Stať se věnuje výkladu první věty nového českého občanského zákoníku, která zní: „ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo“. Autor poukazuje na inspiraci rakouským (a historicky i českým) občanským zákoníkem. Poukazuje i na posuny formulace proti rakouské předloze reflektující její vědeckou kritiku.Význam věty, která otevírá český občanský zákoník, spatřuje autor v tom, že jde o směrnici k oddělení soukromého práva od veřejného, s jejíž pomocí lze určit, které právní případy spadají pod úpravu občanského zákoníku přímo nebo subsidiárně. Zdůrazňuje, že první věta občanského zákoníku není definicí a že se orientuje jen na hlavní znak soukromého práva spatřovaný ve vymezení práv a povinností mezi osobami. Text se rovněž věnuje výkladu pojmů „právní řád“, „osoba“, „právo“ a „povinnost“ použitým v citovaném ustanovení. and This paper deals with the interpretation of the first sentence of the new Czech Civil Code, which reads: “provision of the law governing the mutual rights and obligations of the parties create, taken as a whole, private law”. The author draws on the inspiration from the Austrian (and historically
also from Czech) Civil Code.He points out to the shifts in the wording of the Austrian pattern and reflects its scientific criticism. The author sees the meaning of the sentence that opens the Czech Civil Code, in the fact, that it is a directive to separate private from public law, which determine which
cases fall under the legal treatment of the Civil Code directly or secondarily. It points out to the fact that the first sentence of the Civil Code is not a definition that focuses only on the main character of private law, seen in the definition of the rights and obligations between the parties. The text also deals with the interpretation of the terms “legal order”, “person”, “right” and “obligation” as used in that provision.
Tento článek se pokouší z právněteoretického pohledu přiblížit nejen vývoj celé diskuse o pojmu subjektivních práv ve středověkém myšlení, ale především ustavit rozdíl mezi pojmem přirozeného subjektivního práva a teorií přirozených práv, která by pracovala s jejich případnou přirozeností, významností, prvotností a nezcizitelností.Pokud jde o to první, snaží se důsledně vycházet z hohfeldovské analýzy subjektivních práv, aby na jejím základě potvrdil tvrzení, že s pojmem subjektivních práv pracovalo středověké právní myšlení. Pokud jde o teorii subjektivních práv, snaží se ukázat, v čem někteří středověcí myslitelé (především Akvinský a Ockham) splňují či nesplňují požadavky takové teorie. Nakonec se pokouší také o vysvětlení toho, proč se diskurs o subjektivních právech ve vrcholném středověku vůbec rozvíjí, které nachází ve feudalismu, který se v Evropě vytvořil po rozpadu francké říše a jehož obdobu stěží můžeme nalézt v jiných tradicích, typicky té islámské. and This article tries, from the point of view of legal theory, to describe not only the development of the discussion about the concept of natural rights in medieval thinking, but also to develop the distinction between the concept of natural rights and natural rights theory, which would operate with postulated naturalness, importance, primariness and inalienability. As far as the discussion on the concept of natural rights is concerned, the article tries to use Hohfeldian analysis of rights to be able to conclude that medieval legal and philosophical thinking used the concept of rights. As far as the theory of natural rights is concerned, the article tries to show which postulates of medieval philosophers (namely Aquinas and Ockham) fulfilled the requirements of such a theory and which did not. The last part of the text tries to explain, why the discourse of rights has developed in the High Middle
Ages at all; the answer lies in the particular aspects of feudalism (as developed after the dissolution of Frankish empire), whereas its analogies cannot be found in other traditions (e.g. the Islamic tradition).
Tento článek se zabývá pojmem subjektivního práva v antice v kontextu uvažování o lidských právech.V zásadě vychází z toho, že moderní koncepce lidských práv mají svůj základ v ideji práva subjektivního, tak jak se vytvořila v evropském právním myšlení, zatímco mimoevropské tradice tuto ideu nerozvinuly a hodnotu lidské důstojnosti se snaží naplnit jiným způsobem. Představuje názory právních historiků a filozofů na to, jestli řecké a římské právní myšlení uvažovalo v pojmech subjektivního práva. Na jejich základě pak vyslovuje názor, že antické právní myšlení nejspíše pracovalo s pojmem subjektivního práva, zároveň je však spíše na místě skepse v tom, že by tento pojem subjektivního práva mohl být považován za základ budoucího pojmu lidských práv, jak byl rozvinut v západní tradici. and This article focuses on the concept of rights in classical antiquity in the context of human rights ideas. The starting point is, in principle, thesis that modern concepts of human rights have their foundations in the idea of rights as they were developed in European legal thought, while other non-Western traditions did not developed this idea and the value of human dignity protect via other means. It presents opinions of legal historians and philosophers, whether ancient Greek and Roman legal thinking used concept of rights. On this basis it concludes that legal thinking of ancient antiquity probably used concept of rights, but at the same time this concept of rights cannot be perceived as a basis of future development of human rights in the Western tradition.