Search

Start Over Harvested from Dramata Date Unknown

1772. Nekompromisní postavy

Creator:
Vadlejchová, Ivana
Type:
subordinate record
Description:
Ivana VADLEJCHOVÁ, Nekompromisní postavy: Scéna Praha 30.11.1987 Na jevišti Divadla E. F. Buriana se hraje Sofoklova Antigona ve skvostném překladu Václava Renče, který jí dává předpoklady, aby zazněla básnicky, současně, dramaticky. Představení v režii Jana Bartoše nevyužilo plně možností textu, ale výkony hlavních představitelů zaujaly. Ladislav Křiváček jako Kreón a Veronika Gajerová jako Antigona čerpají z osobitých talentů a poctivě usilují vyjádřit myšlenky antické tragédie, zpřítomnit konflikt nelidské moci a zákonů mravních. Zaujalo mě, jak se jejich postavy od premiéry mění - zvnitřňují se k větší přesvědčivosti, ztišují se a tak si vynucují i soustředěnější pozornost. Příčinou je zřejmě citlivá reakce na obecenstvo; jako provokace mohla zapůsobit i recenze z Tvorby č. 16, kde se autorka mylně domnívá, že oba herci nejsou typově vhodní pro náročné role a nepřipouští jejich tvůrčí přínos. Veronika Gajerová představuje Antigonu citlivě jako čistou dívku, stojící na prahu dosud neposkvrněného vlastního života, která provede svůj záměr, protože ji k tomu nutí důvěra mládí ve spravedlnost, a nezná strach. S láskyplným, téměř dětským gestem pohladí sestru, aby vzápětí utekla se vzdorným čelem nastaveným proti jakýmkoli domluvám. Tato Antigona je především mladá - jasná tvář, utažené blonďaté vlasy, rozevlátý, splývavý světlý šat, obnažující paže a hrdlo. Pro roli tyrana má Ladislav Křiváček všechny fyzické předpoklady - mužnou zralost, asketickou postavu, jejíž výška imperátorsky ční, dlouhý, rozhodný krok, ostře řezaný hlas. Jeho oči zvýrazňuje houští plnovousu a hadí konečky vlasů vybíhající do čela. Zrakem dokáže herec sdělit mnoho: jistotu i zakolísání vladaře, hněv a vášeň, v závěru nesmírnou bolest. Přes bílý antický šat nosí přehoz barvy krve. Je to nelítostný nedůvěřivec, opírající se o kritický rozum, jímž prosazuje svoji vůli. Střetnutí Antigony a Kreonta se odehraje na holých prknech skloněného jeviště, které slouží celému představení obdobně jako dlouhý bílý fábor - jediná rekvizita s mnoha funkcemi. Konfrontace dvou generací, nesmiřitelných jedinců, rozdílných životních postojů je napínavá - neprobíhá v poloze gest, ale v břitké výměně a bez pohnutí, její téměř dětský úsměv naznačuje, že si není vědoma dosahu činu - žaluje vladaře z povýšenosti nad bohy a nad lidmi. Kreón nepatrně uhne očima, když pozná ve "zrádkyni" krev svého rodu, ale její vzdorovitost v něm vyvolá prchlivý hněv, v němž ji odsuzuje k smrti. Kreón je však zranitelný, ve scéně se synem odhalí citlivé místo. Křiváček zde sehraje škálu proměn od otcovské pýchy a něhy, starostlivosti o milovaného syna až po krutou zlobu a výsměch nad synovou láskou. Jiří Hromada jako Haimón umí změnit tón svého vemlouvání i rytmus vršení argumentů tak, aby neustále udržoval s Kreontem napjatý partnerský vztah. V této druhé ústřední scéně vývoje Křiváčkovy postavy se objevuje důležitá myšlenka - chybuje vladař, který nenakloní sluch k názoru své obce. Podobně promluví věštec Teiresias Václava Boušky, ale herec zde použil příliš vnějších prostředků, charakterizujících stařeckou bezmocnost, než aby byl ideovým protihráčem Kreonta. Gajeové Antigona před tváří smrti je polapeným ptáčetem. Rozkvete do krásy a plnosti mládí. Vlasy jako vodopády padají na její poprsí a ruce, které objímají drahou zem naposledy. Dlouhými úpěnlivými vzdechy vyjeví lásku k přírodě, obci, slunci, které navždy opouští. Ztepilá, v bílém svatebním šatě, se vine po spirále šňůry, vedoucí ji k místu smrti - váhá, vrací se, naříká nad nespravedlností. Její prosvícený zjev osočuje tyrana z krutosti. Kreontův trest je hrůzný. Vládce přiklopýtá se synovou mrtvolou, představovanou stočeným pruhem látky, a je zcela proměně - hoře je šílené, hlas kvílí, ovládne ho děs před tváří nicoty, padá k zemi. Antigona a Kreón jsou v podání herců Divadla E. F. Buriana postavy nekompromisní a zároveň hluboce zranitelné ve svých individualitách. Jejich tragické osudy se odvíjejí z polarity povah - izolace, zloba a krutost u Kreonta, přemíra lásky a citu u Antigony. A především je v této Antigoně samozřejmá statečnost mládí, bránícího své ideály. Divadlo E.F.Buriana Praha - Sofokles: Antigona. Překlad: V.Renč, režie: J.Bartoš, scéna: M.Kališ j.h., kostýmy: J.Zbořilová j.h., hudba: J.Bulis: premiéra 18.února 1987 snímky Karel Meister Ladislav Křiváček - Kreón; Veronika Gajerová - Antigona
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

1775. Nesmrtelná Antigona

Creator:
Pávek, Josef
Type:
subordinate record
Description:
Josef PÁVEK, Nesmrtelná Antigona: Práce, Praha 28.7.1987 Z více než sto dvaceti divadelních her jednoho z největších dramatiků všech dob, starořeckého Sofokla (496 - 406 př. n. l.) tvořícího s Aischylem a Euripidem slavné trojhvězdí antických tragédů, se zachovalo pouhých sedm; z nich nabyla - vedle Oidipa vladaře - mimořádného významu pro celý další vývoj světového dramatu jeho Antigona. Příběh mladé, ušlechtilé dcery thébského Kreonta, která s obětí vlastního života pohřbí přes nejpřísnější otcův zákaz tělo svého mrtvého bratra Polyneika, jenž padl v řadách nepřátelského vojska při obléhání rodných Théb, když zabil v bratrovražedném boji bratra Eteoklea, je dějovou motivací věčného konfliktu svědomí a práva, moci a citu, zákona a piety, dramatického konfliktu, který se stal pro svůj výrazný humanitní akcent předmětem nesčetných novodobých literárních i hudebních ztvárnění a promlouvá naléhavě i k nám. Tím je zároveň živým dokladem známé skutečnosti, že jisté elementární etické a estetické normy jsou obecně platné. Mimořádné nároky, které klade tento nevšední text na své dnešní interprety, spočívají v nezbytném slaďování anticky chápané osudové determinace lidského dění s jeho moderním, racionálním pojímáním patetické monumentality projevu s moderní, nepatetickou dikcí, pevný řád děje a morálního kodexu jeho hrdinů s optikou divadelníka a diváka posledních dvou desetiletí 20.století. A to je právě to, co se sympatickému souboru Divadla E. F. Buriana podařilo jenom částečně vyjádřit. V tomto směru zaznamenává úspěch citlivě koncipovaná režie Jana Bartoše, která spolu se scénografií Miloně Kališe, kostýmním řešením Jany Zbořilové a pozoruhodně atmosférotvornou hudební složkou Jiřího Bulise vytvořila spolehlivý,moderní rámec hilarovského typu pro interpretaci antické tragédie, která však zůstala, žel, na půli cesty; to je o to politováníhodnější, že integrující součástí tohoto rámce je i vynikající české přebásnění řeckého textu Václavem Renčem i neobyčejně působivé zpívané chóry. Ze všech jevištních ztvárnitelů tohoto nesmrtelného díla jsou zmíněnému syntetickému, monumentálně civilnímu pojetí nejblíže dikčně dokonalé, citově přesvědčivé výkony Jaroslava Vágnera (Koryfaios), Alfréda Strejčka (Posel) a Jiřího Hromady (Haimón) a do značné míry i Václava Boušky (Teiresias), Zdeňka Dolanského (Hlídač) a hostující Magdy Kirchnerové (Isména). Ladislav Křiváček, kterého známe jako spolehlivého interpreta náročných rolí klasického i soudobého repertoáru, podlehl příliš jednostranně vnitřnímu patosu postavy, který převedl do patosu vnějšího, nestylově expresivního. Nejcitelnější slabinou představení byla však Veronika Gajerová, upadající místy do křečovitě patetizujícího fortissima, v místech tlumených naopak do slzami snížené srozumitelnosti. Dramaturgii divadla přísluší nepochybně zásluha, že nám znovu oživila geniální obraz antické kultury, sotva však lze s úspěchem realizovat Hamleta bez Hamleta, Maryšu bez Maryši, Fausta bez Fausta a Antigonu bez Antigony. snímek: bez označení
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Show values starting with
more »