Vysoce rizikové typy lidských papilomavirů (HR-HPV) jsou kauzálně spojeny s karcinomem děložního hrdla (KDH) a částí dalších malignit. Současně dostupné HPV-vakcíny obsahují antigeny dvou HR HPV – HPV16 a HPV18 zodpovědných v ČR za více než 70% KDH. Cílem studie bylo sledování výskytu znaků HPV-infekce ve vakcinované populaci, detekce předchozí, současné a přetrvávající HPV-infekce a sledování vlivu vakcinace na následnou HPV-infekci a vznik atypických nálezů na děložním hrdle. Zde prezentujeme výsledky prevalence znaků HPV-infekce při vstupu do studie. Celkem jsme nalezli 37,4 % HPV-DNA-pozitivních jedinců, polovinu séropozitivních žen proti některému z testovaných antigenů a téměř čtvrtinu s protilátkami proti typům HPV16/18. Současnou/přetrvávající/předchozí infekci typy HPV16/18 jsme nalezli u 4,7 %/6,7 %/15,4 % žen. Snížením účinnosti vakcín proti HPV16/18 je v naší studii ohroženo 11,4 % sledovaných, s nejvyšším rizikem ve věkové skupině 24–26 let (22,6 %)., High-risk human papillomaviruses (HR HPV) are causally linked to cervical cancer (CC) and some other malignancies. The currently available HPV vaccines contain antigens of two HR HPV types, HPV16 and HPV18 that account for more than 70% of CC in the Czech Republic. The study objective was to monitor the prevalence of HPV infection markers in the vaccinated population, to detect past, present, and persistent HPV infection, and to assess the effect of vaccination on subsequent HPV infection and development of atypical cervical lesions. Here we present the baseline prevalence data on the of HPV infection markers at enrolment. Overall, 37.4% of the study cohort were HPV DNA positive, half of the females were seropositive to at least one of the antigens tested, and nearly one quarter had antibodies against HPV16/18 types. Present/persistent/past infection with HPV16/18 types was detected in 4.7%/6.7%/15.4% of the females, respectively. Altogether 11.4% of the study cohort are at risk for reduced vaccine efficacy against HPV16/18, with the risk being highest in the age group 24–26 years (22.6%)., and Eva Hamšíková, Jana Šmahelová, Viera Ludvíková, Martina Saláková, Jana Rychlá, Jana Skřenková, Lukáš Rob, Ruth Tachezy
Benzén má hematotoxické účinky, poškodzuje centrálnu nervovú sústavu a imunitný systém, je karcinogénom kategórie 1 a mutagénom kategórie 2. Expozícia benzénu je limitovaná hygienickými predpismi. V súbore 99 pracovníkov exponovaných benzénu a 19 neexponovaných (kontrolná skupina) boli v moči stanovené dva biomarkery benzénovej expozície rôznymi analytickými metódami. Kyselina trans,trans-mukonová bola stanovená chromatograficky a fenol spektrofotometricky. Cieľom štúdie bolo porovnať mieru ich vylučovania v oboch sledovaných skupinách a dokázať vhodnosť chromatografického stanovenia kyseliny trans,trans-mukonovej v moči ako rýchly a spoľahlivý biomonitoring pracovného prostredia. Priemerná koncentrácia fenolu v oboch skupinách sa pohybovala na fyziologickej úrovni. V skupine exponovaných benzénu bola priemerná koncentrácia fenolu vyjadrená ako Priemer (SD) 11,07 (8,51) mg.g-1 kreatinínu, v kontrolnej skupine bola 12,16 (11,42) mg.g-1 kreatinínu. Priemerná koncentrácia kyseliny trans,trans-mukonovej exponovaných pracovníkov bola 0,64 (0,95) mg.g-1 kreatinínu, v porovnaní s kontrolnou skupinou 0,29 (0,24) mg.g-1 kreatinínu, jej obsah v moči exponovaných pracovníkov nepresahoval doporučenú hodnotu koncentračného limitu pre úroveň technickej smernej hodnoty benzénu v zmysle legislatívy platnej v SR, ale prekračoval doporučenú biologickú medznú hodnotu podľa Americkej rady vládnych hygienikov pre priemysel. Štatisticky t-testom bol potvrdený signifikantný rozdiel v nameraných hodnotách vylučovanej kyseliny trans,trans-mukonovej medzi kontrolnou skupinou pacientov a pracovníkov exponovaných benzénu, dokazujúci vhodnosť jej stanovenia ako rýchly a spoľahlivý biomonitoring pracovného prostredia., Benzene has hematoxic effects, causes damage to the central nervous system and immune system, is classified as a Category 1 carcinogen, and a Category 2 mutagen. Benzene exposure is limited by public health legislation. A total of 99 biological samples of benzene-exposed workers and 19 biological samples of non-exposed patients in a control group were examined. Concentration determination of two selected biomarkers of benzene exposure was performed using two different analytical methods. Trans,transmuconic acid was determined by chromatography and phenol was determined by spectrophotometry. The purpose of the study was to compare their excretion rate in both monitored groups, and to prove appropriateness of chromatographic determination of trans,trans-muconic acid in urine for quick and reliable biomonitoring of the working environment. The average phenol concentration in both groups varied at physiological levels: mean (SD) was 11.07 (8.51) mg.g-1 creatinine for a benzene-exposed group, and 12.16 (11.42) mg.g-1 creatinine for a control group. As for trans,trans-muconic acid, the average concentration was 0.64 (0.95) mg.g-1 creatinine in case of benzene-exposed workers compared to 0.29 (0.24) mg.g-1 creatinine for a control group. Concentration of trans,trans-muconic acid in urine from exposed workers did not exceed a recommended concentration limit for Threshold Limit Value level for benzene, but exceeded a recommended Biological Exposure Indices value set by the American Conference of Governmental Industrial Hygienists. A statistic t-test revealed a significant difference in measured values of excreted trans,transmuconic acid between a control group of patients and benzene-exposed workers proving appropriateness of determination for quick and reliable bio-monitoring of the working environment., Ivica Bajusová, Peter Kolarčik, Michal Ihnatko, Tatiana Kimáková, Ľubomír Legáth, and Literatura Ivica Bajusová, Peter Kolarčik, Michal Ihnatko, Tatiana Kimáková, Ľubomír Legáth: Porovnanie miery vylučovania vybraných biomarkerov expozície benzénu. Hygiena, 2013, roč. 58, č. 2, str. 70-74.
Cíl: Cílem práce je retrospektivní zhodnocení nefarmakologické léčby nejčastěji se vyskytujících pravidelných supraventrikulárních tachykardií s důrazem na reálnou bezpečnost a efektivitu zákroků. Metodika: Do sledování jsme zahrnuli všechny konsekutivní pacienty s diagnózou přítomnosti přídatné dráhy (AP) a/nebo AV reentry tachykardie (AVRT), AV nodální reentry tachykardie (AVNRT) a typického flutteru síní (FLS), kteří byli v letech 2008–2012 léčeni na našem pracovišti pomocí radiofrekvenční katetrové ablace (RFA). Výsledky: Celkem jsme v tomto období provedli 1 168 ablací, z toho 141 zákroků pro AVRT/AP, 383 zákroků pro AVNRT a 644 zákroků pro FLS. Akutní úspěšnost nefarmakologické léčby v našem souboru u AVRT/AP byla 98,1 %, u AVNRT 98,6 % a 99,8 % u FLS. Výskyt komplikací souhrnně za všechny tři diagnostické jednotky byl 1,03 %. Data o úspěšnosti a výskytu komplikací jsou v našem souboru zcela ve shodě a často i příznivější v porovnání s literárně uváděnými údaji. Závěr: U indikovaných nemocných se supraventrikulární tachykardií je nefarmakologická léčba RF katetrovou ablací vysoce efektivní a bezpečnou metodou volby., Aim: The aim of our study is a retrospective review of non‑pharmacological treatment of the most commonly occurring regular supraventricular tachycardias with an emphasis on safety and effectiveness. Methods: We included the data of all our consecutive patients diagnosed with an accessory pathway (AP) and/or AV reentry tachycardia (AVRT), AV nodal reentry tachycardia (AVNRT) and typical atrial flutter (AFL), who were treated in our centre using radiofrequency catheter ablation (RFA) between 2008 and 2012. Results: In total, we conducted 1,168 ablations, comprising 141 procedures for AVRT/AP, 383 procedures for AVNRT and 644 procedures for AFL. The acute success rate was 98.1% for AVRT/AP, 98.6% for AVNRT and 99.8% for AFL. The incidence of complications was 1.03% in all procedures. Success and complication rates in our centre are consistent, and often more favourable in comparison with the literature. Conclusion: In patients with SVT, RF catheter ablation is a highly effective and safe method., and Haniš J., Bulava A., Eisenberger M., Sitek D., Novotný A., Toušek F.
Cíl: Český překlad Epworthské škály spavosti je běžně užívaná metoda pro posouzení zvýšené denní spavosti patrně většinou pracovišť, která se zabývají poruchami dýchání ve spánku. Cílem této studie je určení psychometrických vlastností české verze tohoto dotazníku. Soubor a metodika: Česká verze Epworthské škály spavosti byla předložena 112 pacientům, kteří byli vyšetřeni na Otorinolaryngologické klinice 3. LF UK a FN Královské Vinohrady pro podezření na poruchu dýchání ve spánku, a jež byli vyšetřeni limitovanou polygrafií a měli apnea‑hypopnea index vyšší nebo roven pěti. Byla určena vnitřní konzistence české verze dotazníku pomocí Cronbachova alfa, test‑retest reliabilita (reprodukovatelnost testu) a dále byla skupina pacientů srovnána s kontrolní skupinou (74 studentů lékařské fakulty). Výsledky: Cronbachovo alfa bylo stanoveno na α = 0,808452, výsledná hodnota korelačního koeficientu mezi celkovými součty z testu a re‑testu byla r = 0,968550, výsledky dvouvýběrového t‑testu srovnávajícího výsledky testu u obou skupin jsou t = 6,3949 a hodnota p < 0,001. Závěr: Česká verze Epworthské škály spavosti prokázala dobré psychometrické vlastnosti, které umožňují využití tohoto dotazníku pro každodenní klinickou praxi i pro potřeby výzkumu., Aim: The Czech translation of the Epworth Sleepiness Scale is used to assess daytime sleepiness at the majority of sites concerned with sleep-disordered breathing. The aim of this study was to determine psychometric properties of the Czech version of this questionnaire. Patients and methods: The Czech version of the Epworth sleepiness scale was presented to 112 patients examined at the ENT department of the 3rd Medical Faculty and University Hospital Královské Vinohrady for suspected sleep-disordered breathing and who had the limited polygraphy apnea-hypopnea index greater than or equal to five. Internal consistency of the Czech version of the questionnaire using Cronbach’s alpha and test-retest reliability (reproducibility of the test) were determined, and the patient group was compared with a control group (74 medical students). Results: Cronbach’s alpha was set at α = 0.808452, the resulting value of the correlation coefficient between the total score of¨the test and re-test was r = 0.968550, the results of the two-sample t-test, comparing the test results for both groups were t = 6.3949 and p value of 0.001. Conclusion: The Czech version of the Epworth sleepiness scale showed good psychometric properties that allow its use in routine clinical practice and research. Key words: sleep apnea – Epworth sleepiness scale – validity The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and P. Schalek, Z. Hornáčková, J. Kraus, L. Hart
V retrospektivní pozorovací studii hodnotíme míru úspěšnosti operační techniky rekonstrukce strikturybulbární části uretry (za období 1988–2013) v italském centru s velkým objemem případů. Do studie byli zařazeni pacienti vyžadující uretroplastiku bulbární části močové trubice. Ze studie byli vyloučeni pacienti se strikturou penilní uretry a pacienti s neúplnými zdravotními záznamy. Primární cíl studie spočíval v hodnocení celkové míry úspěšnosti operační rekonstrukce striktury bulbární části močové trubice.Sekundární výsledné parametry zahrnovaly hodnocení úspěšnosti jednotlivých operačních technik. Pro účely studie jsme užili deskriptivní statistické metody. Do studie bylo zařazeno celkem 614 mužů ve věku 39 let (medián). Medián sledování činil 82 měsíců (rozmezí 12–302 měsíců). Z celkem 614 pacientů podstoupilo 338 (55 %) mužů uretroplastiku technikou ventrálního onlay graftu, 208 (33,9 %) mužů anastomózu konec ke konci, 44 (7,2 %) mužů uretroplastiku technikou dorzálního onlay graftu a 24 (3,9 %) mužů anastomózu s augmentací. Jako úspěšných bylo klasifikováno 520 (84,7 %) výkonů a v 94 (15,3 %) případech došlo k selhání. Technika anastomózy konec ke konci byla úspěšná u 87 % pacientů, uretroplastika technikou ventrálního onlay graftu u 85,5 % pacientů, technika dorzálního onlay graftu u 72,7 % pacientů a anastomóza s augmentací u 75 % pacientů. Rekonstrukce striktury bulbární uretry s využitím jedné ze čtyř jednodobých operačních technik dosáhla uspokojivých výsledků u 84,7 % pacientů., We performed a retrospective, observational study to evaluate the success rate of surgical techniques used to repair bulbar urethral strictures in an Italian high‑volume centre from 1988 to 2013. Patients requiring bulbar urethroplasty were included. Patients with penile stricture or incomplete clinical records were excluded from the study. The primary outcome of the study was to evaluate the overall success rate of surgical repair of bulbar urethral strictures. The secondary outcome of the study was to investigate the success rate of the single surgical techniques. Descriptive statistical methods were applied. Six hundred fourteen male patients with a median age of 39 years were included in the study. The median followup was 82 months (range 12–302 months). Out of 614 patients, 338 (55%) underwent ventral onlay graft urethroplasty, 208 (33.9%) end‑to‑end anastomosis, 44 (7.2%) dorsal onlay graft urethroplasty and 24 (3.9%) augmented anastomotic repair. Out of 614, 520 (84.7%) were classified as success and 94 (15.3%) as failures. End‑to‑end anastomosis provided 87% success rate, ventral onlay graft technique, 85.5%, dorsal onlay graft technique 72.7% and augmented anastomotic repair 75%. Reconstruction of bulbar urethral strictures using four different one‑stage surgical techniques provided satisfactory results in 84.7% of patients., and Barbagli G., Sansalone S., Romano G., Lazzeri M.
Cílem této pilotní studie bylo srovnat výsledky ze dvou používaných nepřímých metod pro stanovení maximální spotřeby kyslíku (odhadu VO2max) a zhodnotit jejich využitelnost pro posuzování fyzické zdatnosti v rámci primárně preventivního vyšetření. K tomuto srovnání jsme použili Cooperův 12minutový běžecký test (CT 12) na běhátku a stupňovaný zátěžový test na bicyklovém ergometru (BE) do maxima. Naše výsledky ukázaly signifikantně nižší hodnoty odhadu VO2max z CT 12 na běhátku oproti stupňovanému zátěžovému testu na BE do maxima napříč různými skupinami populace. V celkovém souboru byly tyto hodnoty v průměru o 8,6 % (p<0,001) nižší. Rozdíly v odhadech VO2max se lišily svojí mírou v jednotlivých skupinách podle trénovanosti a převažujícího typu pohybové aktivity; největší rozdíly mezi oběma testy byly u cyklistů (-12,0 %), studentů medicíny (-10,9 %) a "nevyhraněných" (-10,4 %) a u těchto skupin dosáhly rovněž statistické významnosti (p<0,01). Podstatně nižší rozdíly byly naopak u běžců (-4,6 %, statisticky nevýznamné) a ve skupině triatlonistů prakticky žádné rozdíly nebyly. Výsledky a pozorování z tohoto pilotního testování naznačují, že CT 12 na běhátku je oproti stupňovanému testu na BE do maxima podstatně náchylnější k vlivům jako trénovanost, převládající typ pohybové aktivity, motivace apod. Po celkovém zhodnocení výsledků se nám pro vyšetření fyzické zdatnosti v rámci primárně preventivního vyšetření u běžné populace s průměrnou, ale i mírně nadprůměrnou fyzickou zdatností jako vhodnější jeví stupňovaný zátěžový test na BE do maxima., The aim of this pilot study was to compare the results of two commonly used indirect methods of assessing maximum oxygen uptake (VO2max estimation) and to assess the applicability of these two methods for physical fitness assessment of an individual as part of primary preventive examination. For this comparison we selected the Cooper run/walk test (CT 12) on a treadmill and an incremental maximum test on a bicycle ergometer (BE). Our results showed significantly lower VO2max estimations gained from CT 12 on a treadmill in comparison to incremental maximum testing on a BE in the population groups examined. In total the results were lower by about 8.6% on average (p<0.001). The differences varied in the groups according to how trained the subjects were and according to the prevailing type of their physical activity. The highest differences between the two tests appeared in the group of cyclists (-12.0%), medical students (-10.9%) and in the group of subjects without a preferred type of physical activity. In these groups the differences were also statistically significant (p<0.01). They were less substantial in the group of runners (-4.6%, statistically insignificant), and in the group of triathletes there were practically no differences. This suggests that a CT 12 on a treadmill is much more susceptible to influences such as training experience, prevailing type of physical activity and motivation compared with an incremental maximum test on a BE. Evaluation of results leads us to consider incremental maximal testing on a BE a more suitable tool for assessing physical fitness in the averagely trained and slightly above-averagely trained population., Pavel Řimák, Jindřich Fiala, Šárka Kunzová, Petr Kaňovský, and Literatura 20
Účel studie: Retrospektivně jsme zpracovali výsledky léčby mozkových nádorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií. Použité metody: Pacienti podstoupili plánovací CT a MR vyšetření. Poté bylo provedeno plánování cílového objemu a ozařovací techniky v BrainLab systému a pacienti byli ozářeni na X-noži Varian s vícelamelovým kolimátorem BrainLab. Radiochirurgie byla aplikována jednorázově s fixací ve stereotaktickém rámu. Pacienti, kteří podstoupili frakcionovanou stereotaktickou radioterapii, byli fixováni pomocí speciální stereotaktické masky. Statistické zpracování bylo provedeno ve spolupráci s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU Brno. Výsledky: Celkem bylo ozářeno 101 pacientů s primárními mozkovými tumory. Nejčastěji se jednalo o meningeomy a high-grade gliomy. Medián sledování byl 22,4 měsíců. Pacienti, kteří podstoupili radiochirurgii, měli medián dávky 18 Gy. Pacienti, ozařovaní frakcionovaně, měli medián dávky 25 Gy. Toxicita léčby byla nízká. Stabilizace onemocnění byla zaznamenána u 68 % pacientů, parciální remisi dosáhlo 10 % a jeden pacient měl kompletní remisi. Závěr: Výsledky naší léčby jsou srovnatelné s publikovanými studiemi. Stereotaktické ozařovací metody mají své důležité místo v léčbě primárních tumorů mozku., We analysed retrospectively our treatment of primary brain tumors using stereotactic radiotherapy and radiosurgery. Methods: Patients underwent CT and MR examinations. Target volume and technique were planned in BrainLab system. Patients were irradiated on X knife. Radiosurgery was apllied with fixation using stereotactic frame. Stereotactic mask was used in cases of stereotactic radiotherapy. Statistical processing was performed at Department of mathematics and statistics, Faculty of Science, Masaryk university Brno. Results: 101 paients were included in our study. In the most of cases there were diagnosis of meningeoma and high-grade glioma. Median follow up was 22,4 months. Median of dose of radiosurgery was 18 Gy. Patients, whose underwent stereotactic radiotherapy, were median of doses 25 Gy. Treatment toxicity was low. Stable disease was recorded in 68 % of cases, partial remission achieved in 10 % patients and one patient had the complete remission. Conclusion: Results of our study are comparable with results other publicated studies. Stereotactic treatment irradiation has the important role in the treatment of brain tumors., Hana Doleželová, Petr Pospíšil, Pavel Šlampa, Irena Čoupková, Jan Garčič, Pavel Fadrus, Tomáš Svoboda, Iveta Selingerová, Ivana Horová, and Literatura
Cieľ: Cieľom výskumu bolo popísať stravovací reţim adolescentov v maturitnom ročníku. Metodika: Na zber empirických údajov bola pouţitá metóda dotazníka. Súbor respondentov tvorilo 110 študentov zo stredných škôl v okrese Čadca v Ţilinskom kraji (Slovenská republika). Výsledky: Z výsledkov nášho výskumu vyplýva, ţe adolescentní respondenti majú nepravidelný stravovací reţim. Pravidelné jedenie hlavných denných jedál za časový úsek 7 dní sme zaznamenali u nízkeho percenta z nich, denne 22 % raňajkovalo, 52 % obedovalo a 38 % večeralo. 91 % z nich desiatovalo. Najčastejšie obedovali v popoludňajších hodinách a večerali po 20. hodine. Viac ako štvrtina uviedla dennú konzumáciu sladkostí a ovocia. 35 % uviedlo príjem tekutín za deň v rozmedzí od 0,5-1 litra, najčastejšie pili čaj, neochutenú minerálnu vodu a sladené kolové nápoje. Záver: Stravovací reţim v období adolescencie má vplyv na telesné a duševné zdravie adolescenta. Nepravidelné jedenie hlavných denných jedál, vynechávanie desiaty, nedostatočný príjem tekutín a ovocia v priebehu dňa, nadmerná konzumácia sladkostí spolu so sedavým spôsobom ţivota patria medzi hlavné charakteristiky nezdravého ţivotného štýlu nielen v uvedenej vekovej kategórii. Z uvedeného dôvodu je potrebné realizovať intervencie v rámci prevencie nesprávnych stravovacích návykov, ako napr. edukáciu, ktorú má v kompetencii realizovať aj sestra., Aim: The purpose of the presented study was to identify dietary habits of adolescents in the last year of secondary schools. Methods: A questionnaire was used to collect empirical data. The sample comprised 110 adolescent respondents from two secondary schools in the Čadca District (Ţilina Region, Slovak Republic). Results: The results suggest that adolescents have irregular eating patterns. Over a period of 7 days, only a small percentage of students ate regular meals, with 22% having breakfast, 52% having lunch and 38% having dinner. Ninety-one percent of them had snacks. Most frequently, they had lunch in the afternoon and dinner after 8 p.m. More than a quarter of students ate sweets and fruit every day. In a total of 35% of adolescents, the daily fluid intake was between 0.5 and 1 liter of mostly tea, unflavored mineral water and sweetened cola drinks. Conclusion: Adolescents’ dietary habits have an impact on their physical and mental health. Irregular meals, not eating snacks, insufficient fluid and fruit intake during the day, excessive sweet consumption along with a sedentary lifestyle are characteristic for not only this age group. This is a reason for interventions to prevent unhealthy eating habits, e.g. through education which may be provided by nurses as well., and Miroslava Potočiarová, Michaela Miertová
Úvod: Observační, prospektivní a neintervenční projekt SOLOSTAR měl za cíl získat informace z klinické praxe v České republice o spokojenosti pacientů s používáním předplněného inzulinového pera SoloStar. Metodika: 1 805 pacientů s diabetem 1. nebo 2. typu bylo po zahájení používání pera SoloStar sledováno 3–4 měsíce. Spokojenost pacientů s perem SoloStar a s jeho jednotlivými parametry byla posuzována ve skupině všech pacientů a v podskupinách rozdělených dle demografických parametrů včetně zdravotního omezení. Pacienti také porovnávali pero SoloStar s pery používanými před vstupem do projektu. Výsledky: 98,3 % pacientů ohodnotilo celkovou spokojenost s perem SoloStar jako „výbornou“ a „dobrou“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Na celkovou spokojenost s perem SoloStar nemělo statisticky významný vliv žádné z demografických kritérií, a to ani zrakový handicap či omezení manuální zručnosti. Parametry pera SoloStar byly u více než 90 % pacientů hodnoceny jako „výborné“ a „dobré“. Lépe byly některé parametry hodnoceny zejména pacienty bez předchozí zkušenosti s aplikací inzulinu. Pacienti, kteří používali jiný typ aplikátoru před zařazením do projektu, byli více spokojeni s perem SoloStar než s předchozím aplikátorem a většina z nich ohodnotila používání pera SoloStar (93,1 %) a aplikaci inzulinu perem SoloStar (83,5 %) v porovnání s původním perem jako „mnohem jednodušší“ a „jednodušší“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Závěr: Používání pera SoloStar je v běžné klinické praxi v České republice spojeno s vysokou spokojeností pacientů, a to včetně pacientů se zdravotním omezením. Pacienti navíc pero SoloStar upřednostňovali před inzulinovými pery používanými před vstupem do projektu. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulinové pero – spokojenost pacientů, Introduction: The aim of the observational, prospective and non-interventional survey SOLOSTAR was to obtain, in a clinical practice setting in the Czech Republic, information about patient satisfaction with the use of the pre-filled insulin pen SoloStar. Methodology: 1 805 patients suffering from type 1 or 2 diabetes who began using the pen SoloStar were observed for 3 to 4 months. Satisfaction of patients with SoloStar and with its particular features was evaluated in the group of all patients and in subgroups defined by demographic parameters including the type of handicap. Patients also compared SoloStar with the pens used before the entry into the survey. Results: 98.3 % of patients rated overall satisfaction with the pen SoloStar as “excellent” and “good” (the highest and second highest rating on a 5-point scale). Demographic criteria, including visual handicap and manual dexterity handicap, did not have any statistically significant effect on the rating of the overall satisfaction with SoloStar. Features of SoloStar were rated as “excellent” and “good” by more than 90% of patients. Higher rating of some of the features of SoloStar was awarded mostly by patients without prior experience with insulin application. Patients who used other insulin applicators before entering into the survey were more satisfied with the pen SoloStar than with the previously used applicator and most of them rated the use of SoloStar (93.1 %) and insulin application with SoloStar (83.5 %) as “much easier” and “easier” (the highest and second highest rating on a 5-point scale) in comparison with the previously used pen. Conclusion: The use of the pen SoloStar in a clinical practice setting in the Czech Republic is associated with high levels of satisfaction of patients, including handicapped patients. In addition, patients preferred SoloStar over insulin pens used before the entry into the survey. Key words: diabetes mellitus – insulin pen – patient satisfaction, and Tomáš Edelsberger, Michal Policar, Dita Pospíšilová, Jana Psottová, Jana Houdová, Denisa Janíčková Žďarská
Úvod: Sympatická kožní odpověď (SSR) je jednoduchý a široce dostupný test sudomotorických funkcí. Jedná se o polysynaptický reflex s variabilní aferentací a eferentní částí, zprostředkovanou tenkými nemyelinizovanými vlákny typu C. Cílem práce bylo zhodnocení validity SSR v diagnostice neuropatie s postižením tenkých senzitivních nervových vláken. Metodika: SSR byla vyšetřena na horních a dolních končetinách u 69 pacientů s bolestivou periferní neuropatií. U 33 pacientů této skupiny šlo o izolovanou neuropatii tenkých nervových vláken (NTV). Třicet šest pacientů mělo kombinované postižení vláken tenkých a silných. Nálezy byly srovnány se souborem 89 zdravých kontrol. Hodnocena byla výbavnost odpovědí elektrickým proudem a prudkým inspiriem a jejich reprodukovatelnost, amplituda a latence. Výsledky: Hodnocení latencí ani amplitud odpovědí neprokázalo jasný přínos pro diagnostiku postižení tenkých nervových vláken. Nejspolehlivější typ SSR abnormity je tedy nevýbavnost odpovědí. Postižení tenkých autonomních vláken však bylo v našem souboru pomocí SSR prokazatelné pouze u malé části pacientů se senzitivní neuropatií – senzitivita dosáhla necelých 10 % u pacientů s čistou NTV a 33 % u pacientů s kombinovaným postižením vláken tenkých a silných (u nichž je současně pravděpodobnější těžší stupeň postižení vláken tenkých). Závěr: Při zohlednění nízké senzitivity není SSR optimální metoda využitelná jako jediný diagnostický test neuropatie tenkých vláken., Introduction: Sympathetic skin response (SSR) is a simple and widely available test of sudomotor functions. Afferent part of this polysynaptic reflex is variable, while the efferent direction of the reflex arch is via thin unmyelinated C fibres. No reliable study of the SSR diagnostic validity in patients with sensory small fiber neuropathy (SFN) has so far been published. In clinical practice, however, we repeatedly meet patients, who have been diagnosed with SFN based solely on abnormal SSR. The aim of the study was to evaluate diagnostic validity of SSR in patients with sensory small fibre neuropathy. Methods: SSR was recorded from palms and soles of 69 patients with painful sensory neuropathy (33 of them with pure SFN and 36 with mixed small and large nerve fibre dysfunction) using electrical stimulation and inspiratory gasp stimuli. Small nerve fiber involvement was confirmed by reduced intraepidermal nerve fiber densities in skin biopsy samples of all cases. The results were compared with those of 89 healthy controls. The outcome for health controls were also used to establish age-stratified normative data. We assessed electric stimuli and sudden inspiration response recall end their reproducibility, amplitude and latency. Results: Both the SSR latencies and amplitudes showed very low diagnostic validity in small fibre neuropathy patients. The absence of SSR response represented the most reliable abnormality. However, using this parameter, dysfunction of small autonomic nerve fibres has only been found in a small part of our sensory neuropathy patients: sensitivity did not exceed 10% in pure SFN patients and 33% in those with mixed small and large nerve fibre dysfunction (where more pronounced small sensory nerve fibre involvement has previously been found). Conclusion: Considering its low sensitivity, SSR should not be used as the only test to confirm sensory small fibre neuropathy. The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and E. Vlčková, I. Šrotová, J. Bednařík