Stříbrna konvice (34 cm) s tepaným reliéfem: na přední straně Jupiter v podobě Diany svádí Kallistó (vyhrnuje jí tuniku, Kallistó zděšeně zdvihá ruce nad hlavu), v pozadí Diana objevuje těhotenství Kallistó. Na zadní straně je Kallistó proměněná v medvěda, ktrého se chystá zabít syn Kallistó, Arkás., Fučíková 1997#, II/15., and Konvice byla součást soupravy, k níž patřila mísa s reliéfem s Dianou a Aktaiónem (viz: Amsterdam, Diana a Aktaión). Vianen použil kompozici také pro svoje další díla (Molen 1984 č. 110 a 111). V roce 1637 byla vyrobena kopie konvice zlatníkem Servaesem Cocquem, která se dostala do majetku polského krále.
Novorenesanční budova nádraží, se sochařskou výzdobou v průčelí. Na attice alegorické sousoší: uprostřed okřídlená žena s ozubeným kolem v pravé ruce, stojí na globu, v pozdvižené levici oheň (?) (alegorie vítězství průmyslu), po její pravici vousatý muž na mořském koni, na hlavě vavřínový věnec, v ruce trojzubec (Neptun); po levici druhý vousatý muž (Jupiter) sedící na trojhlavém Gryfovi, na hlavě korunu, v pravé ruce žezlo, v levé krátké žezlo s orlem. and Déry 1991, s. 39.
Kresba: Danaé leží na posteli a odhaluje svůj klín, nad ní Jupiterova ruka, z níž směřují dolů paprsky. Napravo gestikulující služebná, nalevo putto., Kaufmann 1988#, 7.25., and Patrně přípravná kresba k obrazu, který byl v Rudolfově sbírce. Heintz se mohl inspirovat vídeňským Tizianovým obrazem na stejné téma, které bylo v pražské Rudolfově sbírce od roku 1600. Blíže než k Tizianově vídeňské Danaé však má Heintzova kresba k Tzianově variantě v Pradu, kde najdeme také Jupiterovu ruku v oblacích a akce služebné je obdobná (napíná oděv, aby do něj zachytila padající zlaté mince).
Kresba (22, 6 x 17, 4 cm): Juno a Jupiter (vousy, blesky v ruce) se objímají na oblaku, napravo orel, nalevo páv., Kappel 1998#, 254., and Podle kresby zhotovil někdy v letech 1588-1589 Caspar Lehman rytina na skle a v roce 1599 Johannes Bara grafický list.
Gema vsazená do nákončí. Karneol oválného tvaru s řezbou - hlava Feidia, současně motiv Jupitera a motiv orla, písmena (P H)., Frel 1969#, 8-16, tb. I., Lutovský 2001#, 75., and Archeologický nález z Mikulčic (Hodonín), hrob 433. Doklad importu antických gem na území Velké Moravy. Ve starověku byly gemy velmi častým šperkem, v prstenech sloužily jako pečetidla. "Gryllos" je groteskní zobrazení, objevující se na prstenech v antickém Římě; kámen měl odvracet zlo a chránit tak majitele prstenu. Byla to oblíbená hříčka s vyobrazením mužské hlavy (Sokrates, Jupiter) měnící se při různém natočení do různých jiných hlav, rostliny, nebo zoomorfního motivu (orel, lev). Řecký sochař Feidias, jehož hlava je součástí motivu, proslul jako autor slavné kultovní sochy boha Dia umístěné v jeho chrámu v Olympii.V případě této římské gemy mohla být hlava Jupitera, kromě zmíněné souvislosti, navíc ještě připomínkou jeho schopnosti se proměňovat. Tento "gryllos" byl nalezen u baziliky v Mikulčicích, v ozdobě opasku, kam byl vložen rytou stranou dovnitř. Tvůrci velkomoravských nákončí častěji osazovaly kameny hladkou stranou na líc (jako v tomto případě), takže obrazy bohů byly pozorovateli zakryty; snad z estetických důvodů byla dávána přednost barvě kamene, spíše než rytému výjevu. Badatelé se domnívají, že důvodem tohoto postupu mohla být i víra, že síla obrazu na talismanu bude silnější, bude-li o něm vědět pouze majitel. Pravděpodobně však měl být motiv skryt církevnímu dohledu, protože se jednalo o pohanského boha.
Sluneční hodiny nad portály na nádvoří radnice, s figurální malovanou výzdobou. Na východní zdi dva sluneční kalendáře: se znameními zvěrokruhu, latinskými nápisy, Jupiterem (orel, blesky) a Famou (trumpeta). Freska na jižní straně nádvoří: Heliův vůz, dva latinské nápisy s chronogramem, datum 1728. Nápis v překladu: „Nebem podpírána opírajíc se o zem vytrvám“ a „Zde očekává moravské stavy šťastná hodina“., Samek 1994#, 136-138., and Encyklopedie dějin města Brna (http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=890&qt=&qc= ( 27. 1. 20013)).
Uprostřed vstupního křídla ve 2. patře zámku (nad průjezdem) v tzv. Paarovském pokoji, malovaná výzdoba s mytologickým námětem doplněná portréty majitelů v podobě antických božstev. Josef Ignác Paar jako Neptun, Marie Ant. Frant. z Valdštejna jako Venuše. (autor Ondřej Kubíček, Kubietzky), Tři obrazy Námluvy Neptunovy (členové rodiny Paarů). and Samek 1994#, s. 300-302.
Nástropní freska ve štukovém rámu (silně poškozená). Figurální scéna v oblacích, ústřední postavou je Psyché s Amorem, kteří jsou přijímáni na Olympu před shromážděnými Olympany., Bělohlávek 1985#, 51-52., Vlček 2001#, 202., Ryšavý 2005#., and Některé z postav i kompozici malíř téměř doslovně převzal (např. Psyché s Amorem, Juno) z nástropní malby Raffaela v Loggii Psyché ve vile Farnesina v Římě.
Řezba ve skle: Juno (žezlo) a Jupiter (vousy, blesky v ruce) se objímají na oblaku, napravo orel, nalevo páv., Kappel 1998#, 254., and Podle kresby Bartholomea Sprangera z doby kolem 1587 (Braunschweig, Herzog Antin Ulrich-Museum).
Aureus, Caracalla: busta císaře v pancíři s vavřínovým věncem, na reversu stojící Jupiter, v pravici drží svazek blesků, v levici kopí. Mince byla z misky vyjmuta v 18. století., Hlobil, Perůtka 1999#, s. 76, č. 26/30., and Viz Drážďany, číše Augustina Olomouckého.
Aureus, Galerius Maximianus: hlava císaře s vavřínovým věncem, na revesru stojící Jupiter v pravici drží svazek blesků, v levici kopí. Mince byla z misky vyjmuta v 18. století., Hlobil, Perůtka 1999#, s. 76, č. 36/35., and Viz Drážďany, číše Augustina Olomouckého.
Kresba perem (36, 8 x 51, 2 cm): vpravo sedí Herkules opřený o kyj, nad ním je Atlás se globem na ramenou. Postava vpravo dole, ke které se sklání Herkules byla interpretována jak Marsyás, ale pravděpodobnější výklad je, že se jedná o Prométhea, kterého vysvobodil Herkules (s Marsyou Herkules nebyl nikdy spojován). Mezi Prométheem a Herkulem leží na zemi nádoby. Nalevo od Herkula ja Faunka s nádobou a zvracející Faun. Ve středu obrazu je zdálky vidět shromáždění bohů s Jupiterem a Juno, nad nimi putti. Na levé straně obrazu stojí Minerva (přilba, kopí), vedle ní bohyně s miskou. V levém dolním rohu Pandóra s nádobou, ruku drží na jejím víku., Fučíková 1997#, I/184, and Ženská postava v levém dolním rohu, která drží ruku na víku, nemůže být nikdo jiný než Pandóra. Na protější straně jsou postavy, které s mýtem o Pandóře a Prométheovi těsně souvisejí - Prométheův bratr Atlás, Herkules a patrně i Prométheus. Na mýtus o Pandóře ukazuje i prominentní postava na levé straně, Minerva, která byla Jupiterem pověřena, aby Pandóru vybavila vším potřebným k tomu, aby lidem znepříjemnila život. Mýtus o Pandóře byl podrobně popsán u Hésioda (c. 700 př. Kr.) a setkáváme se s ním až do konce antiky, například v díle O Astronomii/ Astronomica (2. stol) připisované Hyginovi.
Leda kopulující s labutí., Knauer 1969#., and Příběh o Jupiterovi a Lédě se v antice nikdy nedočkal podrobnějšího zpracování. Zmiňuje se o něm už v 5. století př. Kr. Eurípidés (Helena 16-21: Jupiter v podobě labutě vlétl do Lédiny ložnice), Ovidius v Proměnách (met. 6, 109), Hyginus ve svých Bájích (fab. 77: spojení situuje na břeh řeky) a celá žada dalších autorů. Antická řecká zobrazení Lédy s labutí pocházejí ze 4.-3. století př. Kr., v antickém římském umění bylo téma velmi populární. V renesanci bylo známo několik antických exemplářů obou hlavních typů, se stojící a se sedící Lédou, nejznámější exemplář se stojící Lédou je dnes v Britském muzeu, další jsou v Athénách, Benátkách (A) a v Seville (B). Reliéf v Seville byl v šestnáctém století pravděpodobně v Římě. Je známý z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu (D, E). Renesanční umělci však dávali přednost sedící Lédě. Na dveřích vatikánské baziliky sv. Petra Filarete v letech 1438-45 Lédu zobrazil, jak sedí na oltáři, aby zdůraznil symbolický význam výjevu (C). Na antických sarkofázích se často objevuje láska bohů a smrtelníků, jež v tomto kontextu symbolizovala vítězství nad smrtí. Na kresbě z poloviny 16. století podle antického sarkofágu (F), který byl v renesanci na Quirinalu v Římě, jsou například po stranách geniové smrti s vyhaslými pochodněmi života, nalevo Jupiter a Ganymédés, napravo Jupiter a Léda (Codex Pighianus f. 301). Na tom byl založen také renesanční výklad Jupiterových lásek. Smrt polibkem („mors osculi“, „morte di bacio“) byla předpokladem nanebevzetí a nesmrtelnosti, což byla klíčová koncepce renesanční novoplatónské filosofie lásky.
Nástropní malba, V ústředním štukovém rámu tři scény - uprostřed Herkules (?), v pravé ruce kyj, levá opřená o znak Rottalů, sedí na oblaku s kupou válečných praporců, s jednou nohou na zádech muže, který je zády skloněn pod ním. S oblak slétá putto a věnčí jej květinovým věncem. Po jeho levici genius - okřídlený mladík s trubkou, po pravici Minerva ve zbroji. Mezi nimi putti s ratoletstmi a fasces. V oválných kartuších kolem hlavního tématu: Jupiter (koruna, žezlo, orel) a Diana (srpek měsíce nad čelem, pes, luk, šípy), Ceres na voze taženém draky, Juno na voze taženém pávy., Audyová 2005, 55-56., and Budova byla dokončena kolem r. 1660. Fresková dekorace stropu (31 výjevů) byla později (po r. 1717) přemalována bez respektu k původnímu ideovému záměru výzdoby. Centrální výjev zobrazuje patrně alegorii, apoteózu rodu Rottalů, svědčí proto zobrazení dvou znaků - jeden s aliančním znakem Rottalů a druhý na štítě Minervy s motivem znaku Trautmannsdorů (z doby přemalby patrně po r. 1717)
Jedenáct soch z mušlového vápence v zámeckém parku: postava stojícího muže, vousy, u nohou orel, v ruce blesky - Jupiter., Hosák 1981#, s. 113-115., Samek 1999#, s. 25-27., and Podstavce pod sochy vytvořil František Strickner z Egenburgu.