Nádory hlavy a krku patří celosvětově mezi karcinomy se vzrůstající incidencí. Hlavním etiologickým faktorem podmiňujícím jejich vznik je kouření, abúzus alkoholu a v poslední době potvrzený HPV. Dvě třetiny pacientů přicházejí v pokročilém stadiu a až třetina pacientů má četné komorbidity. V jejich terapii je nejdůležitější multidiciplinární přístup. Standardem léčby je dle NCCN konkomitantní chemoradioterapie s platinovým derivátem (kategorie 1), nebo radioterapie konkomitantně s biologickou léčbou cetuximabem, nebo chirurgický přístup a dále dle histologie adjuvantní radioterapie či chemoradioterapie (1). V poslední době je zvažována v indikaci léčby také pozitivita HPV. Jedná se o pacienty s lepší prognózou, ale zatím nebyla stanovena standardní terapie. Cetuximab je monoklonální chimerická IgG1 protilátka, která cíleně blokuje extracelulární část EGFR. V České republice je zaregistrován mimo jiné pro léčbu pacientů s lokálně pokročilými nádory hlavy a krku konkomitantně s radioterapií dle Bonnerovy studie fáze III publikované v r. 2006 v N Engl J Med (2), která prokázala pro kombinaci radioterapie a cetuximabu proti radioterapii samotné signifikantní navýšení lokoregionální kontroly 24 měsíců versus 14,9 měsíců, s mediánem OS 54,0 měsíců versus 29,3 měsíců, bez signifikantního navýšení morbidity a toxicity., Worldwide, head and neck tumours are among cancers with an increasing incidence. The main aetiological factors determining their development are smoking, alcohol abuse, and recently detected HPV. Two thirds of patients present in an advanced stage and up to a third of them have numerous comorbidities. A multidisciplinary approach is of utmost importance in the treatment. The standard treatment according to NCCN is concomitant chemoradiotherapy with a platinum derivative (category 1) or radiotherapy concomitantly with biological therapy with cetuximab, or surgical approach, followed by, according to histology, adjuvant radiotherapy or chemoradiotherapy (1). Recently, HPV positivity has also been taken into consideration concerning indications for treatment. This applies to patients with a better prognosis, but no standard treatment has been determined so far. Cetuximab is a chimeric IgG1 monoclonal antibody that targets the extracellular domain of the EGFR. In the Czech Republic, it has been registered, among other things, for the treatment of patients with locally advanced head and neck tumours concomitantly with radiotherapy according to the phase III study by Bonner published in the New England Journal of Medicine in 2006 (2) in which the combination of radiotherapy and cetuximab versus radiotherapy alone was shown to significantly increase locoregional control to 24 months versus 14.9 months, with a median OS of 54.0 months versus 29.3 months, and with no significant increase in morbidity and toxicity., Markéta Pospíšková, Milan Kohoutek, and Literatura
Pro indikaci spinocelulárních karcinomů hlavy a krku je v rámci cílené léčby zaregistrován pouze jediný přípravek a sice cetuximab, jehož nižší toxicita je nespornou výhodou oproti chemoterapii. Díky vysokému počtu dosažených kompletních remisí u lokoregionálně pokročilých onemocnění v našem souboru máme zkušenosti s toutu léčbou velmi dobré. Současně s klinickým sledováním se rozvíjí i výzkum prediktivních markerů., Cetuximab whose lower toxicity is a clear benefit compared to chemotherapy is the only agent registered for the targeted therapy of squamous cell head and neck cancers. Given the high complete remission rate in locoregionally advanced disease in our cohort, our experience with this treatment is very good. In addition to clinical observation, research into predictive markers is under development., Jana Neuwirthová, Pavel Smilek, Rom Kostřica, and Lit.: 5
Nádory oblasti hlavy a krku představují v Evropě u mužů čtvrté nejčastější nádory. Nejvyšší výskyt je pozorován v zemích okolo Středozemního moře. Incidence nádorů orofaryngu v České republice je 0,91/100 000 obyvatel s mortalitou 0,65/100 000 obyvatel, nejvíce zastoupeným klinickým stadiem nádoru je klinické stadium IV (58,9 %). U nádorů patra je incidence 0,34/100 000 obyvatel s mortalitou 0,15/100 000 obyvatel. Nejvíce zastoupeným klinickým stadiem je také stadium IV (26,7 %). Postižení žen je výrazně nižší než u mužů, v ČR je poměr mužů k ženám přibližně 4:1. Z hlediska rizikových faktorů hraje rozhodující vliv kouření a konzumace alkoholu. Průměrný věk pacientů se pohybuje mezi 50 a 60 lety. V kazuistikách bude představen pacient s nádorem orofaryngu a pacient s nádorem měkkého a tvrdého patra a patrové tonzily. V obou případech šlo o pokročilé lokální nálezy bez vzdálených metastáz u „typických“ pacientů mužského pohlaví s dlouholetým abúzem alkoholu a tabakizmem., Head and neck tumours are the fourth most common cancer among men in Europe. The highest incidence is in the Mediterranean countries. The incidence rate of oropharyngeal cancer in the Czech Republic is 0.91/100 000 inhabitants with a mortality rate of 0.65/100 000 inhabitants; the most prevalent clinical stage of the tumour is clinical stage IV (58.9%). In palatine cancer, the incidence rate is 0.34/100 000 inhabitants with a mortality rate of 0.15/100 000 inhabitants. The most prevalent clinical stage is also clinical stage IV (26.7%). Women are significantly less affected than men, with the ratio of women to men being 4:1 in the Czech Republic. In terms of risk factors, smoking and alcohol consumption play a crucial role. The mean age of patients ranges from 50 to 60 years of age. The case reports present a patient with oropharyngeal cancer and another patient with cancer of the soft and hard palate and cancer of the palatine tonsil. In both cases, there were advanced local findings without distant metastases in “typical” male patients with a long-term alcohol and tobacco abuse., Tomáš Pokrivčák, and Lit.: 1
Chemodektom, paragangliom glomus caroticum neboli tumor karotického glomu se vyskytuje v populaci s incidencí 1 : 30 000. Tumor je makroskopicky, mikroskopicky i biologicky velmi podobný adrenálnímu feochromocytomu. Významným znakem těchto tumorů je jejich bohatá vaskularizace. Patří mezi nejvíce prokrvené tumory vůbec. Histologicky se popisuje alveolární uspořádání nádorových buněk, na rozdíl od feochromocytomu, ostře od sebe ohraničených jemnými pruhy vaziva se širokými kapilárami a buňkami podobnými buňkám Schwannovým. Cytoplazma nádorových buněk hlavních je slabě eozinofilní a jemně granulovaná. Jádra buněk mohou být pleomorfní a hyperchromní, ale nutno konstatovat, že jaderná atypie není jednoznačnou známkou malignity. Biologicky se jedná o tumory převážně benigní. Klinicky se jedná o pomalu rostoucí, nebolestivý, tuhý a kulovitý útvar za úhlem dolní čelisti. Přestože chemodektom je všeobecně považován za radiosenzitivní, hlavní terapeutický postup je chirurgická exstirpace tumoru., Chemodectoma, paraganglioma of glomus caroticum or carotid glomus tumor occurs in the population with an incidence of 1:30 000. The tumor is macroscopically, microscopically and biologically very similar adrenal pheochromocytoma. An important feature of these tumors is their rich vascularization. Among the most blood supply tumors at all. Histologically, alveolar described arrangement of tumor cells, in contrast to pheochromocytoma, sharply demarcated from each other soft tissue with broad stripes capillaries and cells like Schwann cells. The cytoplasm of tumor cells is a major weakly eosinophilic and finely granular. Nuclei of cells may be pleomorphic and hyperchromic, but must be stated that nuclear atypia is not unequivocal sign of malignancy. Biologically they are mostly benign tumors. Clinically, it is a slow-growing, painless, firm and globular in shape for the angle of the mandible. Although chemodectomas were found is generally considered to be radiosensitive, the main therapeutic approach is surgical extirpation of the tumor., Alžběta Poprachová, Monika Váchalová, Radka Filipčíková, Martin Dobiáš, Zdeňka Blažková, Milada Dušková, Petr Utíkal, Marcela Bezdičková, and Literatura
Autoři uvádějí kazuistiku pacienta s epiteloidním hemangioendoteliomem jater (HEHE), který byl léčen chemoembolizací (TACE). Při dlouhodobém sledování 9 let od stanovení diagnózy je klinicky bez obtíží a bez progrese onemocnění při vyšetření zobrazovacími metodami. Součástí práce je shrnutí charakteristiky HEHE jako vzácného maligního nádoru, jeho diagnostika i možnosti léčby., Authors present a case report of a patient with epithelioid hemangioendothelioma (HEHE) treated by chemoembolization (TACE). The patient is without clinical manifestations and without tumour progression on imaging methods during long term follow-up of 9 years after diagnosis of HEHE. Characteristics of HEHE as a rare malignant tumour as well as diagnostic and treating options are discussed in the paper., Jarmila Laštovičková, Jan Peregrin, and Literatura
Antropologové uznávají jak blízkou podobnost, tak i v ýrazné rozdíly mezi lidmi a lido opy, a z nic h jmenovitě šimpanzi a b onoby. Vedle uznání zjevných biologických charakteristik bylo také třeba, aby primatologové prozkoumali psychologické a sociální podobnosti mezi lidským živočichem a d věma druhy rodu Pan . Jane Goodallová byla průkopnicí dlouhodobého pozorování divokých šimpanzů na k rátkou vzdálenost v j ejich přirozených prostředích. Výsledky převratných výzkumů Harolda Coolidge a F ranse de Waala přispěly podobným způso - bem k p ochopení a p orozumění bonobů. Tyto studie zřetelně svědčí o n ápadném kontrastu mezi agresivním šimpanzem a mír umilovným bo - nobem. Náš vlastní druh nadto sdílí některé psychologické a s ociální aspekty s o běma zmíněnými pongidy. Antropologové tedy dnes mohou s jistotou zasadit všechny tři druhy do evolučního rámce., Anthropologists recognize both the close similarities and distinct differences between the human species and the great apes, especially the chimpanzee and the bonobo. Besides acknowledging the obvious biological characteristics, primatologists needed to also inves - tigate the psychological and social similarities between the human animal and the two Pan species. Jane Goodall pioneered the close-range and long-term observations of wild chimpanzees in their natural habitats. Likewise, Harold Coolidge and Frans de Waal contributed to un - derstanding and appreciating bonobos as a r esult of their ground-breaking research. These studies clearly attest to a s triking contrast between the aggressive chimpanzee and the peaceful bonobo. Furthermore, our own species shares some psychological and social aspects with both of these pongids. Consequently, anthropologists can now confidently place all three species within an evolutionary framework., Ryan J. Trubits, and Literatura
Cíl: Autoři prezentují tříleté klinické a radiologické výsledky po implantaci interspinózní rozpěrky pro laterální lumbální stenózu páteřního kanálu. Soubor a metodika: Po dobu tří let sledovali 42 pacientů s 62 implantovanými interspinózními náhradami. Indikací k implantaci byla jednostranná nebo oboustranná laterální stenóza páteřního kanálu s degenerací meziobratlové ploténky. Pacienti byli vyšetřeni podle algoritmu, který zahrnoval: neurologické vyšetření, RTG – prosté a dynamické snímky, MR vyšetření a v případě kontraindikace MR bylo provedeno CT vyšetření. Klinický nález byl hodnocen pomocí vizuální analogové škály (VAS), Oswestry Disability Indexem (ODI) a Odom kritériemi. Na RTG snímcích byl hodnocen rozsah pohybů, distrakce v oblasti zadní hrany meziobratlové ploténky a postavení implantátu. Po šesti měsících a po dvou letech bylo provedeno pooperační MR vyšetření a byla hodnocena distrakce foramen intervertebrale v předozadním (AP) a kraniokaudálním rozměru a míra degenerace meziobratlové ploténky ve srovnání s předoperačním nálezem. Výsledky: Po implantaci interspinózní rozpěrky do bederní páteře došlo ve tříletém sledovacím období k poklesu skóre ve VAS škále v průměru o 2,7 bodů a ODI o 24,5 %. Byla prokázána distrakce v oblasti zadní části disku a distrakce v AP rozměru foramen intervertebrale. Závěr: Po zavedení interspinózní rozpěrky došlo ke zlepšení ODI a VAS parametrů, byla zjištěna statisticky významná distrakce v oblasti zadní části meziobratlové ploténky a AP rozměru foramen intervertebrale. Nebyly zaznamenány žádné peri‑ či pooperační komplikace., Aim: The authors present clinical and radiological results of a 3‑year follow‑up of patients after implantation of interspinous spacers for lateral stenosis. Cohort and methodology: We followed 42 patients with 62 implanted interspinous spacers for a period of three years. The indication for implantation was unilateral or bilateral lateral stenosis with degenerative disc disease. Patients were examined according to an algorithm involving: neurological examination, X‑ray – plain and dynamic images, MRI, patients contraindicated for MRI underwent CT examination. Clinical findings were assessed using a VAS score, ODI and Odom criteria. X‑rays were performed and the range of motion, distraction in ventral and dorsal areas of the intervertebral disc and foramen intervertebrale and the position of the implant were evaluated. Six months and two years post‑surgery, patients underwent postoperative MRI examination and intervertebral foramen distraction in anteroposterior and craniocaudal diameter, and the assessment was compared with preoperative findings. Results: Implantation of interspinous spacers in the lumbar spine in a 3-year follow‑up period was followed by the mean improvement of 2.7 points on VAS score, and of 24.5% on ODI. Statistically significant difference in the distraction of the intervertebral foramen in the dorsal part of the intervertebral disc was proven by pre‑ and post‑operative MRI. Conclusion: Implantation of a spacer led to improved ODI and VAS parameters, distraction in the region of the intervertebral foramen, especially in the AP diameter, and in the dorsal part of an intervertebral disc. Key words: lumbar stenosis – surgical treatment – decompression – distraction The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Mrůzek, T. Paleček, R. Lipina
V terapii meningeomů na prvním místě přetrvává chirurgická léčba. Cílem chirurgické léčby je úplné odstranění nádoru, které často znamená úplné vyléčení pacienta. Prognózu pacienta určuje především radikalita resekce, dále také anatomické umístění a histologický typ nádoru dle WHO klasifikace. Některé meningeomy, zejm. meningeomy baze lební, které často utiskují nebo obrůstají velké cévy a hlavové nervy, a dále potom meningeomy, které histologicky odpovídají WHO st. III, jsou velmi obtížně léčitelné. Nezanedbatelným faktorem je i celkový stav a interní komorbidity. Autoři uvádějí nejčastější typy obtížně chirurgicky řešitelných meningeomů a popisují zkušenosti svého pracoviště s chirurgickým odstraněním, další léčbou a sledováním pacientů s těmito nádory., Surgical treatment is still considered as the method of choice for the treatment of meningiomas. The goal of treatment is to completely surgically remove the tumor; complete excision often results in a permanent cure of the patient. The patient prognosis is mainly determined by the completeness of the resection but anatomical location and histological type of the tumor according to the WHO classification also play an important role. Some meningiomas, especially the skull base meningiomas, often involving large vessels and cranial nerves, as well as WHO grade III meningiomas are very difficult to treat. Patient general health status and internal comorbidities represent another very important factor. The authors describe the most common types of surgically difficult-to-treat meningiomas and describe their experience with surgical removal and additional treatment and surveillance of patients with these tumors. Key words: meningioma – surgery – resection The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Duba, A. Mrlian, E. Neuman, J. Musil, M. Smrčka
Úvod: Tumory thalamu jsou relativně vzácné léze rostoucí ve vysoce funkčně důležité části mozku. Jsou častější v pediatrické populaci. Jejich chirurgické odstranění je náročné s rizikem značné morbidity. Relativně benigní charakter mnoha těchto lézí vybízí k pokusu o jejich radikální odstranění. Chirurgický přístup musí být velice pečlivě plánován, obvykle s použitím moderních diagnostických metod, jako je DTI (Diffusion Tensor Imaging). Lokalizace a projekce tumoru v thalamu hraje při výběru přístupu důležitou roli. Materiál a metodika: Od roku 2005 do roku 2014 bylo na Neurochirurgické klinice FN Brno operováno celkem 13 pacientů s tumorem thalamu, průměrný věk 20,6 roku (1–64 let). Jednalo se o 10 pacientů mužského a tři ženského pohlaví. Další 15letý pacient s pilocytárním astrocytomem je observován. Transkortikální přístup byl použit 7×, transkalózní přístup 4×, transsylvijský přístup 2× a supracerebellární infratentoriální 1×. Výsledky: Totální resekce (GTR) byla provedena v šesti případech, subtotální resekce ve čtyřech případech a parciální resekce ve třech případech. Jednalo se o osm pilocytárních astrocytomů, jeden subependymální obrovskobuněčný astrocytom, jeden difúzní astrocytom GII a tři glioblastomy. Dva starší pacienti s glioblastomem zemřeli šest a devět měsíců po operaci. Ostatní pacienti přežívají se střední délkou sledování 5 let. Neurologický stav po operaci byl dobrý kromě jednoho staršího pacienta s glioblastomem, u kterého se rozvinula těžká hemiparéza a fatická porucha. Závěr: Pokud je zvolen správný chirurgický přístup, thalamické tumory mohou být celkem bezpečně radikálně odstraněny. Volba přístupu je dána projekcí tumoru. Menší tumory, které nedosahují povrchu thalamu, mohou být observovány nebo bioptovány, pokud máme podezření na maligní povahu léze. Následná onkologická léčba je vyhrazena pro vysokostupňové gliomy., Introduction: Thalamic tumours are relatively rare lesions growing in a highly functional part of the brain. They are more frequent in paediatric population. Their surgery is challenging and associated with a risk of significant morbidity. Relatively benign nature of many of these tumours suggests that radical resection should be attempted. The approach has to be very carefully planned, sometimes with help of modern diagnostic methods such as DTI. Location and projection of the tumour in the thalamus plays an important role in selecting an approach. Material and methods: During 2005–2014 we operated on 13 patients with thalamic tumours, mean age 20.6 years (1–64 years). These were 10 males and three females. Another 15-year-old male patient is being observed. Transcortical approach was used 7×, transcallosal 4×, transsylvian 2× and supracerebellar infratentorial 1×. Results: Gross total resection was achieved in six cases, subtotal in four and partial in three. There were eight pilocytic astrocytomas, one subependymal giant cell astrocytoma, one diffuse astrocytoma G II and three glioblastomas. Two older patients with glioblastomas died six and nine month after operation. All other patiens are still alive with the mean follow-up 5 years. Neurological status after the operation was good except for one older patient with glioblastoma who developed severe hemiparesis and aphasia. Conclusion: Thalamic tumours might be safely radically resected if correct approach is used. The choice of approach is based on the projection of the tumour. Smaller tumours that are not reach thalamic surface might be followed up or biopsied if there is a likelihood of their malignant nature. Oncological treatment should be reserved to malignant tumours. Key words: thalamic tumours – surgical approaches The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Smrčka, E. Brichtová, Z. Mackerle, V. Juráň, V. Přibáň
Úvod: V roce 2016 to bude 60 let od doby, kdy Nissen poprvé publikoval svoji operační metodu 360° fundoplikace kolem distálního jícnu a její výsledný efekt. V současnosti je Nissenova fundoplikace pravděpodobně nejčastěji používanou metodou k chirurgické léčbě gastroezofageálního refluxu (GER) a hiátové hernie (HH). Incidence HH je v západní populaci mezi 25–50 %. Současná prevalence GER je v Evropě kolem 4–10 %, v Severní Americe 5–7 %, ale v některých studiích je tato prevalence udávána dokonce kolem 10–20 %. Metody: Na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN bylo v období 2010 až 2015 provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo refluxní nemoc jícnu (GERD). Většina nemocných byla indikována pro symptomatickou HH s/bez GERD, jen minimum nemocných bylo indikováno pro GERD bez HH. V souboru bylo 73 mužů a 84 žen s průměrným věkem 53,9 roku v rozmezí 20–88 let. Z tohoto počtu mělo 11 nemocných syndrom hrudního žaludku. U 109 nemocných (69,4 %) byla provedena 360° fundoplikace dle Nissena (NFP) a u 48 nemocných (30,6 %) byla provedena 270° fundoplikace dle Toupeta (TFP). Po operaci byli nemocní ambulantně kontrolováni v intervalu 3 měsíce, 6 měsíců a 12 měsíců a dále po roce. Prospektivně byly sledovány příznaky pyrózy, dysfagie, možnosti či nemožnosti odříhnutí, meteorismu nebo výskyt recidivy, získaná data byla zkoumána retrospektivně. Pro vyhodnocení získaných dat byla použita metoda deskriptivní statistiky a explorační jednosměrné analýzy. Výsledky: V období 2010 až 2015 bylo provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo GERD. V souboru se nevyskytlo úmrtí ve vztahu k provedené operaci. Tři měsíce po operaci došlo jak u pacientů po NFP, tak u pacientů po TFP k výraznému poklesu až vymizení symptomů refluxu, příznaků pyrózy a epigastrické bolesti. Pooperační dysfagické obtíže vymizely ve skupině po NFP do 4–7 týdnů, u nemocných po TFP do 3–5 týdnů. V intervalu 2–5 let po operaci došlo celkem u 36 (22,9 %) nemocných k recidivě obtíží. U 22 nemocných (14 po NFP, 8 po TFP), u kterých byla prokázána endoskopicky nebo RTG vyšetřením recidiva refluxu bez recidivy kýly, byla zahájena léčba inhibitory protonové pumpy s velmi dobrým efektem. U 14 nemocných s anatomickou recidivou hiátové hernie s/bez refluxu (8 po NFP, 6 po TFP) byla provedena laparoskopicky rehiátoplastika a refundoplikace dle Nissena. Závěr: Laparoskopická chirurgická antirefluxní léčba GERD a HH je bezpečná metoda s velmi nízkou perioperační morbiditou a s minimální mortalitou. NFP nebo TFP ve stejné míře dlouhodobě obnovují mechanickou bariéru proti regurgitaci žaludečního obsahu do jícnu se signifikantním efektem na vymizení příznaků GERD a HH a s výrazným zlepšením kvality života nemocných. U obézních nemocných je před operací nutná redukce hmotnosti. U morbidně obézních nemocných s HH indikovaných k bariatricko-metabolické operaci je doporučováno provést hiátoplastiku současně s bariatrickým výkonem., Introduction: In 2016 60 years will have elapsed from the first publication by Nissen about his surgical method of 360° fundoplication around distal esophagus and its final effect. Nissen’s fundoplication is currently the most common surgical method for the gastroesophageal reflux (GER) and hiatal hernia (HH) probably. Incidence of HH ranges between 25–50% in the western population. Current prevalence of GER ranges between 4–10% in Europe and 5–7% in North America, but some studies report even 10–20%. Methods: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures for HH or gastroesophageal reflux disease (GERD) were done at the Department of Surgery, the Second Faculty of Medicine, Charles University and Central Military Hospital in Prague. Most of the patients were operated because of symptomatic HH with/without GERD. Only very few patients were operated only for GERD without HH. The group of the patients included 73 men and 84 women with the mean age 53.9 years in the range 20–88 years. 11 patients of the group were operated because of the upside-down stomach syndrome. 109 (69.4%) patients underwent Nissen’s 360° fundoplication (NFP) and 48 (30.6%) patients underwent Toupet’s 270° fundoplication (TFP). The patients were followed after 3 month, 6 month, 12 month and then once a year after the surgery. Symptoms such as heartburn, dysphagia, belching, bloating or recurrence of HH or GERD were collected prospectively and analyzed retrospectively. Methods of descriptive statistics and explorative unidirectional analysis were used. Results: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures were done for HH or GERD. No death occurred in the group of the patients in connection with the surgery. Similar rates of considerable improvement or resolution of the symptoms such as the reflux, heartburn, and epigastric pain were observed after three months from the surgery among patients after NFP or TFP. Postoperative dysphagia resolved in 4–7 weeks in the group after NFP, and in 3–5 weeks in the group after TFP. Disease recurrence was observed in 36 (22.9%) patients in 2 to 5 years after the surgery. Recurrence of only the gastroesophageal reflux without HH was observed in 22 patients (14 after NFP; 8 after TFP), shown by endoscopy or x-ray assessment, with a satisfactory response to PPI medication. Laparoscopic rehiatoplasty and refundoplication according to Nissen were performed in 14 patients with HH recurrence with/without the reflux (8 after NFP; 6 after TFP). Conclusion: Laparoscopic antireflux surgery of GERD and HH is safe and is associated with very low perioperative morbidity and minimal morbidity. Both NFP and TFP have a similar effect on restoration of the mechanical gastroesophageal barrier against gastric reflux, with significant effect on resolution of GERD and HH symptoms and with a marked improvement of the patient’s quality of life. As regards morbid obese patients, weight reduction is needed before the surgery. Hiatoplasty done at the same time with the bariatric procedure is recommended in morbid obese patients with HH indicated for the bariatric-metabolic surgery., and M. Kasalický, E. Koblihová