a1_Volský zápřah do jha je znám odedávna v Estonsku, v Litvě na západním okraji lesní zóny i v jihozápadním Finsku. Zde se chovali
tažní voli v 19.-20. století ještě všeobecně. Lotyšští rolníci vykonávali
zemědělské práce skoro výhradně pomocí koně. Tylo rozdíly mají
pravděpodobně starou tradici, kterou lze promítnout na základě
písemných pramenů až¨do 13. století. Určitou výjimku v tomto ohledu tvořila část Livonska. V posledních staletích došlo k zanikání chovu tažných volů, takže i jejich muzeální doklady nejsou
zvlášť bohaté; charakteristické je, že právě v Lotyšsku chybějí. V
Estonské SSR se zachovalo celkem 450 exemplářů jha, zato v Litvě
již jen okolo dvaceti.
Používání jha v Estonsku bylo velmi rozmanité a podle toho se měnil i způsob zapřahání do něho. Nejrozšířenějším typem bylo v Pobaltí jho nárožní, které se v obvyklém tvaru vyskytovalo v celém
Estonsku, v Livonsku, na severním pobřeží Kuronska a Žmudži, kromě toho i v jihozápadním Finsku, na území bývalého Východního
Pruska a snad dříve i v Lotyšsku. Ve východní a jižní části Litvy se naproti tomu zapřahalo do jařem kohoutkových.
Autor pak podrobně popisuje nárožní jha v Pobaltí; zajímavé tu jsou
rozdílné rozměry např. letních a zimních jařem, z nichž poslední jsou
kratší. Zvláštní oddíl věnuje autor popisu estonského jha - dělí je na
čtyři hlavní varianty a udává jejich územní rozšíření. Pokud jde o zadní stranu nástroje a upínání řemení k rohům, zjišťuje tři varianty. and a2_Celkově pak odlišuje pět místních forem, ostře se od sebe lišících;vedle toho existuje řada přechodných forem ve styčných oblastech, veliká rozmanitost vládne i na estonských ostrovech. O stáříjednotlivých forem lze těžko říci něco bližšího; zvlášť starobyle
vypadají jha ze západního Saaremaa, která se podobají svou
konstrukcí dánským rašeliništním nálezům. Dále si všímá autor shod a rozdílů mezi jhy estonskými a finskými. Nového původu jsou
muzeální doklady shodné se středo- a hornoněmeckými typy jařem,
které si přinesli pravděpodobně s sebou němečtí velkostatkáři.
Stejně mladého původu jsou i čela. Litevská nárožní od estonských
liší řadou konstrukčních a funkčních detailů. Kohoutková jha z Litvy
se dělí do tří variant, která nalezneme u sousedních Slovanů, jak je
popsal polský badatel K. Moszyński.
Zvláštní kapitolu tvoří pojednání o jednoduchých jařmech. Jejich
varianty, odvozené z párových nástrojů, mají podobné rozšíření jako
tylo. Dvě varianty lze konstatovat, pokud jde o způsob upevnění řemení k rohům; jsou v určitém vývojovém poměru. V Litvě byly
zápřahové nástroje pro jeden kus skotu řídké, na jihovýchodě země
byly kohoutkového typu. V novější době se zapřahaly jednotlivé kusy
volů v Estonsku do chomoutků, které také v Litvě nebyly neznámy.
Objevily se na počátku 19. století na livonských velkostatcích a
teprve na konci století pronikly do estonských malorolnických
hospodářství.
Lze říci, že volský zápřah v Pobaltí má řadu starobylých rysů - jde
tu vlastně o ústupové území nárožního jha, ke kterému patří také
jihozápadní Finsko. Také formy kohoutkového jařma na Žmudži se
zdají být původnější než formy jižní, opatřené podhrdelnicí. Pro
značné stáří mluví i jazykový materiál. Autor vyvozuje z toho, že
pobaltské termíny, jako esl. ike, fin. ies, lit. jungas, znamenají podobně jako slovanské igo a jeho obměny, i jako další podobné
indoevropské termíny, "svazovati" (tj. rohy), závěr, že nárožní princip
byl původní, a uvádí další starobylé termíny pro součásti jha z
Pobaltí, jež svědčí o jeho dávném místním původu.