Tato esejisticky laděná stať je přepracovanou a rozšířenou verzí textu, který pod názvem „Communism in Eastern Europe“ vyšel v Oxford Handbook of the History of Communism (ed. S. A. Smith. Oxford, Oxford University Press 2014, s. 203-221). Autor zde nabízí syntetický historický pohled na fenomén východoevropského komunismu. Region východní Evropy je charakterizován na základě několika společných znaků a v podstatě geograficky odpovídá vymezení „vnějšího sovětského impéria“ (včetně Jugoslávie a Albánie). Nad pojmem komunismu a jeho alternativami se autor zamýšlí jako nad označením pro režimy a společnosti, které v této oblasti existovaly od brzkých poválečných let do roku 1990. Autor přitom pléduje pro takové pojetí komunismu, které by bralo v úvahu jeho vícevrstvou povahu, zahrnující tři jeho hlavní součásti: ideologii s nárokem na „vědecký“ výklad světa, dále politické, sociální a kulturní masové hnutí a konečně systém panství zajišťovaný sovětskou nadvládou a obecně označovaný jako „státní socialismus“., Komunistické systémy ve východní Evropě podle jeho přesvědčení trpěly určitými „základními rozpory“, vyvěrajícími z národních a regionálních specifik, které nakonec podmínily jeho zánik, avšak paradoxně zároveň pomáhaly udržovat tento systém při životě. Jedná se o konflikt mezi marxistickou třídní ideologií a politikou národní identity, o sociální podmíněnost moci, o interakci mezi hospodářskou politikou a spotřebním chováním společnosti a o napětí mezi ideologickou normou a kritickou funkcí umění. Celkový pohled na proměny těchto čtyř „základních rozporů“ komunismu od počátku komunistického hnutí či komunistických režimů do jejich zhroucení, jímž se autor pokouší zpochybnit povrchní protiklad mezi vnitřními a vnějšími faktory jejich vývoje, tvoří vlastní obsah této statě. V interpretaci dynamiky vztahu třídy a národa dospívá autor k závěru, že tyto principy dokázaly v komunismu dlouhodobě kohabitovat, jakkoli šlo o soužití velmi problematické, jež nakonec vyústilo v porážku „internacionalismu“ a třídního vědomí., Pokud jde o poměr moci a společnosti, hlásí se autor k novějším přístupům sociální historie, které oproti teorii totalitarismu zpochybnily příkrý protiklad mezi oběma kategoriemi a které socialistickou diktaturu chápou jako produkt sociální interakce mezi vládnoucími a ovládanými. Ve vzájemném napětí mezi výrobou a spotřebou se podle autora postupně zformovala specifická socialistická konzumní kultura, o níž je obtížné rozhodnout, zda komunistickou vládu spíše podpírala, anebo naopak přispívala k jejímu pozvolnému rozkladu. V rovině střetu mezi ideologií a kulturou formuluje autor tezi o přechodu od „programatické“ k „procesuální“ utopii, když umění poststalinské doby opustilo velké ideály budování dokonalé společnosti a nahradilo je ideologicky neokázalým zobrazováním každodenního života s vírou v lepší svět. V závěru statě autor vyjadřuje přesvědčení o nezbytnosti historizace východoevropského komunismu, jejímž předpokladem je, že se tento fenomén přestane vykládat jako odchylka nebo deformace na cestě evropské moderny, a o potřebě komparativního zkoumání státního socialismu, kapitalismu nebo postkolonialismu jako sociálně-politických systémů této moderny., This is a revised and expanded version of the essay ‘Communism in Eastern Europe’, which was published in S. A. Smith, ed., The Oxford Handbook of the History of Communism, Oxford: OUP, 2014, pp. 203–21. Here, the author offers a comprehensive historical view of the phenomenon of ‘East European Communism’. The region of eastern Europe is characterized here on the basis of a few shared features and in essence corresponds geographically to the delimitation of the ‘outer Soviet Empire’ (including Albania and Yugoslavia). The author discusses the concept of Communism and its alternatives as a name for the regime and the society that existed in this region from the early post-war years until 1990. He pleads for a conception of Communism which would take into account its multilayered nature, comprising three main parts: an ideology with a claim to be a ‘scientifi c’ interpretation of the world, a political, social, and cultural mass movement, and lastly, a system of rule ensured by Soviet domination and often called ‘State Socialism’. Communist systems in eastern Europe, he argues, suffered from ‘fundamental contradictions’, stemming from special national and regional features, which eventually determined its demise, but, paradoxically, also helped to keep the system alive., Here was a confl ict between Marxist class ideology and political national identity, the social determination of power, the interaction between economic policy and the consumer behaviour of society, and the tension between the ideological norm and the critical function of art. The overall view of the transformations of these four fundamental contradictions of Communism from the beginning of the Communist movement and the Communist régimes to their collapse, with which the author seeks to cast doubt on the superfi cial contradiction between internal and external factors of their development, creates the main content of the essay. In his interpretation of the dynamics of the relationship between class and nation the author concludes that these principles were able to coexist in Communism for a long time, although it was a highly problematic coexistence and one that ultimately led to the defeat of ‘internationalism’ and of class consciousness. Concerning the relationship between power and society, the author advocates the most recent approaches of social history which, unlike the theory of totalitarianism, cast doubt on the sharp contrast between the two categories and see the Socialist dictatorship as a product of social interaction between rulers and ruled., The special socialist consumer culture was, the author argues, gradually formed in the mutual tension between production and consumption. It is hard to say whether this culture tended to support the Communist government or, rather, contributed to its gradual decay. At the level of the clash between ideology and culture, the author formulates an argument about a transition from ‘programmatic’ to ‘processual’ utopia, when the art of the post-Stalinist years abandoned the great ideals of building a perfect society and substituted for them an ideologically discreet depiction of everyday life with faith in a better world. In the conclusion of the essay, the author expresses his conviction about the need to historicize East European Communism, a prerequisite of which is that this phenomenon cease to be interpreted as a deviation or deformation of European modernism, and about the need for comparative research on State Socialism, capitalism, and post-colonialism as socio-political systems of this modernism., and Pavel Kolář.
This article examines a shift in Czech socialist workers’ political
rhetoric in the first decade of the twentieth century from the sense that workers were excluded outsiders from the ethnic nation to the idea that they would rightfully redefine and lead the ethnic nation. Social Democracy’s preoccupation from 1907 on with national concerns led directly to the splitting of Austrian Social Democracy along ethno-national lines several years before the outbreak of World War One. Because this rhetorical and social-psychological shift coincided with a major extension of voting rights in Habsburg Austria (in which Social Democratic mobilizations played a key role), this paper argues that democratization played an important, unappreciated, role in the rise of nationalism in the east central European workers’ movement. It also highlights the role of Czech socialist leader, František Soukup, in facilitating and articulating Czech workers’ new stance. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
Autor využívá recenze knihy srbských historiků Mileho Bjelajace a Gordany Krivokapić-Jovičové Příspěvky k odborné kritice: Srbská historiografie a svět. Vliv jugoslávské krize na zahraniční a domácí historiografii k obecnějšímu zamyšlení nad stavem srbské a postjugoslávské historiografie ve světovém kontextu bádání o nejnovějších dějinách jihoslovanských zemí. Autorská dvojice podle něj zastupuje ten proud v srbském dějepisectví, který se dokázal vymanit z omezení národními dějinami, pozitivistické faktografie a nacionálních stereotypů a patří ve své zemi k úplné špičce. Tematické okruhy jejich knihy tvoří stěžejní problémy srbských a jihoslovanských moderních dějin, jako je vznik, existence a příčiny ztroskotání projektu společného jugoslávského státu. Na nich recenzent ukazuje vývojové trendy národních historiografií bývalé Jugoslávie od státní ideologie jugoslávské jednoty a bratrství přes „novou ortodoxii“ antikomunismu a antijugoslávství po rozpadu společného státu a novou politickou instrumentalizaci za balkánských válek až po současnou pluraliazaci přístupů a otevírání horizontů., In his review of this work, whose title translates as ‘Serbian Historiography and the World: The Influence that the Yugoslav Crisis Has Had on Historiography at Home and Abroad. Contributions to Specialist Criticism’, the reviewer offers more general considerations of the state of Serbian and post-Yugoslav historiography in the international context of research on the contemporary history of the South Slav countries. The two authors of the book, Mile Bjelajac and Gordana Krivokapić-Jović, represent, according to the reviewer, a trend in Serbian historiography, which has been able to free itself from the limitations of national history, positivist assimilation of mere facts, and national stereotypes; they are, in short, among the best historians in their country. The range of topics discussed in this volume cover the key problems of modern Serbian and Yugoslav history, such as the origin, existence, and causes of the demise of the shared state of the South Slavs. The reviewer uses these topic areas to show the trends in the development of the national historiographies of the former Yugoslavia, from the state ideology of Yugoslav unity and brotherhood to the ‘new orthodoxy’ of anti-Communism and anti-Yugoslavism, to the break-up of the shared state and the new instrumentalization of politics during the Yugoslav Wars, to the current pluralization of approaches and the opening up of new horizons., [autor recenze] Ondřej Vojtěchovský., and Obsahuje bibliografii
Recenzent poměrně obšírně seznamuje s dosud posledním svazkem reprezentativních Slovenských dějin, věnovaných prvnímu slovenskému státu v letech druhé světové války. Přibližuje zejména kapitoly pojednávající o prehistorii slovenské samostatnosti po zániku první Československé republiky na podzim 1938, o politickém zřízení a životě v novém státě, o jeho zahraniční politice, o represích a protifašistickém odboji na Slovensku. Všímá si přitom hodnocení slovenského prezidenta Jozefa Tisa (1887-1947) a československého prezidenta v exilu Edvarda Beneše (1884-1948), které vyznívá lépe pro slovenského politika, po válce odsouzeného k smrti. Přesto pokládá Letzovu knihu za jednu z nejkomplexnějších, nejvyváženějších a nejlepších monografií o slovenských dějinách v době druhé světové války., The reviewer offers a considerably wide-ranging discussion of the latest volume of a high-quality history of Slovakia. The volume is devoted to the first Slovak State, which existed almost solely in the years of the Second World War. He discusses in particular the chapters on the history leading up to Slovak independence after the demise of the first Czechoslovak Republic in autumn 1938, the political system, and life in the new state, its foreign policy, acts of repression, and the anti-Fascist resistance in Slovakia. He also notes the assessments made here of the Slovak President Jozef Tiso (1887-1947) and the Czechoslovak President in exile, Edvard Beneš (1884-1948), which cast the Slovak politician, who was sentenced to death after the war, in a better light than his Czechoslovak counterpart. None the less, the reviewer considers Letz’s book to be one of the most comprehensive and balanced monographs, indeed, simply one of the best, on Slovak history during the Second World War., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii
This paper provides an overview of findings from recent analyses of a part of the rare book collection possessed by the First Faculty of Medicine at Charles University that encompasses Johannes Marcus Marci of Cronland’s work. The collection of Marci’s texts as a whole had not been studied thus far. The rigorous research conducted revealed that ten publications bound in six volumes represent a full cross-section of Marci’s work. Moreover, this collection is remarkable because of its exceptional artistic value and fine typography. Marci’s texts were published by prestigious Prague printers - either individual ones or by institutional print shops (the Jesuit print shop or the Archbishop’s print shop). These printers were able to meet the need for complicated typesetting and to produce the demanded number of copper engravings to accompany the text with fine illustrations so the result would be worthy of the author’s status. The present study also gives a full bibliographical description of the “sammelband” bound together as a single volume with the other four titles (shelfmark K2508a). This collection of Marci’s major works (originally only four) had a fifth added after 1654. The handwritten notes in the margin showed renewed interest in this scholar that appeared in the Czech lands in the 18th and 19th centuries. The First Medical Faculty’s collection of Marci’s works is not complete and does not include all his medical treatises, but it does reflect the breadth of his oeuvre. The provenance research proved that three volumes were part of a carefully curated book collection built up by Friedel Pick, a professor at Charles University. These print artefacts significantly enrich the faculty’s collection of early printed books and deserve further inquiry., Markéta Ivánková., Obsahuje bibliografické odkazy, and Jan Pulkrábek [překladatel]
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.