Úvod: Cieľom štúdie bolo analyzovať výsledky činnosti transplantačného centra v Košiciach. Metódy: Do transplantačného programu boli zaradení pacienti v kritickom štádiu obličkového zlyhávania. Na transplantáciu obličky bolo indikovaných 457 pacientov. Z metodík bola použitá plastika tepny, našitie tepny samostatne a našitie na spoločnom terčíku. Transplantácia (Tx) obličky vyžaduje predovšetkým techniku cievnej anastomózy - chirurgického spojenia ciev. Výsledky: Transplantácie obličiek sa v Transplantačnom centre Košice realizujú od roku 1988. Plastiku tepny sme vykonali u 22,3 % (102) pacientov. Z toho tepny našité samostatne boli u 5,5 % (25). Na spoločnom terčíku ich bolo 9,4 % (43). V 7,4 % (34) bola plastika realizovaná ako implantácia pólových renálnych artérií do hlavného kmeňa. Záver: Transplantácia obličiek je život zachraňujúca metóda., Introduction: The aim of the study was to analyze own results from Transplant Center Kosice, Slovak Republic. Methods: In total 457 patients in the end-stage renal failure were included to the kidney transplant program. Following techniques were used: arterioplasty, individual renal artery anastomosis and multiple renal arteries anastomosed on a common patch. The kidney transplant (Tx) especially requires surgical technique of a vascular anastomosis. Results: Renal transplantation has been established in Transplant Center Kosice since 1988. The arterioplasty of renal artery was performed in 102 (22.3%) and individual artery anastomosis in 25 (5.5%) patients. Multiple artery anastomosis on the patch was done in 43 (9.4%) and implantation of pole renal arteries to the main trunk performed in 34 (7.4%) cases. Conclusion: Renal transplantation is a lifesaving method in end stage renal failure., and P. Zavacký, Ľ. Beňa, M. Zavacká, M. Frankovičová
Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Úvod: Radiofrekvenční ablace (RFA) je etablovaná metoda využívaná k paliativnímu ošetření neresekabilních tumorů jater. Na našem pracovišti využíváme k ošetření metastáz kolorektálního karcinomu (CLM) otevřený či perkutánní přístup. Metoda: V retrospektivní studii (1/2001−1/2015) jsme vyhodnotili klinická data u pacientů podstupujících perkutánní nebo otevřenou RFA pro neresekabilní CLM. Cílem bylo zhodnotit faktory ovlivňující celkové přežití (OS), bezpříznakové období (NED) a nonablaci ložisek ve vztahu k velikosti a počtu ložisek, typu přístupu a typu použité sondy. Výsledky: RFA podstoupilo 147 pacientů s průměrným věkem 65 let. Celkem bylo provedeno 168 RFA výkonů. Celkové přežití bylo ovlivněno vysokým počtem cenzorů. Roční a tříleté OS bylo 96,3 % a 61 % bez statisticky významného rozdílu mezi perkutánním a otevřeným přístupem. NED bylo statisticky významně kratší u pacientů s perkutánním výkonem. NED nebylo ovlivněno ani velikostí, ani počtem ložisek. Vyšší riziko nonablace bylo pozorováno u větších ložisek, ale výsledek nebyl statisticky signifikantní. Perkutánní výkony měly kratší dobu hospitalizace a nižší počet komplikací. Závěr: RFA je alternativní metoda léčby neresekabilních CLM. Otevřený přístup měl v naší studii nižší riziko nonablace. Perkutánní výkony měly nižší riziko komplikací a kratší dobu hospitalizace., Introduction: Radiofrequency ablation (RFA) is a well-established method for palliative therapy of unresectable liver tumors. We use an open or percutaneous approach for the treatment of colorectal liver metastases (CLM). Method: Clinical data of patients undergoing percutaneous or open RFA for CLM between January 2001 and January 2015 were included in the retrospective study. We evaluated clinical factors for overall survival (OS), no evidence of disease (NED) and non-ablation in relation to tumor sizes and numbers, type of approach and type of used probes. Results: 147 patients underwent RFA for CLM in this time period. Mean age was 65 years. 168 RFAs were performed in total. OS was influenced by a high number of censors. OS for the first and third years was 93.6% and 61% with no statistical differences between the percutaneous and open approach. NED was significantly shorter in patients with the percutaneous approach. NED was not influenced neither by size nor number of the lesions. A higher risk of non-ablation was observed as statistically significant in patients with percutaneous RFA. A higher, although not statistically significant, risk of non-ablation was also observed for larger metastases. Patients with percutaneous RFA showed a shorter stay in the hospital and fewer complications. Conclusion: RFA is an alternative approach to the treatment of unresectable CLM. In our study the open approach was associated with a lower risk of non-ablation. Percutaneous RFA showed a lower risk of complications and a shorter stay in the hospital., and J. Brůha, V. Liška, R. Pálek, H. Mírka, P. Hošek, E. Korčáková, K. Bajcurová, J. Fichtl, T. Skalický, V. Třeška
Úvod: Adenokarcinom pankreatu (PDAC) je jedním z nejagresivnějších maligních onemocnění. Jeho špatná prognóza je dána kombinací různých faktorů, mezi něž patří agresivní biologie onemocnění, nespecifické či chybějící příznaky v časných stadiích, jejich nedocenění, protrahovaná diagnostika a zpoždění v zahájení léčby. Většina pacientů je diagnostikována již v pokročilém stadiu onemocnění. Medián přežití u těchto pacientů se pohybuje mezi 2 a 11 měsíci. Nejčastějšími důsledky lokálně pokročilého onemocnění, které si vynutí intervenci, jsou obstrukce žlučových cest a duodena. Cílem práce byla analýza přežívání pacientů s radikálně inoperabilním PDAC, kteří podstoupili paliativní chirurgický výkon či exploraci s biopsií, stanovení vlivu faktorů pacienta, nádoru a léčebné modality na délku přežití. Metody: Jedná se o retrospektivní analýzu souboru pacientů s inoperabilním PDAC, kteří podstoupili neradikální chirurgickou intervenci v letech 2006–2014. Předmětem analýzy byly věk, histopatologické nálezy, chirurgická a onkologická léčba a doba přežití. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny pomocí softwaru IBM SPSS Statistics verze 22 (USA). Výsledky: Soubor tvořilo celkem 184 pacientů (105 mužů, 79 žen) s radikálně inoperabilním PDAC. Průměrný věk byl 64 let a převažovali pacienti s onemocněním ve stadiu IV. Průměrná délka přežití byla 7,04 měsíce, medián 4,7 měsíce. Závěr: Byl zjištěn statisticky signifikantní vliv pohlaví, stadia onemocnění, přítomnosti vzdálených metastáz v době operace a podání onkologické léčby na přežívání těchto pacientů. Průměrná délka i medián přežití pacientů s radikálně inoperabilním tumorem v našem souboru koresponduje s výsledky podobných studií., Introduction: Pancreatic cancer (PDAC) is one of the most aggressive malignancies. Its poor prognosis is due to a combination of various factors, mainly aggressive biology of the tumour, non-specific symptoms in early stages, their underestimation, prolonged time to diagnosis and late onset of treatment. The majority of patients are diagnosed in an advanced stage of the disease. Median survival of these patients ranges from 2−11 months. The most common consequences of locally advanced disease that require intervention include obstruction of the duodenum and biliary obstruction. The purpose of our study was to analyze the survival of patients with radically inoperable PDAC undergoing palliative surgery or exploration with biopsy, and to evaluate the influence of patient and tumour factors and treatment modalities on survival. Methods: In our retrospective study we included all patients with radically inoperable PDAC undergoing a non-radical surgical intervention between 01 January 2006 and 31 December 2014. Patient age, histopathological findings, surgical and oncological treatment and survival were included in the analysis. The results were statistically processed and evaluated using IBM SPSS Statistics software version 22 (USA). Results: 184 patients with radically inoperable PDAC, 105 males and 79 females, were included in our study. Mean age of the patients was 64 years and most patients presented with stage IV of the disease. Mean survival time was 7.04 months and median 4.7 months. Conclusion: We determined a statistically significant influence of the following factors on patient survival: sex, stage, presence of distant metastases at the time of surgery and oncological treatment administration. Mean and median survival of patients with radically inoperable tumours matches global statistics., and L. Bébarová, P. Skalický, D. Klos, R. Havlík, Č. Neoral, J. Zapletalová, M. Loveček
Úvod: Cílem tohoto článku je prezentovat naše zkušenosti s transanální endoskopickou mikrochirurgií (TEM) jako jedním ze základních operačních přístupů k selektovaným pacientům s nádory konečníku. Metody: Retrospektivně jsme vyhodnocovali soubor 80 pacientů, u kterých byla pro nádor konečníku provedena operační léčba pomocí TEM. U těchto pacientů jsme sledovali a statisticky vyhodnocovali konkrétní předoperační a pooperační ukazatele, které bychom chtěli prezentovat: předoperační bioptické vyšetření a pooperační výsledek histologického vyšetření, velikost nádoru a jeho uložení v konečníku, hloubku resekce a hodnocení základních demografických ukazatelů. Výsledky: Z našich zkušeností u zmíněných pacientů vyplývá, že není významný rozdíl mezi věkem operovaných mužů a žen ani při rozlišení na benigní a maligní nádory. Nejčastěji operovanými pacienty byli muži, průměrně ve věku 64 let, kteří byli primárně vyšetřeni pro krvácení z konečníku. Nejčastějším nálezem byl low-grade adenom, který byl potvrzen i v definitivním resekátu. Celkem u 17 pacientů byl nalezen v definitivním histologickém vyšetření maligní tumor, který nebyl zachycen předoperačně. Závěr: V rukách zkušeného chirurga představuje TEM reálnou možnost provedení radikální resekce i maligního, lokálně nepokročilého nádoru konečníku, pokud je v dosahu operačního rektoskopu. TEM je metodou bezpečnou, bez negativního vlivu na funkce análních svěračů. Vzhledem k možnosti falešně negativního předoperačního histologického vyšetření preferujeme radikální odstranění nádoru s celou šířkou stěny konečníku. I když optimální lokalizace pro použití operačního rektoskopu je na zadní straně konečníku, téměř u poloviny našich pacientů se tyto nádory vyskytovaly na stěně přední. Vzhledem k technické proveditelnosti sutury stěny rekta je vhodné, aby báze tumoru nepřesahovala polovinu obvodu konečníku. Technika TEM je vhodná zejména pro nízce uložené, nestenotizující, lokálně nepokročilé nádory konečníku. Naše dobré výsledky jsou dány především přísnou selekcí pacientů, technickým zvládnutím operačního postupu a letitými zkušenostmi., Introduction: The purpose of this paper is to present our experience with transanal endoscopic microsurgery (TEM) as an operative approach in a selected group of patients with rectal tumours. Methods: We present a retrospective study of 80 patients operated for rectal tumour using TEM. Specific preoperative and postoperative indicators were gathered and statistically evaluated. We assessed histological examination before the surgery and definitive histology of the resected tumour, resection depth and basic demographic data of our patients. Results: Our experience suggests that there is no significant difference between the age of patients according to sex, even if malignant and benign tumours are assessed separately. The majority of our operated patients were male patients, mean age of 64 years who were primarily referred to our department because of bleeding low-grade adenomas of the rectum. In 17 patients a malignant tumour was diagnosed based on final histopathologic examination. None of them had signs of malignancy before the surgery. Conclusion: In the hands of an experienced surgeon, TEM is a feasible option of radical removal of rectal, locally not advanced malignancies if within reach of TEM rectoscope. TEM is a safe procedure that does not result in any alteration of rectal sphincter functions. Possible false negative preoperative benign diagnosis leads us to approach radical removal of the tumour with full wall thickness resection. Although the posterior aspect of the rectum is an optimal location for the rectoscope, anterior tumours were found in almost one half of our patients. Considering technical feasibility of the rectal wall suture, the base of the tumour should not extend beyond one half of the rectal circumference. Low non-stenotising noninvasive tumours of the rectum are suitable for TEM. Our good results are particularly due to strict patient selection criteria, mastering the operating technique and long-time experience., and O. Robek, V. Čan, T. Svoboda, B. Hemmelová, Z. Kala, R. Hrivnák