Stanovením vzniku a rázu jizby v slovanském domě obírali se nejprve němečtí badatelé z konce 19. stol.; L. Niederle jejich názory o tom podstatě korigoval, ale přesto připouštěl, že vznik dvojohnišťového typu v západoslovanském domě byl podmíněn vlivem starého hornoněmeckého domu franského, a že Slované s věcí převzali i její nový název "jizba", odvozený z německého "stuba". Novější filologické bádání tuto etymologickou rovnici však odmítá a název "jizba" odvozuje z provincionální latiny, odkud také pochodí sám název "stuba". Také moderní poznatky archeologické dospívají k tomu, že vliv franského domu nemohl mit takovou působnost. Rovněž výsledky etnografického studia lidového obydlí v
Československu to potvrzují. Autor v této studii k řešení této
problematiky použil - mimo dosavadních toho se týkajících údajů - ještě dalšího, dosud málo využitého pramene, totiž lidového názvosloví pro obytnou místnost a vstupní síň. Podrobným rozborem jejich vzniku, územního rozšíření, etymologického významu a vztahu k topeništím a též se zřetelem ještě k jiným, obecným kulturním proudům, dospívá k rezultátu, že názor o vlivu starého franského domu na západoslovanský a tím i na český a slovenský - je dnes již neudržitelným, protože jde o kulturní vlivy mnohem pozdější, kdy franský vliv se nemohl u nás již uplatňovat. Týmž námětem se autor obíral již v článku K problematice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu (v Českém lidu, roč. 52, 1965), kde svoje vývody dokumentuje podrobněji.
The study is dealing with the question of how hilltop locations in the southern periphery of the Przeworsk culture were colonised at the end of the Roman Period and the beginning of the Migration Period. It is focused in detail on two hilltop sites, which are situated in the region of Osoblaha and Vidnava in the foothills of the Jeseníky Mts. The choice of location and character of finds correspond to some extent to another contemporary situation known from the Polish Jurassic Highland and especially from the area occupied by the Carpathian group of the Przeworsk culture in the Polish Beskids and in North Slovakia. In the first half of the 5th century the southern part of the territory of the Przeworsk culture became an area of interest to the powerful Hunnic Empire, as confirmed by the finds of Hunnic or so-called equestrian nomadic character. and Obsahuje seznam literatury
a1_Na území SSSR jako málokde jinde na světě lze sledovat velikou rozmanitost, jak pokud jde o druhy tahounů, tak co se týká forem zápřahu. Ačkoli volský zápřah se během doby hojně rozšířil, přece v bývalém Rusku zaujímal jen určité teritorium a nebyl zdaleka znám všem národům a etnickým skupinám. Studie se soustřeďuje však především na poměry východoevropské, přesněji řečeno východoslovanské, z nich zvláště na ukrajinské. V první části podává autor stručný přehled dějin volského zápřahu na území východoslovanském, cituje zprávy, týkající se v tomto ohledu Skytů a
Antů, a uvádí archeologické doklady. Podle všeho šlo tu o zápřah
volů do párového kohoutkového jařma.
Ve druhé části se autor zabývá otázkou volského zápřahu od 18. do počátku 20. století. Jařma se zpravidla dělila na jařma k orbě a do
vozu; poslední byla masívnější, malovaná a zdobená. Zvláštní místo
zaujímala jařma z Polesí. Zajímavé je sledovat názvosloví jařem, zejména některých termínů. Tak název čašina, užívaný pro jařmo, se
vyskytoval podle autorových studií na ukrajinském území východně
od Dněpru, na severním Kavkazu a na Donu u Rusů i Ukrajinců. V
okolí Kijeva, na západ od Dněpru a v západní Ukrajině existuje název jarmo nebo čačevina. Další rozdíly nejsou již tak podstatné a
většina součástí párového kohoutkového jařma je totožná. Zvláštní
postavení mají jařma z Polesí, která nemají podhrdelnice, ale zvláštní ustrojení pro hlavu zvířete, tzv. kulbaki (vnitřní samorostlé
zahnuté příčky, podle nichž nazval Moszyński tuto formu - jarzmo
kulowe); také terminologie součástí je odlišná od obecně ukrajinské., a2_Tylo závěry potvrzují i sběry a fotografické doklady Státního muzea etnografického v Leningradu z 19. a 20. století. Pro studium jařem z 18. století jsou důležité spisy Ruské svobodné ekonomické
společnosti, která r. 1760 rozeslala dotazník o stavu zemědělství v celém carském Rusku. V tabelách pro Ukrajinu je 11 přesných
vyobrazení jařem, která jsou shodná s recentnimi národopisnými
doklady.
Zvláštní oddíl věnuje autor výrobě jařem. Dělali je specialisté, a to
jak na přímou objednávku, tak pro trh. K výrobě se používalo tesařského náčiní a techniky, kterou autor podrobně popisuje. Ve 20. století se nahrazují některé součásti dřevěné železnými. Poučný
je popis technických detailů.
V dalším oddílu pojednává autor o rozšíření jařem. Typická ukrajinská jařma (s podhrdelnicí) byla v gubernii poltavské, charkovské, černigovské, kijevské, chersonské, podolské, na Kubáni a ve východní Haliči; poleský typ v gubernii volyňské, minské, sedlecké a lublinské. Ukrajinský typ jařem se rozšířil i do
asijské části Ruska s ukrajinskou kolonizací.
Závěrečná poznámka autorova platí kavkazským jařmům. Lze říci, že
původní kavkazská jařma byla kohoutková, primitivní a hrubě
opracovaná. Mladší vykazují již ruský, případně ukrajinský vliv.
Podobná jařma jako na Kavkaze byla známa do dávných dob i u
Uzbeků, Tadžiků a Karakalpaků, byla však ještě prostší a představují pravděpodobně nejslarší středoasijskou formu jařma,
která se udržela v nezměněné podobě až do novověku., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
Bohuslav Martinů’s Concerto for Piano and Orchestra No. 4 (1956) has several special features: the work stands apart from Martinů’s other concertante works by consisting of only two movements, by its title „Incantations“, and by its free form and highly exalted mood, full of fantastic shimmering timbres and eruptive changes. The reviewers’ first response was, however, negative. On one hand, they praised its ingenuity, brilliant instrumentation and imaginative virtuosity; on the other, they dismissed the composition as eclectic and lacking formal homogeneity – their valuation was based on conventional formal and structural criteria.
The manuscript presently deposited in Staatsbibliothek Preusischer Kulturbesitz in Berlin under the shelfmark Ms. Lat. quart. 654 allows a reconstruction of ways in which recent theological literature used to be spread in the first half of the fifteenth century. The manuscript that is comprised predominantly of texts aimed against the Hussite teachings belonged to the library of the Carthusian monastery of Salvatorberg near Erfurt. This case study thus uncovers one of the channels by which the polemical tractates were spread during the times of intense literary production provoked by Bohemian heresy. The article is appended by a detailed list of works contained in the manuscript and an edition of previously unpublished text Responsiones facte ad quatuor articulos, which expresses the opinion of Catholic theologians of the first crusade who participated in the debate with the Hussite representatives in the Lesser Town of Prague in July of 1420. and Pavel Soukup.