The main conclusions are that annual OLF rate is low, spatially heterogeneous between 0.1% and 6% and concentrated during the wet season as saturation excess, particularly as return flow. Infiltration-excess OLF due to the strong soil water repellence (SWR) is dominant during dry season, but produces residual runoff amount. SSF is the principal mechanism of runoff formation. It originates from matrix flow and pipe flow at the soil-bedrock interface, principally during the wet season. Matrix flow is correlated with soil moisture (SM) content, with a threshold of 25 %. Pipe flow starts with saturation of soil bottom but without saturation of the entire soil profile, due to a large network of macropores. Stream flow response is highly correlated with matrix flow behaviour in timing and intensity. SWR induces a very patchy moistening of the soil, concentrates the fluxes and accelerates them almost 100 times greater than normal percolation of the water in the matrix.
Wolf proposes supererogation as a solution for curbing the exaggerated demands of morality. Adopting supererogation is supposed to prevent us from considering that all morally good deeds are obligatory. Supererogation, indeed, makes some morally good deeds merely optional, saving the agent from the requirement of behaving as much as possible like a Moral Saint. But I argue that Wolf cannot use supererogation in service of her overall project, for two reasons. First, because implied in the concept of supererogation is that going beyond duty adds to our humanity rather than detract from it (as Wolf argues). Secondly, after analyzing attempts to acclimatize supererogation in other theoretical frameworks, I conclude that supererogation can limit morality’s claims only if Wolf’s reasons of “individual perfection” can defeat moral reasons. I argue that a common scale of evaluation between moral and non-moral reasons is needed for their comparison, but Wolf explicitly rejects this way out.