This paper considers forms of cultural transfer in decorative design in Central Europe in the second half of the 18th century, focussing on works that combine aspects of both free creative art and artisan craftsmanship. Based on a detailed analysis of a number of works (or parts thereof), the authors show that trends in decoration that had hitherto been broadly interpreted as a somewhat uninventive adoption of fashionable French graphic pattern-books and picture albums in the "goût grec" style (Jean-François de Neufforge, Jean-Charles Delafosse et al.) in fact represented an innovative quest for an original modern synthesis taking its inspiration from classical Roman art (Giovanni Battista Piranesi, Giocondo Albertolli, Carlo Antonini) and developing ideas emerging from the recently introduced teaching of artistic design at the Vienna Academy and from circles close to the imperial court (Johann Baptist Hagenauer, Ignaz Josef Würth et al.). The whole phenomenon in considered within the wider context of official cultural policy at the time of Maria Teresa’s and Joseph II’s economic and administrative reforms and is interpreted as one of a number of processes and strategies which, for various reasons, led to a reduction in transcultural transfer. Decorative design in Central Europe in the latter half of the 18th century thus paid more than lip-service to the ideal of universal culture in the sense of transculturality, interpreting it in a specifically local, middle-European and to some extent "nationalized" way - and, from a historical perspective, with extraordinary success., Pavel Suchánek a Tomáš Valeš., and Obsahuje bibliografické odkazy
Popůvky near Brno is a well known Neolithic locality. Rescue excavations carried out by the Institute of Archaeological Heritage Preservation (ÚAPP Brno) have provided new material for study. The analysis of this material has provided new information relevant to the chronology of human occupation. The site has been investigated by carrying out surface prospecting over a long period. Analyses of the recently excavated material are presented with an emphasis on the Moravian Painted Ware culture settlement (O. Lečbychová), accumulations of surface fi nds with analyses of Šárec type Linear pottery settlement (M. Kuča) and analyses of a ground stone industry from the rescue excavation and surface fi nds (M. Vokáč)., Olga Lečbychová, Martin Kuča, Milan Vokáč., and Obsahuje seznam literatury
Autor shledává hlavní rys knihy Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) ve snaze zachytit kontinuitu ve výkladu literárního života druhé republiky a tehdejších postojů katolických literátů s obdobím první republiky, zvláště v její druhé dekádě, a uvádí tuto snahu do kontextu s přístupy, které v české historiografii poslední doby usilují postihnout podstatné skryté vývojové kontinuity pod povrchem prudkých změn od třicátých do padesátých let minulého století. Problém vidí v nejasném vymezení pojmů, s nimiž Jaroslav Med pracuje, ať už se to týká například „fašismu“ nebo samotného „literárního života“ jako ústřední kategorie jeho knihy, která zahrnuje sice literární publicistiku a osobní vztahy literátů, nikoli ale třeba nakladatelskou politiku. Také z toho důvodu Medovi scházejí konceptuální nástroje pro diferencovanější analýzu nastolených problémů, jako například při zjednodušené identifikaci literárních subjektů s pozicemi ve stranicko-politickém spektru. Přínos knihy podle jeho názoru spočívá zejména v hledání a rozboru tradic české literatury první poloviny dvacátého století. Autor však odmítá jako příliš naivní Medovo hlavní vysvětlení pro jednání katolických literátů po zhroucení první republiky, totiž že si při své radikální kritice masarykovské demokracie, kulturní levice nebo Židů údajně neuvědomovali zásadní změnu poměrů na podzim 1938. Zpochybňuje jeho vypravěčský hlas jakéhosi morálního soudce, který se snaží očistit katolické literáty od poskvrny fašismu a autoritářských excesů pomnichovského Československa., Pavel Baloun., and Čtyři hlasy k jedné knize
Autor přibližuje hlavní myšlenky knihy Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011), kterou hodnotí jako významný přínos k sociálním dějinám poválečného Československa. Spurný se v ní totiž pokouší nejen postihnout proměňující se vztah majoritní české společnosti a jejích tehdejších politických elit vůči minoritním skupinám (Němcům, Romům a volyňským Čechům), ale i zachytit myšlenkový svět a sociální praxi, které se po válce rodily v pohraničí na pozadí tamních procesů vysidlování a osidlování. Autor zdůrazňuje hlavně Spurného tezi, že dění v pohraničí se stalo v jistém smyslu laboratoří celostátního vývoje, zpochybňuje však opodstatněnost spojování analýz volyňských Čechů s dalšími skupinami reemigrantů. Kniha podle něj přináší mnoho nových poznatků o českém pohraničí a jeho obyvatelích, a navíc může inspirovat diskusi nad obecnějšími otázkami o české poválečné historii a jejích interpretacích., In this article the author discusses the main ideas in Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011). He considers the book an important contribution to the social history of post-war Czechoslovakia, since Spurný attempts not only to identify the changing attitude of majority Czech society and its political élites towards minority groups (Germans, Roma, and Volhynian Czechs), but also to identify the Sinnwelt and social practice which emerged in the borderlands after the Second World War against the background of the local processes of expulsion and resettlement. The author focuses on Spurný’s argument that events in the borderlands became, in a certain sense, a laboratory for state-wide developments. But he expresses doubts about the justifiability of linking analyses of the Volhynian Czechs with other groups of remigrants. According to the author of the article, Spurný’s Nejsou jako my adds much to our knowledge about the Czech borderlands and their inhabitants, and is likely to encourage debate about more general questions related to post-war Czech history and its interpretation., David Kovařík., and Tři hlasy k jedné knize
Recenze oceňuje, že autor líčí politickou kariéru Rudolfa Berana (1887–1954), od poloviny třicátých let vůdce agrární strany a za druhé republiky předsedy československé vlády, ve vzájemném propojení s osudy jeho strany a že se do hloubky zabývá řadou ožehavých problémů a témat, jimž se historici většinou spíše vyhýbali. Na druhé straně podle něj autor příliš podléhá subjektivnímu pohledu a svým sympatiím vůči Beranovi, přichází s těžko obhájitelným pojetím třetí republiky (1945–1948) jako nedemokratického režimu a se zjevnou zaujatostí líčí poválečný soudní proces s Beranem. and [autor recenze] Petr Anev.
Přemysl Houda sice podle Opekara zpracoval obrovské množství pramenů, přesto ale fenomén folku za takzvané normalizace komplexně nepostihl. Recenzentovi chybí zejména pozornost věnovaná neoficiálnímu šíření hudebních nahrávek. Jednotlivé kapitoly na něj působí spíš jako samostatné studie a nesvědčí jim přetížení poznámkovým aparátem. Přesto je podle něj Houdova práce velmi záslužná, neboť vytěžil z pramenů spoustu poznatků, které uvádí do vzájemné souvislosti i širšího kontextu, a do značné míry osvětluje, jak fungovala folková scéna v dané době. Houdova knížka tak poslouží jako vysoce užitečný zdroj poznání a skvělý materiál k další aplikaci., Although Přemysl Houda, according to the reviewer, has dealt with a vast number of sources, he fails here to capture the phenomenon of Czech folk music in the Normalization period in its full complexity. According to the reviewer, the book fails in particular to consider the illicit (that is, not sanctioned by the State) spread of recorded music. The individual chapters strike the reviewer as somehow being individual essays, and they are overburdened with footnotes. Nevertheless, the reviewer fi nds the work praiseworthy, because Houda has found a lot of information in the sources, which he links together and puts into the broader context. To some extent, moreover, he explains how the folk scene operated in this period. Houda’s book thus serves as a highly useful source of information and superb material for further use., and Aleš Opekar.
a1_Stalinova nóta z 10. března 1952 byla dlouho intenzivně diskutovaným tématem mezi historiky studené války, často dokonce i předmětem sporů. Jádro těchto debat tvořila otázka, zda byl Stalinův návrh adresovaný západním mocnostem umožnit sjednocení Německa výměnou za jeho neutralizaci míněn vážně. Pokud by tomu tak bylo, nesly by Spojené státy, Velká Británie a Francie nemalý díl zodpovědnosti za to, že návrh odmítly a způsobily tak pokračování rozdělení Německa. Peter Ruggenthaler provedl rozsáhlý výzkum v různých sovětských archivech, aby se dopátral prvopočátků nóty a odhalil její skutečný záměr v celkovém kontextu sovětské politiky vůči Německu. Přitom vyvrací některé široce rozšířené mýty ohledně procesu vytváření sovětské zahraniční politiky v posledních letech Stalinova života. Jasně ukazuje, že v německé otázce sovětské politbyro nepřijalo žádné rozhodnutí bez Stalinova souhlasu, a to ani během jeho dlouhých pobytů mimo hlavní město. Rovněž dokazuje, že byť lze počátky Stalinovy nóty hledat v Německé demokratické republice u jejího vůdce Waltera Ulbrichta, východoněmecké vedení nesehrálo při formulaci nóty jako takové žádnou zásadnější úlohu. Autor dochází k závěru, že Stalinova nóta rozhodně nebyla vážně míněným plánem, jak dosáhnout sjednocení a neutralizace Německa, ale naopak poskytovala pohodlnou zástěrku pro začlenění Východního Německa do sovětského bloku. Zatímco Kreml navenek kritizoval remilitarizaci Západního Německa a neochotu Západu ke kompromisům, rozhodl se již dávno před odpovědí západních mocností na svou nótu, že jediným udržitelným kurzem pro NDR je budování socialismu a naprosté začlenění země do východního bloku., a2_Stalinova nóta tedy nemůže být považována za nic více než propagandistický manévr, byť byl s ohledem na oklamání veřejnosti proveden velice zdařile., Peter Ruggenthaler ; přeložil Jan Bečka., and přeloženo z angličtiny
Předmětem studie je zmapování snah o posílení Federálního shromáždění jako nejvyššího československého zákonodárného sboru během takzvané sametové revoluce na konci roku 1989 a vysvětlení příčin jejich nezdaru. Autoři se hlásí k takzvanému novému institucionalismu, který obrací svou pozornost na méně viditelné aktéry a procesy, jako jsou nedeklarované zvyky, hodnoty, procedury a mýty, které si instituce předávají. V komunistickém Československu hrál parlament podružnou roli a také během přelomového roku 1989 se mu klíčové politické diskuse a jednání vyhýbaly, nestal se jevištěm politiky ani arénou měření sil. To se začalo měnit koncem listopadu 1989 po pádu starého komunistického vedení a během změny politického režimu. Autoři vysvětlují principy fungování a politické složení Federálního shromáždění a ukazují, jak se v osobě svého mluvčího Antona Blažeje (1927-2013) začala aktivizovat komunistická většina v něm, která se přihlásila k principům demokracie, plnoprávné roli parlamentu a posléze se stala eventuální překážkou pro zvolení Václava Havla (1936-2011) prezidentem republiky. Vývoj však šel jinudy. Jako nové mocenské centrum se prosadilo Občanské fórum, které získalo rozhodující postavení i ve „vládě národního porozumění“, vytvořené mimo půdu parlamentu a bez účasti poslanců. Parlament se znovu rychle dostal do závislosti na exekutivě a jeho role pak začala růst až na jaře 1990, poté co Občanské fórum v něm získalo svou reprezentaci v procesu kooptací nových poslanců., The aim of this article is to chart out the efforts to strengthen the Federal Assembly as the supreme Czechoslovak legislative body during what became known as the Velvet Revolution beginning in late 1989, and to identify and explain the causes of the failure of these efforts. The authors are advocates of the ‘new institutionalism’, an approach that focuses on the less visible actors and processes, such as implicit customs, values, procedures, and myths, which institutions pass on to each other. In Communist Czechoslovakia, the legislature played a secondary role, and during the watershed year of 1989, the key political debates and negotiations also avoided the legislature; it did not become the stage on which politics were played out, nor even an arena in which to demonstrate who was more powerful. That began to change in late November 1989, after the fall of the old Communist leadership and during the change in political régime. The authors explain the principles of the operation of the Federal Assembly and its political composition, and demonstrate how, in the person of its spokesman, Anton Blažej (1927-2013), the Communist majority began to take action in the Federal Assembly, and came out in favour of the principles of democracy and a fully fledged role for the legislature, and eventually became a possible obstacle to the election of Václav Havel (1936-2011) to the Czechoslovak presidency. Events, however, took a different turn. The Civic Forum became the new centre of power, and achieved the decisive position also in the ‘government of national understanding’, which was formed in the Federal Assembly, but without the participation of the deputies to that legislature. The Federal Assembly again quickly became dependent on the executive, and its role did not begin to grow until the spring of 1990, after the Civic Forum was represented there by co-opting new deputies., and Adéla Gjuričová - Tomáš Zahradníček.