a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzovaná dvoudílná publikace je společným dílem čtyř desítek autorů, většinou ruských, pod vedením historika Andreje Zubova a její původní vydání (Istorija Rosii: XX vek, sv. 1: 1894-1939; sv. 2: 1939-2007. Moskva, AST-Astrel 2009) vyvolalo v Rusku prudkou výměnu názorů. Recenzentka přibližuje hlavní aspekty její tehdejší kritiky a připomíná, že Zubov byl po kritice ruského obsazení Krymu v roce 2014 propuštěn ze zaměstnání v Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů. Konflikt s ruským politickým establishmentem mu propůjčil pověst proskribovaného historika a zajistil českému vydání jeho díla značnou publicitu. Recenzentka konstatuje, že tato rozsáhlá syntéza ruských dějin od konce 19. do začátku 21. století je spíše než odbornou historickou prací filozoficko-historickým pojednáním, jehož východiska shledává v idejích Alexandra Solženicyna a dalších konzervativních ruských myslitelů. Autorská koncepce je založena na přesvědčení o nezbytném duchovním a morálním obrození ruské společnosti a státu prostřednictvím křesťanské víry (pravoslaví) a s nimi spjatých tradičních hodnot. Autoři vnímají ruské dějiny ve dvacátém století jako pohromu a za fatální v nich pokládají rozklad jednoty, který pojednávají v rovině náboženské, národní a společenské. Zcela odmítavě se vztahují ke komunistické ideologii a praxi a kritizují také velkoruský nacionalismus a expanzionismus. Podle recenzentky však není přesvědčivá jejich snaha oddělit „ruské“ od „bolševického“, respektive „sovětského“, když společnost vyjímají z podílu na tragických událostech ruských dějin. Kniha je nepochybně důležitá jako zrcadlo současných sporů v Rusku o jeho směřování., The two-tome publication under review History of Russia in the 20th century: 1894-2007. In two tomes is a collective work of about forty authors, mainly Russian ones, under the leadership of historian Andrey Zubov, and its original edition (Istoria Rossii: XX vek, Vol. 1: 1894-1939; Vol. 2: 1939-2007. Moscow, AST-Astrel 2009) prompted a heated exchange of opinions in Russia. The reviewer describes principal aspects of the book´s criticism, noting that Zubov lost his job at the Moscow State Institute of International Relations in 2014 after criticizing the Russian annexation of Crimea. The conflict with the Russian political establishment has given him a reputation of a proscribed historian and the Czech edition of his work a lot of publicity. The reviewer concludes that the extensive synthesis of the Russian history since the end of the 19th till the beginning of the 21st centuries is a philosophical-historical treatise with roots in ideas of Alexander Solzhenitsyn and other conservative Russian thinkers rather than a professional historical work. The author´s concept stems from his conviction of a necessarty spritual and moral renaissance of the Russian society and state through Christian faith and traditional values related thereto. The authors perceive the Russian history of the 20th century as a disaster, the key fatal factor being, in their opinion, the disintegration of religious, national and social unity. Their attitude to the Communist ideology and practice is utterly negative, and they also criticize Great Russian nationalism and expansionism. However, the reviewer claims their efforts to separate the "Russian" from the "Bolshevist" or "Soviet", manifested by denying the society´s share in tragic events of the Russian history, are not too convincing. The book is undoubtedly important as a mirror of current Russian disputes concerning the direction the country should follow., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografické odkazy
Životopis druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) jako politika, diplomata, státníka a politického publicisty je překladem původního titulu Edvard Beneš: De la gloire à l’abîme. Un drame entre Hitler et Staline (Paris, Perrin 2015). Profesor dějin střední a východní Evropy na pařížské Sorbonně Antoine Marès, publikující především o československé a české historii, vytvořil podle recenzenta své dílo v nejlepší tradici francouzské historické biografie. Postupoval chronologicky a dramatické momenty v moderní československé historii i s nimi spjatá Benešova těžká osobní dilemata vylíčil věcně a s porozuměním pro širší souvislosti, bez zátěže negativních či pozitivních emocí, od nichž se často nedovede oprostit česká historiografie. Zvláštní pozornost přitom věnoval vývoji francouzské zahraniční politiky mezi válkami. Recenzent zevrubně seznamuje s autorovými poznatky a některé epizody komentuje ze svého hlediska. V závěru pak polemizuje s Marèsovou myšlenkou, že česká a československá politika se tradičně vyhýbala násilným řešením., [autor recenze] Milan Hauner., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy