„Silná“ forma hylemorfismu, podle které je živá bytost metafyzicky složena ze substanciální formy a zcela neurčité první látky, je neslučitelná s novověkou přírodovědou: schopnost mít prožitky, subjektivita, v různém stupni základní vlastnost živého, má proti sobě nikoliv neurčitou, ale už samostatně strukturovanou hmotu. „Duše“ nemůže působit jako zdroj makro-struktury organismu, kterým je interakce atomů a molekul chovajících se podle (deterministických) zákonů. Tyto zákony působí stejně uvnitř těla i mimo něj. Ještě méně může být podstatná forma odpovědná za konfiguraci vrstvy atomových jader, která se na životních funkcích jako taková vůbec nepodílí a energeticky tyto funkce velmi podstatně přesahuje. Z těchto a podobných důvodů byla idea hylemorfismu nahrazena polaritou subjektivity (mysli) a těla. Současná „organická“ škola (Varela, Jonas, Thompson, Spahn aj.) se snaží v aristotelském stylu sblížit ducha s přírodou poukazem na strukturní (formovou) jednotu živé bytosti. Je si však zároveň vědoma, že forma poukazuje na specifickou jednotu živé bytosti jen tehdy, je-li viděna „zvnitřku“ bytostí, jako jsme my – vtělené subjektivity s jejich qualii a moralii, která se pomocí „formy“ vyjádřit nedají. „Forma“ svou podstatou spadá do kategorie toho, co je popsatelné ve 3. osobě, a jako taková proto neřeší dnešní „těžký problém“ vztahu mysli a těla., A “strong” form of hylomorphism, according to which a living being is the metaphysical composition of a substantial form and of totally indeterminate first matter, is incompatible with modern natural science: the ability to have experiences, subjectivity, to differing degrees the basic property of the living, encounters not an indeterminate matter, but a matter already independently structured. A “soul” cannot function as the source of the macro-structure of an organism, which source is represented, instead, by the interaction of atoms and molecules that behave according to the same (deterministic) laws to which they are subjected outside the living body. Even less can the substantial form be responsible for the configuration at the level of atomic nuclei which do not take part, as such, in living functions and which, in terms of energy, vastly exceed such functions. For these and similar reasons, the idea of hylomorphism has been replaced by the polarity of subjectivity (mind) and body. The contemporary “organic” school (Varela, Jonas, Thompson, Spahn, and others) attempts, in the Aristotelean way, to bring mind closer to nature by pointing to the structural (formal) unity of a living being. This school is, however, conscious of the fact that a form can point to the specific unity of a living organism only if it is seen from “within” beings such as us – i.e. embodied subjectivities, with their qualia and moralia, which cannot be expressed by means of a “form”. Form, in the end, belongs to a category that is describable only in the third person, and therefore, as such, does not resolve today’s “hard problem” of the relation between mind and body., and Jiří Vácha.
Tento článek se pokouší z právněteoretického pohledu přiblížit nejen vývoj celé diskuse o pojmu subjektivních práv ve středověkém myšlení, ale především ustavit rozdíl mezi pojmem přirozeného subjektivního práva a teorií přirozených práv, která by pracovala s jejich případnou přirozeností, významností, prvotností a nezcizitelností.Pokud jde o to první, snaží se důsledně vycházet z hohfeldovské analýzy subjektivních práv, aby na jejím základě potvrdil tvrzení, že s pojmem subjektivních práv pracovalo středověké právní myšlení. Pokud jde o teorii subjektivních práv, snaží se ukázat, v čem někteří středověcí myslitelé (především Akvinský a Ockham) splňují či nesplňují požadavky takové teorie. Nakonec se pokouší také o vysvětlení toho, proč se diskurs o subjektivních právech ve vrcholném středověku vůbec rozvíjí, které nachází ve feudalismu, který se v Evropě vytvořil po rozpadu francké říše a jehož obdobu stěží můžeme nalézt v jiných tradicích, typicky té islámské. and This article tries, from the point of view of legal theory, to describe not only the development of the discussion about the concept of natural rights in medieval thinking, but also to develop the distinction between the concept of natural rights and natural rights theory, which would operate with postulated naturalness, importance, primariness and inalienability. As far as the discussion on the concept of natural rights is concerned, the article tries to use Hohfeldian analysis of rights to be able to conclude that medieval legal and philosophical thinking used the concept of rights. As far as the theory of natural rights is concerned, the article tries to show which postulates of medieval philosophers (namely Aquinas and Ockham) fulfilled the requirements of such a theory and which did not. The last part of the text tries to explain, why the discourse of rights has developed in the High Middle
Ages at all; the answer lies in the particular aspects of feudalism (as developed after the dissolution of Frankish empire), whereas its analogies cannot be found in other traditions (e.g. the Islamic tradition).