Neptun (vousy, vlající plášť) poklekl pravým kolenem na skálu a oběma rukama uchopil zezadu nahou Kainis, která zoufale zdvihá pravou ruku nahoru a odklání hlavu od Neptuna. V pozadí koně se zpřežení Neptunova vozu, které drží Tritón. Jupiter má mezi nohama vztyčený ocas stvůry, což mohla být žertovná narážka na přirození (v Němčině stejně jako v češtině vulgární výraz pro membrum virile), které v mýtu hraje klíčovou roli., Fučíková 1997#, I/271., and Spranger byl jmenován dvorním malířem císaře Rudolfa II. v roce 1581. Ztracený obraz zobrazující Neptuna a Kainis (č. 1214 z inventáře z roku 1621, asi ze série Lásky bohů) byl patrně první dílo, které umělec vytvořil po vstupu do císařských služeb. Kresba a rytina Jana Sadelera podle Sprangerovy kresby s identicky pojatou skupinou byly patrně přípravnými pracemi k tomuto obrazu. Postoj Kainis Spranger je variací na postoj Venuše z rytiny Gian Jacopa Caraglia zobrazující Venuši a Marta (1527) podle kompozice na stejné téma od Perina del Vaga začleněné do série rytin sexuálních pozic (I Modi/Způsoby), které vydal Marcantonio Raimondi (1524).
Kresba (22, 3 x 24 cm): Rudolf II. jako Imperator Romanorum. Císař římský v antikizujícím oděvu sedí na trůnu před dvěma Herkulovými sloupy s korintskými hlavicemi spojenými draperií, což byl znak habsburského císařství od doby Karla V. Za císařem stojí Fama (dvě trubky v ruce) a klade mu na hlavu věnec, před císařem stojí vojsko, v jehož čele jsou tři personifikace. Nalevo, před praporem českého království je žena, která císaři předává českou korunu, před praporem svaté říše římské stoji muž v antické zbroji a předává mu císařskou korunu a napravo, před uherským praporem stojí muž v antické zbroji a předává mu uherskou korunu. V pozadí je antická architektura s arkádami. Na nebi je nad císařem orel na protější straně je orel zabíjející v letu draka, uprostřed sedí na oblaku Bůh., Fučíková 1997#, 57, I/157., and Návrh úvodního obrazu k sérii oslavujících turecké války.
Kresba perem (14, 2 x 16, 7 cm): nahý Herkules si pravou nohou klekl na Kentaurova záda a pravou rukou mu sevřel krk a zdviženou levou ruku., Fučíková 1997#, 99, I/318, and Patrně příprava pro herkulovský cyklus v reliéfu. Nejedná se o Herkulův boj s Kentaurem Nessem známý s Ovidiových Proměn (9, 103-128), při němž hrdina koňočlověka zabil na dálku, střelou z luku.
Kresba: mladík kráčí vedle býka, ukazuje levicí dopředu, přes rameno má pedum, za býkem další postavy. Před býkem oltář s ohněm s obětníky. Nad oltářem letí Fama s věncem., Fučíková 1997#, I/220., and Patrně studie k výzdobě vídeňské vily Maxmiliána II. (Neugebäude, 1576, dnes v troskách).
Kresba červenou a černou křídou (19, 8 x 15 cm): nahá Venuše (oděv přes ruku a pozdvižené stehno) stojí u sloupku s hořící pochodní v ruce, před ní na zemi toulec se šípy. K bohyni přibíhá Amor s pláství medu v ruce, nad ním roj včel. Napravo police s úlem, další úl leží převrácený na zemi. Za Venuší antikizující architektura, za úly strom a průhled do zahrady., Fučíková 1997#, I/221, and Téma bylo známé z Theokritovy Idyly (Kériokleptés, 19), kde však nemělo moralizující význam. Ravesteynova kresba je variací na kresbu Dürrerovu z roku 1514 (Vídeň), který se inspiroval kresbou Cyrika z Ankony (1391-1452). Obdobná kompozice se objevila s motem "dulcia quandoque amara fieri/ sladké někdy přináší hořké" ve sbírce Alciatiho emblémů, poprvé v roce 1536 (Alciato 1536, M8v) s parafrází příběhu malého Hermonaxe z Řecké antologie (Anth. lyr. 9, 540), u následujícího dřevorytu s Amorem, včelami a oblečenou Venuší byla parafráze Theokritových veršů.
Kresba perem (36, 8 x 51, 2 cm): vpravo sedí Herkules opřený o kyj, nad ním je Atlás se globem na ramenou. Postava vpravo dole, ke které se sklání Herkules byla interpretována jak Marsyás, ale pravděpodobnější výklad je, že se jedná o Prométhea, kterého vysvobodil Herkules (s Marsyou Herkules nebyl nikdy spojován). Mezi Prométheem a Herkulem leží na zemi nádoby. Nalevo od Herkula ja Faunka s nádobou a zvracející Faun. Ve středu obrazu je zdálky vidět shromáždění bohů s Jupiterem a Juno, nad nimi putti. Na levé straně obrazu stojí Minerva (přilba, kopí), vedle ní bohyně s miskou. V levém dolním rohu Pandóra s nádobou, ruku drží na jejím víku., Fučíková 1997#, I/184, and Ženská postava v levém dolním rohu, která drží ruku na víku, nemůže být nikdo jiný než Pandóra. Na protější straně jsou postavy, které s mýtem o Pandóře a Prométheovi těsně souvisejí - Prométheův bratr Atlás, Herkules a patrně i Prométheus. Na mýtus o Pandóře ukazuje i prominentní postava na levé straně, Minerva, která byla Jupiterem pověřena, aby Pandóru vybavila vším potřebným k tomu, aby lidem znepříjemnila život. Mýtus o Pandóře byl podrobně popsán u Hésioda (c. 700 př. Kr.) a setkáváme se s ním až do konce antiky, například v díle O Astronomii/ Astronomica (2. stol) připisované Hyginovi.
Olej na mědi: Pluto (polonahý, vousy, bident) se vznesl s gestukulující Proserpinou nad zem, ke svému čtyřspřeží. Dole polonahé nymfy trhající květiny (nymfa uprostřed do košíčku). Nymfy pod zoufale gestikulující Proserpinou k ní vztahují ruce. Výjev je situován na palouk zastíněný stromy., Fučíková 1997#, I/196, and Inspirace obrazu byla hledána také v Claudianově Únosu Proserpiny (Prag um 1600, I, s. 238). V této básni se však únos odehrál za přítomnosti Venuše, Diany a Minervy, které na obraze chybí. Obraz byl jedním z Heintzových nejúspěšnějších děl a byl v 17. a 18. století často napodobován (seznam: Prag um 1600, I, s. 239).
Kresba perem (19, 5 x 13, 1 cm): nahá Kybelé (koruna ve tvaru městských hradeb, z níž jí na záda spadá závoj) jde a tiskne obě ruce na ňadra, z nichž stříká mléko. Vedle Kybelé jde lev a jelen. Za Kybelé kráčí Minerva (přilba, štít, meč, antický pancíř), kopí na rameni., Fučíková 1997#, s. 89, I/280, and Kybele představuje přírodu a Minerva moudrost a vědění. Výjev byl vykládán tak, že příroda tedy lidská přirozenost vedená moudrostí a věděním je cestou k úspěchu, ale na kresbě Kybelé naopak vede Minervu. Socha Země od Ammanatiho v Bargellu (1556-61) má rovněž závoj, socha bohyně Opi od téhož sochaře ve Studiolu Frencesca I. v Palazzo Vecchio je pojatá obdobně, nemá sice závoj, ale zato má na hlavě korunu z hradeb.
Archimedes (Geometrie), vousatý, baret, dlouhé šaty, ve zdvižené pravé ruce úhelník., Varcl 1978#., and Ze souboru kreseb kostýmů ze slavností na pražském dvoře císaře Rudolfa II.