Search

Start Over Rights http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ Subject 8 Subject 93/94 Harvested from CDK

44. Dějiny obětí: k historiografii a politice identity českých židů

Creator:
Vít Strobach
Format:
print, bez média, and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
20. století, historiografie, dějiny Židů, národní identita, antisemitismus, historiography, history of the Jews, national identity, antisemitism, 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
a1_Po roce 1989 došlo ke změně v normativních vyjádřeních o společenském konfliktu ve východní Evropě. Paradigma společenských věd včetně historiografie se rovněž změnilo. Bráno s rezervou, lze tuto změnu nazvat ''obratem k identitě''. Obsah pojmu ''identita'' byl inspirován dějinami, avšak měnil se do aktuálních podob. Stať analyzuje třecí plochy, na nichž docházelo ke kontaktu většinového českého prostředí s kulturní identitou, historickou pamětí a historiografickou sebereflexí českých židů po roce 1989 (do roku 2012). Cílem pojednání je analyzovat základní strukturu vyjádření o židovských dějinách v daném lokálním a časovém rámci a zjistit, jakou roli v nich hraje narativ obětí. Autor dovozuje hypotézu o nezanedbatelném vlivu ''plačtivého pojetí židovských dějin'' v polistopadové české historiografii. Rozlišuje přitom mezi třemi paradigmatickými schématy, která pak vymezuje a vyhodnocuje na základě jejich funkcí: metodologický nacionalismus, metodologický totalitarismus a metodologický kulturalismus. Dále popisuje, v jakých konstelacích se vyskytují, a to jak ve vědě, tak ve veřejné diskusi, zvláště pokud ovlivňují politiku identity českých židů. Zároveň se snaží ukázat, proč daná schémata znesnadňují chápání moderních dějin českých židů., a2_Dějiny židů podle mínění autora zabředly do výkladu založeného výhradně na tezi o ''věčném antisemitismu'' a jeho obětech. Slouží tak jako dobrý příklad dějin, respektive paměti, tvořících neodmyslitelnou součást ideologie. Jako takové fungují v celistvém prostoru vědy a politiky a vytvářejí etnocentrickou identitu židovského národa. To vede ke schematizujícímu rozdělení společenských vztahů na konfliktní národní i kulturní (rasové) tábory, které jako by existovaly od nepaměti a "přirozeně", k postupné izolaci židovské komunity a jejímu vymezování vůči ostatním skupinám. O tom může svědčit nejen vztah českých židů vůči Arabům (muslimům), ale rovněž prosazování diskurzu o bezpečnosti v jejich politice identity i v oblastech tak specifických, jako je architektura a sociální péče., a1_After the Changes of 1989 a change also took place in normative points of articulation of social conflict in eastern Europe. The paradigm of the social sciences, including historiography, changed as well. It is on the whole fair to call this the ''identity turn''. The meaning of the term ''identity'' was inspired by history but changed into up-to-date forms. The article analyses points of friction where contact took place between majority Czech society and cultural identity, historical memory, and historiographical self-reflections of Czech Jews after the Changes of 1989 to 2012. In this article, the author seeks to analyse the basic structure of statements about Jewish history in the Bohemian Lands in this period, and to determine what role the narrative of the victim plays in them. The author presents his hypothesis of the considerable influence of the "lachrymose conception of Jewish history" in Czech historiography after the Changes of 1989. In this, he distinguishes between three paradigms, which he then further defines and assesses according to their functions: methodological nationalism, methodological totalitarianism, and methodological culturalism. He then identifies the constellations in which they appear both in academic and in public discources, especially those influencing the politics of identity of the Czech Jews. At the same time, he seeks to explain why the schemes make it difficult to understand the modern history of the Jews of the Bohemian Lands., a2_The history of the Jews, according to the author, became locked in an interpretation based solely on the idea of ''eternal antisemitism and its victims''. This is therefore a good example of history/memory as an inherent component of ideology. As such, it has been operating in the undifferentiated space between scholarship and politics, and has been constructing the ethnocentric identity of the Jewish nation. This has led to a schematizing division of social relationships into adverse national and cultural (racial) camps, which have seemed to exist ''since time immemorial'' and ''naturally'', and to the gradual seclusion of the Jewish community and its defining itself or being defined against other groups. This is evident not only in the approach of Czech Jews towards the Arabs (Muslims) but also in the assertion of the security discourse in their politics of identity in fields as specialized as architecture and social care., Vít Strobach., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

45. Dějiny Ruska bez hranic

Creator:
Daniela Kolenovská
Format:
print, bez média, and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
historiografie, politologie, interpretace dějin, historiography, political science, interpretation of history, 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
Recenzovaná dvoudílná publikace je společným dílem čtyř desítek autorů, většinou ruských, pod vedením historika Andreje Zubova a její původní vydání (Istorija Rosii: XX vek, sv. 1: 1894-1939; sv. 2: 1939-2007. Moskva, AST-Astrel 2009) vyvolalo v Rusku prudkou výměnu názorů. Recenzentka přibližuje hlavní aspekty její tehdejší kritiky a připomíná, že Zubov byl po kritice ruského obsazení Krymu v roce 2014 propuštěn ze zaměstnání v Moskevském státním ústavu mezinárodních vztahů. Konflikt s ruským politickým establishmentem mu propůjčil pověst proskribovaného historika a zajistil českému vydání jeho díla značnou publicitu. Recenzentka konstatuje, že tato rozsáhlá syntéza ruských dějin od konce 19. do začátku 21. století je spíše než odbornou historickou prací filozoficko-historickým pojednáním, jehož východiska shledává v idejích Alexandra Solženicyna a dalších konzervativních ruských myslitelů. Autorská koncepce je založena na přesvědčení o nezbytném duchovním a morálním obrození ruské společnosti a státu prostřednictvím křesťanské víry (pravoslaví) a s nimi spjatých tradičních hodnot. Autoři vnímají ruské dějiny ve dvacátém století jako pohromu a za fatální v nich pokládají rozklad jednoty, který pojednávají v rovině náboženské, národní a společenské. Zcela odmítavě se vztahují ke komunistické ideologii a praxi a kritizují také velkoruský nacionalismus a expanzionismus. Podle recenzentky však není přesvědčivá jejich snaha oddělit „ruské“ od „bolševického“, respektive „sovětského“, když společnost vyjímají z podílu na tragických událostech ruských dějin. Kniha je nepochybně důležitá jako zrcadlo současných sporů v Rusku o jeho směřování., The two-tome publication under review History of Russia in the 20th century: 1894-2007. In two tomes is a collective work of about forty authors, mainly Russian ones, under the leadership of historian Andrey Zubov, and its original edition (Istoria Rossii: XX vek, Vol. 1: 1894-1939; Vol. 2: 1939-2007. Moscow, AST-Astrel 2009) prompted a heated exchange of opinions in Russia. The reviewer describes principal aspects of the book´s criticism, noting that Zubov lost his job at the Moscow State Institute of International Relations in 2014 after criticizing the Russian annexation of Crimea. The conflict with the Russian political establishment has given him a reputation of a proscribed historian and the Czech edition of his work a lot of publicity. The reviewer concludes that the extensive synthesis of the Russian history since the end of the 19th till the beginning of the 21st centuries is a philosophical-historical treatise with roots in ideas of Alexander Solzhenitsyn and other conservative Russian thinkers rather than a professional historical work. The author´s concept stems from his conviction of a necessarty spritual and moral renaissance of the Russian society and state through Christian faith and traditional values related thereto. The authors perceive the Russian history of the 20th century as a disaster, the key fatal factor being, in their opinion, the disintegration of religious, national and social unity. Their attitude to the Communist ideology and practice is utterly negative, and they also criticize Great Russian nationalism and expansionism. However, the reviewer claims their efforts to separate the "Russian" from the "Bolshevist" or "Soviet", manifested by denying the society´s share in tragic events of the Russian history, are not too convincing. The book is undoubtedly important as a mirror of current Russian disputes concerning the direction the country should follow., [autor recenze] Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografické odkazy
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

46. Děti a Pán Bůh: Karafiátovi broučci a čistky dětské duše ve 20. století

Creator:
Doubravka Olšáková
Format:
print
Type:
model:article and TEXT
Subject:
dětská literatura, kultura, children's literature, culture, 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

47. Developing the concept of "Succession Crisis": New questions to social and political circumstances of Łokietek´s rise to power, 1304-1306

Creator:
Wojciech Baran-Kozłowski
Format:
print
Type:
model:article and TEXT
Subject:
I. Lokýtek, polský král, Vladislav, 1261-1333, 14. století, politické dějiny, panovníci, moc, political history, kings and rulers, power (social sciences), Polsko, Poland, následnická krize, succession crisis, 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
The working definition of a “succession crisis” is based on the presumption that stability is a critical factor in a political system. The system becomes vulnerable if something deprives it of its steadiness and pushes it out of balance. A monarch in the medieval political system played the role of the stability factor which was supposed to harmonize contrary interests of different groups and circles in a kingdom. A “succession crisis” erupts when there is no political agreement regarding who should step into the role of a deceased monarch, i.e., who shows the most promise in achieving the goals of stability, harmony and a balance of power. The thrones in Central Europe were emptied nearly simultaneously at the turn of the fourteenth century. Since politics cannot bear a vacuum, these unexpected vacancies opened the field for new candidates to the throne(s). The paper reflects on three subjects. First, it raises the question of a “succession crisis” as a methodological tool for studying politics in the Middle Ages. Secondly, it outlines the stances of the modern Polish historiography on Łokietek’s coming back to power between 1305 and 1314 and his puzzling popularity among the nobility of Little Poland. It also reveals recent opinions of Polish historians about the Bohemian rule in Poland in the turn of the fourteenth century. Finally, the paper applies the concept of “succession crisis” and switch the focus of Łokietek’s attempts for the throne from a political microhistory to a picture of greater regional range. and Wojciech Kozłowski.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

48. Disent v trojí perspektivě: diskurzy o politice, společnosti a dějinách v českém, slovenském a východoněmeckém disentu v 70. a 80. letech

Creator:
Jan Pauer
Format:
print
Type:
model:article and TEXT
Subject:
1971-1980, 1981-1990, disent, společnost, politika, dějiny, Česko, Slovensko, Německo východní, dissent, society, politics, history, Czechia, Slovakia, Germany eastern, 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public

49. Dobří přátelé ve zlých časech: Tito a Ceauşescu před pražským jarem a po něm

Creator:
Stanciu, Cezar and Patonová, Marzia
Format:
print, bez média, and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
Ceauşescu, Nicolae, 1918-1989, Tito, Josip Broz, 1892-1980, interpersonální vztahy, Pražské jaro (1968 : Československo), interpersonal relations, Prague Spring (1968 : Czechoslovakia), 8, and 93/94
Language:
Czech
Description:
a1_ Tématem článku jsou vztahy mezi Nicolae Ceauşeskem (1918-1989), generálním tajemníkem Rumunské komunistické strany (Partidul Comunist Român) a předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky, a Josipem Brozem Titem (1892-1980), předsedou Svazu komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) a prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tak jak se vyvíjely v politické rovině v letech 1966 až 1969, tedy v době, kdy vrcholilo a posléze bylo potlačeno reformněkomunistické hnutí v Československu. Analýza rumunského historika těží především z nedávno zpřístupněných dokumentů v rumunských centrálních archivech referujících o pěti schůzkách mezi oběma státníky v uvedeném období. Autor nastiňuje vztahy Rumunska a Jugoslávie od padesátých let minulého století a charakterizuje jejich pozici v rámci mezinárodního komunistického hnutí, která byla také hlavním tématem rozhovorů Tita s Ceauşeskem. V zájmu obou vůdců bylo udržet si větší manévrovací volnost, kterou se jim podařilo vydobýt vůči Sovětskému svazu, a zabránit upevnění jeho dominance v „socialistickém táboře“, kterou se zejména Rumuni snažili vyvažovat přátelskými vztahy s Čínskou lidovou republikou. Vzájemný vztah Tita a Ceauşeska líčí autor jako založený na důvěře, jež vycházela ze sbližování společných zájmů a umožňovala koordinovat zahraničněpolitické postoje i překonávat dílčí neshody. Toto strategické partnerství se projevilo i v otevřené jugoslávské a rumunské podpoře pražského jara, jak ji nejnápadněji deklarovaly návštěvy obou státníků v Praze vpředvečer vojenské intervence pod vedením Sovětů do Československa, a poté v odmítavém postoji vůči tomuto násilnému aktu., a2_Srpnovou okupací Československa se Tito, a zvláště Ceauşescu cítili přímo ohroženi a konzultovali spolu možnosti, jak předejít nebo čelit eventuální sovětské invazi do jejich zemí. Autor přitom připisuje Titovi zásadní vliv na proměnu Ceauşeskovy rétoriky od konfrontačního veřejného odsouzení okupace po pragmatické potvrzení loajality ke Kremlu. Oba státníci poté volili cestu zdrženlivosti a snahy o zlepšení vztahů se Sověty, aniž by změnili svůj nesouhlas s okupací a odpor k sovětské hegemonii. Nejodhodlanějším gestem vzdoru Nicolae Ceauşeska bylo přijetí amerického prezidenta Richarda Nixona v srpnu 1969 v Bukurešti., b1_The article is concerned with the relations between Nicolae Ceauşescu (1918-1989), the General Secretary of the Romanian Communist Party and Chairman of the State Council of the Romanian Socialist Republic and, on the other side, Josip Broz Tito (1892-1980), the Chairman of the Union of Communists of Yugoslavia and President of the Socialist Federative Republic of Yugoslavia, as they developed at the political level from 1966 to 1969, when the reform Communist movement in Czechoslovakia was coming to a peak and was soon crushed. This analysis by a Romanian historian draws mainly on records recently made accessible in central Romanian archives, which relate to the five meetings between these two senior politicians in this period. The author outlines Romanian-Yugoslav relations from the 1950s onwards, and discusses their place in the international Communist movement, which was also the main subject of the talks between Tito and Ceauşescu. It was in the interest of the two leaders to maintain the greater room for manoeuvre which they won from the Soviet Union. That was supposed to prevent the buttressing of Soviet dominance in the ‘Socialist camp’, which the Romanians in particular tried to use to compensate for friendly relations with the People’s Republic of China. The author argues that the mutual relations between Tito and Ceauşescu were based on trust and stemmed from the identification of common interests, which enabled them to coordinate foreign-policy positions and surmount particular disagreements. This strategic partnership was also manifested in the open Yugoslav and Romanian support for the Prague Spring, the most striking declarations of which were the two Prague visits by the two heads of state on the eve of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, and afterwards in their negative positions on the act of aggression., b2_Tito and particularly Ceauşescu saw the August occupation of Czechoslovakia as a direct threat to their own security, and they consulted each other about possible ways to avoid, or face, eventual Soviet military intervention in their own countries. The author attributes considerable influence to Tito in changing Ceauşescu’s rhetoric from a confrontational public condemnation of the occupation to a pragmatic confirmation of loyalty to the Kremlin. The two heads of state henceforth chose a path of restraint and sought to improve relations with the Soviets, without abandoning their disagreement over the occupation or their resistance to Soviet hegemony. Ceauşescu’s most resolute gesture of resistance was to welcome the US President, Richard Nixon, to Bucharest in August 1969., Cezar Stanciu ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public