Úvod: Z klinického hlediska je zjevné, že karcinom rekta a karcinom kolon jsou ve svém průběhu a léčbě odlišné nosologické jednotky. Cílem bylo analyzovat a objasnit rozdíly mezi chováním jaterních metastáz karcinomu kolon a karcinomu rekta. Studie těchto faktorů je důležitá pro stanovení přesné prognózy a indikace jejich co nejefektivnější terapie a léčby karcinomu kolon a karcinomu rekta jako systémového onemocnění. Metoda: Do našeho souboru bylo zařazeno 223 pacientů s metastatickým postižením jater kolorektálním karcinomem, kteří byli operováni na Chirurgické klinice LF UK a FN Plzeň od 1. 1. 2006 do 31. 1. 2012. Z celkového počtu 223 jedinců bylo 145 (65 %) mužů a 78 (35 %) žen. Jednalo se celkem o 275 výkonů. Resekční výkon byl proveden u 177 pacientů a ošetření pomocí radiofrekvenční ablace (RFA) v celkem 98 případech. Soubor byl rozdělen do kategorií podle lokalizace primárního tumoru na C (kolon) čítající 58 pacientů, S (c. sigmoideum) čítající 61 pacientů a R (rektum) čítající celkem 101 pacientů. Analýza významnosti jednotlivých studovaných parametrů (věk, pohlaví, TNM klasifikace, grading, typ operačního výkonu) byla provedena pomocí ANOVA testu. Celkové přežití (OS), bezpříznakové přežití (DFI) nebo období bez známek onemocnění (NED) bylo hodnoceno za pomoci Kaplan-Meierových křivek, které byly porovnávány pomocí Log-Rank a Wilcoxon testů. Výsledky: Z hlediska porovnávání primárního origa jaterních metastáz kolorektálního karcinomu bez ohledu na jejich ošetření (resekce i RFA) z naší studie vyplývá, že metastázy karcinomu rekta mají statisticky významně časnější recidivu (kratší NED/DFI). V případě ostatních faktorů byl pro prognózu časné recidivy statisticky významný lokálně pokročilý nález u primárního nádoru kolon a sigmoidea, dále podstoupená R2 resekce jaterních metastáz a pozitivita uzlinových metastáz v případě primárního nádoru kolon a sigmoidea. Dále jsme prokázali, že u nemocných s primárním postižením rekta nemá na DFI po resekci metastáz jater vliv pozitivita uzlinových metastáz ani lokální pokročilost primárního nádoru. Další studované faktory (časový odstup diagnózy orgánových metastáz od primární operace, grading, pohlaví či věk) nebyly pro prognózu OS i DFI (souhrnně u kolorektálního karcinomu) prokázány jako statisticky významné. Závěr: Z naší studie je zřejmé, že u karcinomu rekta a karcinomu kolon lze ve vztahu k jejich jaterním metastázám předpokládat různé chování se specifickými prognostickými faktory. Tyto rozdíly nejsou dosud plně objasněny a vyžadují další zkoumání a rozdělení, a to nejen na základě histopatologických, imunohistochemických a klinických faktorů, ale i molekulárně biologických parametrů. Klíčová slova: metastázy karcinomu kolon − metastázy karcinomu rekta − prognostické faktory − celkové přežití – jaterní metastázy, Introduction: From the clinical point of view, rectal cancer and colon cancer are clearly different nosological units in their progress and treatment. The aim of this study was to analyse and clarify the differences between the behaviour of liver metastases from colon and rectal cancer. The study of these factors is important for determining an accurate prognosis and indication of the most effective surgical therapy and oncologic treatment of colon and rectal cancer as a systemic disease. Method: 223 patients with metastatic disease of colorectal carcinoma operated at the Department of Surgery, University Hospital in Pilsen between January 1, 2006 and January 31, 2012 were included in our study. The group of patients comprised 145 men (65%) and 117 women (35%). 275 operations were performed. Resection was done in 177 patients and radiofrequency ablation (RFA) in the total of 98 cases. Our sample was divided into 3 categories according to the location of the primary tumor to C (colon), comprising 58 patients, S (c. sigmoideum) in 61 patients, and R (rectum), comprising 101 patients. Significance analysis of the studied factors (age, gender, staging [TNM classification], grading, presence of mucinous carcinoma, type of operation) was performed using ANOVA test. Overall survival (OS), disease-free interval (DFI) or no evidence of disease (NED) were estimated using Kaplan-Meier curves, which were compared with the log-rank and Wilcoxon tests. Results: As regards the comparison of primary origin of colorectal metastases in liver regardless of their treatment (resection and RFA), our study indicated that rectal liver metastases showed a significantly earlier recurrence than colon liver metastases (shorter NED/DFI). Among other factors, a locally advanced finding, further R2 resection of liver metastases and positivity of lymph node metastases were statistically significant for the prognosis of an early recurrence of the primary colon and sigmoid tumor. Furthermore, we proved that in patients with primary rectal carcinoma, DFI (after the resection of liver metastases) was not influenced by the positivity of lymph node metastases of primary tumor or locally advanced primary tumor. The other factors studied (time from diagnosis of organ metastases to primary operation, grading, sex or age) were not shown to be statistically significant for the prognosis of OS and DFI (colorectal cancer in total). Conclusion: As proven by our study, rectal cancer and colon cancer are two different nosological units with specific prognostic factors with respect to their liver metastases. These differences have not been fully understood yet and require further exploration and classification based not only on histopathological, immunohistochemical and clinical factors, but also on molecular biological parameters. Key words: colon carcinoma metastases − rectal carcinoma metastases − prognostic factors − overall survival – liver metastases, and V. Liška, M. Emingr, M. Skála, R. Pálek, O. Troup, P. Novák, O. Vyčítal, T. Skalický, V. Třeška
Úvod: Karcinom prsu je nejrozšířenějším zhoubným nádorem u žen. Nejčastěji se toto onemocnění vyskytuje u žen mezi 60. a 70. rokem života, nicméně v posledních letech dochází k nárůstu počtu pacientek i v mladších věkových skupinách. Incidence karcinomu prsu má celosvětově vzestupný charakter, zejména ve Spojených státech a západní Evropě. Jeho mortalita má však zejména díky screeningovému programu a pokročilým léčebným metodám spíše mírně sestupnou tendenci. Metody: Do souboru byly zařazeny pacientky s karcinomem prsu, které podstoupily operaci pro tuto diagnózu na I. chirurgické klinice FN Olomouc v letech 2008– 2012. U každé pacientky byl vypočítán věk v době stanovení diagnózy, respektive v době operace. Pacientky byly v každém roce rozděleny do věkových skupin po 10 letech. Současně byla v každém roce vytvořena podskupina pacientek s karcinomem prsu mladších 45 let. Byl porovnán počet pacientek v odpovídajících skupinách, resp. podskupinách, v jednotlivých letech. V každém roce byl rovněž stanoven průměrný věk a medián pacientek. Ke zhodnocení přínosu mamárního screeningu bylo porovnáno zastoupení stadií operovaných tumorů v jednotlivých sledovaných letech. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny. Výsledky: V letech 2008–2012 bylo operováno na I. chirurgické klinice FN Olomouc celkem 980 pacientek ve věku od 20 do 88 let, z toho 101 pacientek mladších 45 let. Průměrný věk pacientek byl 59 let a medián 60 let. V jednotlivých letech se celkový počet pacientek zvýšil ze 153 v roce 2008 až na 240 v roce 2012. V podskupině pacientek do 45 let nedošlo ve sledovaných letech k signifikantnímu nárůstu počtu nemocných. V roce 2012 bylo diagnostikováno více pacientek ve stadiu II a méně pacientek ve stadiu III v porovnání s rokem 2010. Závěr: Analýzou našeho souboru byla potvrzena vzestupná tendence ve výskytu karcinomu prsu. Nebyl prokázán statisticky významný nárůst počtu pacientek v tzv. předscreeningovém věku, tedy mladších 45 let. Zároveň byl zjištěn častější záchyt časnějších stadií onemocnění, zejména v posledních třech sledovaných letech., Introduction: Breast cancer is the most common malignancy in women. It affects mostly women between the ages of 60 and 70; however, in the past years, the number of younger female patients has been increasing. The incidence of breast cancer has been rising worldwide, especially in the United States and Western Europe. Breast carcinoma mortality, on the other hand, has shown a slight decrease due to early screening programmes and advanced treatment methods. Methods: We included patients who had undergone surgery for breast carcinoma in the 1st Department of Surgery at Teaching Hospital in Olomouc between 1 January 2008 and 31 December 2012. In each patient, her age at the time of diagnosis/surgery was calculated. All patients were divided into 10-year age groups. At the same time, a sub-group of breast cancer patients younger than 45 years was created. We compared the numbers of patients in the respective groups and sub-groups in every year. The mean age and the median of age were also calculated. To evaluate the benefit of mammary screening, we compared the staging of operated tumours in the different years studied. The results were statistically processed and evaluated. Results: The total number of 980 patients underwent surgery for breast carcinoma at our department between 2008 and 2012 with age ranging from 20 to 88 years. 101 of them were younger than 45 years. The mean age of the patients was 59 years, the median was 60 years. The total number of patients increased from 153 in 2008 to 240 in 2012. There was no significant increase in the number of patients younger than 45 years. There were more patients diagnosed with stage II carcinoma and fewer patients with stage III carcinoma in 2012 than in 2010. Conclusion: The analysis of our group of patients confirmed the increasing tendencies of breast cancer incidence in total. We did not prove a statistically significant increase in the number of patients in pre-screening age (i.e., younger than 45 years). More frequent diagnosis of early-stage disease was detected, especially during the last three evaluated years., and L. Bébarová, N. Zlámalová, I. Švach, Č. Neoral
Úvod: Frekvence karcinomu žaludečního pahýlu je uváděna u 1–4 % všech karcinomů žaludku. Původně tento termín zahrnoval nemocné operované pro vředovou chorobu gastroduodena, ale dnes může zahrnovat i pacienty po primární operaci pro malignitu v delším časovém odstupu od primární operace. Jeho incidence vzrůstá. Karcinom žaludečního pahýlu je dlouhodobě brán jako nádorové onemocnění se špatnou prognózou, jehož resekabilita se udává kolem 40 %. Metody: Retrospektivně byla analyzována data 7 operovaných s předoperačně histologicky verifikovaným pahýlovým karcinomem z období 2006−2014 na chirurgickém oddělení Nemocnice Nový Jičín, a. s. Výsledky: Bylo operováno 5 mužů a 2 ženy s mediánem věku 70 let (55−80). U všech operovaných byla primární operací BII resekce pro vředovou chorobu a karcinom se vyvinul s mediánem 38 let (32−46). Žádný operovaný nebyl po primární operaci pravidelně endoskopicky sledován. Provedli jsme 5 kurativních resekcí (4x totální gastrektomie, 1x subtotální resekce žaludku). Resekabilita dosáhla 71 %. U 2 nemocných byl výkon ukončen explorativní laparotomií pro generalizaci. Dva resekovaní zemřeli za 30 a 34 měsíců po operaci z důvodů progrese maligního onemocnění, tři žijí v odstupu 17, 19 a 88 měsíců. Závěr: Karcinom žaludečního pahýlu patří mezi onemocnění diagnostikované v pozdějších stadiích. Pravidelné endoskopické sledování po resekci pro benigní diagnózu může vést ke zjištění většího počtu pacientů v dřívějších stadiích a zlepšit tak resekabilitu a celkové přežívání. Totéž platí i pro dlouhodobé sledování nemocných po subtotální resekci pro karcinom. Vzhledem k předešlé chirurgické intervenci a změněné anatomii je lymfatické metastázování pahýlového karcinomu odlišné, na což musí být brán zřetel při operaci., Introduction: Gastric stump cancer accounts for 1−4% of all gastric carcinomas. Originally this term included patients who previously underwent surgery due to peptic ulcer disease but today gastric stump cancer also includes patients diagnosed some time after primary gastric resection due to gastric cancer. The incidence is increasing. Gastric stump cancer is associated with poor prognosis and its reported resecability is around 40%. Methods: We retrospectively analyzed the data of 7 patients with a preoperatively histologically confirmed stump cancer who had been operated at the Department of Surgery at Nový Jičín Hospital during 2006−2014. Results: We operated 5 men and 2 women with the median age of 70 years (55−80). The primary surgical resection in all our patients was BII gastric resection due to peptic ulcer disease, and GSC had evolved within a median of 38 years (32−46) after primary intervention. None of the patients had been regularly screened by endoscopy following primary surgery. We performed five curative resections (four total gastrectomies, one subtotal gastrectomy). Our resecability rate was 71%. In two cases, only explorative laparotomy was performed due to generalisation of the malignancy. Two patients from the resected group died after 30 and 34 months due to progression of their disease; the other three patients are still alive after 17, 19 and 88 months. Conclusion: Gastric stump cancer is a malignancy often diagnosed in its late stages. Regural endoscopic screening after primary gastric resection for benign disease can lead to diagnosis at an earlier stage, thereby improving the resection rate and overall survival. This also applies to long-term follow-up of patients with primary subtotal gastrectomy for cancer. Lymphatic metastasizing of the carcinoma can often be different due to the previous surgical intervention and altered anatomy. This must be taken into account during operations., and T. Jínek, L. Adamčík, M. Duda, M. Škrovina
Implantace trvalé kardiostimulace patří k výkonům, které se provádí v průběhu krátkodobé hospitalizace. Cílem práce byla identifikace nejčastějších ošetřovatelských intervencí/potřeb pacientů indikovaných k zavedení trvalé kardiostimulace v průběhu krátkodobé hospitalizace a následné vytvoření komplexní ošetřovatelské mapy péče. Prostřednictvím retrospektivní analýzy zdravotnické dokumentace byla sumarizována data od 100 pacientů, kteří byli hospitalizováni za účelem zavedení trvalé kardiostimulace. Na základě identifikace nejčastějších ošetřovatelských problémů byla vytvořena ošetřovatelská dokumentace, která je komplexní a je určena pro všeobecné sestry a další nelékařské pracovníky., The implantation of a permanent pacemaker is realized during short-term hospitalization. The goal of this manuscript is to identify the most frequent nursing interventions/needs of patients indicated for permanent pacemaker implantation realized during short-term hospitalization and, subsequently, to develop a complex nursing care map. The data of 100 patients who have been hospitalized for permanent pacemaker implantation have been summarized in a retrospective analysis of their medical records. Based on identification of the most frequent nursing problems, comprehensive nursing documentation was developed that is designated for nurses and other staff who are not doctors., and Šenkyříková M., Fišerová H., Ludka O., Špinar J.
Komplikace po radikální prostatektomii otevřeným a laparoskopickým přístupem, srovnání výsledků podle Clavienova systému klasifi kace. Cíl: Srovnání četnosti a závažnosti komplikací po radikální prostatektomii provedené otevřeným přístupem (RP) v letech 1993–2012 a laparoskopickým přístupem (LRP) od roku 2008 do konce roku 2012. Metoda: Pro porovnání četnosti a závažnosti komplikací jsme vyhledali 100 po sobě jdoucích otevřených operací v letech 2004–2005 a 100 po sobě jdoucích laparoskopických operací v letech 2011–2012. Hodnotili jsme intraoperační, časné a pozdní pooperační komplikace dle Clavienova systému klasifi kace (CS) ve škále I–V. Výsledky: Při porovnání časných komplikací ve skupině A (RP) a skupině B (LRP) dle CS klasifikace II bylo méně komplikací ve skupině LRP. Při hodnocení komplikací dle CS klasifikace III nebyly mezi skupinami RP a LRP rozdíly. Komplikace dle CS klasifikace IV a V se nevyskytly. Při porovnání pozdních komplikací nebyly zaznamenány rozdíly. Závěry: Otevřený i laparoskopický přístup k radikální prostatektomii se ukázal jako bezpečný 57 Ces Urol 2015; 19(1): 56–63 ORIGINÁLNÍ PRÁCE a srovnatelný při hodnocení podle Clavienova systému hodnocení komplikací. Laparoskopický přístup měl nižší výskyt mírných (stupeň II) časných komplikací. Stupeň III a pozdní komplikace byly srovnatelné., Aim: The aim of the study was to compare frequency and severity of complications following radical prostatectomies performed using open surgery between 1993–2012 and a laparoscopic approach between 2008–2012. Method: The comparison was performed on 100 consecutive open and laparoscopic surgeries. Early and long-term complications were assessed according to the Clavien system classifi cation using the scale I–V. Results: When evaluating early complications on the Clavien scale II, the laparoscopic approach resulted in a lower number of complications. When comparing complications on the Clavien scale III, no diff erences were observed between the two groups. No complications were recorded for grade IV and V. No diff erence was noted when the frequency of late complications was compared between the two surgical techniques. Conclusions: Both open and laparoscopic approaches to radical prostatectomy were safe and comparable according to the Clavien system for evaluating complications. The laparoscopic approach resulted in a slightly lower incidence of mild complications, grade II, in the early postoperative period. The frequency and severity of more serious complications, grade III, and the late complications were almost the same., Petr Morávek, Miloš Broďák, Josef Košina, Abdulbaset Hafuda, Petr Prošvic, Hynek Šafránek, Petr Morávek jr., and Literatura
Cíl: Uzlinové metastázy u karcinomu prostaty jsou nepříznivým prognostickým faktorem. Přínos regionální léčby v těchto případech zůstává kontroverzní. Cílem studie bylo posoudit tříleté onkologické výsledky a možnosti lokoregionální léčby sestávající z radikální prostatektomie (RP) a rozšířené pánevní lymfadenektomie (rPLAE). Hodnotili jsme také tříleté přežití bez nutnosti nasazení systémové léčby – androgen-deprivační terapie (ADT). Soubor pacientů a metoda: Do retrospektivní studie bylo zařazeno 86 pacientů (64 MOÚ, 22 Mostiště) s uzlinovými metastázami, u kterých byla provedena RP a rPLAE v období 8/2007–3/2014. rPLAE zahrnovala minimálně zevní ilické, obturatorní a vnitřní ilické uzliny. Adjuvantní nebo časnou záchrannou radioterapii podstoupilo 69 (80 %) pacientů. Medián sledování byl 30 měsíců. K analýze přežití pacientů jsme použili Kaplan-Meierovy křivky. Výsledky: Stadia pT2, pT3a, pT3b a pT4 byla zastoupena ve 20 %, 23 %, 55 %, resp. 2 % a medián PSA před operací byl 14 ng/ml (interkvartilový rozptyl (IQR) 8–23). Medián odstraněných a postižených uzlin byl 18 (IQR 14–22), resp. 2 (rozsah 1–9). Tříleté celkové a nádorově-specifické přežití dosáhlo 93 %, resp. 97 %. Bez biochemické progrese a bez nasazené ADT bylo po třech letech 66 %, resp. 64 % pacientů. Pooperačně byl medián PSA 0,029 ng/ml (IQR 0,007–0,135). Riziko biochemické progrese bylo signifikantně nižší při počtu pozitivních uzlin ≤ 2 (p = 0,048) a hodnoty pooperačního PSA < 0,01 (p = 0,018). Závěr: Pacienti s uzlinovými metastázami tvoří heterogenní skupinu a u části z nich, zejména s minimálním postižením uzlin, může lokoregionální léčba vést k remisi onemocnění, nebo alespoň k oddálení doby do biochemické progrese. Další studie jsou nutné k určení přesnějších indikací radioterapie a ADT u této skupiny pacientů., Aims: Lymph node metastasis is an unfavorable prognostic factor in prostate cancer. The benefit of pelvic lymph node dissection remains controversial. The aim of our study was to evaluate three-year oncological results and assess the potential of locoregional therapy consisting of radical prostatectomy (RP) with extended pelvic lymph node dissection (ePLND). We also evaluated the 3-year survival rate in patients without androgendeprivation therapy (ADT). Methods: Eighty-six patients (64 MOÚ, 22 Mostiště) with nodal metastases who underwent RP + ePLND between August 2007 and March 2014 were included in this study. ePLND included a minimum of external iliac, obturator and internal iliac node dissection. Adjuvant or early salvage RT was performed in 69 (80 %) patients. Median follow-up was 30 months. The Kaplan-Meier model was used to evaluate the survival rate. Results: Stages pT2, pT3a, pT3b and pT4 were seen in 20 %, 23 %, 55 % and 2 % of the patients respectively. The median PSA was 14 ng/ml (IQR 8–23). The median number of removed and metastatic lymph nodes was 18 (IQR 14–22) and 2 (range 1–9) respectively. Three-year overall and cancerspecific survival was 93 % and 97 %. The proportion of patients without biochemical recurrence and with delayed ADT after three years was 66 % and 64 % respectively. Postoperatively, median PSA was 0,029 (IQR 0,007–0,135). A maximum of two positive lymph nodes (p = 0,048) and a postoperative PSA lower than 0,01 ng/ml (p = 0,018) were significantly associated with the risk of biochemical recurrence. Conclusion: Patients with nodal metastases comprise a heterogeneous group. In a subset with minimal nodal involvement, the locoregional treatment may be curative. The results imply that a substantial number of patients may benefit through delay in the biochemical recurrence and the need for ADT. Further studies are needed to better define the need for RT and ADT in this group of the patients., Michal Staník, Jan Doležel, Ivo Čapák, Daniel Macík, Jiří Jarkovský, Eva Lžičařová, Marcela Vagundová, Martin Šustr, David Miklánek, and Literatura
Úvod: Pro kvalitu nálezů z perfuzní scintigrafie myokardu je klíčové správné provedení zátěžového testu. Cíl: Retrospektivní zhodnocení kvality zátěžových testů prováděných na našem pracovišti v letech 2007 - 09. Metodika: Zátěžový test může být proveden několika metodami. Nejfyziologičtější je fyzická zátěž. Pokud není vhodná, použije se farmakologická (v ČR pomocí dipyridamolu nebo dobutaminu) či kombinovaná. Neobjeví-li se příznaky angíny pectoris, je fyzická zátěž považována za dostačující, pokud bylo dosaženo 85 % maximální tepové frekvence pro daný věk nebo hodnota dvojproduktu 25 000. Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 1189 pacientů (629 žen, 560 mužů), průměrného věku 62,5 (24 – 88) let. Použití jednotlivých typů zátěže: fyzická 687 (58 %), dipyridamol 73 (6 %), dipyridamol společně s fyzickou 418 (35 %), dobutamin 10 (1 %). Ze skupiny, pro kterou byla jako zátěžový test zvolena fyzická aktivita, dosáhlo požadovanou tepovou frekvenci 626 pacientů (91 %). Ve skupině se zátěží pod 85 % maxima bylo dosaženo 41krát dvojproduktu, 8krát anginózních příznaků, 8krát 75 % maxima (pacienti po IM), u ostatních pacientů byla zátěž ukončena z důvodu dosažení subjektivního maxima (při přítomnosti kontraindikací k farmakologické zátěži). Závěr: U většiny našich pacientů byl zátěžový test správně provedený, z čehož plyne, že z našeho pracoviště neodcházejí falešně negativní výsledné nálezy., Introduction: Appropriate performance of stress test is crucial for a quality of reports of a stress myocardial perfusion scintigraphy. Purpose: Retrospective analysis of stress tests quality performed in our department in the years 2007-2009. Methods: Stress test could be performed in different forms. Physical stress is the most physiological. Pharmacological (in the Czech dipyridamole or dobutamine) or combined stress could be used when physical stress is inappropriate. Unless no angina occurs, physical stress is considered adequate if the patient achieves more than 85 % of maximal age-predicted heart rate (MPHR) or double-product above 25 000. Results: We analyzed 1189 patients (629 females, 560 males), average age of 62,5 (24-88) y referred for stress myocardial perfusion imaging. We used following types of stress: physical only in 687 (58 %), dipyridamole in 73 (6 %), dipyridamole with physical stress in 418 (35 %), and dobutamine in 10 (1 %) patients. Required heart rate was achieved in 626 (91 %) patients stressed with physical activity. Patients who did not achieve required heart rate fulfilled adequate double-product in 41 cases, angina occurred in 8 patients, 8 patients achieved 75 % of MPHR (myocardial infarction in the history) and others were symptom limited (and simultaneously contraindicated to pharmacological stress). Conclusion: Absolute majority of our patients were stressed adequately, so we do not produce false negative reports., Ivana Kuníková, Otto Lang, Hana Syslová, and Literatura 10
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Soubor a metody: V souboru 73 pacientek se stresovou inkontinencí se objevil de novo urgentní syndrom u 8 žen (10,9 %). Šest z těchto žen jsme léčili propiverinem p.o. Jedna pacientka pro mírné příznaky nevyžadovala léčbu a jedna pacientka byla pro nežádoucí účinky při užívání propiverinu převevedna na solifenacin. Všechny pacientky byly v průběhu léčby bez urgentních obtíží. Délka léčby se pohybovala mezi 4–6 měsíci. Výsledky: Po vysazení medikace nedošlo u šesti pacientek k recidivě obtíží. Jedna pacientka vyžadovala opětovnou farmakologickou léčbu, kterou jsme již ponechali beze změny. Závěr: Urgentní syndrom de novo po implantaci TOT, který není spojený s dalšími komplikacemi, dobře reaguje na anticholinergní terapii. U většiny nemocných v našem souboru byla dostačující dočasná léčba., Objektive: Retrospective evaluation of the treatment de novo urgency with temporary medication. Methods: In a group of 73 female patients with stress incontinence, de novo urge syndrome appeared in eight (10.9 %) cases. Six of these women were treated with oral propiverine, one did not require any treatment for mild symptoms, and by one patient was switched from solifenacin to propiverine due to negative side effects. None of the patients suffered from urgency symtomps during the therapy. The duration of treatment ranged between 4–6 months. Results: Urge symptoms did not reoccur in 6 patients after discontinuation of the medication treatment. One patient required a re-administration of medication therapy. Conclusions: De novo urgency syndrome after transobturator tape placement which is not associated with other complications, responds well to anticholinergic therapy. In our group, it was possible to discontinue the therapy without recurrence of difficulties., Barbora Novotná, Jaroslav Ženíšek, Miloš Fiala, and Literatura
Úvod: Infekce představuje závažnou komplikaci v cévní rekonstrukční chirurgii. Při postižení celé cévní rekonstrukce může být jediným řešením její explantace a náhrada. V případě lokalizované infekce v třísle je možná záchrana tepenné rekonstrukce s využitím podtlakové terapie (Negative-pressure wound therapy, NPWT). Metody: Jde o retrospektivní studii hodnotící úspěšnost NPWT v léčbě infekce rány v třísle po tepenné rekonstrukční operaci. Hodnotili jsme demografické charakteristiky pacientů, původce infekce rány, typ rekonstrukce a výsledek NPWT. Hloubka rané infekce byla hodnocena dle Szilagyiho klasifikace. Sledování probíhalo 12 měsíců po ukončení podtlakové terapie. Jako úspěšný výsledek bylo hodnoceno zhojení rány se zachovalou průchodností tepenné rekonstrukce, bez klinických a laboratorních známek infekce. Výsledky: V letech 2009 až 2012 bylo 20 pacientů s hlubokou infekcí v třísle po tepenné rekonstrukční operaci léčeno pomocí NPWT. Šlo o 12 mužů a 8 žen, průměrný věk pacientů byl 68,1 roku. Devět pacientů podstoupilo tepennou rekonstrukci v aorto-femorální oblasti (z toho v 8 případech pomocí cévní protézy) a 11 pacientů operaci pod tříselným vazem (z toho v 7 případech cévní protézou). V 17 případech z 20 (tj. 85 %) šlo o časnou infekci do 30 dnů od operace. V 5 případech byla řešena infekce Szilagyi III (tj. 25 %), 4x časná, 1x pozdní. Kultivačně byl v ráně nalezen nejčastěji Staphylococcus aureus (n=8), dále Pseudomonas aeruginosa (n=5) a Escherichia coli (n=5). Podtlaková terapie probíhala průměrně 12,7 dne. Zhojení bylo dosaženo u 17 pacientů (tj. celková úspěšnost 85 %). Nejlepší výsledky byly dosaženy v případě časné infekce Szilagyi II (92,3 %). Závěr: Lokalizovaná infekce tepenné rekonstrukce v třísle je závažnou komplikací tepenných rekonstrukčních výkonů. U vybraných pacientů je možná úspěšná konzervativní léčba infekce pomocí podtlakové terapie. Metoda vykazuje nejlepší výsledky v případě časné infekce. Specifický přístup vyžaduje léčba v přítomnosti Pseudomonas aeruginosa a při expozici anastomózy rekonstrukce. Pacienty je nutno po zhojení dlouhodobě sledovat vzhledem k riziku rekurence infekce., Introduction: Infection is a serious complication in vascular reconstructive surgery. When the entire graft is infected, its excision and subsequent replacement is the only option of treatment. In case of localised graft infection in the groin, the vascular reconstruction can be saved using negative-pressure wound therapy (NPWT). Methods: Retrospective study design was used to evaluate the efficiency of NPWT in the treatment of infected inguinal wounds following arterial reconstructive surgery. The assessments included demographic patient characteristics, causative agents, type of reconstruction and NPWT outcome. Wound infection was graded based on the Szilagyi classification. Patients were followed-up for 12 months after the therapy. Complete wound healing, retained graft patency, and no clinical signs or laboratory evidence of infection were regarded as successful results of treatment. Results: Between 2009 and 2012, 20 patients with deep groin infection (Szilagyi II and III) following arterial reconstructive surgery were treated by NPWT. The patient group included 12 men and 8 women; mean age was 68.1 years. Nine patients underwent aorto-femoral arterial reconstructions (with vascular prosthesis in 8 cases), and surgery below the inguinal ligament was done in 11 patients (with vascular prosthesis in 7 cases). Of the 20 patients, early infection within 30 days of surgery was recorded in 17 (85%) patients; Szilagyi grade III groin infection with exposed prosthetic graft was found in 5 (25 %) patients (infection: early, 4; late, 1). The causative agents isolated from the wound included Staphylococcus aureus (n=8), Pseudomonas aeruginosa (n=5) and Escherichia coli (n=5). Mean NPWT duration was 12.7 days. Wound healing was achieved in 17 patients (success rate, 85 %). Patients with early Szilagyi II infection showed the best outcomes (92.3%). Conclusion: Localised wound infection in the groin after arterial surgery is a serious complication of arterial reconstruction procedures. In eligible patients, such an infection can be treated conservatively using NPWT. The method is most efficient in the management of early infections. Wounds infected with P. aeruginosa or those with suture line exposure require special treatment. Long-term follow-up is necessary due to the risk of recurrent infection., and M. Krejčí, R. Staffa, P. Gladiš