Tento článek se pokouší z právněteoretického pohledu přiblížit nejen vývoj celé diskuse o pojmu subjektivních práv ve středověkém myšlení, ale především ustavit rozdíl mezi pojmem přirozeného subjektivního práva a teorií přirozených práv, která by pracovala s jejich případnou přirozeností, významností, prvotností a nezcizitelností.Pokud jde o to první, snaží se důsledně vycházet z hohfeldovské analýzy subjektivních práv, aby na jejím základě potvrdil tvrzení, že s pojmem subjektivních práv pracovalo středověké právní myšlení. Pokud jde o teorii subjektivních práv, snaží se ukázat, v čem někteří středověcí myslitelé (především Akvinský a Ockham) splňují či nesplňují požadavky takové teorie. Nakonec se pokouší také o vysvětlení toho, proč se diskurs o subjektivních právech ve vrcholném středověku vůbec rozvíjí, které nachází ve feudalismu, který se v Evropě vytvořil po rozpadu francké říše a jehož obdobu stěží můžeme nalézt v jiných tradicích, typicky té islámské. and This article tries, from the point of view of legal theory, to describe not only the development of the discussion about the concept of natural rights in medieval thinking, but also to develop the distinction between the concept of natural rights and natural rights theory, which would operate with postulated naturalness, importance, primariness and inalienability. As far as the discussion on the concept of natural rights is concerned, the article tries to use Hohfeldian analysis of rights to be able to conclude that medieval legal and philosophical thinking used the concept of rights. As far as the theory of natural rights is concerned, the article tries to show which postulates of medieval philosophers (namely Aquinas and Ockham) fulfilled the requirements of such a theory and which did not. The last part of the text tries to explain, why the discourse of rights has developed in the High Middle
Ages at all; the answer lies in the particular aspects of feudalism (as developed after the dissolution of Frankish empire), whereas its analogies cannot be found in other traditions (e.g. the Islamic tradition).
This study investigates the origin of the Aristotelian doctrine of the identity of the knower and the known in the context of the system of Thomas Aquinas. The author takes the view that this doctrine is central to Aquinas’ theory of knowledge and specific to his theory of intentional forms species. The aim is to present and motivate an interpretation of the identity of knower and known as numerical identity, while calling into question the traditional understanding of this identity as formal.