Blokátory angiotenzinových receptorů typu 1 (AT1-blokátory, sartany) patří mezi základní antihypertenzní látky vhodné pro monoterapii i kombinační léčbu hypertenze. AT1-blokátory mají srovnatelné účinky s dalšími hlavními třídami antihypertenziv včetně ACE-inhibitorů. Dle současných doporučení České společnosti pro hypertenzi jsou sartany spolu s ACE-inhibitory a blokátory kalciových kanálů považovány za tzv. univerzální antihypertenziva. Mají ze všech antihypertenziv nejméně nežádoucích účinků a nemocní léčení sartany vykazují nejlepší dlouhodobou perzistenci k léčbě. V článku jsou diskutovány mechanizmy antihypertenzního účinku jakož i srovnání antihypertenzních účinků sartanů s dalšími antihypertenzními látkami. Jsou uvedeny výsledky větších klinických studií se sartany a indikace u arteriální hypertenze., Angiotensin receptor antagonists (AT1-blockers) are considered as one of the major classes of antihypertensive drugs suitable for monotherapy as well as for combination treatment. AT1-blockers have comparable antihypertensive efficacy with other major classes of antihypertensive drugs. AT1-blockers are considered by current guidelines of Czech society of hypertension altogether with ACE-inhibitors and calcium channel blockers as universal antihypertensive drug class. AT1-blockers has the lowest profile of side-effects among all antihypertensive drug classes and thus very high persistence to therapy. Mechanisms of antihypertensive effects of AT1-blockers are discussed altogether with the results of large clinical trials and indications in the treatment of hypertension., and Jiří Widimský Jr.
Sekundární prevence aterotrombotických příhod je doménou protidestičkové léčby, podle rizika jedním lékem či kombinací acetylsalicylové kyseliny s blokátory ADP receptorů. Význam kombinace duální protidestičkové léčby v kombinaci s xabany či s dabigatranem prověřovalo 6 klinických studií. Pouze jedna z nich (ATLAS ACS 2-TIMI 51) ukázala, že léčba malými dávkami rivaroxabanu (2krát 2,5 mg) může být přidána ke kombinaci kyseliny acetylsalicylové s klopidogrelem. Pro několikanásobně zvýšené riziko velkých krvácivých příhod se však čistý klinický přínos pohybuje jen kolem 0,5 % ročně. Duální léčba s kombinací kyseliny acetylsalicylové s prasugrelem či s tikagrelorem je přínosnější. V druhé části přehledu je rozebírán vyšší výskyt infarktu myokardu v kontrolovaných studiích při léčbě dabigatranem v porovnání s warfarinem. Vztah není dořešen, nicméně u nemocných s vyšším rizikem koronárních příhod je při indikaci antikoagulační léčby přímými antikoagulancii vhodnější volit ze skupiny xabanů (apixaban či rivaroxaban)., Secondary prevention of atherothrombotic events is the domain of antiplatelet therapy and according to present risk is used one drug strategy or combination of acetylsalicylic acid with ADP receptor blockers. The importance of the combination of dual antiplatelet therapy together with xabans or dabigatran was investigated in 6 clinical trials. Only one of them (ATLAS ACS 2-TIMI 51) indicated that treatment with small dose of rivaroxaban (2 × 2.5 mg) may be added to dual strategy of acetylsalicylic acid and clopidogrel. The risk of major bleeding event is increased and net clinical benefit is only about 0.5 % per year. Dual therapy with aspirin and prasugrel or tikagrelor is beneficial. In the second part of the review is discussed higher incidence of myocardial infarction in controlled group in the trial comparing treatment of dabigatran with warfarin. This relationship has not been resolved, however, in patients with higher risk of coronary events and indication of anticoagulant treatment with direct oral anticoagulants it is recommended to choose from xabans (apixaban and rivaroxaban)., and Jan Bultas
Diabetes mellitus a karcinom pankreatu vytvářejí oboustranný vztah, přičemž jedno primární onemocnění může ovlivnit rozvoj druhého. V přehledu jsou uvedeny patogenetické mechanizmy, které se podílejí na jejich vzájemném působení. Časná diagnostika je cestou ke zlepšení prognózy pacientů s maligním nádorem. Léčba diabetu antidiabetiky poskytuje rozdílná rizika rozvoje karcinomu pankreatu, ale mnoho poznatků stále ještě chybí., Diabetes mellitus and pancreatic cancer establish both-side relationship, one disease may have influence a development of the other. Pathogenic mechanisms sharing their relationship are overviewed. Early diagnosis may contribute to better prognosis of the patients with malign tumor. The treatment by antidiabetic drugs offer to diabetic patients different risks of pancreatic cancer but lots of data are still lacking., and Jan Škrha, Pavel Škrha, Přemysl Frič
Úvod: Inhibitory protonové pumpy (PPI) jsou léky často užívané pro široké spektrum onemocnění horního trávicího traktu. U mnoha pacientů je léčba potřebná chronicky. Ačkoli je dlouhodobé podávání považováno za bezpečné, je v posledních letech věnována široká pozornost možnému zvýšenému výskytu fraktur u uživatelů inhibitorů protonové pumpy, což se promítá i do informací poskytovaných v příbalové dokumentaci léčiv. Cílem práce je poskytnutí přehledu o aktuálních poznatcích v této oblasti a analýza podkladů, na jejichž základě je informace o zvýšeném riziku založena. Výsledky: Základní informace o zvýšeném riziku fraktur u osob užívajících inhibitory protonové pumpy pochází z retrospektivních epidemiologických studií. Dalším zdrojem jsou studie, u nichž byl jako vedlejší cíl sledován vliv inhibitorů protonové pumpy na efekt léčby osteoporózy pomocí bisfosfonátů. Přímá pozorování efektu inhibitorů protonové pumpy na vstřebávání vápníku a vlivu na kosti při hodnocení denzitometrií jsou ojedinělá. Závěr: Jednoznačné určení rizika ovlivnění kostí dle dosavadních pozorování není možné, zvláště při významné polymorbiditě a polypragmazii řady uživatelů inhibitorů protonové pumpy. Žádná práce dosud nehodnotila výskyt rizikových událostí v závislosti na indikaci pro dlouhodobou léčbu. Rutinní sledování kostních parametrů při léčbě PPI není doporučeno. Základem bezpečnosti je správná indikace a omezení nadbytečné preskripce léků., Introduction: The proton pump inhibitors are commonly used drugs for the treatment of the digestive disorders. Many patients require long-term maintenance therapy. The prolonged acid inhibition is considered to be safe, but recently, the attention has been paid to the possible effects on the bone metabolism and the higher incidence of the fractures in patients using the PPIs. The aim of this work is to give a complex overview on the topic and analyse the source of information about the increased risk of the fractures. Results: Several epidemiological studies describe the incidence of the fractures in the patients with PPIs. Further articles, mainly describing the effect of the bisphosphonate therapy for the osteoporosis, also track the PPI effects. The studies dealing with the articles on densitometry targeting on the effect of the PPIs on the bone metabolism are rare. Conclusion: It is not possible to unequivocally determinate the risks of the long term PPI therapy on bone based on the existing studies due to the heterogenous populations, multimorbidity of the patients and the concurrent medication. Untill now, no study has evaluated the incidence of the risk events based on the indication of the long-term therapy. Routine monitoring of the bone parameters during the PPI therapy is not recommended. The safety of the long-term PPI therapy should be based on the clear indication of the prescription., and Markéta Ječmenová, Radek Kroupa
Betablokátory jsou jednou z nejúspěšnějších lékových skupin v kardiologii. Mají celou řadu indikací – od léčby arteriální hypertenze přes sekundární prevenci po prodělaném infarktu myokardu až k léčbě systolického srdečního selhání. V poslední době se však objevuje celá řada analýz a informací, které dosud neotřesitelnou roli betablokátorů v některých jejich kardiovaskulárních indikacích zpochybňují. Tento přehledový článek shrnuje kontroverze, které se kolem betablokátorů objevily v léčbě hypertenze, v sekundární prevenci ischemické choroby srdeční, v perioperačním podávání nemocným při nekardiálních operacích a konečně v léčbě chronického srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí. Některé z těchto kontroverzí již vedly ke změně doporučených postupů, jiné k takovým změnám pravděpodobně povedou., Betablockers are one of the most successful drug classes in cardiology. They have many indications – starting with treatment of arterial hypertension, continuing with secondary prevention post myocardial infarction up to the treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Recently, many analysis and information were published which are questioning yet unshakable role of betablockers in some cardiovascular diagnosis. This review article summarizes the controversies, which have accumulated around betablockers in the treatment of hypertension, secondary prevention of coronary artery disease, perioperative administration in patients undegoing non-cardiac surgery and treatment of heart failure with reduced ejection fraction. Some of these controversies already led to guidelines modifications, other will probably lead to guidelines changes in near future., and Jaromír Hradec
Biguanidy jsou léky určené pro terapii hyperglykemie u diabetu 2. typu. V poslední době se ukazuje, že nejčastěji předepisovaný biguanid metformin vykazuje také protinádorový účinek. Jeho možné využití v protinádorové léčbě podporují epidemiologické, preklinické a klinické studie. Příznivé ovlivnění karcinomu prsu a tlustého střeva by mohlo souviset s primární schopností metforminu snižovat hladinu cirkulujícího inzulinu, ale metformin má nepochybně i přímý cytostatický efekt, který se uskutečňuje prostřednictvím inhibice mTOR (mammalian target of rapamycin) signální dráhy a blokádou syntézy proteinů. Využití metforminu v protinádorové léčbě nebo chemoprevenci nádorů ale ukáže teprve budoucnost., Metformin, an oral biguanide antidiabetic drug, is the most widely prescribed agent for treatment of type 2 diabetes. The drug mainly works by lowering glucose production by the liver, and thus lowering fasting blood glucose. Metformin acts as an insulin sensitizer, which leads to inhibition of gluconeogenesis in the liver, and has been found to be beneficial especially in overweight patients with diabetes. Metformin use has been postulated to contribute to a reduced risk of pancreatic, prostate, ovarian, and breast cancers. Metformin‘ s mechanism of action was examined recently and determined to be initiated by metformins role as an adenosine 5‘-mono-phosphate– activated protein kinase (AMPK) activator through a tumor suppressor protein kinase known as LKB-1, which regulates AMPK levels. Activation of AMPK has been shown to suppress the mammalian target of the rapamycin (mTOR) signaling pathway, leading to antiproliferative and antiangiogenic effects., Petra Tesařová, and Literatura 21
Inkretinový hormon GLP1 (glucagon-like peptid 1) má kromě vlivu na pankreas také efekty systémové. Renální exprese receptorů pro GLP1 a DPP4 je popisována v řadě experimentálních studií. Aktivace receptorů pro GLP1 v ledvinách má diuretické a natriuretické efekty zřejmě přes renální tubulární buňky a sodíkové transportéry. Preklinicky inkretinová terapie snižovala albuminurii, ovlivňovala glomerulosklerózu, oxidativní stres a fibrózu v ledvinách. Diabetická nefropatie je hlavní příčinou selhání ledvin. Při renální insuficienci jsou možnosti funkční a zároveň bezpečné kompenzace diabetu omezené. Léčba agonisty receptoru pro GLP1 u pacientů s diabetem 2. typu a nefropatií se z pohledu účinnosti i bezpečnosti jeví jako efektivní., The incretin hormone GLP1 (glucagon-like peptide 1) has also systemic effects besides its effects on the pancreas. The renal expression for the receptors GLP1 and DPP4 has been described in a whole line of experimental studies. Activation of the receptors for GLP1 in the kidneys has diuretic and natriuretic effects apparently through the renal tubular cells and sodium transporters. Pre-clinical incretin therapy decreased albuminuria, affected glomerulosclerosis, oxidative stress and fibrosis in the kidneys. Diabetic nephropathy is the major cause of kidney failure. In the course of renal insufficiency the functional possibilities and simultaneous safe compensation of diabetes are limited. The treatment GLP1 RA of patients with type 2 diabetes and nephropathy appear to be effective from the aspect of effectiveness and safety., and Alena Adamíková
Tradiční přístupy a metody používané ve studiích zabývajících se epidemiologií zhoubných nádorů byly v řadě případů neúspěšné, pokud se jednalo o identifikaci kauzálních faktorů potenciálně souvisejících s výskytem příslušného novotvaru. Neúspěch obvykle spočíval v nedostatečném respektu k validitě studií ohledně počtu probandů nebo v nedostatečné charakteristice míry expozice u případů. V souborném referátu jsou diskutovány obě zmíněná úskalí. Multicentrické studie jsou alternativou dřívějších přístupů, zajišťují dostatečný rozsah do studie zahrnutých případů i kontrol a zmírňují důvody ke kritickým postojům vůči metaanalýzám nezávislých studií. Individuální multicentrické studie mohou být hodnoceny po vytvoření společné databáze, nebo vyhodnoceny jednotlivě a pak společně hodnoceny obvyklými metodickými postupy pro metaanalýzu. Multicentrické studie, rozsáhlé kohortové studie, nebo retrospektivní studie případů a kontrol poskytují také mimořádnou příležitost studia genomických, epigenetických a metabolomických aspektů studovaných zhoubných novotvarů spojených jak se životním stylem, tak s faktory prostředí. Optimalizace metod odhadu expozice a redukce s nimi spojených nejistot, reprezentují klíčovou a současně nejobtížnější komponentu tohoto druhu studií. Využití biomarkerů při respektování principu plausibility zjištěných nálezů představuje v uvedeném kontextu možnost významného zlepšení současné situace. V závěru je prezentován názor, že odhad rizika i princip předběžné opatrnosti by neměly být nahlíženy jako protichůdné principy, ale spíše pojímány jako komplementární přístupy v závislosti na údajích, které jsou k rozhodování v konkrétním případě k dispozici. Oba přístupy mohou být využity pro návrh adekvátních politických rozhodnutí nejen o míře odhadu rizika expozice karcinogenům, ale i v případě širokého spektra jiných rizikových faktorů ohrožujících zdraví člověka., The traditional approaches and study designs in cancer epidemiology have not been very successful in identifying and evaluating adequately the potential risk and/or protective factors associated with the disease. The main reasons for the failure were often due to not relevant care to principles of validity of study pattern, small study sample size, and inadequate exposure data. In this paper, issues and approaches relevant to these two challenges are discussed. Multicentre study were proposed as a way to increase study size and to mitigate criticism about meta-analysis of independent studies. A multicentre study of large cohort or case–control studies also offers an exciting opportunity to study the contribution of genomics, epigenomics and metabolomics events that may be causally associated with life-style and environmental risk factors for human health. Optimizing methods for exposure assessment and how to reduce exposure misclassification represent a difficult component in epidemiology studies. A potentially useful approach for improving exposure estimate is to rely on biomarkers of exposures. Finally, it is argued that risk assessment and the precautionary principle should not be viewed as conflicting paradigms but, rather, as a complementary approach for developing appropriate policies to address risks posed by human exposure to carcinogens and a wide spectrum of other health hazards. genomics of cancer, meta-analysis, epigenomics, metabolomics., Vladimír Bencko, and Literatura
V článku je podán přehled zpracované problematiky radiační ochrany pracovníků na odděleních nukleární medicíny. V úvodu jsou kromě současného počtu PET skenerů v ČR také představeny graficky zpracované údaje o celkovém počtu PET vyšetření na pracovištích naší republiky od roku 1999 do období roku 2014. V ČR je kromě osmi stávajících pracovišť schváleno pořízení dalších šesti nových PET/CT skenerů. Úroveň radiační ochrany při práci, kdy jsou aplikovány otevřené radionuklidové zářiče, byla v zahraničí zjišťována v mnoha studiích. V Polsku se zabývali vlivem IZ na DNA. V Irsku byla měřena dávka na oční čočku speciálním dozimetrem za účelem porovnání naměřených hodnot s hodnotou nově navrženého limitu pro oční čočku 20 mSv. Ve Španělsku byly posuzovány různé pracovní postupy a také v dalších zemích byla na základě studií provedena optimalizace. V ČR proběhly retrospektivní studie zejména na pracovištích, kde jsou lůžka k terapii 131I, a byl zde nárůst zpracovávané roční aktivity např. u 99mTc. Projekt ORAMED, jež proběhl v rámci 32 evropských zemí, byl zaměřen na radionuklidy 99mTc, 90Y a 18F. Výsledkem měření exponované kůže rukou na různých místech bylo doporučení ke změně pozice pro nošení prstového dozimetru a využívání korekčního faktoru pro výpočet dávky na kůži ruky. Bylo zjištěno, že největší dávka byla naměřena na špičce ukazováčku, zatímco prstový dozimetr je nošen na kořeni II., III. nebo IV. prstu více používané ruky. Podle doporučení by výpočet dávky s použitím korekčního faktoru vycházel z měření na kořeni ukazováčku. Z výsledků tohoto projektu vychází také práce, která je zaměřena na lokální ozáření kůže rukou pracovníků na odděleních nukleární medicíny v ČR., x, Renáta Kohutová, Vítězslav Jiřík, Vojtěch Ullmann, and Literatura
Různé vyšetřovací modality magnetické rezonance (MR) prokázaly v mnoha publikovaných studiích morfologické i funkční změny v mozkové tkáni u osob se schizofrenií (SZ). Volumetrickými metodami byly popsány atrofické změny některých oblastí šedé hmoty, pomocí metody zobrazení difuzního tenzoru především pokles hodnot frakční anizotropie bílé hmoty. Tyto změny jsou obecně mírného stupně, široké distribuce a v čase pravděpodobně progredují. Při resting-state funkční magnetické rezonanci byly opakovaně nalezeny významné změny konektivity jednotlivých funkčních center mozku. Vesměs jsou MR nálezy kompatibilní s upřednostňovanou teorií o poruše konektivity mozku u schizofrenie. Mezi výsledky dosud publikovaných studií panuje ovšem velmi značná variabilita, která má více příčin. K těm nejvýznamnějším řadíme nejednotnost v metodice prováděných studií, metodologické a technické limitace MR, malé počty subjektů ve většině publikovaných studií, výraznou heterogenitu psychických a potažmo strukturálních změn u nemocných se schizofrenií, dobu trvání manifestního onemocnění (první ataka versus chronické stadium), možný vliv medikace, toxických a návykových látek na strukturální a funkční změny mozku atd. Má-li magnetická rezonance najít pevné klinické uplatnění v diagnostice schizofrenie, bude potřeba rozsáhlých multicentrických studií s klinicky homogenními skupinami probandů a jednotnou metodikou. V článku jsou shrnuty dosavadní znalosti o strukturálních a funkčních změnách mozku u schizofrenie., Structural and functional cerebral changes in subjects suffering from schizophrenia (SZ) were proven by means of several modalities of magnetic resonance imaging (MRI) according to the results of numerous studies. Atrophic changes were reported by using volumetric methods, microstructural changes of white matter were described by diffusion tensor imaging. These changes are of mild degree yet likely of widespread distribution and progressing over time. Extensive changes of connectivity were observed by resting-state functional MRI. MRI findings are generally compatible with currently preferred hypothesis of cerebral dysconnectivity in SZ. The published results show considerable degree of variability which can be explained by many reasons. Those of the highest importance are: different methodology, technical MRI limitations, low number of subjects included, high heterogeneity and variability of symptoms of the disease, variable duration of symptoms (first episode versus chronic illness), effects of medication, abuse of toxic substances etc. Before MRI can be utilized for diagnosing SZ in the clinical settings, more comprehensive multi-centric studies of homogenous cohorts with unified methodology are needed. In this review, we summarize the current knowledge of structural and functional cerebral changes in schizophrenia., Ondřej Slezák, Jan Žižka, and Literatura