Mědiryt (23, 8 x 16 cm), podle B. Sprangera: Herkules (nahý se lvíkůží přes pravou ruku, kyj přes rameno), vedle něj Minerva (přilba, aegis, dlouhá tunika) a Virtus (antická zbroj, meč a kopí). Všechny tři postavy se drží za ruce. Za Herklulem je nalevo v pozadí vidět skupina lidí holdující jídlu a lásce (muž se zdviženým pohárem, muž pijící z číše, objímající se dvojice). Herkulovu volbu naznačuje Amor s caduceem, který letí nad Herkulem a ukazuje na vrchol hory napravo, kde stojí chrám Ctnosti, k němuž se šplhají lidské postavy. Na vrcholu chrámi Victoria (věnec a palmová ratolest), ve dveřích chrámu Ctnost, před níž klečí člověk., Konečný 1998#., and Mýtus o Herkulovi na rozcestí je známý z Xenofontových "Vzpomínek na Sókrata/ Memorabilia" (60. léta 4. stol. př. Kr.) a z Ciceronova díla "O povinnostech/ De officiis" (43 př. Kr.) Do evropského povědomí mýtus uvedl Francesco Petrarca svým spisem De vita solitaria (1346-1356). Pod rytinou je latinský text, který doporučuje sledovat příklad nejen Herkula, ale také Scipiona mladšího, protagonistu slavné šesté knihy (známé také jako "Somnium Scipionis") Ciceronova spisu O státě. Text identifikuje letící postavičku jako Amora (Cupidine sane) a postavu napravo jako Virtus (virtutis ductu).
Kresba: mladík kráčí vedle býka, ukazuje levicí dopředu, přes rameno má pedum, za býkem další postavy. Před býkem oltář s ohněm s obětníky. Nad oltářem letí Fama s věncem., Fučíková 1997#, I/220., and Patrně studie k výzdobě vídeňské vily Maxmiliána II. (Neugebäude, 1576, dnes v troskách).
Do kruhového medailonu, které bylo určeno pro zobrazení mince nakresil Ottavio Strada, syn Jacopa Strady, emblém císaře Rudolfa II: orla s šípem a nápis ADSIT (Austria Divinis Semper Iucunda Triumphis)., Kotalík 1982#, č. k. 65., and Kresba původně určena pro nějaké nerealizované dílo Jacopa Strady o antických mincích podle vzoru práce Enea Vico (Vico 1558).
Kresba červenou a černou křídou (19, 8 x 15 cm): nahá Venuše (oděv přes ruku a pozdvižené stehno) stojí u sloupku s hořící pochodní v ruce, před ní na zemi toulec se šípy. K bohyni přibíhá Amor s pláství medu v ruce, nad ním roj včel. Napravo police s úlem, další úl leží převrácený na zemi. Za Venuší antikizující architektura, za úly strom a průhled do zahrady., Fučíková 1997#, I/221, and Téma bylo známé z Theokritovy Idyly (Kériokleptés, 19), kde však nemělo moralizující význam. Ravesteynova kresba je variací na kresbu Dürrerovu z roku 1514 (Vídeň), který se inspiroval kresbou Cyrika z Ankony (1391-1452). Obdobná kompozice se objevila s motem "dulcia quandoque amara fieri/ sladké někdy přináší hořké" ve sbírce Alciatiho emblémů, poprvé v roce 1536 (Alciato 1536, M8v) s parafrází příběhu malého Hermonaxe z Řecké antologie (Anth. lyr. 9, 540), u následujícího dřevorytu s Amorem, včelami a oblečenou Venuší byla parafráze Theokritových veršů.
V zahradě domu postaveného roku 1900 (dnes velvyslanectví Slovenské republiky) je umístěno torzo nahé dívky s draperií splývající kolem beder. Socha je kopií sochy Venuše Mélské., Rajna 1989., and Plastika je kopií antické sochy Venuše Mélské. Originál Venuše, byl nalezen v dubnu roku 1820 v Řecku pastýřem Jorgosem. Byla objevena rozbitá v podzemní jeskyni na ostrově Mélos, poté byla prodána za 1.000 franků a odvezena do Paříže, kde byla roku 1821 darována králi Ludvíkovi XVIII. Socha je známá také pod názvem ANADYOMENE (spadávající drapérie obnažuje její tělo), nebo také VICTRIX. Podle Venuše Mélské (Louvre, Paříž, 200 př. Kr.) bylo v 19. století vyrobeno několik odlitků (Archeologické muzeum, Mélos). Je to nejslavnější antické dílo, které od doby nálezu inspirovalo řadu umělců k vlastní tvorbě (Cézanne, Dali, Magritte; dvě gigantické sochy Venuše z Mélu jsou dnes umístěny na Manhattenu v USA, autorem je Jim Dine).
Náhrobní plastika u rodinné hrobky rodiny Kinských. Sedící ženská postava píšící rydlem na tabulku, kterou drží na levém koleni. Spící mladík s křídly, v levé ruce drží věnec, v pravé pochodeň obrácenou k zemi, opírá se o rodový erb Kinských. and Hnojil, A., 2007, s. 34-38
Uprostřed vstupního křídla ve 2. patře zámku (nad průjezdem) v tzv. Paarovském pokoji, malovaná výzdoba s mytologickým námětem doplněná portréty majitelů v podobě antických božstev. Josef Ignác Paar jako Neptun, Marie Ant. Frant. z Valdštejna jako Venuše. (autor Ondřej Kubíček, Kubietzky), Tři obrazy Námluvy Neptunovy (členové rodiny Paarů). and Samek 1994#, s. 300-302.
Nástěnné malby ve velké síni s erby na jižní stěně a figurálními světskými výjevy na delší východní a západní stěně. Malovaná výzdoba s akantovými rozvilinami, festony a kandelábrovými motivy na malovaných pilastrech. V arkýři západní stěny dva medailony s fiktivními portréty a postava stojící ženy, za ní obelisk, pravicí si do hrudi zabodává dýku - Lukrécie., Sedláček 1923#, s. 15., Poche 1977#, 147-148., and Malby byly renovovány v letech 1908-1913 (R. Říhovský), došlo ke zkreslení původní výzdoby.
Nástěnná malba ve 2. patře záp. křídla v tzv. Zlatém sále, kolem oken a arkýřů pilastry, rostl. motivy, figurální scény: ., Sedláček 1923#, s. 15., Poche 1977#, 147-148., and Malby byly renovovány v letech 1908-1913 (R. Říhovský), došlo ke zkreslení původní výzdoby.
Malířská výzdoba hlavního sálu sestávala nahoře z pilířové arkády s erby, okna začleněna do malovaného architektonického rámce., Sedláček 1923#, s. 15., Poche 1977#, 147-148., and Malby byly renovovány v letech 1908-1913 (R. Říhovský), došlo ke zkreslení původní výzdoby.